Před 80 roky sovětská armáda osvobodila vyhlazovací tábor Osvětim. V obávané „továrně na smrt“ zahynulo téměř 1,5 milionu lidí, našli se však i vězni, jimž se z děsivého pekla povedlo utéct. Zpětně víme o 144 úspěšných uprchlících, dalších 327 bylo při svém pokusu chyceno a o 331 nejsou žádné informace. K osvětimským útěkům patří spousta pozoruhodných příběhů.
Nejdřív se polili benzínem. Pak prkna, jimiž se přikryli, posypali tabákem.
Museli.
Jinak by útěk Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z nejhrůznějšího místa na světě skončil 7. dubna 1944 už v zárodku, okamžitě by je vyčenichali esesáčtí psi.
ČTĚTE TAKÉ: Krok od třetí světové války. Churchill se chtěl spojit s Němci a vyhnat Stalina z Evropy
Jenže oba slovenští Židé svou věc promysleli do posledního detailu. Ve vnějším, méně hlídaném okruhu osvětimského tábora, kde přes den stavěli novou část lágru zvanou Mexiko, si s pomocí dalších vězňů vyhloubili skrýš pod hromadou složených dřevěných prken. Dopředu se připravili jak proti dvounohým, tak čtyřnohým hlídačům. Věděli, že stačí vydržet tři dny, po nichž nacisté většinou odvolají poplach.
A tak se krčili. A krčili. A krčili.
Jakmile se rozkvílela siréna, už pro ně nebylo cesty zpět.
Rudolf Vrba Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Přes dva dny kolem slídily nelítostné vyceněné mordy vycvičených psích trhačů, Vrbovi s Wetzlerem se nad hlavou ozývaly navztekané německé nadávky.
Třetího dne to málem přišlo.
Nejlépe osudnou situaci popisuje sám Vrba, později úspěšný vědec, v knize Utekl jsem z Osvětimi.
„Asi ve dvě hodiny odpoledne jsme uslyšeli dva německé vězně, jak se venku baví o tom, že jsme se nemohli dostat pryč a že musíme být pořád ještě v táboře. Chvíli se předháněli v divokých nápadech, kde bychom se mohli schovávat. Potom jeden z nich povídá: ‚A co ta hromada dřeva? Co když jsou schovaní někde pod ní?‘ Nastalo dlouhé ticho. Krčili jsme se s Fredem bez hnutí ve skrýši a slyšeli, jak stejný vězeň pomalu říká: ‚No co, zkusit to můžeme.‘ Němci se vyšplhali na hromadu prken, odsunuli jedno, druhé, třetí, čtvrté… Když nás dělilo sotva patnáct centimetrů dřeva, vytáhli jsme nože a připravili se. Pak na druhém konci tábora najednou vypukla vřava. Bylo slyšet nadšené výkřiky a rychlé dupání. Němci nad námi ztichli a nehýbali se. Napadlo je, že nás dostali, sklouzli z prken a vyrazili k falešnému poplachu, kterým nám zachránil kůži.“
Sověti při osvobozování Osvětimi. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Někdy ani nejdokonalejší plán nestačí. Musíte mít i štěstí.
Obrovské štěstí.
Rozhodně ve chvíli, pokud chcete utéct z Osvětimi.
Nejšťastnější muž na světě
Vrba a Wetzler to měli ke slovenské hranici vzdušnou čarou asi sto kilometrů, dvoutýdenní útěk se jim nakonec zdařil. Koncem dubna 1944 sepsali v Žilině zprávu, která světu jako první prozradila úplnou pravdu o osvětimských zločinech, podle historiků pomohla k záchraně až 200 tisíc maďarských Židů.
Ti dva jsou zpětně nejslavnějšími uprchlíky z lágru, který byl přesně před 80 roky osvobozen sovětskou armádou.
Nejslavnějšími, ne však jedinými.
Říká vám třeba něco jméno Eddie Jaku? Mohlo by, bezesporu by si totiž zasloužil přezdívku, jakou po letech nadepsal svou biografii: nejšťastnější člověk na světě.
Ne, že by ho tedy štěstí provázelo už od začátku, to tedy ne. Coby židovský chlapec z Lipska se v roce 1938 dostal nejdříve do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Po přesunutí k práci v továrně se mu povedlo utéct. Jenže ne na dlouho. Nacisté jej ve Francii bohužel opět chytili, tentokrát jej čekal transport do Osvětimi. Před nástupem do vlaku na nástupišti ukradl kladivo, šroubovák a klíč, strojvůdce se nenápadně zeptal, za jak dlouho se dostanou k německým hranicím.
„Prý: za devět hodin. Měl jsem tedy devět hodin na to, abych se z vlaku dostal ven,“ vyprávěl pro BBC.
Vězni v koncentračním táboře Buchenwald Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Skoro právě tolik času mu trvalo, než se podařilo odšroubovat a odštípnout prkna z podlahy vagonu. Nedaleko od Štrasburku se s dalšími osmi vězni protáhnul ven, při krátkém zpomalení seskočil mezi koleje a čekal. Nikdo si ho nevšiml, útěk se zdařil.
