Končící Karoch: Vrba byl řízek, který to brousil. Já se vždy lišil, věřím na minulé životy

Kdybyste měl namalovat obraz, který by vystihoval současný český fotbal, co by na něm bylo?
Pokud bych jeden obraz maloval o českém fotbale a druhý třeba o španělském, ten první by jistě byl v zastřenějších tónech. Nebyl by tak veselý, měl by vést k zamyšlení. Zároveň bych se ale snažil, aby stále obnášel nějaký švih. Naději, že se zase narodí generace, která nám bude dělat radost.

A jak byste pojal obraz k blížícímu se mistrovství světa v Kataru?
Tam by někde na pozadí byly bankovky. Hodně bankovek.

Protože se Katar k šampionátu dostal jen kvůli zkorumpovaným funkcionářům?
Podle mého se tam mistrovství světa nikdy nemělo konat. No jo, fotbal je pořád krásná, magická hra. Má svoji mystiku. Taky ale obnáší spoustu marketingových, PR a obchodních vstupů. Kumuluje obrovské peníze. Najdou se tací, kteří tyto finance chtějí vysávat. Bohužel.

Není to tedy už jiný sport než za vašich hráčských časů?
Pořád mě baví! Když jdu na fotbal, dokážu si všechny zmíněné věci odmyslet. V televizi si vyhledávám zajímavé zápasy z anglické Premier League, španělské ligy, koukám na reprezentaci. Jsem fajnšmekr. Mám ale rád i český fotbal. Někteří jím trochu opovrhují, jenže já vnímám, kolik mu lidé po celé republice dávají energie a práce. Respektuji to. A baví mě to.

Říkáte, že jste fajnšmekr. Čí hra vás dokáže vyloženě nadchnout?
Nejdál je Manchester City. Chtějí vyhrát, dát hodně gólů. Těžištěm přípravy je pro ně ofenzíva. U nás přemýšlíme jinak. Osobně nemůžu vystát větu: „Uhráli jsme nulu.“ Přesně tohle fotbal zabíjí.

Nevadilo vám tedy, jakým způsobem dokráčela minulou sezonu Viktoria Plzeň k titulu? Hrála pragmaticky, dost defenzivně.
Ne vždy. Hlavního trenéra Michala Bílka a jeho asistenta Pavla Horvátha si vážím. Myslím, že jim vzájemná spolupráce sedí. Upozadili svá ega, vsadili na týmové pojetí. A ať je majitel a generální manažer Adolf Šádek, jaký je – a že bych k němu měl mnoho výhrad –, umí zařídit, aby se táhlo za jeden provaz. Přestože měla Viktoria finanční problémy, dokázala se z toho dostat. Přišla na to, jak Slavii potrápit. Nepřistoupila na její způsob hry. Slávisté chtějí každého uštvat, hrát nahoru-dolů, Plzeň však na tenhle styl takticky vyzrála. Trenéři zkrátka výborně odhadli kapacitu mužstva. A pak už je na soupeřích, aby to rozbili. Aby si řekli: „Jestli budete jenom bránit, my vám stejně dáme trojku.“

Což se v Lize mistrů stalo.
Tam se ukázala propast. V soutěži s nejlepšími už to Plzeň neubrání. Elitní týmy mají tak šikovné hráče, že jim stačí minimum šancí. Dají gól, pak už Plzeň k ničemu nepustí. Fotbalisté Barcelony, Bayernu nebo Interu jsou rychlí a odvážní. Obrovský rozdíl je hlavně v herním myšlení. Nepanikaří, když jsou pod velkým tlakem. Zato naši stopeři se klepou, i když mají od sebe soupeře ještě daleko.

