Jednání klimatické konference, která se konala loni ve skotském Glasgow, se ve světle aktuálních událostí jeví jako velmi vzdálená. Zdroj: AP
O bohulibých věcech jako je klima a ekologická doprava je možné diskutovat v době míru a ekonomické stability, nikoliv když se řinčí zbraněmi a v ohrožení jsou základní lidské hodnoty. Měli bychom si to uvědomit i my v konfliktech zatím nezasažených oblastech Evropy.
Agrese, kterou rozpoutal na území Ukrajiny ruský prezident Vladimir Putin, připomněla známý historický fakt, že nejvyspělejší civilizace začnou díky své neschopnosti orientovat se v realitě časem pohřbívat samy sebe. Stalo se to starověkému Římu a hrozí to i dnešní, tzv. „západní civilizaci“. Místo, abychom v posledních dvou dekádách řešili otázky posílení kolektivní bezpečnosti, jsme tento zásadní bod udržitelnosti naší civilizace zcela přeskočili a začali se pod klamným dojmem bezpečí věnovat zbytným otázkám. Byli jsme slepík rozpínavým snahám autoritativních režimů, protože to bylo často obchodně komfortní.
Soustředili jsme se na vytváření problémů, které ve skutečnosti neexistovaly, nebo nesmyslnou eskalaci těch, které nebyly až tak horké. V případě automobilového průmyslu a individuální dopravy, je pěkné, že se v Evropské unii snažíme chovat zodpovědně k planetě a vymýšlet spoustu ekologických limitů pro to či ono, když zbývající čtyři pětiny světa včetně některých vyspělých zemí tuto filozofii nesdílejí a někdy dokonce vyloženě sabotují.
Šéf české Toyoty: Ekologickým autem se nemá jezdit kvůli Bruselu, ale kvůli sobě
Japonský automobilový gigant Toyota začíná sklízet ovoce, které zasel už před čtyřiceti lety. Díky hybridním technologiím nemá dnes starosti s plněním drakonických emisních norem a s optimismem hledí i do budoucna. S generálním ředitelem jejího českého zastoupení Martinem Peleškou jsme si povídali o perspektivách automobilového vývoje i o tom, kde se vzal tlak na čistou elektromobilitu.
Mají totiž na starosti důležitější věci než nesmysly jako protihlukové radary, cyklopruhy, po kterých nikdy nikdo nepojede, nebo mýcení spalovacích motorů v autech, které se na světové produkci skleníkových plynů podílejí zhruba dvěma procenty. Všichni automobilisté přitom vědí, že auta reálně „nesmrdí" počínaje normou Euro 4 nebo 5.
Doba, kdy někteří světoví státníci hledí k nezletilé švédské studentce jako k posvátné krávě a nábožně jí naslouchají, asi už opravdu překročila rubikon reálného myšlení a přesunula se do úplně jiné iracionální polohy. Pro tuto epochu je příznačný nárůst byrokracie a jisté anonymity rozhodujících institucí.
Rozmělnění odpovědnosti za jednotlivá rozhodnutí evropských orgánů do neuchopitelných byrokratických struktur je pro tuto politiku příznačné stejně, jako absence skutečně nezaměnitelných exekutivních osobností schopných i ochotných nést a razit politiku trvalé udržitelnosti základních lidských hodnot, ne jen neurčitě blouznit o dokonale zelených zítřcích.
Válka na Ukrajině
Výsledkem tohoto stavu je naprostá neschopnost našeho společenství čelit reálným bezpečnostním hrozbám od někoho, kdo rozhodně není tak morálně na výši, ale stará se o věci, které jsou pro jeho, byť sebezvrácenější politiku, podstatné. Na rázný postup východního barbarství jsme schopni reagovat pouze nejasnými proklamacemi o ekonomických postizích z pozic institucí, ve kterých nakonec nikdo nerozhoduje o ničem, a zmateného drmolení stěží se pohybujícího a uvažujícího lídra z druhé strany Atlantiku.
Návrat zpátky na zem místo létání na zeleném obláčku je pro tradiční demokracie jedinou možnou cestou k zachování sebe samých alespoň v takových intencích, v jakých jsme sami o sobě zvyklí dnes uvažovat. Ostatně některé země z našeho prostoru už přiznávají, že takové komodity jako uhlí nebo ropa rozhodně nepatří na skládku nepotřebné suti, resp. do odkalovací nádrže, protože vliv na emise skleníkových plynů má i spousta dalších věcí.
Například takové Německo muselo už v lednu přiznat, že jeho emise oxidu uhličitého za loňský rok meziročně vzrostly o přibližně 33 milionů tun, tedy o 4,5 procenta. Němci tak nesplnili ani klimatický cíl platný k roku 2020 a v ohrožení je i naplnění ambiciózních plánů k roku 2030. Slabý vítr a drahý plyn jednoduše vedl k návratu uhlí do hry a popření některých zaručeně ekologických tezí. Hlavní prioritou Evropy by proto už nemělo být co nejrychlejší snížení množství produkovaných emisí, ale energetická soběstačnost.
Přestaňme se tedy dnes bavit o nesmyslných imperativech, jakými jsou nucená elektromobilita, zákaz spalovacích motorů nebo Euro 7 a vraťme se (alespoň na nějaký čas) zase zpět k tomu podstatnému jako jsou otázky lidské důstojnosti, svobody i samotného bytí, jehož hlavním obráncem by měly být právě země jako ta naše. Nebo snad máte pocit, že Putinovy tanky jezdí na elektřinu?
