Přizpůsobit se situaci, to je součást pudu sebezáchovy. „A moji příbuzní a přátelé žijící na Ruskem okupovaných územích se už adaptovali na Putinův režim. Svým způsobem nemají jinou možnost, pro mě to však znamená, že jsem s nimi přerušila komunikaci,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Hanna Prokajeva, ukrajinská žurnalistka a ekoložka z Charkova. „I já jsem se musela adaptovat, ale na válku. Na vzdušné poplachy a ruské rakety nad hlavou,“ dodá.
Ruským útokům odolává Charkov téměř každý den, jen za poslední listopadový týden zabily drony či rakety ve městě tři civilisty a dalších 30 lidí bylo zraněno. Jak vypadá váš všední den v ostřelovaném městě?
Bydlím na vesnici kousek za Charkovem, ale dvakrát třikrát týdně jezdím do města za prací, zbylé dny pracuji v režimu home office. Snažím se žít normálně, prostě jsem se na válku postupně adaptovala. Došlo mi to ve chvíli, když jsme s přítelkyní seděly v kavárně a obě jsme ignorovaly sirény, které se rozeřvaly v ulicích. Bylo nám to jedno a dál jsme pily kávu, a to se výbuchy ozývaly docela blízko.
ČTĚTE TAKÉ: Sýrii kvůli válce opustilo 14 milionů lidí, pád Asada slaví i v Německu. Vrátí se zpátky?
Pro obyvatele mírových zemí v Evropské unii je taková adaptace na válku dost nepochopitelná, zní nám to šíleně...
Když mě ráno 24. února 2022 probudila zpráva o ruské invazi, byla jsem přesvědčena, že jde o hloupý vtip. Ale nebyl a vzápětí přišel velký strach o holý život. I pro mě byla válka napřed něčím šíleným, ale nemůžete se jí bát každý den, a ještě po několik let, vždyť válka už trvá skoro tři roky. Kdo v Charkově zůstal po invazi, v určitou chvíli si musel říct, že chce zase žít normálně, smysluplněji, podobně jako před válkou. A pak se třeba při sirénách přestal ukrývat do metra, a ani já se tam už neschovávám a do práce běžně jezdím autem. Dříve nebo později se na válku adaptovala většina obyvatel města. Dokonce jsme se adaptovali i na strach ze smrti, už ho téměř nemáme.
Hluboká propast mezi příbuznými
Jak dlouho žijete v Charkově?
Narodila jsem se v Luhanské oblasti, ale před 20 lety jsem do Charkova přijela studovat a od té doby je město mým domovem. Dlouhá léta jsem pracovala pro státní televizi a rozhlas, a když po Majdanu v roce 2014 proruské síly odtrhly Luhanskou oblast od Ukrajiny, často jsem tam jezdila na reportáže.
Ukrajinská novinářka a ekoložka Hanna Prokajeva z Charkova s příbuznými a známými v okupované Luhanské oblasti přerušila kontakty. V Charkově založila skládku stavebního materiálu z Ruskem zničených domů. Zdroj: Archiv Hanny Prokajevové.
O čem ty reportáže vyprávěly?
Nejvíce mě v separatistické Luhanské lidové republice zajímalo právě to, jak se tamní lidé adaptují na nové poměry pod samozvanou proruskou vládou. Adaptace je psychologický pojem, je to proces aktivního přizpůsobování se člověka změněným podmínkám tak, aby dokázal v daném prostředí ideálně žít a pracovat. A lidé z Luhanské oblasti se v rámci přežití také postupně přizpůsobili. Z bezpečnostních důvodů jsem však svoje reportáže zveřejňovala pod smyšlenými jmény.
Po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu v roce 2022 už asi do Luhanska či jinam na okupovaná území nelze jezdit?
Není to úplně nemožné, ale já tam jet nechci.
Nemáte na okupovaných územích rodinu a přátele?
V obsazené Luhanské oblasti mám spoustu příbuzných, známých nebo třeba spolužáků, ale zároveň jsem je všechny ztratila. Nejsme v žádném kontaktu. Je to bolestné, protože na okupovaném území mám stále svoje rodiče, ale i o ty jsem svým způsobem přišla.
Proč? Od podobně válkou rozdělených rodin jsem už vícekrát slyšel, že kontaktovat příbuzné či známé na Ruskem získaných územích, pro ně může znamenat vážné ohrožení. Mohou být vyslýcháni, mučeni, ovšem také třeba beze stopy zmizet.
Takové věci se opravdu děly, hlavně v prvním roce války. Možná k perzekucím občas dochází i dnes, ale už to není ten zásadní důvod, proč se spolu nespojit.
Mají Ukrajinci jinou možnost?
A v čem je ten důvod?
S příbuznými nebo známými nechci komunikovat, protože se příliš adaptovali na ruský režim. S jejich postupným přizpůsobováním se novým poměrům mezi námi vznikala i hluboká ideová propast, je to o velkém neporozumění. Technicky už přitom spojení není problém, třeba šifrovaná komunikace přes WhatsApp je mezi některými Ukrajinci a jejich příbuznými na okupovaných územích úplně běžná.
