Spisovatel Josef Pepson Snětivý se dlouhodobě zabývá odkrýváním dávno zapomenutých příběhů, při zkoumání starých map, archivů a krajiny objevuje zapadlá místa slavné minulosti. Ve čtvrté knize ze série Utajené pražské hrady a zámky nachází spolu s kolegou Otomarem Dvořákem opomíjené klenoty v různých koutech metropole. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že k jednomu z takových míst se váže legenda o řetězu přes řeku Vltavu, k dalšímu údajná mešita z doby Karla IV.
Vychází vám už čtvrtá kniha o utajených pražských hradech a zámcích. Copak jich na území metropole najdeme tolik?
Překvapivě ano. Jsou jich desítky. A když připočteme i zaniklé, či takové, které musíte opravdu pečlivě hledat a vědět o nich, jsme v řádu stovek. Vlastně to tak překvapivé není, pokud si uvědomíme, že dnešní Praha sestává z mnoha původních obcí.
ČTĚTE TAKÉ: Nejen Heydrich. Češi se pokusili zabít i Himmlera, nacistická bestie unikla jen náhodou
Prakticky v každé z nich stávala tvrz či alespoň opevněný dvorec. Nebylo výjimkou, že se jich v dané vsi nacházelo víc, držba totiž bývala roztříštěná. Svá sídla mívala zámožná i drobná šlechta, kláštery, kapituly i jednotliví kanovníci, zámožní měšťané…
Občas se zámeček či letohrádek zrodil z viničního domku, jindy přestavbou tvrze a ještě jindy „na zelené louce“. Vznik, dnešní stav a podoba, to vše je u pražských hradů, hrádků, zámků, zámečků, panských domů či komend nesmírně rozmanité.
Předpokládaná lokalita Braunovy zahrady s letohrádkem. Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Která z těch staveb vás nejvíce překvapila?
Překvapení mohou být příjemná i nepříjemná. Neveselý pohled je například na Malešický zámek (tím míním skutečný zámek ve starých Malešicích, nikoli Jiráskovu vilu pod vrchem Táborem, která je v dobrém stavu). Nejen v Malešicích bohužel platí, že zatímco okolní, historicky mnohem méně hodnotné či zcela nehodnotné objekty se těší náležité péči, to nejdůležitější trpí nezájmem a chátráním. Stejně tak zatím trpí, bez ohledu na nedávnou změnu majitele, Kunratický zámek, který skrývá unikátní štukovou výzdobu. A třeba z Nového Dvora byla sňata památková ochrana, takže se nad ním vznáší přízrak demolice, která už byla dokonce i plánována.
Co překvapení příjemná?
Zůstanu-li u současné podoby a zachovalosti, pak se to týká lokality Kajetánka, kde se dostalo na obnovu unikátního prvku, kaple Panny Marie Altöttinské. Střední škola a vyšší odborná škola umělecká a řemeslná se zase hezky stará o strašnický zámeček Miramare. Vše se odvíjí od konkrétních lidí, a tak rád zmiňuji i naše libušské přátele a patrioty Jaroslava Melichara a Matěje Kadlece, kteří neúnavně zachraňují, co v jejich regionu zbylo. Ve skvělém stavu jsou jinak i Martinický palác a Richterova vila, jejichž příběhy zmiňuji hned v úvodu naší nové knihy.
Zámek v Kunraticích Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Jaké příběhy?
Třeba Martinickému paláci na rozhraní Hradčanského náměstí a Kanovnické ulice se přezdívalo „zmenšený Pražský hrad“. Toto své sídlo totiž Jaroslav II. Bořita z Martinic – ano, ten defenestrovaný – přestavěl tak, aby dispozičně a hmotově odpovídalo Starému královskému paláci na Hradě. S tou „drobnou“ odchylkou, že vše bylo provedeno v polovičním měřítku. Předpokládá se, že takto chtěl postavit sobě i svým potomkům symbol znovuzískané moci a „zázračného“ zachránění...
