Myčka za 700, hrnec za 30. Jak to za krize frčí v největším bazaru na Moravě

Majitelka největšího bazaru na Moravě Vladimíra Helísková

Bazary a blešáky jedou kvůli krizi

Jak se za krize nakupuje v obchodech s použitým zbožím? „Ušetřím tisíce. Nedávno jsem tu koupila myčku za 700 korun a dneska jsem přišla pro elektrickou troubu,“ pochvaluje si 73letá Ludmila Klimánková, bývalá zdravotní sestra. „V televizi říkají, že máme žně, ale není to pravda. I my strádáme,“ říká 48letá Vladimíra Helísková, majitelka asi největšího bazaru na Moravě.

Vladimíra Helísková provozuje obrovský areál s použitým zbožím v ostravských Mariánských Horách. Je to bazar, vetešnictví i blešák v jednom, jméno nese podle podnikatelky – Vlato. Dlouhé dřevěné sklady se starým nábytkem se tu střídají s unimobuňkami, v nichž jsou uloženy obrazy, žebříky, kachličky anebo třeba židle.

Lednicím a myčkám patří jiná budova, bicyklům zase dlouhý venkovní přístřešek. Sklenice, džbány a hrníčky za pár šupů zaplňují další velké skladiště, kastroly v ceně od dvaceti korun by se daly vybavit stovky kuchyní.

Základní výbava pro Ukrajince

Historické hodiny, šperky, porcelán, broušené sklo anebo desítky svatebních šatů našly místo i v bývalém pavlačovém domě pro havíře. „Svatební šaty se moc nekupují, každá nevěsta chce většinou nové. Jen občas nějaké prodám na látku,“ vypráví 48letá Helísková.

Zkušená harcovnice v oboru dříve vlastnila i zastavárny. „Ale nemyslete si, že nás se krize netýká. Sice sem teď často chodí Ukrajinci pro základní vybavení, ale Čechů ubývá. Lidé v krizi omezují výdaje skoro na nulu a škrtli i bazary, přijdou jen v naprosto nezbytných případech.“

Nákup 73leté Ludmily Klimánková je ovšem naprosto nezbytný. „Vyhořela mi elektrická trouba a nemám, kde bych pekla,“ svěřuje se bývalá zdravotní sestra. A prý i výborná kuchařka. Vdova s důchodem pouhých 15 tisíc korun. „Novou troubu si teď nemohu dovolit, tady vždycky seženu něco použitého.“ V bazaru nakupuje pravidelně, nedávno si odtud odvezla myčku za 700 korun. Podobně jsou zde naceněny i některé zánovně působící lednice anebo pračky. A dá se i vyjednávat.

Žena uspoří tisíce

Klimánková bazar objevila po smrti manžela, ostravského havíře: „S jeho platem nám nic nechybělo, jenže ho zabil uhelný prach, zemřel na rakovinu plic. Fáral celý život, od osmnácti let až do předčasného hornického důchodu.“

Žena líčí, že značnou část domácích spotřebičů, mnohý kus nábytku i různé drobnosti, které ji obklopují doma a na chatě, koupila právě tady. „Když dobře vybíráte, najdete moc krásné věci. A opravdu tady ušetříte tisíce korun,“ počítá. „Mám odsud hrnce i příbory, sehnala jsme tu i krb na chatu, také mixér, tady koupíte všechno.“

Velký bazar či Blešák, jak se areálu přezdívá, alespoň jednou v životě navštíví snad každý Ostravák. Je to i turistická atrakce, jde zřejmě o největší prodejnu použitého zboží všeho druhu na Moravě, navíc je otevřená sedm dní v týdnu.

Lodní motory, vypínače i zásuvky, truhly na obilí, sáňky, gramodesky, klece pro křečky i papoušky, akvária, secesní skříně, plastové květináče, obrazy, sochy, promítačky, lopaty, rýče... Paní Klimánková má pravdu, s trochou trpělivosti tady lze najít cokoliv.

Koňské ohlávky i houpací koníci

Nákupní košíky z časů normalizace, láhve od vína ze stejné éry. Korbele na pivo, trpaslíci, cepy, mlátičky, dřezy, mlýnky na maso, umělé květiny, cédéčka, koňské ohlávky i houpací koníci pro děti. Hodinky na stříbrných řetízcích, knihy, Rudá práva z roku 1989, panenky, kroje, armádní uniformy, vrtačky, hoblovačky i pneumatická kladiva.

Bazar byl založen brzy po sametové revoluci v bývalé havířské Horní kolonii v ostravských Mariánských Horách, která dříve sloužila horníkům Dolu Ignát. Blešák vystřídal více majitelů, až v posledních patnácti letech ho vlastní Vladimíra Helísková. „V televizi jsem slyšela, že bazary mají žně. Pravdou je spíš opak,“ smutní. Začalo to už s covidem. „Než přišla pandemie, každé ráno čekaly před bazarem desítky zákazníků, teď tu není ani noha. Při dnešním zdražování se tomu ani nedivím.“

Podnikatelka ví, co říká. Právě dostala vyúčtování plateb za plyn, který protopí v privátním kvartýru: „Nikdy jsem nic nedoplácela, teď po mně chtějí přes 20 tisíc korun. Já to zaplatím, ale co v takovém případě budou dělat mnozí mí zákazníci, to fakt nevím.“

Ohrožené výplaty prodavaček

Za nájem pozemků a budov v areálu bazaru a za výplaty prodavačů pracujících na dohodu podnikatelka vydá asi 200 tisíc korun měsíčně. „Uvažuji, že plochu blešáku kvůli nájmu radikálně zmenším,“ prozrazuje. „Situace je vážná, občas skoro není na výplaty. Proto teď skoro nic nevykupuji a z nabízeného zboží si hodně vybírám.“

Individuální prodejci, kteří v tašce donesou rodinnou veteš, ale selekci někdy těžce nesou. „Vyplatí se mi teď spíše výkupy celých pozůstalostí,“ říká obchodnice. S pozůstalými může například vyjednat rozumný paušál za vyklizení celého bytu.

