Náš hokej je ve strašné situaci. Brzy budeme soupeřit s Maďarskem, říká uznávaný trenér

Trénování se Zbyněk Zavadil věnuje přes půl století. A už poměrně dlouhou dobu registruje v tuzemském hokeji koktejl přešlapů a špatností. Ty pak vedou třeba k tomu, že národní tým na olympijských hrách nepostoupí ani do čtvrtfinále.

„Bylo to hrozné, jsem zvědavý na důsledky. A trenér Filip Pešán dělal, jako by se nic nedělo. Že je to čerstvé a nepřemýšlel o tom. To je přece první věc, která ho musela napadnout, že skončí, ne? Ale samozřejmě to absolutně není jen o něm,“ podotýká kouč, který dodnes spolupracuje s Davidem Pastrňákem, vycepoval Jakuba Vránu nebo dříve Davida Volka, Petra Břízu, Pavla Gefferta, Richarda Žemličku, Tomáše Vlasáka nebo Jaroslava Bednáře.

Jak dlouho už podle vás nejsme hokejovou velmocí?
Ústup ze slávy trvá posledních 20 let. A je velikánský. Já ho předpokládal. Napřed bych chtěl uvést, že jsem velký antikomunista a rozhodně nepatřím mezi zastánce minulého režimu. Nechci, aby se říkalo, že starý dědek vzpomíná na to, jak to bylo kdysi dobré. Zaplaťpánbůh za rok 1989. Nelze zapomínat třeba na to, jak mistři světa z let 1947 a 1949 nemohli odletět na šampionát v roce 1950, protože jim to komunisti zatrhli. Sešli se pak v hospodě, napili se, leccos kritizovali a režim je zavřel. Dostali velké tresty a skončili v uranových dolech. Proč to říkám? Protože tito zavření hráči předtím byli v Sovětském svazu a učili Rusy – kteří do té doby byli zvyklí hrát hokej na fotbalovém hřišti v 11 hráčích – přechod na klasický kanadský hokej. A i přes to se k nim komunistické vedení pak zachovalo takto. Zrůdnost…

Ale tedy chcete dojít k tomu, že za minulého režimu se jinak s hokejem nakládalo daleko lépe, je to tak?
Naše metodika, zejména profesora Vladimíra Kostky, Luďka Bukače, Josefa Dovalila, Pavla Wohla nebo Pavla Volka, byla vynikající a předběhla svět. Byla uznávaná v Kanadě, v USA. A Švédové i Finové byli zhruba před 30 lety rádi, když jsme jim mohli něco ukázat. Jsem toho svědkem. To, jak k tomu přistupovali tito hokejoví teoretici a zároveň trenéři, bylo opravdu nadčasové. Tehdy jsme něco znamenali. Za posledních 12 let máme čtyři medaile z velkých akcí. A to počítám seniorskou reprezentaci, juniorskou i osmnáctky!

Hokejisté nechtěli hlídat hranice. A tak dělali, co mohli

Právě před 12 lety se svazovým šéftrenérem stal Slavomír Lener. Často mu bylo vyčítáno, že výsledky jeho práce byly nulové a on je jedním z hlavních viníků toho, proč je současný stav takový, jaký je. Souhlasíte?
Slávu Lenera znám dobře. Nelze všechno házet na něj. Musíme se bavit také o výkonném výboru svazu, komisi mládeže a tak dále. Zkrátka těch, kteří změny schvalují. Musím se Lenera zastat, leccos dokázal. Také studoval vysokou školu pod vedením zmíněného profesora Kostky a patří tak mezi takzvané fakulťáky. Takže z toho vychází ještě velmi krásně, když ho porovnán se současným svazovým šéftrenérem a koučem reprezentace Filipem Pešánem. Ten jednou vyhrál extraligu s Libercem poté, co mu majitel Petr Syrovátko nakoupil dobrý mančaft. Je pravda, že Pešán za dva roky ve funkci toho nemohl úplně tolik změnit, ale jeho sebevědomé vystupování s minimem výsledků… Nevím, nevím. Navíc mu musí takoví borci jako Martin Straka s Jardou Špačkem sloužit a de facto nemohou nic.