K Martinickému paláci patří i příběhy z doby výrazně nedávnější. Pokud byste třeba na schodišti zvedli oči ke stropu anebo se rozhlíželi po Velkém sále, asi byste neuhádli, kde se vzala výzdoba, která k pražské renesanci ani baroku na první pohled nepatří. Nejde o nic historického, ale o dekorace z natáčení seriálu Borgiové.
Zámek v Malešicích Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
A příběh zmíněné Richterovy vily?
K němu patří mimo jiné slavný režisér Otakar Vávra. Nebyl totiž spokojen se svým bydlením v Dlouhé třídě, která už v jeho době „vynikala“ hlukem a neklidem. Spisovatel Jan Drda, s nímž Vávra připravoval natáčení filmu Němá barikáda, ho upozornil na Richterovu vilu, uvolněnou po emigraci ministra Jaroslava Stránského. Vávra si zapečetěnou vilu „odemkl“ přes ministra Václava Kopeckého u předsedy bytového odboru; v knize Podivný život režiséra uvádí i úplatek – karton amerických cigaret.
V Richterově vile, zabavené hned po válce, jak Vávra píše, „nějakému Němci“ (tj. potomku Carla Emanuela Richtera – ten ji vystavěl), pak bydlel se svou paní Helenou. Oba zde byli nadmíru spokojeni. Popisoval to slovy: „Kouzelné prostředí, škoda že to nebylo nadlouho…“
Hlavní sál Martinického paláce. Výzdoba patří seriálu Borgiové. Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Řetěz přes Vltavu a mešita Karla IV.
Mě ve vaší knize zaujal i příběh něčeho jiného, na co se v průběhu staletí pozapomnělo: řetězu, který byl kdysi dávno natažen přes celou Vltavu.
Patřil k unikátnímu paláci Pánů z Kunštátu a Poděbrad. Zdá se, že z těchto míst (ulice se dodnes jmenuje Řetězová) býval natahován řetěz až do lokality johanitské komendy u kostela Panny Marie pod řetězem. Šlo o jednoduché, ale účinné opatření k zastavení obchodních plavidel a vorů, které nepouštěli dál, dokud majitelé nezaplatili clo. Patrně měl svůj účel i v době válečných konfliktů. V povoleném stavu spočívala střední část řetězu na dně řeky, při napnutí se zvedl nad hladinu, a zahradil tak lodím cestu. Na obou koncích řetězů stály pevnůstky. Z té malostranské vznikla johanitská komenda, ze staroměstské pozdější palác Pánů z Kunštátu a Poděbrad.
Legenda o řetězu se týká i Střeleckého ostrova.
Ano. I ten patřil původně řádu johanitů, jenž vlastnil rovněž nedalekou Kampu. Sloužil jim jako zahrada. Na záhonech tady pěstovali byliny: koření do kuchyně a léčivky pro špitál. Patrně kvůli této „nízké zeleni“ se tehdy nazýval Trávník. V roce 1393 ho od johanitů koupil proslulý pražský lékárník mistr Augustin.
Průčelí Martinického paláce Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Proč se ostrovu začalo říkat Střelecký? Střelci sem totiž patřili už ve 14. století, na tomto strategicky položeném místě drželi hlídky. Předpokládáme, že dávali znamení k natažení řetězu přes řeku, když se blížila podezřelá plavidla. Kusé a neurčité údaje naznačují, že zde měli strážnici v podobě kamenné bašty s cimbuřím a při ní pár dřevěných příbytků. Za husitských válek byla prý pozorovatelna rozbořena.
Seriózní literatura udává zničení „tvrze Trávník“, aniž by ale dodávala jakékoli podrobnosti kromě toho, že se snad měla nacházet v místech objektu Střelecký ostrov 336. Pokud je to pravda, v podzemí by mohlo něco být; do interiéru jsme se přes veškerou snahu nedostali a oslyšena byla i naše prosba o informaci, zda něco takového skutečně existuje.
Strašnický zámeček Miramare Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Ještě něco mě v knize zaujalo. Že součástí jedné z pozapomenutých staveb, konkrétně Kajetánky, mohla být mešita postavená za časů Karla IV.!
