Retrolyžování 1. díl
Češi jsou národem vášnivých lyžařů, právě teď jsou jich hory plné. Kde se u nich vzala láska ke sjíždění svahů? Na čem lyžovali naši pradědové, kdy u nás začal fungovat první vlek? Proč dávní běžkaři o sjezdařích s opovržením tvrdili, že „dolů sjede i suché hov…“? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje velký znalec Krkonoš Aleš Suk, trenér olympioniků a průvodce muzeem v Dolní Branné. Jeho kamarád Adam Matouš, šestý na lyžařském MS juniorů, pro nás před kamerou sjel svah na prkénkách, na nichž se jezdilo na začátku 20. století. A měl co dělat.
Usměvavý mládenec Adam Matouš si to na lyžích svištěl už ledaskde. Z juniorského mistrovství světa v USA si před osmi roky přivezl šesté místo, má za sebou olympiádu mládeže, spoustu dalších slavných závodů. A přece je teď pro něj výjimečné, když se v pošmourný, mlžný den spouští ze zasněženého krkonošského svahu kousek za Jilemnicí.
V kdysi fešáckém obleku s proužkem.
Se štramáckou hučkou na hlavě.
Se dvěma bambusovými hůlkami v rukou.
Na dvou dlouhých a těžkých prkénkách, kterým naši předci říkali „žebrovky“.
S předivem kožených řemínků místo moderního vázání.
„No jo, přesně na tomhle se u nás před sto lety jezdilo,“ říká 78letý krkonošský bard a velký znalec zdejší historie Aleš Suk, někdejší trenér Evy Adamczykové a dalších olympioniků, který má v nedaleké Dolní Branné lyžařské muzeum. „Konkrétně tyhle lyže pochází ze 20. let minulého století. Obvykle je mám v regálu, všem návštěvníkům muzea nabízím, jestli si na ně někdo netroufne. Všichni ale radši utíkají do kavárny. Tady Adam je první, kdo to zkusil.“
Jeho mladší kamarád si to na dobových ski ještě chvíli štráduje sem a tam, závodnický fortel je na něm znát; pak se sebereme a z lezavé sloty všichni utečeme do tepla krásně zrekonstruované modré roubenky s bohatou lyžařskou expozicí. Tady se Suk nad kafem rozvypráví o tom, jak to na našich horách vypadalo v časech našich pradědů.
Aleš Suk Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Víte, co mě překvapilo? Když si Adam pochvaloval, že při jízdě jsou ty dávné lyže docela stabilní.
Jsou, tyhle „žebrovky“ tím byly pověstné. Až do roku 1915 se jezdilo na lyžích placatých, jejich nástupnice ale díky své konstrukci držely o poznání líp. Jedny takové měl doma i slavný Bohumil Hanč, je s nimi dokonce vyfocený. Závodil však ještě na placatých.
K Hančovi se ještě dostaneme. Na čem dalším se ale v jeho éře jezdilo?
Záleží, o jaké době se přesně budeme bavit. Dlouho se totiž provozovaly jen dálkové běhy, případně se na lyžích skákalo. Z kopce se začalo jezdit až někdy ve 30. letech. Mezi lidmi z hor byste tenkrát snadno narazil na názor, který o sjezdařích šířil třeba legendární Raškův trenér Zdeněk Remsa: „Z kopce se skutálí i suché hov…“
Proč?
Sjezdaři byli na horách vždycky tak trochu specifickou kastou. Platili za módemany dávající si na svazích úzkostlivě záležet na „panenkách“. Za někoho, kdo se tolik nepředře. Co si budeme povídat, dělají gravitační sport, rekreační námaha je u nich podstatně menší než u běžce, který vyrazí na hřebeny a musí i za špatného počasí od boudy k boudě. Sjezdař vyleze na kopec, sklouzne se a za tři minuty je dole… Abych ale nezamluvil vaši otázku – podoba lyží se v průběhu času hodně měnila. A nejen lyží – až do roku 1910 se třeba veřejně místo dvou hůlek jezdilo jen s jednou holí.
Mělo to nějaké výhody?
S jednou holí se dalo brzdit v prudkém kopci. Našli se koumesové, kteří na tom jezdili jak na koštěti, tzv. „na Krakonoše“. To se pak v pravidlech zakázalo, protože tím ničili stopu závodníkům za sebou. Tady byl původně zvyk, že se hole dělaly ze souší, ze smrků. Bambusy byly totiž finančně náročné, zato takhle si to mohl vyrobit každý vesničan, stačilo si kováři říct o kování. Norští instruktoři však naše předky neustále tlačili k tomu, že se dvěma hůlkami je to daleko lepší pro udržení balance.