Měli bychom se také pozastavit u nejvyššího muže. Jste nazlobený na prezidenta svazu Tomáše Krále, který má za vše největší zodpovědnost?
To máte naprostou pravdu. Takhle, asi sehnal nějaké peníze, ale nevím, jestli byly použity správně. Teď uteču trochu jinam. Můj názor je takový, že stát zodpovídá za rozvoj mládeže. Do hokeje jdou nějaké finance, ale je otázkou, zda míří na správná místa. Jestli za chvíli nebudeme mít více funkcionářů a trenérů než hráčů.

Za Bukačů a Kostků byly vytvořeny sportovní třídy, tréninková střediska mládeže a vrcholová střediska… Všechno bylo pro mládež zadarmo. Opakuji –⁠ zadarmo. Sportovních tříd bylo celkem 77, středisek – dnešní optikou akademií – 20. Všechno kompletně financoval stát a ti kluci nevytáhli ani korunu – dostali výstroj, hokejky, měli zaplacená soustředění. A byl tu projekt Dukel a Rudých hvězd, které zkrátka doteď stát nedokázal nahradit. Bylo jich celkem 15, tou hlavní Jihlava. Když počítáme, že všude bylo zhruba 20 hráčů, dohromady 300 hokejistů hrálo v juniorském věku 19 až 20 let první tři nejvyšší soutěže mezi dospělými hráči. Nikdo nebyl venku v zahraničí, takže ligy byly kvalitní. A žádný z hokejistů nechtěl do tanků nebo hlídat hranice, takže dělali vše pro to, aby se v týmech udrželi. K tomu trénovali dvoufázově.

Naše metodika, zejména profesora Vladimíra Kostky, Luďka Bukače, Josefa Dovalila, Pavla Wohla nebo Pavla Volka, byla vynikající a předběhla svět.

Pokračování projektu Dukla představil svaz před několika lety – hráči pro reprezentaci se mají rodit v klubu Stadion Litoměřice. Ne všichni tento krok uznávají, jaký je váš názor?
Nemá to s původními Duklami prakticky nic společného, hrají tam i starší hráči, v klubu se pravidelně objevují i cizinci. Dříve ve 20 letech hráči Duklu opouštěli a šli dál. Ano, v Litoměřicích je mnoho mladých, ale také několik hráčů přes 25 let, dokonce třicátníků. Nedá se to porovnávat. Tohle je první liga, v extralize je situace taková, že mladík vyjede na rozbruslení, pak dostane pár desítek sekund na ledě. A to je vše.

Mladí nedostávají šanci. Ale mají vůbec na to?

Najde se pár výjimek, třeba Plzeň, která dává mladým více prostoru…
Ano. Ale také se musíme podívat na to, že ten mladý hráč často jde hrát s áčkem, vyspí se a druhý den cestuje s juniory. Za víkend najezdí třeba tisíc kilometrů. Je pár výjimek, ale většinou jsou mladíci v dospělých týmech jen od toho, aby si po zápase s druhým mančaftem podali ruku. Spoustě mladých je tady v Česku něco naslibováno – viz třeba případ Pavel Zacha, který dnes hraje NHL za New Jersey Devils – nestane se tak, což pak znamená, že utíkají do zahraničí a soutěže trpí. Nebo zkrátka úplně skončí s hokejem. Když nehraje, proč by pokračoval? Nechce se mu působit v nižších ligách. A problémem je, že po neúspěších na reprezentačních akcích jsme ztratili kredit. Už naše hráče pomalu nechtějí ani v Německu.

Přehlížejí tedy kluby vlastní produkt?
Podle mého názoru to může být způsobené i tím, že kluby chtějí spíše přitáhnout staršího hráče, který zároveň přivábí více diváků. Navíc se podívejte na bodování extraligy. Sice vede stále mladý Filip Chlapík, ale jinak se nahoře objevují především hráči, kteří mají hodně přes 30 let. Opravdu je to tak, že mladí nedostávají moc příležitostí se mezi dospělými vyhrát. Ale mají na to? Nejsem o tom přesvědčený. Někteří si myslí, že nehrají proto, že nemají agenta. Kdyby vynikali, agent si jich všimne. Ničemu nepomáhaly rozsáhlé juniorské soutěže, které se teď budou zužovat, ale doposud v nich soutěživost byla chabá, když nikdo nesestupoval.