S kolegou Dvořákem se domníváme, že na téhle legendě není pravdivého vůbec nic. Což ale rozhodně neznamená, že by nešlo o hezkou pověst. Popelka Biliánová, na kterou ve svých knihách narážíme i jinde (třeba na Vyšehradě), píše, že kaple Panny Marie Altöttinské představuje pozůstatek mešity, založené za Karla IV. muslimskými tkalci koberců.
Císař prý povolal na dvě stovky Peršanů, aby pro něj tkali koberce a gobelíny, a nechal jim zde postavit domky, dílnu i modlitebnu. Ta měla dle „popisu“ Popelky Biliánové osmero úhlů a na střeše půlměsíc; uvnitř visely tři lustry a zdi byly pokryté damaškem. Dále vypráví, jak se denně modlili ve dvoře před kaplí pod rozžatou lucernou, zatímco o svých svátcích vcházeli dovnitř nízkými dvířky a lezli po kolenou točitým schodištěm až na vrchol věže.
Nový Dvůr Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Když to není pravda, kde se legenda vzala?
Jakmile jsem pověst četl, vytanula mi na mysli přezdívka „Pražský minaret“, občas dávaná kostelu svaté Kateřiny Alexandrijské na Novém Městě. I zde jde o pouhou podobnost se vzhledem muslimské svatyně (kdo zná věž tohoto kostela, ví, o čem mluvím). Považuji za pravděpodobné, že Otec vlasti pozval řemeslníky – jinověrce, aby se zhostili produkce, kterou domácí neovládali.
V knize Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany uvádím, že na ploše dnešního Loretánského náměstí v roce 1370 ubytoval cizí řemeslníky, kteří uměli vyrábět zlatem a stříbrem protkávané koberce. Ti nejprve bydleli ve vlněných stanech, později si zde postavili domky. Zdá se tedy, že pověst Popelky Biliánové spojuje historický fakt (pozvání muslimských tkalců koberců) a vnější podobnost (kaple Panny Marie Altöttinské a mešity).
Dům pánů z Kunštátu Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Hledání historických perel je jak detektivka
S jakými dalšími zajímavými příběhy se člověk setká při putování po podobných místech?
Vypíchnu hned trojici takových příběhů. Například u Kurzova letohrádku na Pohořelci mě zaujala nejen jeho samotná, byť krátká historie, spjatá mj. s Tychonem Brahe, ale také několikrát opakované odkrývání a následné zakrývání toho, co z komplexu zbylo. V něčem podobný je osud paláce Pánů z Kunštátu a Poděbrad. Ten jakožto objekt pod povrchem zemským nezmizel, ale nadlouho se „ztratily“ jeho unikátní románské partie, jimž se může v Praze rovnat snad jen Hrad.
A do třetice pro mě bylo vzrušujícím dobrodružstvím pátrat po ztraceném letohrádku génia barokního sochařství Matyáše Bernarda Brauna. Díky porovnávání četných pramenů a po dlouhých úvahách jsem ho, myslím, lokalizoval přesněji než slovutný historik umění Emanuel Poche. To neříkám jako kritiku velikána české kunsthistorie, naopak vděčně čerpám z plodů jeho celoživotní práce.
Kde jste ztracený letohrádek objevil?
Fyzicky už bohužel nikde. Pokud se vůbec dochovaly nějaké pozůstatky, pak zřejmě jen v podzemí oblasti, kterou vám teď upřesním. Pan Poche použil rytinu Praha od Josepha Daniela Hubera (1769) a zakreslil do ní plochu, kterou považuje za areál Braunova letohrádku. Jenomže v tu chvíli narážíme na opakované (nejen Pocheho) tvrzení, že sousedil se zahradou kláštera bosých augustiniánů u kostela svatého Václava (v dnešní Resslově ulici).