VIDEO Z MUZEA LYŽOVÁNÍ:
Prvním závodníkem, který u nás začal používat dvou holí, byl v roce 1900 Ferenc Karel Hron. Tenhle malíř a Maroldův žák byl vítězem prvního mistrovství Zemí Koruny České z roku 1896, které se jelo v pražské Stromovce. Zajímavý byl i tím, že se po přestěhování do Benecka věnoval sbírání předmětů lidové tvořivosti, malovaných skříní, hrnců, obrázků, figurek.
Abychom ale nezamluvili, na čem se v jeho časech lyžovalo.
První lyže přivezl do Krkonoš hrabě Harrach, psal se rok 1892. Na jeho panství s nimi pak jezdili hlavně hajní. Průkopnickým lyžím se říkalo „labuťáky“, jejich profil totiž z boku připomínal labutí krk. Lyžařští pionýři byli na našich horách velkou atrakcí, do té doby se tu 200 let používaly nanejvýš různé druhy sněžnic, které sem kdysi přivezli alpští osídlenci pozvaní vrchností pro pomoc s dřevařským průmyslem. Při dalším vývoji lyží jsme většinou kopírovali Seveřany, důležitý ale byl i Matyáš Žďárský, původně Čech, který se přestěhoval do Rakouska – to byl otec alpské školy lyžování. Mimochodem, podívejte se na tyhle lyže, které tu mám vystavené. Co je na nich vypáleno?
Střílející voják.
Důležité je dodat: klečící střílející voják. Vojáci totiž mívali závody hlídek ve dvou polohách – střílelo se v kleče a vestoje. Co to znamenalo pro lyžování? Když voják klečel, musel mít volnou patu. Čili se dělalo vázání s volnou patou, s „kandahárem“ si holt nekleknete. Ještě si dovolím jednu odbočku – v těch závodech se střílelo na 250 metrů! Vůbec si nedovedu představit, že při sněžení či mlze vůbec viděli na terče.
Zmínil jste vázání. I to se určitě vyvíjelo.
Zkraje se dělalo z mořského rákosu, bylo ale křehké, hodně se lámalo. Adam tak měl na lyžích už tzv. huitfeld. Tedy vázání, které se dalo prodlužovat, zkracovat, takže na stejných lyžích mohl jezdit závodník, jeho synátor, tatínek i třeba dědeček; přestože měli rozdílnou botu. Důležitým předělem byl rok 1897, kdy doktor von Dieskau přišel s vázáním Balatovým, jehož základem je silný popruh nasycený dehtem.
Němečtí lyžaři v roce 1905 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Víte, konec 19. století, to byla vážně jiná doba. Když se pan Štěpán Šír z Horní Branné bavil se zákazníkem, vždycky mu říkal: „Mistře, kupte si ještě jedno vázání. Je křehké. Při prudké kristianii nebo když najedete do hlubokého sněhu, často se láme. Pak jen pootočíte křídlovou matkou, vytáhnete zbytky a nasunete tam rezervní vázání.“ Jak říkám – postupem doby se to hodně měnilo. Třeba ve 20. letech bylo v republice už kolem šedesáti výrobců lyží. Někteří byli natolik zběhlí a zruční, že vyráběli až 6 tisíc párů za sezonu. To byl třeba závod Jadrníček a syn ve Fryštáku. Když roku 1914 dělali pro armádu velkou zakázku sněžnic a lyží, byly toho už plné vagóny.
Jak vypadaly dávné lyžařské boty?
Podívejte na tyhle (ukazuje do regálu). Po alpském vzoru byly okované. Dřív totiž chlapi vůbec neuměli mazat. Když bylo dlouhé stoupání, třeba z Valteřic na Benecko, vzali lyže na rameno a v okovaných botách se šlapalo nahoru. Pak se k tomu začaly přidávat patní zářezy pro různé typy vázání, ale stále tam zůstávalo toto kování. Podobné měli i wehrmachťáci, kteří v Krkonoších působili za druhé světové války; v Jánských Lázních měli prapor spojařů, kteří používali skládací lyže. Když šli cvičit na hřebeny, obuli okované boty, vzali lyže na ramena, stoupalo se až nahoru. Tam se teprve oblékli, lyže se narovnaly a zaaretovaly, teprve pak mohli vyrazit…
Mimochodem, pamětníci vyprávěli, že po Hitlerově porážce v roce 1945, když Němci zoufale prchali do Velichovek vzdát se Američanům, se to v pangejtech kolem Jánských Lázní hemžilo bodáky, blembáky, flintami, polními lopatkami, nábojnicemi, ale i těmito lyžemi. My je dnes v muzeu máme díky panu faráři, který je po válce přechovával na půdě.