Nedostupný sport

V jakém stavu je tedy v kontextu všeho zatím zmíněného český hokej?
Možná jsem starý, ale myslím si, že si stále leccos pamatuji. Když to mám tedy nějak hodnotit a srovnávat s tím, co bylo dříve, je to smutné. Byli jsme nejlepší hokejový stát v Evropě. O lecčems svědčí, že před 50 lety naše dva nejlepší týmy letěly do Kanady a hrály přípravné zápasy s týmy NHL. Tehdy byla v českém – respektive československém – hokeji disciplína a pokora. Všichni odborníci byli vzdělaní, až na výjimky hráli hokej na špičkové úrovni. Vyžadovali důslednost. Dříve jsme měli úspěchy na všech možných turnajích včetně švýcarského Spengler Cupu. Nějaká z reprezentací získala každý rok medaili. Teď nás na olympiádě porazí Dánsko? A osmnáctka před Vánoci prohraje přátelské utkání s Běloruskem?

Je tedy pro vás za poslední dekádu sledování seniorského nároďáku, dvacítek a osmnáctek bolestivé?
Bolestivé a smutné. Po Naganu a třech vyhraných mistrovstvích světa v řadě jsme byli chloubou. Vždycky jsme pak čekali, že se bude vozit medaile. Podívejte se, kde jsme dnes. Když s nějakým soupeřem prohráváme o gól, slyšíme: „Zlepšuje se to.“ To je paskvil.

Kdybyste měl kouzelnou moc, co byste na českém hokeji změnil?
Je toho moc, už jsem zmínil, co dříve fungovalo a byl v tom pořádek. Ale hodně mi vadí, že děti už od čtvrté třídy musí na příspěvcích platit dva a půl tisíce měsíčně. K tomu si připočtěte výstroj, kterou musí rodiče kupovat, broušení bruslí… Až v dorostu nebo juniorech něco dostávají. Finančně je to opravdu hodně náročný sport. Nemůže si to dovolit každý člověk. Chudá rodina na hokej prostě nemá. A bude to ještě horší. Vezměte si, jak rostou ceny energií, covid se vším zahýbal. Hokej je těžko dostupný – dříve se dělal výběr nejlepších, dnes je to sběr. Zájem upadá.

Nezřídka se také mluví o protekci. Je toto téma velkým problémem tuzemského hokejového prostředí?
Ne všude, ale je. Ten, kdo říká, že tomu tak není, lže. Ale chci říct, že nedávno mohli uspět i hráči, kteří nebyli z finančně silných rodin. Od první třídy až do draftu jsem trénoval Jakuba Vránu, kterého si v prvním kole vybral Washington. Nebo také Václava Karabáčka, ten šel ve druhém kole draftu. Karabáčka přibrzdila zranění, ale Vrána přivezl do Čech Stanley Cup. Teď ho trápí zdravotní problémy, ale až se uzdraví, bude to opět borec. A ukázkovým případem je David Pastrňák. Ten to měl jako dítě doma těžké. Jeho maminka, kterou dobře znám, se pro něj hrozně obětovala. David potřeboval novou hokejku, ona šla natírat plot, aby si něco vydělala a mohla mu ji koupit. Vyrostl ve skromných poměrech. A kde je dnes… Je potřeba říct, že si také nesmírně váží toho, co pro něj maminka udělala.

Oba – Pastrňák i Vrána – odešli v mladém věku do Švédska. Myslíte si, že bez tohoto kroku by se tak daleko nedostali?
To si nemyslím. Zrovna oni dva by dostali příležitost i tady v české extralize – Vrána by v 17 až 18 letech hrál za Slavii, Pasta zase za Třinec. Naučili se hokej především u nás. Byli to hladoví vlci. Když viděli příležitost, podrobili tomu úplně vše. Ale momentálně je doba, kdy části mladých bude tato možnost upřena.

Nemůže si to dovolit každý člověk. Chudá rodina na hokej prostě nemá. A bude to ještě horší. Vezměte si, jak rostou ceny energií, covid se vším zahýbal. Hokej je těžko dostupný – dříve se dělal výběr nejlepších, dnes je to sběr. Zájem upadá.

Přesto bych se ještě zeptal, co se ve Švédsku mohou hráči oproti Česku naučit navíc?
Přiznám se, že poslední roky jsem ve Švédsku nebyl. Ale mluvím s různými lidmi, kteří jsou tam třeba na stážích. Ptám se jich, co tam tedy dělají. A oni mi říkají: „Pane Zavadil, to stejné, co jste s námi kdysi dělal vy. Ale všichni to dělají na doraz.“ Opravdu se u nás dříve trénovalo více. Testy na suchu neznamenají pro hokej vše, ale jsou určitým ukazatelem. Mám podložené, že v minulosti hráči běhali 1 500 metrů kolem pěti minut, někteří gólmani za šest. Stav se zhoršuje, momentálně to za šest minut mají někteří hráči z pole.