Jaku pak doputoval do Belgie, kde žil několik měsíců v tajné skrýši s rodiči, sestrou a dvěma tetami. Nemělo to ale happy end – gestapo nejdříve zadrželo tety, v říjnu 1943 i zbytek rodiny. Tentokrát už se nikdo z nich Osvětimi nevyhnul. Zatímco otec s matkou skončili okamžitě po příjezdu do lágru v plynové komoře, Eddie přežil – a i z „továrny na smrt“ se pak pokusil pláchnout.
Podařilo se mu to. I nepodařilo.
Při útěku jej totiž nedaleko od Osvětimi postřelil polský sedlák. Krvácející Jaku si rychle vyhodnotil, že největší šance na přežití bude mít, pokud se zase vrátí do tábora. Vetřel se tedy do směny dělníků mířící z továrny zpět do lágru, a jelikož Němci si jeho odchodu dosud nevšimli, nebyl z toho žádný průšvih.
Těžko se tomu věří, „nejšťastnější muž na světě“ se ale oklepal i z téhle lapálie.
Přežil následně i dva pochody smrti. Asi už nepřekvapí, že i z toho druhého utekl. Při dvouměsíčním skrývání v odlehlé jeskyni jej potom od smrti zachránilo pojídání šneků a slimáků. Přestože se v úplném konci války musel vypořádat ještě s tyfem a cholerou, čekal jej ještě dlouhý život. Když ve 101 let naposledy vydechnul, platil dávno za jednoho z nejpozoruhodnějších osvětimských útěkářů.
Když Eddie Jaku před čtyřmi roky zemřel, byl jeho pohřeb v australském Sydney velkou událostí. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Už jsem tady zase
Pokusit se o útěk z Osvětimi znamenalo obrovské riziko. Většinu odvážlivců Němci pochytali, následně bezohledně potrestali. Pokud se jim někdo navzdory všem překážkám ztratil, vynahradili si to na ostatních. S velkým odstupem to popisoval například jeden z těch, kteří byli úspěšní: Polák Kazimierz Albin, jenž do Osvětimi dorazil úplně prvním transportem v červnu 1940.
„Na začátku se pár vězňů pokusilo o útěk, ale pokaždé to skončilo šílenými represemi v táboře. Okamžitě Němci vybrali deset vězňů a nechali je k smrti vyhladovět. To nás zastrašilo,“ vyprávěl Albin, který se táborovým infernem protloukal jako kuchař v kantýně SS.
V roce 1943 se nakonec přece jen odhodlal. V zimě, kdy Němci podle jeho odhadu útěky tolik nečekali. Spolu s dalšími šesti kamarády využili toho, že se němečtí hlídači opili při večírku. Nahý při teplotě -10 stupňů Celsia přeplaval částečně zamrzlou řeku.
A běžel, běžel, běžel.
Někde daleko za sebou zaslechnul sirénu.
Pořád běžel.
Kazimierze nechytili, připojil se k odboji. Místo něj nacisté do Osvětimi za trest odvlekli jeho matku a sestru.
Kazimierz Albin v roce 2015 pří 70. výročí od osvobození Osvětimi. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zase jsme u toho štěstí – někdo ho v těch hrozných časech měl, někdo ne.
Třeba rodák ze slovenské Sniny Arnošt Rosin by Osvětim možná nepřežil, pokud by nacisté Polákovi Czeslawu Mordowiczovi těsně před plánovaným útěkem nepřeložili původně domluveného parťáka jinam. Mordowicz kolem sebe hledal někoho jiného – zkušeného, inteligentního, spolehlivého, odhodlaného.
A vyhlédl si Rosina.
Spolu se pak dostali ven způsobem, který se podobal Vrbovi s Wetzlerem. Na rozdíl od nich a jejich rozporuplného vztahu však tihle dva zůstali až do konce svých životů přáteli. Dokonce se dlouho po válce vypravili spolu na motorce do Osvětimi na výlet. Rosin odsud poslal kamarádovi Jurajovi pohled s černočerně humorným vzkazem.
Zněl: „Už jsem tady zase.“
V uniformě SS
Jeden z nejfantastičtějších osvětimských útěků se 20. června 1942 zdařil jinému Polákovi jménem Kazimierz – příjmením Pierchowskému. Bývalý skaut to se třemi parťáky vymyslel hodně troufale: prostě projedou hlavní branou v osobním autě SS-Hauptsturmführera Paula Kreuzmanna.
Důležitý byl první krok – vetřít se do skladu, kde se daly ukrást uniformy SS. To se jim povedlo, náležitě ustrojeni se zmocnili i osmi granátů a čtyř samopalů. Jeden z Pierchowského kamarádů mezitím nasedl v autoparku do Kreuzmannova Steyru 220, vyzvedl s ním zbylou trojici a vyrazili směr hlavní brána.
Early into WW2, Kazimierz Piechowski, 20, tried to join the Polish Army in France, but was caught and put in German KL Auschwitz. Two years later, he and his friends stole SS uniforms and a car and got away.