Kdy se lyže začaly mazat voskem?
Než na to došlo, používal se pro stoupání do svahu mazaný trik: tulení pásy. Do Evropy je zavedl norský polární badatel Fridtjof Nansen, který roku 1888 přejel na lyžích Grónsko. Tuhle fintu z jeho knihy okoukala zásadní postava dřevních dob českého sportu Josef Rössler-Ořovský, brzy poté se pak k nám tulení pásy začaly dovážet z Německa.
Zpočátku byl problém, jak je na lyžích uchytit. Skluznice se mazaly nahřátým včelím voskem, na něj se vzápětí tulení pás lepil. Jenže to mělo své mouchy – když jste se s jejich pomocí dostal nahoru na kopec a čekal vás krásný sjezd, dolů to s nimi nejelo. Musela se vzít kudla, bylo třeba je odtrhnout, odškrábat ztvrdlý vosk a teprve pak frčet dolů. Problém se vyřešil až se zavedením zářezů, díky nimž se tulení pás dal na lyže přichytit. Nástup vosků pochopitelně tuhle fintu přebil. Jen to trvalo – na vosky přišli zlatokopové v Kalifornii kolem roku 1867, v Evropě trvalo 40 let, než jsme se na něco podobného také zmohli.
Lyžaři v Krkonoších roku 1917 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
V jakém oblečení se lyžovalo? Adam Matouš měl dnes na sobě oděv jak na bál.
A odpovídalo to realitě přelomu 19. a 20. století. Adam lyžoval v modelu z Vrchlabska. Hoši si to před sto lety buď brali do kostela, nebo na závody.
Dnes se lyžuje ve funkčním prádle, kolik vrstev na sobě měli dávní lyžníci?
Víte, co se říkalo v 50. letech, když se ještě nevyrábělo termoprádlo? Že první vrstvou má být novinový papír. Vynikajícím tiskem na to bylo především Rudé právo. (smích) Přes to šlo bavlněné tričko na sání potu, roláček – v tom lyžoval Hanč – a svetr. Když bylo krásné počasí, jezdilo se ve svetru.
Je zajímavé, že v pravidlech prvních „padesátek“ stálo: „Závodník musí jezdit v kabátu.“ Až do sedmého závodu neexistovalo, že by někdo vyrazil na trať pouze v košili. Teprve v propozicích osudového závodu z roku 1913, při němž zemřel Hanč i jeho kamarád Vrbata, to takto nebylo určeno. A protože ráno bylo sedm stupňů nad nulou, závodníci se s pořadateli dohodli, že pojedou jen v košilích. Což byl průšvih.
Kdyby se pořadatelé podívali za sebe, museli by říct: „Hoši, tamhle se to mračí. Co kdyby se to otočilo? Jeďte v kabátech. Až po druhém kole přijedete, můžete je shodit.“ Jenže to se nestalo. To byl potom jeden z důvodů, proč to dopadlo zle. Závodníci to ve vichřici a sněhové vánici jeden za druhým vzdávali, Hanč ne. A odnesl to na životě.
Mezi první lyžaře patřily i ženy. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
O Hančově osudu byly natočeny dva filmy, je známý. Váží se ale k dávným krkonošským lyžníkům i další pozoruhodné příběhy?
(do hovoru se vkládá další krkonošský znalec, autor několika knih Martin Bartoš) Zajímavé je, že mezi lidmi, kteří zemřeli v krkonošské krajině, byla spousta horalů, o nichž byste předpokládal, že to tady skvěle znají. V mnoha případech jistě hrál roli alkohol.
(slovo si opět bere Suk) Dobře to dopadlo s lyžařem, který v roce 1912 spadl do jedné ze Sněžných jam. To šla výprava mysliveckého spolku z Jelení hory. Když přišla foukanice, chtěli se schovat v boudě u Sněžných jam. Jenže tenhle chlapík ztratil směr, ocitl se na samé hraně jam. A jakmile mu začal foukat vítr do zad, odneslo ho to. Nechtěně si připsal světový rekord ve skoku – 150 metrů! Kupodivu se mu nic vážného nestalo…
Když ho ve velké závěji našli dřevaři, měl jen bolavé koleno. Asi mu při pádu pomohl komínový efekt – jak měl kabát, zřejmě ho to trochu nadnášelo. Ten jeho světový rekord překonal při závodech až Pavel Ploc o 70 let později… Další příběh se váže k muži, který jako první na lyžích vystoupal na Sněžku. Víte, o koho šlo?
