Protesty proti ruské agresi na Ukrajině v hlavním městě Polska Zdroj: Profimedia.cz
Zcela rozumím vzteku, který v nás vyvolávají záběry z rozbombardovaných ukrajinských měst nebo zprávy o počtu usmrcených civilistů včetně dětí. Zcela rozumím stupňujícím se protiruským náladám ve společnosti. Ostatně po dvou světových válkách rovněž nebylo trendy být německým občanem. Jenže právě historické zkušenosti by nás měly varovat před laciným voláním po ekonomickém zadupání Ruska do země, až jeho poražená vojska potáhnou z Ukrajiny.
„Jak zajistit, že Rusko zaplatí válečné škody? Evropská unie by mohla zřídit speciální fond, do kterého by se vložil veškerý majetek Ruska, co má v Evropě. Prostředky by pak sloužily pro obnovu Ukrajiny a hrazení válečných škod.“ S takovým receptem na „potrestání“ Ruska za jeho agresi přišla ekonomka Danuše Nerudová na sociálních sítích.
Válka na Ukrajině
Jakkoli souhlasím, že Rusko se na poválečné obnově Ukrajiny musí podílet, měli bychom k otázce válečných reparací přistupovat s chladnou hlavou a rozvahou. Ne z nějakého soucitu k Rusku či převádění, že „my jsme ti lepší“, ale z čirého pragmatismu. Historie (ne zas tak dávná) nás totiž učí (nebo možná varuje), že snaha zadupat agresora do země vede jen k další a ještě brutálnější agresi.
Ekonomické důsledky míru
O čem je řeč? Inu o „procesu“, který s poraženým Německem po první světové válce provedly vítězné mocnosti v čele s Francií. Právě ta totiž měla zájem na bezprecedentním ponížení svého odvěkého rivala v kontinentální Evropě. Výsledkem byla Versailleská mírová smlouva, která mimo jiné odsuzovala Německo k uhrazení válečných reparací, jež ale mělo sotvakdy šanci splatit.
Reparační komise v roce 1921 určila Německu zaplatit 132 miliard zlatých marek, což odpovídalo asi trojnásobku tehdejšího ročního výkonu německé ekonomiky. Představte si, že byste tři roky pracovali jen na to, abyste dokázali uhradit své dluhy. Že je to nepředstavitelné? Ano, souhlasím. O to smutnější je fakt, že před nesplatitelnou výší reparací už tenkrát varoval britský ekonom John Maynard Keynes ve svém díle Ekonomické důsledky míru z roku 1919.
Jelikož Německo nebylo schopné splácet reparace a zároveň zajistit financování chodu státu, vláda šla tehdy cestou nejmenšího odporu: Natiskla si peníze. Výsledkem byla hyperinflace, která do té doby neměla v dějinách lidstva obdoby. Jen pro ilustraci – když jste v době kulminující inflace šli do kavárny, číšník vám doporučil, abyste si objednali vše hned, protože za půl hodiny už ceny budou mnohem vyšší.
Prosperující Rusko je v našem zájmu
V mnoha ekonomických učebnicích se dočtete, že Adolf Hitler se nezrodil z hospodářské krize 30. let, ale jeho skutečnou matkou byla hyperinflace, která Německo decimovala již o dekádu dříve. Tedy hyperinflace poválečná, mimo jiné způsobená nezkrotnou touhou dostat Německo na kolena. Jak vojensky, tak hospodářsky.
Pokud tedy někdo v současné době volá po co nejpřísnějším trestu pro Rusko, měl by se nejprve ohlédnout sto let zpět. Aby se třeba za tři roky nedivil, co že se to v Rusku děje. Vždyť přece nic horšího než Vladimir Putin se do čela země už dostat nemůže. Rusko si samozřejmě musí být vědomo, že ve 21. století se věci jako přepadání sousedních zemí nedělají, zároveň mu musí být nabídnuta rozumná alternativa tak, aby samo mělo zájem se do civilizovaného světa vrátit. Je to v jeho, ale především v našem zájmu.