Vnímáte rozdíl v tom, co teď v Lize mistrů předváděla Plzeň, a jak tam před třemi lety hrála Slavia?
Co se týká soupeřů, Plzeň letos narazila opravdu extrémně. Ale je pravda, že uvažování slávistického trenéra Jindřicha Trpišovského a jeho managementu dostalo z týmu sto procent. Chtějí predátory s rychlým přepínáním z ofenzivy do defenzivy. Hráče, kteří jsou soubojoví běžci. Snaží se uštvat soupeře. Může to fungovat i proti těm nejlepším. Nicméně jsou limitováni tím, že jak pořád napadají, mají pak jazyk na vestě. Nejsou to fotbalisté, kteří by měli schopnost zklidnit se a nakumulovat energii. Top hráči mají technické schopnosti a umějí si našetřit síly, aby – kdykoliv, když přijde šance – měli rezervu a udeřili.

Kádr Slavie se v průběhu let hodně obměňoval, přesto byla soustavně úspěšná. Až poslední dobou se zdá, jako by začala lehce pokulhávat.
Hledejme za tím i finance. Dokud bylo čínské náručí otevřené, mohli si pořídit v podstatě kohokoliv. Přeplatit Spartu i Plzeň. Teď panuje trochu jiný režim. Možná již nemohou dělat vše, co by chtěli.

Čili jejich slavný příběh pomalu končí?
Jen myslím, že se jim z hlediska financí omezily možnosti. Kdo ví… Je možné, že podobným způsobem budou záhy pracovat i na Slovácku, v Liberci nebo Jablonci. Ani Jan Bořil, Vladimír Coufal, Tomáš Souček nebo Lukáš Masopust přece nebyli žádní fotbaloví géniové, jakmile přišli do slávistického áčka. Na Slavii však měli a mají dar fotbalisty posunout. Naopak když přijdou noví hráči do Sparty, jdou spíše dolů. Spočívá to v individuální práci – vybrat pro posilu vhodné místo, vyhodnotit, v čem se může zlepšit, co je naopak už nereálné. Dám příklad. V podobné době, kdy si Slavia v Jablonci koupila dnešního reprezentanta Holeše, koupila Sparta Hanouska…

Když už mluvíme o Spartě – proč se v tabulce tak dlouho plácá až za Slavií a Plzní?
Problém vidím především v rychlosti rozehrávky, přípravné fázi. Sparta měla Bořka Dočkala, který – dokud měl páru a dech – byl hráčem disponujícím uměním hru zrychlit. Nikoho dalšího tam nevidím. Často se mluví o Adamu Karabcovi, ale to je jiný typ fotbalisty. Nedává přihrávky z první. Nebojí se míč zašlápnout, rozjet sám akci, jenže zrychlení tam není. Spartu brzdí více věcí. Nepochopil jsem například odstavení brankáře Florina Nity. To byl vedle Srdjana Plavšiče jediný hráč z éry trenéra Stramaccioniho, který se chytil. Což je samozřejmě další faktor – rozhodnutí najmout tohoto italského trenéra v mých očích zabrzdilo Spartu na další tři roky.

6 fotografií

Hřešili méně, pykali více. Čeští hráči v říšských klubech versus současní rebelové v KHL

Hokej

Někteří českoslovenští hokejisté si za druhé světové války střihli několik utkání za kluby spadající pod Hitlerovo nacistické Německo. Po osvobození za svá krátká angažmá, která nesouvisela s jejich politickým přesvědčením, pykali. „Pokud tak uděláte v zemi, kde nemáte moc jiných možností, je to úplně něco jiného, než když se dneska svobodně rozhodnete odejít do Ruska,“ uvádí v rozhovoru pro CNN Prima NEWS hokejový historik Tomáš Kučera.

Není už trochu alibistické házet všechno na Stramaccioniho?
Pozor. Tím se Sparta nestřelila do nohy, to byla střelba do hlavy. Byl to pokus rychle něco vyřešit. Dali mu prachy, aby si mohl dělat, co chce. A dopadlo to tragicky. Má to dlouhodobé následky. Navíc se pochopitelně projevují i další vlivy. Nepřijde mi, že by Sparta jako klub táhla napříč různými úrovněmi za jeden provaz.

Jak se to může stát?
Asi to zkrátka neumějí uchopit. Mockrát jsem slyšel: „Ten nemá na Spartu hlavu.“ Ale Slavia je stejně velký tým a tam na to hráči hlavu mají. A zlepšují se.