Kříže, rodinné portréty za sklem, T. G. Masaryk v rámu. V tomhle ostravském vetešnictví leží na „jedné hromadě“ příběhy stovek rodin. Přesně takový dojem z bazarů už měl za první republiky spisovatel Karel Poláček, když napsal: „Vetešnictví je mauzoleum, v němž odpočívají symboly bývalého majetku. Bývalého právního řádu, bývalých ctností a mravů, zaniklých společenských zvyků, byvšího života. Symboly, které se prodávají hluboko pod cenu.“

Vybavení pro masérský salón

Do bazaru nepřicházejí jen zákazníci s poloprázdnou peněženkou. „Cokoliv tady vidím, tak to je paráda! Kus historie, artefakt, skvělá rekvizita pro umělecký snímek,“ říká fotografka Národního divadla moravskoslezského Lucie Macečková, která sem zrovna zavítala za inspirací.

Do ruky bere kovový stojan na noviny a časopisy. I to už je historie, papírové deníky skoro nikdo nečte a náklady časopisů drasticky klesají. Stojan se v domácnostech stává zbytečností.

Andrea Venclová vybavuje masérský salón v centru města a hledá předměty, které jinde nesežene. „Tohle by mohl být odpadkový koš,“ radostně ukazuje jeden z úlovků. Je to výrobek z přírodních materiálů, trochu ezoterický, prostě přesně do masérny. „Zrovna takový kousek jsem jinde neviděla.“ Cena 20 korun. V oddělení, kde koš čekal na zákaznici, lze koupit i vodní dýmky, tibetské mísy a další zboží.

Zrovna bohatá nejsem

Paní Zdeňce je 67 let. „A zrovna bohatá nejsem,“ přiznává. Areálem bazaru prochází se sympatickým kníračem. „To je vlastně můj přivýdělek k penzi, jmenuje se Šimon. Děláme spolu něco jako canisterapii, chodíme za holčičkou s mozkovou obrnou a s ADH syndromem. Už mámě výsledky, trochu jsme holčičku rozchodili,“ vypráví. Dnes mezi veteší hledá pokojové květináče staršího data výroby. Současným výpalkům prostě nevěří.

Žena nepátrá jen po bytelných květináčích, pokaždé sem dojde i za vzpomínkami. „Dělá mi velkou radost, když tady narazím na věci, které si pamatuji z dětství.“ A ukáže na mohutnou secesní kuchyňskou kredenc za tři tisícovky.

„Téměř stejnou měla doma v kuchyni i maminka. Poctivé dřevo, stačí někdo šikovný a máte skříň, jakou už dnes nikdo nevyrobí,“ říká. Vzpomínky na dětství však musí zanechat v bazaru. Skříň kupovat určitě nebude, teď šetří každou korunu.

Přečkat zimu a tlačit káru dál

Na prodej jsou kytary i harmoniky. Visí na stěnách, nicméně si představuji, že v čase krize vydávají samé posmutnělé melodie. Napočítám tu i nejméně deset dřevěných vojenských kufrů. S těmi se rukovalo do první světové války i do základní vojenské služby v Československé armádě, až do sklonku padesátých let. Kruh se uzavírá. Když se v Evropě chřestí zbraněmi, má to vždycky dopad i na peněženky anebo bankovní účty obyčejných občanů.

Majitelka největšího moravského bazaru Vladimíra Helísková mi ukazuje unikátní historickou pokladnu. Jeden z předmětů, který má v bazaru nejraději, ačkoliv v kase není uložena ani koruna. „Všichni teď musíme hlavně přečkat zimu. S vírou, že nás účty za energie úplně nezruinují, a na jaře zas bude líp.“

Se stále kratšími dny v bazaru stoupají především náklady na osvětlení. V budovách a skladech areálu se naštěstí netopí.  „Jediným zdrojem tepla v bazaru jsou tahle kamna,“ ukazuje živnostnice „pecek“ stojící u vchodu do areálu. I dnes je rozpálený, vaří se na něm voda, aby prodavačky mohly umývat zaprášené zboží z regálů.

V zimě se pak u kamen ohřívá majitelka i zaměstnanci. „Někdy si na kamnech ohřejeme párky nebo klobásy. Ale když je třeba minus sedmnáct, tak máme tady v bazaru opravdu tvrdé podmínky. Dlouho tu pak nevydrží ani zákazníci,“ líčí Helísková. Energická žena s modrými a fialovým dredy, která tuhle káru jménem bazar zatím sveřepě tlačí dál.

Tagy:
krize bazar Ostrava obchod Tomáš Garrigue Masaryk První republika zdražování Morava myčka Sametová revoluce bleší trh Československá armáda První světová válka Karel Poláček Vladimíra Helísková Vlato