Tirana je atraktivní turistickou destinací
Diktátor, který z Albánie vybudoval evropskou KLDR a jednu z nejuzavřenějších zemí světa. Před 40 lety zemřel Enver Hodža. Jeho čtyři dekády trvající vládu provázelo mnoho bizarních skutečností, které znějí takřka neuvěřitelně. Hodža byl zarytým komunistou, postupně se ale rozhádal se soudruhy z Jugoslávie, SSSR i z Číny. Během svého přesvědčení, že Albánie je poslední socialistickou zemí, nechal z panického strachu vystavět stovky tisíc „jaderných“ bunkrů. Kromě toho také stihl zakázat prodej aut. I když některá rozhodnutí „balkánského Stalina“ znějí až směšně, je třeba připomenout, že trest smrti hrozil v Albánii i dětem starším dvanácti let.
Albánie je v současnosti oblíbenou turistickou destinací, kterou navštěvují lidé z celého světa. Nemohou si totiž vynachválit krásné pláže či hornatou přírodu, kulturní památky, vcelku nízké ceny i přívětivý přístup místních obyvatel. Ne vždy tomu ale tak bylo. I když Albánie stále patří mezi nejchudší země Evropy, ještě koncem 20. století bylo v tomto balkánském státě daleko hůře.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Oranžová revoluce na Ukrajině. Promarněná historická šance a předehra Euromajdanu
Od konce druhé světové války až do začátku 90. let v Albánii panoval jeden z nejtvrdších, nejizolovanějších a zároveň nejbizarnějších totalitních režimů historie starého kontinentu. Tváří zmíněného režimu byl Enver Hodža. Jak se tento „albánský Stalin“, který byl příliš radikální i na další evropské diktátory, dostal k moci?
Hodža se narodil 16. října 1908 do zámožné rodiny úspěšného obchodníka, a to ve městě Gjirokastër v jižní Albánii, která tou dobou byla součástí Osmanské říše. V roce 1912 Albánie sice vyhlásila nezávislost, následovalo však velmi turbulentní období (způsobené i první světovou válkou), kdy se tamější mocnosti přetahovaly o regionální vliv.
Mezi 20. a 30. lety se země odvrátila od Jugoslávie a začala čím dál více spolupracovat s fašistickou Itálií. Jak tragické toto rozhodnutí bylo, si Albánci naplno uvědomili v dubnu 1939, kdy je Italové vojensky obsadili. Po pádu italského fašistického režimu v roce 1943 okupaci Albánie převzalo nacistické Německo.
O rok později nacisty ze země vyhnali komunističtí partyzáni, v jejichž čele stál právě Enver Hodža – v té době hrdina albánského odboje, který v mládí studoval ve Francii a Belgii. Moc převzal ještě během druhé světové války. Nejdříve se vypořádal s kolaboranty, poté s kapitalisty. Během pěti let došlo k popravě asi 10 tisíc lidí. Následovaly ekonomické a kulturní reformy komunistického střihu. Došlo k rozsáhlému znárodnění soukromého majetku i nastolení přísné cenzury.
Albánie jako první a jediná ateistická země světa
Již koncem 40. let panoval v Albánii jeden z nejtvrdších komunistických režimů v Evropě. Jen pro představu – podle albánského trestního zákoníku bylo možné odsoudit k popravě i děti starší dvanácti let. Exemplární tresty často nedopadaly jen na odsouzeného, nýbrž i na jeho příbuzné. Podobné zákony existovaly a stále existují například v KLDR.
S přibývajícími roky v čele státu se Hodža dostával do čím dál větší mezinárodní izolace. Hned v počátku své vlády přerušil kontakty s kapitalistickým Západem. V roce 1948 následoval distanc od Jugoslávie. Hodža totiž před tamním diktátorem Josipem Titem upřednostnil Josifa Stalina, s nímž se jugoslávský vůdce dostal do konfliktu.