Kouč Brian Priske po nedávném debaklu se Slavií prohlásil, že Sparta je na správné cestě. Následně se povedlo porazit Plzeň. Má tedy Priske pravdu?
Myslím si, že ani ne (úsměv). Navzdory poslední výhře nad Plzní. Nevadí mi, že přišel zahraniční trenér. Ani si nemyslím, že by reprezentanti Jakub Jankto s Janem Kuchtou byli špatnými nákupy. Sparťanská součinnost ovšem většinou nevypadá dobře. Nevím, do jaké míry dokáže Priske coby cizinec předávat kádru svoji vizi. V zápasech, ve kterých Sparta hraje se soupeřem vyrovnaně, se najde málo hráčů, kteří by v ofenzivě našli více odvahy. Vidíme málo podpory. Jsou ve Spartě fotbalisté, kteří dokážou ostatní pozvednout? Oni se na sebe jen podívají, nevyhecují se. Měl by tam být někdo, kdo je nepoddajný, kdo se nevzdá. Nevidím energii, na kterou by se napojili další. Když se nedaří, vidíte spíše strach. Schovávání se.

Třeba Adam Hložek se na hřišti neschovával. Od léta už je ale v německém Leverkusenu.
Vidíte, a mně se třeba v posledních zápasech reprezentace nelíbil. Až mi běželo hlavou, jestli měl v této formě vůbec hrát. Nastupovat v takové chvíli mu spíše může uškodit. Ale chraň bůh, je stále mladý. A bezesporu jde o obrovský příslib.

Zachránil trenéra před koncentrákem, vyhrál olympiádu. Boxer Torma byl náš Muhammad Ali

Sport

Přesně před 100 lety se narodil boxer Július Torma, jeden z nejlepších československých sportovců historie. Svérázný olympijský šampion se nebál ani v ringu, ani když za války pomáhal Židům. A protože za komunistické totality s gustem nadával papalášům přímo do tváře, dělali všechno pro to, aby se na něj zapomnělo. Marně – experti Tormu i dlouho po jeho smrti označují za československého Muhammada Aliho.

Ať nejsme jen negativní – u jakého fotbalisty naopak při hře spolehlivě pookřejete?
Myslíte z Česka, nebo ze světa?

Klidně ze světa.
Kevin De Bruyne. Napsal knihu, která se jmenuje Udělej to co nejjednodušeji. To je úžasně výstižné. Individuálně pracuje s balonem jen tehdy, pokud potřebuje změnit tempo hry. Nebo když nepřijde na lepší možnost. Jinak přesně ví, kam by měl míč poslat. Kde má spoluhráče. Kde je nejcitlivější místo soupeře. Má schopnost předvídat, vidět potřebné, vyhodnotit to, technicky provést. A k tomu ho zdobí skvělá střelba. V kombinaci s Haalandem jde o smrtící duo. Přitom De Bruynemu je už jednatřicet, byl zraněný. Klobouk dolů před ním. Obecně mám k City velký respekt.

I kvůli kouči Guardiolovi?
Všichni přemýšlí, jak dobře rozehrávat. Dělají věci, které vás naučí v každé akademii. Jenže pak přijde Guardiola a řekne: „Uděláme to jinak.“ A soupeř si s tím neví rady. Tohle mě baví. Jsem přesvědčen, že Guardiola to dostal nejdál.

Teď se mu trochu vymstilo, jak dobrého učně si vypiplal v Artetovi, který povýšil Arsenal na lídra Premier League.
Trenér musí mít vizi. Je nezbytné, aby si dobře vyhodnotil mužstvo, eventuálně si ho doplnil. Aby dokázal přesvědčit hráče. A aby získal sílu, že když dvakrát, třikrát prohraje, lidé z vedení ho podrží. Hlavně to poslední není ve fotbale moc zvykem. Vlastně je to jeden z důvodů, proč jsem nikdy nechtěl jít trénovat. V zákulisí o vás většinou rozhodují lidi, kteří fotbalu tolik nerozumí, mají vlastní zájmy.

