Gregorová: Rusko musíme vyhladovět. Ukrajinci díky nám mohou přejít do protiútoku

Jako europoslanci jste schválili rezoluci, ve které označujete Rusko kvůli záměrným útokům na civilní cíle na Ukrajině za stát podporující terorismus. Panovala na tom jasná shoda?
Poměrně ano. Hlasovali jsme pro, ale máme určité výhrady. Označení Ruska jako státu sponzorujícího terorismus nemá v unijním evropském mezinárodním právu na rozdíl od USA žádný podklad ohledně toho, co to vlastně znamená. Je to spíš politická deklarace. Proti té ale nic nemáme, proto jsme souhlasili.

Jednali jste také o další podpoře Ukrajiny. Jsou v tom jednotlivé unijní frakce, potažmo členské země zajedno?
Na podpoře Ukrajiny panuje spíš jednota. Schválili jsme další finanční půjčku pro Ukrajinu. Už v minulosti jsme této zemi půjčovali peníze, ale jelikož jsme na to neměli oficiální mechanismy, tak šlo spíš o menší a postupné balíčky peněz. Nový návrh nám umožňuje poslat půjčku na celý rok a naše jednání v Evropském parlamentu celkově zjednodušuje.

Nyní jste shrnula diplomatickou či finanční podporu Ukrajiny. Probíráte na evropské úrovni i možné kroky Západu týkající se bezpečnosti? Například jak – pokud je to vůbec možné – zabránit ruským útokům na ukrajinskou kritickou infrastrukturu a civilní cíle?
Nedávno jsme schvalovali osmý balík sankcí, jehož pomocí – stejně jako u těch předchozích balíků – chceme působit na Rusko, aby nemělo peníze na financování války. Kromě pomoci Ukrajině je nutné prosazovat i tuto stránku. Je třeba Rusy od invaze odradit, úder přes finance je tou nejúčinnější cestou. Také na Ukrajinu putuje spousta vojenského materiálu. Ukrajinci byli samozřejmě na ruskou agresi výborně připraveni, počítali s ní už od roku 2014. Ale i díky zbraním ze Západu si mohou dovolit přejít do protiútoku. Nyní jsou lépe vybaveni než Rusové. Asi nemusím zabíhat do detailů, proč ještě na Ukrajinu nevstoupily armády členských států NATO...

Měli bychom být racionální a přemýšlet v číslech. Válka trvá více než devět měsíců a teď poprvé spadla raketa, zjevně nechtěně, na polské území.

Na druhou stranu výbuch ukrajinské rakety na polském území, za což je bezpochyby nepřímo odpovědné Rusko, měl na svědomí smrt dvou polských občanů. Nabízí se pak otázka, zda by NATO nemělo vyhlásit bezletovou zónu alespoň v místech na západní Ukrajině, tedy v blízkosti polských či slovenských hranic... Je možné, že budou Poláci, potažmo NATO prosazovat něco takového?
Obecně od polských kolegů slýchám hlasy, že by se mělo reagovat podobným stylem, jak popisujete. V případě bezletových zón už jsem v minulosti byla spíš pro, ale kvůli humanitárním koridorům. Samozřejmě je důležité chránit naše hranice. Že zemřeli dva polští občané, je tragédie. Měli bychom být ale také racionální a přemýšlet v číslech. Válka trvá více než devět měsíců a teď poprvé spadla raketa, zjevně nechtěně, na polské území. Zavádět kvůli této chybě najednou bezletovou zónu, aby se to už neopakovalo, by bylo ze statistického pohledu strategicky i finančně extrémně náročné. Vím, že to teď nikdo nechce poslouchat. Nemám ale ráda odpovědi založené na emocích typu: „Hrrr! Teď se něco musí stát“. Preferuji data, která mluví jasně – za devět měsíců jeden omyl, což je upřímně bizarně málo. Lidé chybují neustále. Proto ten incident neberu jako nějaké obří ohrožení členských zemí NATO. Je třeba pokračovat v pomáhání Ukrajině, vyhladovění Ruska i zabezpečování Evropy. Nikoliv ale způsobem, že z ničeho nic začne nad vzdušným prostorem Polska létat o sto letounů víc.

