Spartakiáda: Na Strahov vjíždějí tanky, cvičí tam vojáci s bajonety

Pamětnice Božena Košnerová, účastnice spartakiády v roce 1955 (archiv Ivana Motýla)

Pamětnice Jiřina Petrová, účastnice posledního XI. Všesokolského sletu v Prazue v létě 1948 (archiv Ivana Motýla)

Spartakiáda 1955, z vystoupení svazarmovců (archiv Ivana Motýla)

Spartakiáda 1955. Cvičení nejmladších žáků (archiv Ivana Motýla)

Spartakiáda 1955. Cvičení vojáků s kládami (archiv Ivana Motýla)

Sovětské tanky najíždějí na plochu strahovského stadionu při I. celostátní spartakiádě, ukazují se také vojáci Československé lidové armády v přílbách a s bajonety. Spartakiáda zahájená 23. června 1955 není jen o tělovýchově, má světu také ukázat i vojenskou sílu východního bloku.

Verše doprovázející skladbu s tanky píší předem básníci Josef Kainar a dosud žijící Karel Šiktanc. Pamětníci na první přehlídku vzpomínají s upřímným nadšením, ale i s nechutí až odporem.

Letos pětaosmdesátiletá Božena Košnerová míří v červnu 1955 na strahovský stadion z valašského Halenkova. Představitelé vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ) si dávají záležet, aby do Prahy dorazili cvičenci ze všech okresů v republice.

„Lidé z Hané, z Čech, Slováci ze Žiliny,
lidé z parků i družstva – celý šumící úl,
spěchá zaujmout místo,
které mu náleží v řadě,“

básní tehdy o cvičencích z různých koutů Československa režimní pěvec číslo jedna Vítězslav Nezval. „V Praze bylo moc hezky, samá sranda. Byla jsem hrdá, že si mě vybrali, a také jsem poprvé viděla naše krásné hlavní město,“ vzpomíná Košnarová.

Vystupuje ve skladbě s názvem Ženy ze závodů a kanceláří Revolučního odborového hnutí. V modrých ženských trenýrkách, bílé halence a s červenou stuhou ve vlasech. „Pěkná sestava,“ pochvaluje si i po letech. Na ploše je s ní celkem 32 640 nadšených žen. Košnarová spartakiádu vnímá jako čirou radost z pohybu, ale komunistická strana jako permanentní propagandu. „Díky za to, že tu jsme – vždyť bychom bez hrdinství sovětských vojsk a bez vítězství komunistických myšlenek na Strahově vůbec nebyli. Nebyli bychom ve svých domovech a vůbec bychom asi nebyli na světě,“ prohlašuje tehdy pro tisk spisovatel Karel Nový dojatý právě vystoupením českých a slovenských žen z továren i kanceláří.

Šiktancova báseň pro tanky

Za vrcholné číslo první spartakiády před pětašedesáti lety by se nemusel stydět ani dnešní severokorejský režim, zřejmě poslední tvrdá komunistická diktatura na světě. „A teď zaduněl výstřel. Temně rudý závěs se znova rozhrnul. Bouřlivý potlesk letí vstříc obrazu tak drahému, že lidé tleskají ze všech sil. Přijíždějí tanky, sovětské tanky. Tanky, které v roce 1945 osvobodily Prahu a stovky českých a slovenských měst,“ líčí Rudé právo (ústřední tiskový orgán KSČ; pozn.) manifestaci síly, která se odehrává při armádní sestavě s názvem Osvobozeni Sovětskou armádou nastupujeme do radostné budoucnosti. „A radost ulicemi běžela jak příval,“ zní do rachotu tanků z amplionů na strahovském cvičišti. Autory veršů jsou podle knihy s názvem I. celostátní spartakiáda 1955 dva později velmi ctění básnící – Josef Kainar a Karel Šiktanc.