Vážně nikdy nebylo ve hře, že byste se stal trenérem?
Když byl předsedou fotbalového svazu Chvalovský, nabízel mi místo technického ředitele. Jenže já viděl v zákulisí lidi typu Berbra, a to mě odpuzovalo.

Máte s ním nějakou osobní zkušenost?
Ani ne. Věděl, že ho nežeru. Co tady vytvořil, je zrůdné. Hrůza. Teď to sice rozhodčím taky kolikrát nejde, ale panu Příhodovi věřím. Za případnými chybami spíš vidím to, že se to ti kluci učí za pochodu. Za Berbra to byl organizovaný tlak.

Já vám nevím. Co vás napadlo, když jste viděl evidentně úmyslný Chorého úder hlavou do čela sparťana Sörensena, po kterém plzeňský útočník nedostal ani žlutou? Jak tohle může videorozhodčí kontrolující VAR přejít?
Ten zákrok byl hodně srovnáván se zákrokem Zinedina Zidana z finále mistrovství světa 2006. A to tedy zase ne. Chorý je hráč, který to hraje na hranici faulu. A měl dostat červenou, protože se jednalo o atak na hlavu.

Když něco takového vidí fanoušci, hned mají o podezřelých praktikách v českém fotbale jasno. Pokud opravdu jde o natolik prohnilé prostředí, neměl jste chuť se od něj dávno distancovat?
A to víte, že mě to kolikrát bolelo. Bylo to palčivé. Mně je proti srsti jakákoli tendence chovat se nefér. Pokud třeba Hradec bude hrát tak dobře, že se dostane na první místo, ať vyhraje první ligu… Nesnáším řeči, že dobrým týmům se přece pomáhalo vždycky. Ano – prostředí v českém fotbale jsem považoval za hrozné. Ale my jsme se to v přímém televizním přenosu nebáli pojmenovat. Vybavuju si zápas, v němž byly tři zákroky na žlutou kartu za sebou, rozhodčí nedal ani jednu, jen jednou vůbec písknul faul. Okomentoval jsem to, že pokud se bude dít tohle, tak se ve snaze zdůvěryhodnit fotbal nikam neposuneme. Z daného klubu pak volali, co si to ten Karoch dovoluje.

Hrál s Kúdelou v nároďáku, pak dřel ve Španělsku na stavbě. Teď učí fotbal Uganďany

Rozhovor

Libor Volf byl velká fotbalová naděje, hrál za mládežnické reprezentace. V devatenácti se však rozhodl všechno změnit – odešel z Česka do Španělska, dřel tam za pár drobných na stavbě. Po pár letech se vydal do Kanady, kde v hodně skromných podmínkách založil fotbalovou akademii. Dnes už ji vedle Česka řídí i v Ugandě, pod jeho vedením sní o kariéře stovky dětí.

Fotbal jste spolukomentoval patnáct let. Věděl jste od začátku, že to chcete dělat jinak než je zvykem?
Bylo to dané mou konstitucí. Já prostě jsem jinej. Fotbal v televizi komentují kluci, kteří mají vystudované trenérství, jsou fundovaní. Budou s vámi hodiny řešit systémy a herní schémata. Bezesporu tomu rozumí. Osobně však nejsem přesvědčený, že to diváky v tak obrovské kadenci zajímá. Vždycky jsem se snažil postihnout jiné věci: individuální charakteristiku hráče, proč je dobrý, jakou má součinnost se spoluhráči. Typickým příkladem byli Xavi, Iniesta a Messi v Barceloně. Jejich mimosmyslové herní dorozumívání a technické schopnosti to provést byly o půl vteřinu rychlejší, než to soupeř rozpoznal. Proto byli úspěšní. Bavilo mě to hledat a pojmenovávat.

Bylo pro člověka navyklého o věcech do hloubky přemýšlet lehčí, nebo těžší vypořádat se s diváckou kritikou?
Vůbec mi nevadí kritika, která má nějaký obsah. Je-li tam pojmenovaná chyba. Není to sice příjemné, ale přijímám to. Dáte-li emoce stranou, posune vás to. S čím se ale smířit nechci, jsou bezobsažné výlevy. Výkřiky typu: „Proč zase Karoch? Já ho nechci poslouchat. Jak může televize zaměstnávat takového člověka?“

Marná sláva – pro spoustu fanoušků jste vyčníval z šablony, která je pro fotbalové prostředí běžná.
Což však někteří naopak oceňovali. Když jsem na sociálních sítích napsal rozloučení se spolukomentováním, mělo to obrovskou odezvu. V drtivé většině pozitivní.