Ale mají Ukrajinci pod ruskou správou vůbec jinou možnost než se adaptovat? Totalitnímu okupačnímu režimu se vždycky přizpůsobí většina obyvatel, v Česku jsme to sami poznali během německé okupace po březnu 1939 i po sovětské invazi v srpnu 1968.
To je otázka, kterou si také často kladu. Moc jiných možností asi nemají, proces adaptace je očekávaná a přirozená věc. Na obsazených územích se sice ojediněle najdou odbojáři a někteří dokonce spolupracují s ukrajinskými tajnými službami, čímž riskují život, ale většina se postupně přizpůsobila novým poměrům. Někdo možná vyčkává, co bude, navenek souhlasí s Putinovým režimem, ale v nitru duše pořád věří v osvobození od ruských okupantů. Jakkoli však chápu adaptativní postoje obyvatel na okupované Ukrajině, nemohu s nimi souhlasit, protože moji nejbližší přátelé z Charkova pod ruskými zbraněmi umírají.
Třeba oficiální Luhanská informační kancelář informuje o životě ve městě Luhansk v zářivých barvách. Všichni jsou údajně s ruskou správou spokojeni, pořádal se tam teď kongres putinovské strany Jednotné Rusko (předsedá ji exprezident Dmitrij Medveděv), festival mládežnických cirkusů, děti se učí pod ruskými vlajkami a Putinovým portréty... Jak konkrétně se válka dotýká vaší rodiny a přátel v dosud svobodné části Ukrajiny?
A zase jsem u adaptace, protože zatímco já se musela adaptovat na každodenní ruské nálety, hučení dronů a raket nebo na permanentní sirény, oni se adaptovali na ruské pasy, ruskou hymnu a kremelskou ideologii. Pokud jde o nejbližší, válka se mě extrémně dotýká, protože manžel za Ukrajinu bojuje na frontě. Sice jako IT odborník, protože tohle je i válka technologií, ale pochopitelně mám o muže pořád obavy. Někteří přátelé už ve válce zahynuli, s tím se dá jen těžko smířit. Ten seznam obětí je docela dlouhý.
Když začala invaze, byla jste těhotná. Tento rozhovor vzniká v Brně, kam jste byla pozvána jako ekologická expertka na stáž pořádanou Nadací Partnerství, ale do Česka jste přijela i s malým synem, tedy dítětem války. Co to pro vás znamená, že se narodilo během ostřelování Charkova?
Nezlobte se, nechci do rozhovoru zatahovat syna a prosím, aby jeho obličej zůstal na fotografiích rozmlžen.
I za války se třídí odpad
Rozumím. Tak jinak, do Brna jste přijela z pozice žurnalistky nebo ekoložky?
Pro ukrajinskou státní televizi a rozhlas jsem pracovala naplno do roku 2018, od té doby také řídím neziskovou organizaci Zero Waste Kharkiv (Nulový odpad v Charkově). Přijela jsem načerpat zkušenosti, jak si Češi dokážou poradit s odpadem, a bylo to u vás hodně inspirující.
Promiňte, ale nedovedu si vůbec představit, že by se obyvatelé Charkova mohli v tom válečném běsnění zabývat třeba tříděním odpadu. Anebo je to možné?
Jak už jsem říkala, na válku se prostě adaptujete, takže organizace Zero Waste Kharkiv pracuje podobně jako před ruskou invazí. Dále se zabýváme tříděním odpadů a třeba i ve válce takovými zdánlivými maličkostmi, že se obyvatele Charkova snažíme odnaučit používání jednorázových igelitových tašek.
Válka však přinesla i nové výzvy, proto se teď soustředíme na recyklaci stavebního materiálu. Když raketa rozboří cihlový dům, který už nelze opravit, snažíme se, aby cihly z této stavby pomohly s obnovou jiné okupanty zničené stavby. Otevřeli jsme recyklační stavební dvůr (Circular Construction Yard), kde cihly a další materiál skladujeme a předáváme potřebným.
Skladujete jen cihly, anebo i jiný materiál ze zničených domů?
Dveře, okna, linoleum, o všechno je zájem. Ruské nálety už dokonce některé z domů poničily několikrát za sebou, a tak se třeba potřetí zasklívá nebo mění celá okna. Opravuje se stále znova, lidé jsou z války už extrémně unavení, ale musíme bojovat dál, Ukrajincům jde o existenci. Vojáci na frontě jsou unaveni ještě více než civilisté, to je něco jako super únava, přesto pořád brání před Putinem i celou Evropskou unii.
A myslí Evropská unie dostatečně na válkou trpící Ukrajinu?
Rusko nás nespravedlivě napadlo, což napřed uznal celý demokratický svět, ale teď zájem o naši zemi slábne. Vyčítáte nám, že na frontě nějak dlouho tancujeme na jednom místě, ale bez větší podpory západních demokracií a NATO to nemůže být lepší. Děláme, co můžeme. Držíme pozice, nechceme se vzdát, jenže ruští vojáci stojí pouhých 30 kilometrů severně od Charkova. A Rusové se k městu pomalu přibližují i od východu...
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Tragédie, která dodnes děsí. Tsunami v Dolomitech bylo jako atomovka, zemřely tisíce lidí
