Čeští hokejisté prohráli s Ruskem i Švýcarskem a zažili nejhorší vstup na mistrovství světa za posledních 30 let. Zdroj: Profimedia.cz
Not great, not terrible neboli Ani skvělé, ani strašné. Touto trefnou parafrází z populární minisérie Černobyl se dalo zhodnotit úvodní představení českého národního týmu proti Rusku na letošním hokejovém mistrovství světa v lotyšské Rize. Po utkání se Švýcary už však situace odpovídá spíše výši tlaku páry v jaderném reaktoru těsně před explozí.
Protože jsem sice Češka, ale rozhodně ne trenérka, do hlubších analýz odehraných zápasů se raději pouštět nebudu. To už za mě ostatně udělali kolegové z redakce CNN Prima NEWS, kteří vypíchli nejzásadnější postřehy z duelů proti Rusku i Švýcarsku. Přesto bych si jakožto člověk, který má za svůj život v rámci hokeje něco nakoukáno, dovolila přijít s pár dojmy (protože kdy jindy, když ne teď). Ale vezměme to popořadě.
Není Riga jako Riga
Když se řekne Riga, okamžitě se mi vybaví rok 2006, čtvrtfinále s Ruskem a fenomenální gól Zbyňka Irgla v prodloužení. Pamatuju si ho tak živě, až jsem musela chvíli rozdýchávat náhlé zjištění, že od momentu, kdy si vítkovický odchovanec (což jako rodilá Ostravačka nemůžu nezdůraznit) povodil ruského brankáře Sokolova a poslal nás – jasné outsidery – do semifinále (a následně až ke stříbrným medailím), uběhlo neuvěřitelných 15 let. Dost ale bylo nostalgie, vraťme se do současnosti…
Koronavirus nám sebral loňský šampionát, a tak snad všichni hokejoví fanoušci po dvouletém absťáku netrpělivě odpočítávali dny a hodiny zbývající do 21. května roku 2021. Tedy do dne, kdy to všechno vypukne. Kvůli pandemii sice bude atmosféra bez diváků nulová a nepřijede příliš hráčů z NHL – Kanada i USA dokonce nasadí svá „déčka“, a tak paradoxně nejzvučnějšími zahraničními posilami vůbec budou detroitští Filip Hronek či Jakub Vrána – ale co, čekali jsme příliš dlouho na to, abychom si to nechali něčím zkazit.
Výkony české reprezentace v přípravě navíc vypadaly velmi nadějně, a dokonce i zahraniční experti náš tým pasovali na favorita turnaje. A tak – na rozdíl od vzpomínaného čtvrtfinále před 15 lety – nastoupilo mužstvo Filipa Pešána v pátek na led v Rize proti Rusům jako minimálně plnohodnotný soupeř. Mnozí optimisté dokonce na základě necelý týden starého přesvědčivého vítězství 4:0 nad stejným soupeřem v rámci Českých hokejových her vůbec nepochybovali o tom, že Češi i tentokrát získají tři body.
Respekt z přípravy i objektivní strach
Mně osobně ale přirozená opatrnost podobně odvážné úvahy nedovolovala. Byl tu iracionální strach pramenící z toho, že když se v krátkém období potkají týmy dvakrát, většinou jeden nezvládne vyhrát oba zápasy. Stejně tak devět přípravných utkání bez porážky může dodat českým hráčům až příliš nezdravého sebevědomí hraničícího s nebezpečnou bohorovností.
Další obavy už byly ryze objektivní: Rusové po posledním vzájemném střetnutí pozměnili kádr výrazněji než my a znatelně posílili obranu. Slabší gólman sice zůstal, na to lze ale jen těžko spoléhat, navíc po poměrně ostudné prohře měla sborná o to větší motivaci, aby nás přejela jako pravá rudá mašina.
To se naštěstí tak úplně nestalo, moje předtuchy se však částečně naplňovaly prakticky od samého začátku. Čeští hokejisté jako by se nemohli dostat do tempa, působili svázaně a nesehraně. Ony fatální chyby, které předcházely třem ruským gólům, tak už byly jen jakýmsi logickým vyústěním tohoto stavu. Nejen moje dojmy v pozápasovém hodnocení potvrdil i samotný Pešán, podle kterého byl výkon českého mužstva nervózní a kromě schopnosti gólově dotahovat vedení soupeře prý na zápase neviděl nic dobrého.
Hráči Ruského olympijského výboru zkrátka byli lepší a po výhře 4:3 si toho Čajkovského místo hymny jednoznačně zasloužili (ať už si to přeberete, jak chcete). Přesto se dal první den mistrovství uzavřít správným povzbudivým hokejovým klišé: Jak se říká, na mistrovství se alespoň jednou prohrát musí a možná je dobře, že facka přišla hned na úvod od pravděpodobně nejsilnějšího týmu na turnaji.
MS hokej 2024
Když je jedna facka málo
Jenže co naplat, občas holt jedna facka nestačí. A ačkoliv část první třetiny sobotního duelu se Švýcary naznačovala, že by se mohlo blýskat na lepší časy, další vývoj ukázal pravý opak. První pětku nevzkřísil ani debutující Blümel, který po boku Kováře a Kubalíka nahradil Vránu, k individuálním chybám přibyly ty taktické a vrátil se i nešvar z předchozích let – zbytečné fauly a tragické (ne)zvládání oslabení. Když k tomu přičteme neschopnost přesné přihrávky z první, slabou střelbu a v neposlední řadě přímočarý styl houževnatých Švýcarů, kteří nám toho dovolili ještě daleko méně než Rusové, porážka 5:2 není absolutně žádným překvapením.
Pokud se mě po utkání se sbornou stále držela víra, že bych tentokrát nemusela zažívat až takovou frustraci ze hry českého týmu jako v posledních letech, po nejhorším vstupu do mistrovství světa za posledních třicet let propadám skepsi. A přísná slova bývalého československého brankáře Jiřího Holečka o zoufalém výkonu v prvním utkání a jeho pochybnosti o tom, že se hra zlepší, tak najednou zní až nepříjemně realisticky.
Aspoň že trenér Pešán má nejen dostatek sebereflexe na to, aby přiznal svůj podíl viny na aktuální herní krizi, ale hned po zápase přišel i s jejím řešením: „Vyzkoušeli jsme hrát jednoduchý kombinační hokej, který nebolí. A je vidět, že tohle není cesta. Musíme se vrátit do práce, nazout si montérky. A já doufám, že to tak bude už v dalším zápase.“ Ano, prosím!