Na sociálních sítích dokonce existují skupiny založené na citování vašich komentátorských hlášek.
Vím o skupině, která funguje na Facebooku. Její tvůrci ji původně pojmenovali Pavel Karoch. Varoval jsem je, že jim ji nechám zrušit – moji kostaričtí kamarádi si totiž mysleli, že to píšu já. Už před časem to přejmenovali a přiznali, že jde o fanouškovskou stránku. Oukej, no… Jenže – víte, jak to funguje? Vytrhávají věty z kontextu. A může to vyznít i dehonestujícím způsobem. Jako když jsme v přímém přenosu sledovali střídání hráče tmavé pleti. Já zrovna dokončoval komentář k předchozí zahozené šanci, použil jsem poznámku „další spálenina“. Když se to pak sestříhalo dohromady, působilo to vytržené z kontextu hodně špatně.

Některé vaše hlášky ovšem mezi fanoušky zlidověly: Utajená šajtle, hledání gólového bodu G, posypání kreativním prachem. Jste na ně zpětně hrdý?
Jo, tohle mě baví. Někdy vás to napadne spontánně, jindy už před zápasem. Pamatuji si Modričův skluz, po kterém jsem řekl, že tam přijel jak vlak do Splitu. Na tom přece není nic špatného. Nejsem typ, že bych sprškou podobných vět zatěžkal zápas. Řeknu maximálně jednu. Jestli na mě za patnáct let našli deset hlášek, tak to snad není zas tak hrozné.

Vyčníval jste ze zažité fotbalové šablony už jako aktivní hráč?
Jasně. V Dukle měli třeba všichni hráči propůjčené hodnosti. Jenže my doma poslouchali Hlas Ameriky, komunisté mé rodině sebrali baráky, takže jsem vojákem v žádném případě být nechtěl. Pomstili se mi za to po svém: Jakmile jsem měl nabídku ze Slavie, prostě mě nepustili. Po vojně ze mě udělali občanského pracovníka, takže jsem bral polovinu peněz, co ostatní. A když se šlo za primátorem na radnici, celý tým nakráčel v uniformách, zatímco já si vzal bílé kvádro. Ano, byl jsem trochu jiný. I během svého angažmá v Kostarice. Za zápasy tam jedete z jedné strany země na druhou pět hodin autobusem. Kostaričané celou dobu tancovali, házeli po sobě sušenky. Já? Četl jsem si knížku.

Takže jste byl fotbalista samotář?
Zase jsem neseděl věčně sám v koutku. Ale jistě – co si budeme povídat, fotbalisti jsou specifická sociální skupina. Mně třeba vždycky fascinovalo, že fotbalová a nefotbalová inteligence jsou dvě naprosto rozdílné věci. Měl jsem kolem sebe kluky, se kterými jsme se bavili o všemožných tématech, na hřišti jsme si pak ale třeba rozuměli daleko méně než s někým, s kým jsem si mimo fotbal neměl o čem povídat. Herní inteligence a ta běžná se často vůbec nekryjí.

Byl jsem trochu jiný i v Kostarice. Za zápasy tam jedete z jedné strany země na druhou pět hodin autobusem. Kostaričané celou dobu tancovali, házeli po sobě sušenky. Já? Četl jsem si knížku.

Měl jste spoustu zajímavých spoluhráčů. Jak třeba vzpomínáte na současného trenéra Pavla Vrbu, s nímž jste hrával v mládežnických reprezentacích?
To byl řízek, který to totálně brousil. Trenér Kvaček mi vždycky říkal: „Ty do soubojů nechoď. Počkej si, až ti nahrají balon, budeš tvořit. Soupeře nažeň Vrbovi, ten to ukončí.“ Proto mě velice mile překvapilo, jak se Pavel coby kouč posunul do chápání konstruktivního, ofenzivního fotbalu. Ať bude mít výsledky jakékoliv, vždycky si ho budu vážit. Hrát v Česku útočný a kombinační fotbal chce velkou odvahu.