— Institute of National Remembrance (@ipngovpl_eng) December 15, 2024
Piechowski joined the resistance, survived WW2 and died #OTD in 2017. pic.twitter.com/ZvhKH7d1gS
K chmurně slavnému nápisu Arbeit Mach Frei.
Jakmile vozidlo zastavil strážný, Kazimierz na něj v důstojnické uniformě perfektní němčinou vyštěkl, aby bránu okamžitě otevřel. Stalo se. I Pierchowski se následně přidal k odboji, i jeho blízcí odnesli drzý kousek transportováním do Osvětimi. Na rozdíl od Albinovy maminky a sestry to však nepřežili…
Poutavý je i příběh Čecha Vítězslava Lederera, který z Osvětimi utekl v dubnu 1944. Použil k tomu rovněž uniformu SS - v jeho případě pocházela od německého dozorce Viktora Pesteka, údajně velmi slušného člověka a katolíka, který patřil k odpůrcům holokaustu.
Elektrické dráty kolem vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau. Současný stav. Zdroj: Ivan Motýl
Pestekovou motivací bylo, že chtěl v Protektorátu Čechy a Morava získat falešné doklady, s jejichž pomocí by z Osvětimi osvobodil svou milou Renée Neumannovou. Kvůli poměrně komplikované akci se proto následně do hrozivého lágru ještě vrátil, pravděpodobně i s Ledererem. Plán nevyšel. A zatímco jeho českému parťákovi se povedlo znovu utéct, Pesteka Němci chytili, mučili a popravili.
Lederer se mezitím pokusil varovat Židy v terezínském ghettu před transporty do Polska. Dívali se na něj však jak na blázna, hrozné realitě rozsáhlé vyhlazovací mašinerie odmítali uvěřit. Bývalý důstojník československé armády pak válku přežil coby člen odboje.
S Pestekem každopádně nebyli jediní, kdo do Osvětimi v jistou chvíli zamířili dobrovolně. Známý je případ polského odbojáře Witolda Pileckého, který se do „továrny smrti“ nechal schválně zavřít v roce 1940, aby zmapoval zdejší poměry a zorganizoval tu hnutí odporu. Roku 1943 se už kolem něj začala stahovat smyčka, tak z tábora unikl. O rok později se tento velký hrdina zúčastnil i varšavského povstání.
Hrdinou svého druhu byl i Edward Galinski. Z Osvětimi utekl se svou milovanou Malou Zimetbaumovou. Když ji gestapáci při úniku chytili, sám se jim taky vzdal, aby v tom byli s Malou spolu. Oba byli odsouzeni k trestu smrti, k němuž došlo po brutálních výsleších.
Svoboda čekala za bažinou
Dalším často zmiňovaným útěkem je pokus z 6. listopadu 1942. Jeho nejznámějším účastníkem je Rus Andrej Pogožev, autor knihy Útěk z Osvětimi.
Vyznal se v ní: „Útěk! Kolik nadějí i úzkosti, radosti a emocí to slovo obsahovalo. Útěk byl tajným snem každého v táboře smrti. Nabízel šanci na přežití, protože pokusit se o útěk znamenalo buď svobodu, nebo smrt. Přes všechna ponížení, neustálý hlad, hrozbu krutého mučení a věčně přítomný strach myšlenka na útěk nikdy neopustila většinu vězňů, kterým ještě zbyl aspoň kousek odvahy. Ani neuvěřitelně kruté sankce v případě dopadení neodstrašily ty, kteří už neměli co ztratit.“
Pogožev s několika dalšími sovětskými vězni vypracovali smělý plán. Horlivě se snažili dostat do tzv. pátracích skupin, které měly na starost hledání uprchlíků za vnitřním oplocením lágru. Při takové práci si pak ze všeho nejvíc všímali terénu, mapovali možná místa k útěku.
Sověti při osvobozování Osvětimi. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jedno takové našli.
Aby se pak jako pátrací skupina dostali mimo nejstřeženější území, nejdřív nafingovali jiný útěk. Bylo to vskutku rafinované: esesáci se večer nedopočítali daného množství vězňů, protože muklové před tím kdesi jednoho z mrtvých tajně pohřbili. Takže byl vyhlášen poplach. A to byla chvíle pro Pogoževovu partu. Vrhli se do předem vytipované díry v plotu, přebrodili řeku, za střelby německých samopalů upalovali k bažinám.
Přes ně se nakonec dostal jen Pogožev s krajanem Viktorem Kuzněcovem.
První z nich pak byl sice ještě jednou lapen, znovu se ale díky své kuráži dostal na svobodu. A roku 1965 pak u soudu ve Frankfurtu nad Mohanem svědčil proti nacistickým válečným zločincům.
Sověti při osvobozování Osvětimi. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ano, dopadlo to s ním dobře.
I s Vrbou, Wetzlerem, Albinem, Pierchowským.
S mnohými dalšími v Osvětimi však ne.
Některým útěk nevyšel. Jiní k němu nedostali sebemenší šanci.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Vyslat české vojáky na Ukrajinu? Politici to odmítají, Černochová zmínila hlavní podmínku
