Martini sklenice Zdroj: Profimedia.cz
Martini. Na světě se zřejmě nenajde žádný jiný nápoj, který by byl větším synonymem pro celou rozmanitou kulturu s natolik dalekosáhlým vlivem dvou ingrediencí, jejichž tandem nemusí výhradně zůstat u párového řešení. Řekne-li se totiž martini, vytane člověku na mysli nepřeberné množství možností, od specifického tvaru sklenic, přes různé knihy a filmy, až po ekvivalent vůči určitému životnímu stylu elit. Martini je ovšem více než hrou ginu a vermutu. Je symbolem modernity i univerzálním prostředkem vyjádření, který shodou okolností letos slaví výjimečné jubileum – 100 let od prvního představení ikonické martini glass.
Přichází běžná spekulativní otázka: Co bylo dříve? Slepice, nebo vejce? Sklenice, nebo koktejl? V případě martini je odpověď snadná, jelikož koktejl se jako takový rodí již v poslední čtvrtině 19. století s tím, že v suché formě (tedy relativně suché podle dnešních měřítek) se definitivně prezentuje světu nejpozději v roce 1906, kdy se objevuje receptura na Dry Martini v knize Louis' Mixed Drinks. Jejím autorem byl alsaský rodák působící na americkém východním pobřeží Jacques Louis Muckensturm.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Týden plný koktejlů v srdci Prahy. Prague Cocktail Week láká na neotřelé drinky i barmanská esa
Servírování koktejlu
Třebaže hnacím motorem spojení martini s elegancí je právě ona sklenice ve tvaru obrácené pyramidy, je zároveň nezbytné si připomenout přirozený vývoj klasické koktejlové sklenice. Když se v 2. polovině 19. století s příchodem vermutu a dalších módních evropských likérů pozvolna mění americké nápojové zvyky, dostává se do popředí v daleko širší míře také specifický typ sklenice. Jedná se o menší sklenici na stopce, k níž je připojena zaoblená miska, čímž připomíná misku na šampaňské.
Rozdíl je zdánlivě málo patrný, koktejlová sklenice je však na rozdíl od misky na šampaňské menší a trochu více zakulacená. Zatímco martini glass může evokovat čistý design a důraz na estetiku, kdy se ze sklenky na šampaňské stal koktejl, originální koktejlová sklenice vznikla výhradně z praktických důvodů, aby eliminovala držení celé sklenice v ruce, čímž docházelo k nadbytečnému ohřívání koktejlu, což je u drinku servírovaného bez ledu obzvláště nežádoucí.
S projektem Za barem si Pavlína Švarcová klade za cíl dostat barmanské řemeslo mezi širokou veřejnost a nechat ji nahlédnout do zákulisí těch nejpůsobivějších barů nejen v Praze, ale i po celém Česku. Je libo sexy svěží daiquiri, sofistikovaný boulevardier, anebo zkrátka nevíte a chcete se nechat inspirovat?
Rakušan, nebo Francouz
Jedním z populárních mýtů o vzniku martini glass je teorie spjatá s americkou prohibicí, kdy se tato sklenice měla v tehdejších speakeasy barech zrodit kvůli rychlejší konzumaci hostů v okamžiku policejní razie. Tento mýtus je mylný, měl by však jisté odůvodnění, jelikož s příchodem prohibice byla řada Američanů odkázána na snahu namíchat si drink v domácím prostředí, díky čemuž se na trhu objevil nespočet nových designových setů zahrnujících jak šejkry, tak koktejlové sklenice, mezi nimiž vždy vynikala ona typická sklenice ve tvaru písmene V.
Poprvé byla světu představena 28. dubna 1925 v Paříži v rámci Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes. Tato mezinárodní výstava dekorativního a průmyslového moderního umění přinesla mnoho zajímavostí, mezi nimiž nechyběla ani sklenice, která měla změnit dějiny koktejlové kultury.
Jak uvádí publicistka Alice Lascelles ve své knize The Martini: The Ultimate Guide to a Cocktail Icon, sklenici ve tvaru V měl vytvořit rakouský architekt, designér a učitel Oswald Haerdtl, jehož prvním projektem byly právě práce pro zmíněnou výstavu. Proti tomu se nicméně ohradil barový historik Philip Greene, podle nějž stál za návrhem tvaru a provedení ikonické martini sklenice francouzský klenotník a designér René Jules Lalique. Na jeho podporu posléze vystupuje nespočet historických dokumentů, které svědčí o tom, že svou verzi V-shape glass vyrobil tento renomovaný sklář pro výstavu už v roce 1924.
Oblíbený nápoj Churchilla i Roosevelta
Netrvalo dlouho a martini se společně se sklenicí stalo hitem. Oblíbili si jej takové osobnosti jako Winston Churchill či Franklin D. Roosevelt, který jej v jeho smrtelně ledové podobě ukázal Stalinovi. Stejně tak bychom si mohli povšimnout, že si martini získalo pozornost agenta Jamese Bonda, zatímco se na přelomu 60. a 70. let 20. století uchytil netradiční oběd známý jako Three-Martini Lunch.
K velké změně ovšem došlo zejména v 80. letech, kdy se jako martini začal označovat jakýkoliv koktejl servírovaný v typické kónické sklenici. Ať už se jednalo o přidání ovocné šťávy, kávového likéru či blue curaçao. S novým tisíciletím a novodobým ginovým šílenstvím nicméně martini získalo novou všeobecnou pozici, kdy své místo nachází jak v prvotřídním pětihvězdičkovém hotelu, tak v sousedském baru i domácí mixologii. Ruku v ruce s tím kráčí rovněž kreativita barmanů, kteří obohacují martini o zbrusu novou paletu chutí, mezi nimiž bychom mohli objevit například shiso, pandan, mořské řasy, olivový olej nebo ústřice.
Noční můra servírek
Sklenice na martini je krásný koncept v rámci imaginace, bohužel realita je ale přinejmenším stresující. Ona obrácená pyramida působí na první pohled okouzlujícím dojmem, kdy překypuje elegancí, v praxi ovšem její tvar není vždy nejšťastnějším, neboť má při přenášení tendenci se převrhnout či minimálně vylít. Zeptejte se číšníků, kteří nesou tác s martini ke stolu plnému žíznivých zákazníků, a uslyšíte, jak nejistá může tato prostá cesta být.
To však neznamená, že by obliba martini ustupovala. Ikonickou sklenici totiž často nahrazuje jiný typ s označením Nick & Nora, který minimálně poskytuje obsluze více klidu. Najdou se ale tací, kteří nedají na svou oblíbenou martini glass dopustit a nedovedou si představit jiný způsob servisu, právě pro ně je zde tato koktejlová ikona už 100 let.
MOHLO BÁM UNIKNOUT: Svět, kde jsou koktejly filosofií: Je libo sexy „cowboy“ styl, nebo skrytou eleganci?