Sněžnice, které se v Krkonoších používaly před příchodem lyží. Zdroj: CNN Prima NEWS/Václav Toman
Netuším.
O hejtmana Oskara Vorwega, který byl vůbec prvním lyžařem v Krkonoších, byť pocházejícího ze slezské strany. Byl to samotář, neměl manželku ani děti. Sloužil jako voják v Norsku, naučil se tam lyžovat, domů se vrátil někdy kolem padesátky. I s lyžemi… A ano – právě on byl první, kdo vyjel na lyžích na Sněžku. Když tam těsně před ním vykráčeli po svých Vrchlabáci, zapsali do staniční knihy, že s lyžemi je dostat se nahoru nemožné. Vorweg dokázal, že od Pece to nahoru jde. Děsně si prý tenkrát liboval, jak drsná byla vánice, že fičel vítr. Že to bylo pravé horské počasí. A že – což pro něj asi bylo důležité – nepotkává lidi.
I z Vorwegova příběhu je patrné, že se v Krkonoších dlouho potýkal český a německý živel. Jak spolu tyhle dvě lyžařské komunity vycházely?
(opět se přidává Bartoš) Na přelomu 19. a 20. století se tu české a německé lyžování vyvíjelo spíš paralelně vedle sebe. Instruktory z Norska si nezávisle na sobě zvaly obě skupiny. Ale pozor na to – musíme si uvědomit, že Krkonoše byly kromě území od Jilemnice nahoru prakticky německé.
(Suk přikyvuje a pokračuje) Nějaká politika v tom byla. Při závodech se ale Češi a zdejší Němci běžně utkávali. Na „padesátce“ ve Vysoké, která byla první ve střední Evropě, startovali Němci zcela normálně. I Hančovy tragické „padesátky“ se roku 1913 zúčastnili Emerich Rath a Oswald Bartel z Polubného.
Patřily k prvním českým lyžníkům i ženy?
Ano, závodily už od roku 1897 – sestry Mládkovy, Julča Kastnerová, Anda Hanušová... Všechny u toho měly dlouhé sukně až na zem, takže když sebou flákly, nebyla to žádná sláva. Jistě, žen na lyžích jezdilo méně. Třeba Hanušová z Dolních Štěpanic byla ale docela známá, to byla první baba, která jela roku 1909 s chlapy „padesátku“. Skončila jako stará panna, měla však zajímavý život – psala ochotnické hry, ve Velké válce dělala ošetřovatelku na Balkáně, a to s tím jejím startem na „padesátce“ byla fakt velká věc. Při samotném závodě si však užila své.
Lyžařky někdy ve 20. letech 20. století Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Co přesně?
Když s dalšími závodníky projížděli z Dvoraček přes Kotelní jámy, na chvíli je smetla lavina – na Mísečkách si pak museli sušit lyže. A někoho napadlo si lyže žehličkami naparafínovat. Jakmile pak na svých ski museli vystoupat 300 výškových metrů vzhůru, vypadalo to podle jejího vyprávění hodně humorně: na jeden krok dopředu udělali tři zpátky. Hrabali se tam hrozně dlouho. Nakonec stejně zabloudili. Prý to bylo tak zlé, až bědovala: „Jsem tak utahaná, že tady radši než při bloudění zmrznu v sedě.“ Naštěstí je našel Emerich Rath, postava známá i z Hančova příběhu. Šel Hanušové a dvěma dalším naproti, dovedl je do cíle.
Jaké další osobnosti té doby stojí za zmínku?
Třeba Antonín Bartoň junior, který byl ve 20. a 30. letech naším nejlepším závodníkem. Byl to sdruženář, mezi jeho vynikající výsledky patří dvě stříbrné medaile z mistrovství světa 1933 v Innsbrucku. Už rok před tím v Lake Placid dojel v závodě sdruženém šestý, takhle vysoko neskončil dosud žádný jiný „Neseveřan“. Stojí za zmínku, že si jako skokan a sdruženář střihnul i padesátikilometrovou trať. A dojel desátý, i to byl skvělý výsledek.