Opět trochu odbočím, ale další věcí je to, že děti jsou z mého pohledu dnes celkem rozmazlené. Rodiče je vozí skoro všude, samy si dojdou maximálně tak na záchod. Nechodí si hrát na plácky, nedělají k jednomu sportu druhý, jsou zpohodlnělé a obtloustlé. Do schodů některé chodí jako důchodci. K tomu ve škole není pořádný tělocvik. Když se dají na sport, měly by být pohybově připravené, ony jsou v tomto směru zaostalé. Je jedno, jestli jde o městskou nebo venkovskou mládež.

Brblání ničemu nepomůže

Je problém i v chování a přístupu mladých, nejen v tom, že jsou evidentně línější než dříve?
Ať si někdo stoupne vedle vrátného na stadionu a sleduje, jestli mladý hráč pozdraví. Vychování není správné, chybí pokora. Někteří lidé si myslí, že si koupí všechno. To ale u sportovního výkonu nejde. Je fakt, že někteří rodiče penězi pomohou klukovi k tomu, aby více hrál. Ale zároveň mu tím ublíží. Děcka dnes vědí všechno, takže takovéto věci v týmu zaregistrují. Abych se vrátil k původní myšlence, opravdu vnímám, že mládež méně naslouchá a není pokorná. Nechci házet všechny do jednoho pytle, většinově to ale tak je. Jde o základní slušnost. A ještě něco k tomu povím.

Povídejte…
Brblání. Když kluk nebo holka dostane ve škole špatnou známku, nemůže za to podle nich on nebo ona, ale učitelka, učitel. A to se přeneslo do sportu. Při večeři pak rodiče od dětí slyší, že trenér je vůl, protože to a to. No a pak kouče třeba podvědomě neposlouchá. Pokud dítě nedělá nic navíc, chová se takto, kromě čtyř dvouhodinových tréninků týdně nevytáhne paty z obýváku, těžko vytvoříte nového Jágra. Deficit v zanedbané tělesné přípravě se dohání těžko. Jágrovi táta nic neodpustil, dřel na statku, dělal i tisíc dřepů denně.

Z toho všeho, co jste řekl, ještě nejsme na vrcholu krize. Musíme si zvykat na to, že česká reprezentace bude na velkých akcích pravidelně mimo nejlepší osmičku?
Hokej se dostal do opravdu strašné situace. Posledních 12 let to vrcholí, protože – jak už jsem řekl – odbornost chybí. Před sedmi lety jsem predikoval, že můžeme na mistrovství světa nebo olympiádě brzy končit v horším případě na osmém místě. Měl jsem to podložené, věděl jsem, kam spějeme. Ale že budeme na hrách v Pekingu devátí? To by mě ani ve snu nenapadlo. Nicméně půjdeme ještě dolů. Až se hokeji začnou Číňani věnovat intenzivněji, budou nás porážet. Možná trochu přeháním, ale opravdu si myslím, že se blížíme tomu, abychom se přetahovali třeba s Maďary. Bude to tragédie. Může za to i fakt, že nejsme soudní. Skončíme devátí a ono je vlastně skoro všechno v pořádku. Jsem skeptický, rád bych se mýlil, ale nevidím světlo na konci tunelu. A zakončil bych to osobou Luďka Bukače.

Před sedmi lety jsem predikoval, že můžeme na mistrovství světa nebo olympiádě brzy končit v horším případě na osmém místě. Měl jsem to podložené, věděl jsem, kam spějeme. Ale že budeme na hrách v Pekingu devátí? To by mě ani ve snu nenapadlo.

Ano?
Zhruba před deseti lety vytvořil expertní skupinu, kterou obsadil Jaroslav Holík, Alois Hadamczik, Jirka Hrdina, Josef Černý, František Kučera, já tam byl za mládež… Celkově šlo o 20 lidí a byli jsme oponenty svazu. Bukač chtěl něco nastolit, pojmenoval, co se dělá špatně. Ale svaz nenaslouchal a tato skupina byla rozpuštěna. Dle mého by bylo nejlepší se držet české tradice – věcí, které jsou nám vlastní – a do toho čerpat některé nové směry ze zahraničí.