Nepozorujete u Vrby v poslední době osobnostní změnu? Býval samý úsměv, na posledních štacích si pamatujeme spíš jeho jízlivost a podrážděnost.
On je moc fajn. Ale jasně, každý na kritiku reaguje po svém. Je bohužel vidět, že mu úspěch či neúspěch týmu strašně leží na srdci. Lidsky tomu rozumím, marketingově by ale bylo chytřejší to uchopit jinak. Když tým zahraje špatně, divák ocení, pokud to trenér přizná.

Kdežto když trenér začne být jízlivý, pouští se do boje, který nemůže vyhrát.
Jasně. Jak Pavla oceňuju, tak tohle je jeho slabina.

Měl jste víc zajímavých spoluhráčů. Třeba dnešního břitkého kritika Milana Luhového. Byl svůj už jako hráč?
Ano. Když 17. listopadu 1989 došlo na Národní třídě ke zmlácení studentů, byl jsem tam. Takže jsem pak na Dukle přišel za kluky a povídám: „Hele, tohle už bylo moc, zavolám Ivanu Haškovi a příští týden proti Spartě na protest nenastoupíme.“ Uvědomte si, že jsme byli komunistický oddíl, téměř všichni měli vojenské hodnosti. Proto se naše vedení mohlo zbláznit. Tehdejší šéf Dukly řval, že nás nechá pozavírat. A právě Milan Luhový tam ještě s Dušanem Fitzelem byl se mnou. Neposr… se. Toho si dodnes velmi vážím.

Vážíte si i současných názorů Luhového?
Mně nevadí. Ne že bych se vším souhlasil, ale umí vyslovit i něco, co je extrémní. Tím se pak člověk rychleji dobere k výsledku – souhlas, nesouhlas, žádné přešlapování kolem. Lidi u toho neusínají. To mě baví. Je potřeba do věci říznout? Pak do toho pojďme…

Takhle jste do toho říznul i v roce 1990, kdy jste z Dukly přestoupil do Kostariky.
Mně to tam táhlo už dlouho, Střední Ameriku miluju. Pravdou je, že jsem tenkrát hledal cestu z Dukly pryč. Dal jsem si do smlouvy podmínku, že pokud o mě bude mít zájem někdo ze zahraničí a zařídí mi tam studium na umělecké škole, tak mě klub musí pustit. A přesně to se naplnilo, jakmile se ozvali z Kostariky. Mohl jsem vyrazit.

Žena, která krotí lumpy a fotbalové chuligány: Musíte si věřit, ale mít i pokoru

Rozhovor

Fotbaloví chuligáni jsou nebezpečnou cháskou; od křiku, nadávek a házení dělbuchů občas přejdou i k ostrým rvačkám. A přece má jejich krocení v Česku na starost mezi jinými i jedna křehká dáma. Kamila Vendula Muziková Vávrová je specialistkou na ochranu měkkých cílů, její firma se nestará pouze o bezpečnost na stadionech, ale nabízí také bodyguardy a soukromé detektivy. Boj proti nepravostem má v genech, její tatínek kdysi coby uznávaný kriminalista vyšetřoval orlické vraždy.

Byl to velký kulturní skok?
Kostarika mě úplně otevřela. Já už tehdy nějak maloval, když jsem se ale vrátil ze Střední Ameriky, byl můj styl úplně jiný. Změní vás to. Dá vám to úplně odlišnou energii.

To mi vysvětlete.
Když jdete v Česku do lesa, v klidu si sbíráte houby. Les je jehličnatý, listnatý, smíšený, v praxi ale vždycky pohodička. Tam ne. Tam je džungle. Kolem létají papoušci, běhají opice, leguáni. Panuje hrozné vedro. Všechno je hutnější. Obrovsky vás to ovlivní! V Kostarice se mi moc líbilo, dvakrát jsme vyhráli ligu, jednou mistrovství Střední Ameriky. To byla pecka, ekvivalent Ligy mistrů. Vážím si toho.