Poeta a bluesman Kainar umírá v roce 1971, Šiktanc je však považovaný za zřejmě poslední žijící hvězdu básnického nebe ze šedesátých let. O dekádu dříve si ovšem mnohé z dnes čítankových legend až příliš zadávají s režimem, když opěvují komunistické pohlaváry Josifa Stalina, Klementa Gottwalda i „zemi blízko pólu, divukrásnou zem“ čili Sovětský svaz. Spolupráce Karla Šiktance se spartakiádními činovníky přitom má trvalejší ráz. O pět let později k reprezentativní fotografické knize II. celostátní spartakiáda 1960 dokonce společně se svým tehdejším literárním druhem Jiřím Šotolou píše průvodní text.

Poslední slet, první spartakiáda

Jiřina Petrová přichází na svět v roce 1938, o deset let později se jako školačka stačí zúčastnit posledního XI. všesokolského sletu na pražském Strahově na přelomu června a července 1948. „Byla jsem členkou sokolské župy v Turnově a pamatuji, jak celý vlak mířící do Prahy zpíval písničky, kterými jsme oslavovali Masaryka. To už bylo zakázané, proto jsme se cítili jako hrdinové, to byl poslední závan svobody,“ vypráví někdejší sokolka.

Slet v Praze se proměňuje v odvážný protest proti upevňující se totalitě, 200 členů Sokola končí ve vazbě už v jeho průběhu. Lidé z hlediště volají na předsedu vlády a komunistické strany Klementa Gottwalda heslo: „Nedáme si diktovat, koho máme milovat!“ Komunistický režim tehdejší slet přetrpí se skřípěním zubů, na tribunu „vystaví“ již zmateného prezidenta Edvarda Beneše pro zdání, že demokracie trvá. Další slety už komunisté zakazují a v roce 1955 je nahrazují přehlídkou socialistické tělovýchovy: I. celostátní spartakiádou.

25 Zobrazit galerii

„Když jsem jako někdejší nadšená sokolka chtěla cvičit i na první spartakiádě, doma mi to zakázali. Komunisti si totiž na rodiče tvrdě došlápli, sílu těch perzekucí jsem ale pochopila až jako dospělá. Dnes vidím spartakiády jako čistou propagandu.“ říká Jiřina Petrová. Proto se již v socialistické éře nezúčastní žádné spartakiády. Její otec, významný entomolog, přichází o první sbírku motýlů po řádění německého gestapa (tajná státní policie sloužící nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi; pozn.) při domovní prohlídce. Po válce ho ve vědeckém rozletu zastavují komunisté. „Hned, jak v roce 1989 padli komunisté, zase jsem zatoužila po Strahově a už v roce 1990 jsem v Praze cvičila na prvním obnoveném sletu,“ vypráví dvaaosmdesátiletá sokolka a doplňuje: „A na sletu jsem cvičila i před šesti lety.“

64 tisíc porcí vepřové s knedlíkem

Vraťme se do červnových dnů 1955. Literát Pavel Kohout se tehdy v Rudém právu rozvášňuje nad skladbou Nová směna nastupuje. Jde o cvičení budoucích dělníků z takzvaných učilišť pracovních záloh a Kohout ho popisuje takto: „Pojem – dělnická třída. Vyslovíš ho a zahřmí z něho výstřel Aurory a zazní písně našeho slavného Února. To je dělnická třída. To, co vidíš na zelenavé ploše Strahova, je mládí dělnické třídy, tvořivá záloha státu.“

Nejeden dnešní osmdesátník si pamatuje takzvaný společný nástup mládeže, který předchází cvičení dorostenek a dorostenců. Takto ho líčí redaktoři deníku Večerní Praha z 24. června 1955: „Jako slavnostní chorál zní ze Strahova plamenný a bojovný pozdrav Sovětskému svazu, jeho lidu a slavné armádě. Třikrát mohutné hurá Sovětskému svazu zní z vyrovnaných řad mládeže.“

Ideologie mizí z hlav pamětníků a po pětašedesáti letech se vzpomíná na krásný výlet do hlavního města. „Fantastiky nám vařili,“ chválí pořadatele pětaosmdesátiletá Božena Košnerová z Valašska. Třetí spartakiádní den snědí cvičenci 64 tisíc porcí vepřové s knedlíkem a diváci jen na jižní tribuně spořádají 200 kilogramů debrecínských párků a 150 kilogramů špekáčků. „V rozlehlých stravovnách vládla kázeň a pořádek,“ zdůrazňuje dobový tisk.