V minulosti jste ostře kritizovala současnou italskou vládní koalici. Italský kabinet však v posledních týdnech mírní obavy Západu, když jasně deklaroval, že bude dál věrným spojencem v NATO, bude pokračovat v podpoře Ukrajiny a také nemá v úmyslu sabotovat chod EU. Jak konání italského vedení hodnotíte teď?
Nechci jim nějak extrémně křivdit. Teď je Itálie kooperativní, což je dobře. Na to si nikdy stěžovat nebudu, ale zároveň nemám důvod si myslet, že už nejsou neofašisti. Nemám v tu vládu důvěru. Velké množství italských vládních představitelů včetně premiérky Giorgie Meloniové v minulosti podporovalo spíš Putina a vyjadřovalo se pozitivně směrem k odkazu Benita Mussoliniho. Celkově dávali najevo neofašistické myšlenky. Pokud teď, když jsou u moci, a celý svět se na ně kouká, kritizuje je a bojí se jich, říkají, že si myslí něco jiného, tak nemám tendenci jim věřit. Obávám se, že jakmile třeba skončí válka na Ukrajině a další různé krize, tak se italská koalice k těmto narativům opět vrátí. Ostatně její voliči by to uvítali.

Může odlišný pohled Pirátů a ODS na stranu Bratři Itálie nějak nabourat soužití ve vládní koalici? Například váš stranický kolega Mikuláš Peksa před časem vyzval premiéra Petra Fialu (ODS), aby netahal kabinet do koordinace s italskými fašisty…
Neřekla bych to tak, jak to pronesl kolega Mikuláš Peksa, ale souhlasím s ním v tom, že pokud chce pan premiér Petr Fiala udržovat a utužovat vztahy s Bratry Itálie či polskou PiS (Právo a spravedlnost, pozn. red.), ať to dělá po ose frakce ECR (Evropští konzervativci a reformisté, pozn. red.). To je jejich věc. Ať si to pak s ODS vyřeší její voliči. ODS by do toho ale neměla zatahovat naši vládu a Českou republiku. Za mě jde skutečně o červenou linii.

Nerozumím tomu, co ODS v ECR drží. Mohla by klidně být v EPP.

Jak vůbec nahlížíte na zájem ODS více spolupracovat s polskou PiS a s Bratry Itálie?
Pro mě je to nepochopitelná pozice. Ačkoliv občanské demokraty nevolím a nesouhlasím s množstvím jejich postojů, považuji ODS za demokratickou stranu, která hájí demokracii. Jsou však členy skupiny ECR. Ta hostila i Orbána, kterého považuji za autoritáře. PiS zase v Polsku dlouhodobě potlačuje ženská práva i lidská práva jako taková. Nerozumím tomu, co ODS v té skupině drží. ODS by klidně mohla být v Evropské lidové straně (EPP). Jde o silnou frakci, v níž jsou velmi různorodé strany, nejen lidovci. Navíc v české vládě ODS s lidovci spolupracuje. Je to ale jejich volba. Nechci je házet do stejného pytle, i když se do něj hází sami.

Netajíte se kritikou italského vedení ani polské či maďarské vlády – tedy stavebního kamene Visegrádské skupiny (V4), kam patří Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko. Na které partnery by se tedy měla česká zahraniční politika upínat?
V4 je neformální skupina, která může být třeba z důvodu častějšího setkávání ministrů členských zemí praktická. Osobně se ale domnívám, že je toto uskupení zastaralé a možná i mrtvé, jak říkají někteří kritici. Našimi nejbližšími partnery jsou podle mě nadále Němci a Slováci. Německo je náš zásadní ekonomický partner, se Slovenskem zase máme společnou historii, a to bez ohledu na to, jestli si budou zrovna rozumět naše vlády. Jazykové bariéry jsou nízké. Ohledně prosazování českých zájmů v EU není nutné vytvářet omezená společenství. Podle daného tématu se s některými členskými zeměmi shodneme, a s jinými ne. To je pak o umění diplomacie. V tom preferuji flexibilitu, nikoliv bytostné lpění na V4.