Svůj blízký vztah k duchovním záležitostem jste si vypěstoval taky v Kostarice?
Ne, to mnohem dřív. Víte, já se narodil na Dušičky. To je den, kdy má být otevřený portál mezi živými a mrtvými. Snad i proto jsem dodnes podobným věcem otevřený. Čechy jsou obecně mystikou přímo protknuté. Pokud se chcete zabývat výkladem snů, numerologií, regresí, pak máme mezi sebou dost lidí, kteří vás v tom mohou osobnostně posunout. U mě se to hodně projevuje hlavně přes sny. Staly se mi různé věci. Třeba jsem měl takhle od někoho zesnulého cosi vzkázat.

Tomu opravdu věříte?
Věřím. Nejsem šílenec, ale k mystice inklinuju. Třeba i za to, že mě to tak táhlo zrovna do Kostariky, podle mého může energie, kterou jsem tam nechal v minulých životech. Tvrdím, že všechny z nás přitahují cizí země, kde jsme nechali energii z minulých životů.

Pokud na to opravdu věříte, pokoušel jste se o svých minulých životech něco zjistit třeba s pomocí hypnózy?
Byly mi poslány sny s úryvky z minulých životů s každým členem mé rodiny. Umím si tedy představit, proč jsme se tu znovu sešli. Mám to ostatně i křížově ověřené ze zápisů z palmových listů, které uchovávají záznamy o minulých životech některých jedinců.

Palmových listů?
Ano. Jestli máte zápis nebo ne vám zjistí z otisku palce, který se pošle do tzv. knihovny palmových listů v Indii. Jsem člověk, který si věci mezi nebem a zemí poměrně dost ověřuje. Dvacet let jsem se stýkal se dvěma legendami českého léčitelství. Jednak s MUDr. Václavem Vydrou, který byl zároveň primářem gynekologie; jen pro zajímavost – na den a hodinu přesně předpověděl narození mých dětí. Dalším byl ing. František Karabina, se kterým jsem se seznámil v roce 1988 na Dukle. Již tehdy tam vyučoval a používal mentální i vizuální rozvoj, dnes koučink. Dodnes zůstal mým přítelem, naučil mě spoustu věcí. Mohl bych vyprávět příběhy, kdy by lidem spadla brada.

Nejsem šílenec, ale k mystice inklinuju. Třeba i za to, že mě to tak táhlo zrovna do Kostariky, podle mého může energie, kterou jsem tam nechal v minulých životech.

Jak to má člověk vyznávající podobný spirituální přesah s vírou v boha?
Podle mého to souvisí. Můžeme tomu říkat bůh, můžeme tomu říkat stvořitel. Asi se ale nevyhneme tomu, že tady něco nějak organizuje stvoření. Když se večer podívám na hvězdy, říkám si: „Tam někde je pořádek.“ On je samozřejmě i v přírodě. Vždyť na světě žije 8,7 milionu živočišných druhů. A pokud se do toho nevloží člověk, fungují dohromady ve vzájemném souladu. O takových tématech by se dalo mluvit hodiny. Jen koloběh vody v přírodě je něco tak unikátního a neuvěřitelného! Nebo fakt, že Slunce je od nás právě v takové vzdálenosti, jaké je. Být blíž, spálí nás. Být dál, zmrzneme. Za tím musí být nějaký hybatel.

Anebo souhra příznivých okolností. Náhoda.
Náhoda? Na to je jeden výborný kóan buddhistických zenových mistrů. Říkají: „Náhoda? To by bylo jako rozložit hodinky na všechna kolečka, šroubečky a osičky, vyhodit je do vzduchu a čekat, že spadnou, samotné se poskládají a budou znovu fungovat.“ Ne. V kráse, jedinečnosti a pestrosti života náhodu rozhodně nevidím. Že všechno kolem nás funguje, jak má, za tím hledejme nějakou inteligentní platformu. Chcete-li jí říkat bůh, můžete.