Gottwaldovsky půjdeme se rvát

Spartakiáda si půjčuje název od vůdce vzpoury římských otroků Spartaka. Ne až v půli padesátých let, ale s nápadem přichází v roce 1921 Jiří František Chaloupecký pro cvičení Federace dělnických tělovýchovných jednot na pražských Maninách. V té době sportují všichni, čeští Němci se tuží v Turnvereinu (oddíle gymnastiky; pozn.) a Češi v Sokole, který od roku 1882 pořádá efektní předcvičování na všesokolských sletech; do roku se 1948 jich koná jedenáct.

Nápad uspořádat vlastní komunistický slet dostává stranické politbyro po smrti diktátorů Stalina a Gottwalda v roce 1953. První celostátní spartakiáda se koná na Strahově od 23. června do 5. července 1955 a skládá se z 29 skladeb. Před více než milionem diváků vystoupí přes 500 tisíc cvičenců. Program I. celostátní spartakiády vrcholí 5. července Dnem ozbrojených sil, při němž vojska ministerstva vnitra vytvoří z těl obrovskou rudou hvězdu, nad kterou plápolá vlajka s portrétem Stalina a zní verše:

„A kdyby snad jednou ruka vraha
klidný spánek dětem chtěla brát,
Táborem se stane nová Praha,
gottwaldovsky půjdeme se rvát.“

A na plochu stadionu vjíždějí sovětské tanky.

Malíř Léger: Nalezl jsem zemi s lidmi dobře živenými

Spartakiád se nakonec koná šest, i když tu mají být na věčné časy. Tu v roce 1970 komunisté ruší kvůli obavám z možných demonstrací, které se rok předtím konají proti sovětským okupantům. Poslední cvičení na strahovském Spartakiádním stadionu, tou dobou největším na světě, se odehrává v roce 1985. Dá se odhadnout, že každého občana bývalého Československa nad čtyřicet let se spartakiáda nějakým způsobem „dotýká“. Už v roce 1955, stejně jako o třicet let později, nastupují na plochu strahovského stadionu i učitelky s dětmi z prvních tříd.

Spartakiády jsou i jistým druhem vojenské přípravy. Přesto v roce 1955 mnoho západních návštěvníků skládá akci poklonu a velebí ji jako „mírovou“, byť tak činí výhradně levicoví politici či umělci. „Vyjádřit slovy, co jsem viděl, je nemožné, neboť tak hluboký byl můj úžas. Často se mi hrdlo svíralo a srdce přestávalo bít,“ cituje tehdejší tisk italského senátora Leonida Tarozziho, komunistu s myšlenkou, jak by se s takovou masou dal v Římě provést levicový puč.

Působivé spartakiádní atmosféře v „zemi šťastných zítřků“ podléhá i další host přijíždějící zpoza železné opony, například slavný francouzský malíř Fernand Léger. „Říkali mi, než jsem odjížděl na návštěvu lidových demokracií: ‚Tam umírají hladem, tam vládne smutek!‘ Bože, nalezl jsem zemi s lidmi tak dobře živenými, plnými radosti, s nadšením cvičícími na spartakiádě. Nelichotím vám, říkám vám věci tak, jak jsou,“ sklání i Léger poklonu v rozhovoru pro Československý rozhlas. K francouzskému malíři se nedostává informace, že i po kosmetické amnestii z května 1955 lidově demokratický systém nadále vězní zhruba deset tisíc politických odpůrců. A dokonce i umělce. V té době například sedí za mřížemi spisovatelé Jan Zahradníček nebo Jiří Stránský.

Tagy:

komunismus Josif Stalin KSČ Spartakiáda rok 1955 Fernand Léger Leonid Tarozzi Josef Kainar Karel Šiktanc Jiří František Chaloupecký Sokol Praha Strahov Československá lidová armáda Východní blok