Richterova vila Zdroj: Villa Richter
Věhlasný kunsthistorik zakreslil plochu, která přímo přiléhá ke kostelu. Kde by se pak rozkládala klášterní zahrada, která v sochařově době samozřejmě už musela existovat? Domnívám se, že to, co vidíme ve vymezeném čtyřúhelníku, je ve skutečnosti klášterní zahrada – jak za Brauna, tak za Hubera. A že se Braunova zahrada mohla rozkládat jižně od ní. Pak by souhlasilo i to, co sám pan Poche píše o letohrádku (a co svým vlastním zakreslením popírá): že ležel „kdesi na konci dnešní Dittrichovy ulice“ (myšlen konec jižní, vyústění do dnešní ulice Na Moráni).
V místech jím zmiňované dnešní adresy Václavská 339/11 (což je opět protimluv oproti jižnímu konci dnešní Dittrichovy ulice) bychom pak u Hubera viděli nikoli Braunův letohrádek, ale pravděpodobně vstupní pavilon do klášterní zahrady.
Vypadá to, že podobné pátrání může být pořádná detektivka. Bývá to pro vás i na místě někdy dobrodružné?
Při pohledu na jednotlivé kapitoly čtvrtého dílu si uvědomuji, že mě s fotoaparátem „hnali“ z jediného interiéru – z kostela svatého Rocha na Olšanském náměstí. Je to i tím, že jsme si za léta soustavné práce získali celou řadu přátel a přímluvců. Díky tomu můžeme vzít čtenáře (nejen) této knihy na mnoho nepřístupných míst. Byť to někdy stejně nevyjde (zmínil jsem Střelecký ostrov).
Střelecký ostrov Zdroj: Archiv Josefa Pepsona Snětivého
Jinak ale máme leckam dveře otevřené, a tak se můžeme nejprve my a poté čtenáři – díky fotografiím – pokochat pohledem na skryté skvosty a zákoutí, kam se normálně nepouští. Myslím, že tohle je jedna z největších devíz naší edice Skrytá krása naší země. Pokud zavzpomínám na předchozí díly, odháněn jsem byl třeba od zámku v Kolodějích či od zámku Práče, jakož i Brandejsova statku v Suchdole… Vždy se to ale odbylo ve víceméně klidné a slušné rovině. Totéž platí také pro návštěvy zcela zchátralých památek či občasná setkání s jejich „obyvateli“.
Dobrodružstvím sice nenápadným, ale o to příjemnějším, je pro mě hlubší poznání lokalit, které mi po dlouhá desetiletí připadaly stále stejné. Po napsání této knihy už například hledím úplně jinak na Hodkovičky, Nový Dvůr, Malešice.
Některé pražské hrady a zámky si už dnes bohužel na jejich původních místech můžete pouze představovat, jsou nenávratně ztraceny. Které byste zmínil?
Zůstanu u těch, které zmiňuji v zatím posledním dílu knihy. Jak jsem naznačil dříve – až na nepatrné pozůstatky se už nemůžeme těšit například z „tychonovského“ Kurzova letohrádku na Pohořelci. Ze slavatovské zahrady s letohrádkem na Smíchově.
Nebo z předpokládaného panského domu či zámečku u libušského čp. 1. Z Braunova letohrádku na Novém Městě nezbylo na povrchu nic, což platí také pro vodní tvrz v Hodkovičkách nebo pro zámeček rodu Neubergů na vrchu Svatého kříže, který je lidově (a ne zcela přesně) nazýván Parukářka. Jakož i pro nedaleko ležící dvorce, respektive tvrze, na území obce Olšany, která jako taková též zanikla.
Dále pro opevněné středověké sídlo v překvapivě malebných Paběnicích, a nakonec pro tvrz v Kunraticích, později (a s největší pravděpodobností na jiném místě) vystřídanou zámkem. Ostatní objekty a komplexy, které s Otomarem Dvořákem popisujeme ve své knize Utajené hrady a zámky IV., zatím v různě zachovaném stavu existují. Všechny z nich stojí za pozornost a za náležitou péči, které se jim ne vždy dostává.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Jeli pomoci jiným, sami se těžce zranili. Sbírka pro záchranáře Jardu a Míšu přinesla 850 tisíc