Na přelomu 50. a 60. let se Hodža postupně rozkmotřil i se zbylými komunistickými evropskými zeměmi. Nepozdávalo se mu například sovětské odsouzení takzvaného kultu Stalinovy osobnosti z roku 1956. Zatímco některé komunistické satelity SSSR, včetně Československa, této události využily k částečné liberalizaci společenských poměrů, Hodža se i po roce 1956 držel nejbrutálnějších forem represí vůči vlastnímu obyvatelstvu.
V roce 1967 také Hodža odstartoval masivní antikampaň proti náboženství. Albánie se tak stala první a jedinou oficiálně ateistickou zemí světa. Praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno, za jeho šíření hrozilo až deset let vězení. Došlo také k uzavření několika tisíc kostelů či mešit. Mnoho památek bylo zcela zničeno.
Zfanatizovaný diktátor a jeho kulichy
Po zhoršení vztahů mezi Moskvou a Pekingem se Hodža postavil na stranu Číny. V roce 1968 navíc nesouhlasil se sovětskou okupací Československa. Albánie dokonce na protest vystoupila z vojenského paktu Varšavské smlouvy a definitivně přetrhala vazby se SSSR.
Z vlivných komunistických partnerů tak Hodžovi zbyl pouze čínský vůdce Mao Ce-tung. Toto spojenectví bylo vcelku příznačné i vzhledem ke skutečnosti, že podle některých statistik je čínský „Velký kormidelník“ zodpovědný za smrt více lidí než Adolf Hitler a Josif Stalin dohromady.
Koncem 70. let, po smrti Mao Ce-tunga, Hodža přerušil styky i s Čínou. Zfanatizovaný diktátor začal trpět paranoidním přesvědčením, že Albánie je poslední doopravdy socialistickou zemí na světě. Ze strachu z okolních států (západních i východních) nařídil masivní vystavění železobetonových obranných bunkrů. V nich měli Albánci přečkat i případný jaderný útok.
Bunkry, kterým se podle jejich specifického tvaru přezdívalo „Hodžovy kulichy“, se budovaly po celé zemi – stály ve městech, v horách, zahradách, pastvinách i na plážích. Vynaložené náklady na zmíněné stavby se negativně projevovaly na už tak zbídačené ekonomice. Hodža za svou vládu nakonec nechal vybudovat statisíce bunkrů, což z Albánie udělalo zemi s největší hustotou bunkrů na světě.
Zákaz „buržoasních“ obleků
K žádné vojenské invazi cizí mocnosti do Albánie nicméně nedošlo. Enver Hodža zemřel po dlouhé nemoci 11. dubna 1985 v Tiraně. Bylo mu 76 let. Hodžův nastolený režim udržoval ještě několik let při životě jeho nástupce Ramiz Alia. Éra totality a socialismu v Albánii skončila až začátkem 90. let. Od roku 2009 je Albánie plnohodnotným členem NATO, který zároveň pokukuje po Evropské unii.
Vzpomínky na Hodžovu krutovládu nicméně v zemi přetrvávají i 40 let po jeho smrti, například v podobě pověstných kulatých bunkrů. Ty nyní slouží jako turistická atrakce, pro Albánce také jako připomínka jednoho z nejuzavřenějších a nejpodivnějších totalitních režimů historie.
Hodžův komunismus podle některých odhadů nese vinu za smrt asi 25 tisíc Albánců. Na 50 tisíc lidí bylo posláno do koncentračních táborů. Důvody takových uvěznění byly často jen těžko uvěřitelné. Stačilo, když člověk nepřišel k volbám, byl přistižen při čtení nežádoucí knihy nebo se oblékal „buržoasním“ způsobem.
Velmi bizarní byl také Hodžův postoj k autům. Jejich běžný prodej pro jistotu zcela zakázal. Přístup k těmto dopravním prostředkům tak měli pouze nejvyšší straničtí představitelé. Když začátkem 90. let skončila albánská komunistická diktatura, v zemi o počtu tří milionů obyvatel bylo podle webu AutoForum.cz registrováno jen něco kolem pěti tisíc automobilů.
ČTĚTE TAKÉ: Záběry surových bojů v troskách Torecku. Ukrajinci postříleli zaskočené okupanty
