Při zemětřesení v syrské provincii Idlib přišel celkem o 12 příbuzných. „Bylo to, jako by vybuchla vakuová bomba,“ uvedl válečný novinář Maged Abdelnour, který se svou ženou a dětmi se štěstím vyvázl ve zdraví. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsal ničivou přírodní katastrofu a současnou situaci ve městě.
Kde jste se nacházel v době prvního zemětřesení, můžete tyto děsivé chvíle popsat?
Byl jsem doma s manželkou a mými třemi dětmi. V půl páté ráno jsme se probudili, když jsme uslyšeli velký hluk. Nazval bych ho „řevem Země“. Děsivý zvuk se podobal výbuchu velké vakuové bomby. Manželka se mě potom v panice ptala, co se děje. My jsme totiž v Sýrii zvyklí na každodenní výbuchy raket a granátů. Tohle bylo ale něco jiného. Byl jsem v šoku. Snažil jsem se postavit na nohy, ale padal jsem. Země se pode mnou třásla. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se jedná určitě o zemětřesení. Popadl jsem do náruče naše dvě děti, manželka chytla to třetí a běželi jsme ven na ulici. Tam jsme strávili téměř 10 minut, než jsme se ujistili, že zemětřesení skončilo.
Když jsme se vrátili zpátky, přišel další otřes. Šli jsme proto k mým rodičům, kteří žijí v nízkopatrovém domě. Celá rodina jsme pak zůstali ležet na zemi až do východu slunce. V životě jsem nezažil takové zemětřesení. Pamatuju si to v tureckém Izmiru v roce 1999, ale zdaleka se nepodobalo tomu pondělnímu.
Vy sám jste přišel o několik členů rodiny. O koho se přesně jednalo?
V prvních třech dnech zemětřesení jsem ztratil 12 příbuzných, které jsem včera pohřbil. Byli to zejména strýcové, bratranci a sestřenice. Během války jsem ztratil mnoho rodinných příslušníků, kolegů a přátel. Ale nezasáhlo mě to tolik jako obrazy z tohoto zemětřesení. Jsem z toho psychicky zničený.
ČTĚTE TAKÉ: Turecko a Sýrie hlásí po nejsilnějším zemětřesení za poslední dekády přes 11 tisíc obětí
Jaká je nyní situace ve městě?
Katastrofální. Nikdy jsem nezažil nic takového. Během posledních 13 let války jsem jako válečný novinář viděl na vlastní oči, co dokážou způsobit za škody raketové útoky. Netušil jsem ovšem, co dokáže zemětřesení. Domy jsou doslova srovnané se zemí. Záchranáři jsou v tuto chvíli bezmocní. Pod troskami budov jsou stálé obrovské počty obětí. Panuje tu velký smutek. V každém městě a v každé ulici jsou mrtví. Všude slyšíte pláč a vidíte lidi, kteří s nadějí čekají nebo hledají své blízké. Situace na hřbitovech je děsivá. Spousta lidí se snaží najít místo pro pohřbení svých blízkých. Tak obrovský počet mrtvol jsem v životě neviděl. Myslím, že řada místních utrpěla velký psychický šok. Syrské obyvatelstvo už několik let trpí válkou. Města jsou zdevastovaná. Snesli jsme toho hodně. A do toho přijde ještě taková tragédie. Lidé se ptají, kdy jejich utrpení konečně skončí.
Kolik lidí při zemětřesení odhadem zemřelo?
Přesný počet obětí zatím není znám. Nevíme, kolik lidí je v sutinách. Neexistují žádné oficiální statistiky vzhledem k nečinnosti státu. Předpokládáme ale, že počet obětí bude velmi vysoký. Pod troskami budov skončilo mnoho početných rodin, které se nepodařilo do této chvíle dostat ven. V jednom paneláku žilo třeba pět až šest rodin, o kterých zatím nic nevíme. Myslím, že počet obětí překročí hranici 2 500.
Ze záběrů je vidět, že mnoho obyvatel pomáhá při záchranářských pracích. Zaregistroval jste ve městě nějakou zahraniční pomoc?
Do země nevstoupily žádné zahraniční záchranné týmy ani zdravotnický materiál, jako vidíme například v Turecku. Účast humanitárních organizací je velmi slabá. Záchranářský sbor v čele dobrovolné organizace civilní ochrany pracuje v plném nasazení. Záchranáři ovšem nejsou vycvičeni pro takové katastrofy. Chybí jim hlavně potřebné vybavení a moderní technologie. Vznikly také dobrovolnické skupiny z řad obyvatel, kteří k odstranění trosek používají primitivní nářadí nebo jen své ruce. To samozřejmě nestačí. Pro záchranu města je potřeba, aby se do pomoci zapojily i velké státy.
Kde se nyní nacházejí lidé, kteří ztratili své domovy?
Rodiny, které přišly o střechu, byly umístěny do mešit nebo stanů, které pro ně připravili dobrovolníci. Veškerou pomoc jim poskytují místní obyvatelé, kteří pro ně organizují sbírky. Mezi lidmi panuje obrovská solidarita. Podporují se navzájem a snaží se svým způsobem pomáhat poškozeným. Uvědomují si, že si musí vystačit sami. Upřímně, už nás nebaví volat o pomoc, protože nám stejně nikdo nepomůže.
Kromě moderního vybavení a technologií, jakou další pomoc potřebují lidé zasaženi touto katastrofou?
Celá oblast severozápadní Sýrie je už několik let kvůli válce zničená a bez základních služeb. Lidé zde jsou často uprchlíci, kteří utekli z válečných provincií. Nevlastní žádný majetek a žijí ve stanech nebo v pronájmu. Místní doslova bojují o přežití. Nemají ani na základní životní potřeby. A teď přišlo zemětřesení, které zněkolikanásobilo jejich utrpení. Většina lidí musela opustit své domovy. Lidé mají strach vrátit se do svých domů. Po prvním zemětřesení mnoho rodin přespalo ve svých autech. Ti, kteří nevlastní auto, přespali buď v mešitách, nebo ve stanech, které pro ně postavili dobrovolníci. Velká část obyvatel utekla do okolních vesnic, kde nejsou tak vysoké budovy. Opravdu nedokážu najít vhodná slova, kterými bych popsal probíhající tragédii.
Jak to nyní vypadá v nemocnicních v zasažených oblastech?
Když se řekne na severozápadě Sýrie nemocnice, tak si určitě nepředstavujte velké nemocnice, jako jsou ve vyspělém světě. Spíše se jedná o malá nevybavená zdravotnická zařízení, jejichž stav je velmi tragický. Všude před nemocnicemi a na chodbách leží mrtví a zranění. Nemocnice nejsou připravené na tak velký počet obětí. Navíc je zde nedostatek zdravotnického materiálu a hlavně personálu. Převoz těžce zraněných civilistů do sousedního Turecka je navíc kvůli zavřeným hranicím nemožný.