Také má za sebou zajímavý osud – v roce 1935 si při nehodě na kole přivodil tříštivou zlomeninu stehenní kosti, lékaři mu nejdřív chtěli amputovat nohu, nakonec přišel „jen“ o skákání, běhat na lyžích ještě mohl. Před olympiádou v Garmischi 1936 slíbil kamarádům, že tam s nimi pojede jako servisman. Sám si k tomu vyrobil servisní bednu, kterou teď máme u nás v muzeu. Mimochodem, tohle byla první olympiáda, na které se jel sjezd; byť jen jako součást kombinace. A nejrychlejší na svahu byl norský skokan Birger Ruud, držitel dvou olympijských zlat ze středního můstku.
Lyžaři někdy ve 20. letech 20. století Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ještě pár let nazpět byli lyžaři v Čechách za výstředníky, najednou patřili ke světové elitě. Kde se to vzalo?
Nepřišlo to samo od sebe. Byli jsme prvním státem na světě, který v roce 1903 založil Svaz lyžařů. Stála za tím osobnost Rösslera-Ořovského, objevitele nových sportovních světů. To díky němu v české části Rakouska-Uherska existovalo již roku 1910 pětatřicet lyžařských klubů, hlásily se další a další. Když se schylovalo k Velké válce, na našem území už bylo 50 výrobců lyží.
Dnes jsou hory běžně plné výletníků. Kdy začalo být i pro lidi z měst populární jezdit na lyže?
Už před Velkou válkou, později cestování za lyžováním utlumila až ekonomická krize. Češi tomu rychle přišli na chuť, závodilo se i v Praze, ke konci 30. let se do hor houfně jezdilo na školní zájezdy. Postupně se hledaly kopce, na nichž by se dalo jezdit. Dokonce se našli koumesové, kteří postavili lampy kolem 300 metrů dlouhého okruhu u Labské boudy, aby se tu dalo lyžovat i večer.
Samozřejmě šlo především o kratochvíli pro lepší společnost, i většina funkcionářů a členů renomovaných klubů byli lékaři, inženýři, právníci. Jedinci z ekonomicky vyšších vrstev. Dopřát si této zábavy, na to jste museli mít portmonku plnou. Z dnešního pohledu by vám to ale asi moc luxusní nepřišlo – v sobotu se tehdy pracovalo, takže se z Wilsoňáku odjíždělo až ve dvě odpoledne, do Krkonoš se přijelo za tmy. Ve Špindlu jste v deset zalehli do studených postelí, jakmile jste se probudili, měli jste v lavorech zmrzlou vodu. Krátce jste se nasnídali, vydali se na hřebeny. Přejeli jste Krkonoše, večer se sedlo na vlak a o půlnoci jste byli zpátky v Praze. Takže nic pro slečinky.
Aleš Suk v muzeu lyžování v Dolní Branné Zdroj: CNN Prima NEWS/Václav Toman
Jak dlouho museli lyžařští průkopníci šlapat do svahu po svých? Kdy tu začal jezdit první vlek?
Ten úplně první byl saňový, fungoval ve Špindlerově Mlýně. Vedl z údolí Svatého Petra až k hotelu Praha. Byly to tři dlouhé, čtyřmetrové rohačky za sebou. Naskládalo se tam třicet lidí, lyže si při jízdě museli držet. Vyjelo se nahoru, tam to obsluha zastavila, lyžaři si vystoupili a rohačky se zase pustily dolů. Vlek byl v provozu 60 let, roku 1969 se utrhnul a saně dole málem zabily spodního obsluhujícího. To byl konec vleku. V Jánských Lázních jinak měli od roku 1928 i lyžařskou lanovku. Kromě toho ve 20. letech vybudovali i kilometrový speciální vlek k sáňkařské dráze. Při tehdejších zimních radovánkách vytahoval 15-20 saní navázaných za sebou.
Dnes se na lyžích rády fotí všelijaké celebrity, jezdit na hory je IN. Potkali bychom známé kulturní osobnosti i na prvorepublikových svazích?
Ano, třeba Vlastu Buriana. To nebyl jen vášnivý fotbalista, lyžování měl také rád. Jediný pražský kvalitní můstek stál v Senohrabech. A tamní můstek, čtyřicítku, zaplatil právě král komiků. K lyžím měli vztah i další umělci, jen se příliš neprosazovali při závodech. Tedy – s výjimkou malířů. Úspěšní byli totiž mimo jiné krajináři František Cína Jelínek a Ota Bubeníček, reprezentantem byl profesor Akademie výtvarných umění Oldřich Oplt a Josef Jíra, přezdívaný český Chagall. V tomhle to taky byla jiná doba, žádného současného malíře si na olympiádě představit nedovedu.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Chování Evropy je legrační, na jednání s Ruskem měla tři roky. Teď se nesmí vztekat, říká Klaus
