V neděli 20. února uplyne třicet let od okamžiku, když čeští, tehdy ještě českoslovenští, skokani na lyžích získali poslední medaili na zimních olympijských hrách. Čtveřice Tomáš Goder, František Jež, Jaroslav Sakala a Jiří Parma obsadila pod vedením slovenského trenéra Jána Tánczose třetí místo.
„Pro mě to nebyly žádné nervy. Měl jsem spočítané, že skončíme třetí,“ vzpomíná v neobvyklém exkluzivním pětirozhovoru pro CNN Prima NEWS kouč Tánczos. Slavit nebude, protože si ani nevzpomněl, že před 30 roky dosáhl svého životního trenérského úspěchu.
Při vzpomínkách na olympijské hry 1992, které se konaly ve francouzském Albertville, ale skákalo se na můstcích v Courchevelu, se Františku Ježovi a Jiřímu Parmovi jasně vybaví: „Kdyby se tehdy závod družstev počítal jako nyní, brali bychom zlato.“
Bronzoví skokané
Tomáš Goder (* 4. září 1974), v 17 letech benjamínek tehdejšího týmu, který však jako první skákal s nastupujícím V-stylem. Více se prosazoval jako letec, skončil 4. na mistrovství světa v letech v Harrachově 1992.
František Jež (* 16. prosince 1970), k bronzu z olympiády 1993 přidal o rok později bronz z mistrovství světa ve Falunu opět v týmech. Vyhrál čtyři závody Světového poháru na začátku roku 1990.
Jaroslav Sakala (* 14. července 1969), na MS ve Falunu získal kromě týmu další stříbro na velkém můstku a bronz na středním. V roce 1994 se stal mistrem světa v letech v Planici. Čtyři vítězství ve Světovém poháru.
Jiří Parma (* 9. ledna 1963), i on má stříbro z Falunu, bronzy z týmů na MS 1984 a 1989. Největší úspěchem je titul mistra světa na středním můstku 1987 v Oberstdorfu. Vyhrál tři závody Světového poháru.
Ján Tánczos (* 20. listopadu 1955), reprezentoval Československo na přelomu 70. a 80. let minulého století. Ve svém prvním startu ve Světovém poháru obsadil 3. místo v letech. Nyní vede slovenské juniory.
Před třiceti roky se počítaly tři nejlepší výkony ze čtyřčlenných družstev. Nyní se počítá skok každého závodníka. „Měli jsme nejvyrovnanější tým,“ tvrdí Jež.
Co vám naskočí k datu 20. února 1992?
Tomáš Goder: Mně spíš něco jen k tomu roku 1992. Pokud myslíte olympiádu v Albertville, tak snad už ani nevím, že to bylo v únoru. Ale jinak krásné vzpomínky. V té době jsem byl ještě dost mladý, takže se to dá těžko vylíčit. Jde ale o zážitek, který mi zůstane navždy v hlavě.
František Jež: No to byla olympiáda. A závod družstev na velkém můstku. Získali jsme medaili, takže mám na ten den výborné vzpomínky.
Jaroslav Sakala: (smích) Mně právě nic. Já si nepamatuji, co to bylo za datum, jestli míříte k olympiádě. Nikdy jsem si to nikam nepoznamenal a vždyť já ani nevím, kdy jsem vyhrál mistrovství světa v letech. Jen to, že to bylo v březnu.
Jiří Parma: Tak to přesně ani nevím. Promiňte, já si skutečně nepamatuji, kdy jsem vyhrál nějaký závod a nebo získal medaili. Ale tuším, že by mohlo jít o olympijské hry v Albertville. A to už je to skutečně 30 let? To to tedy uteklo.
Ján Tánczos: Vlastně nic. Děkuji za připomenutí a přiznám, že bych si nevzpomněl, že už je to třicet let od té bronzové medaile.
Vzpomenete si, v jakém pořadí jste toto olympijské vítězství absolvovali?
Tomáš Goder: Vím, že jsem jel v první skupině, v té druhé, tuším, Franta Jež, po něm Jarda Sakala a na závěr určitě Jirka Parma.
František Jež: Myslím, že jsem byl třetí, Jirka Parma finišoval a první jel Tomáš Goder. Tak to bylo nastavené, protože Jirka měl velmi dobrou formu a Tomáš také skákal dobře, aby to šlapalo i z psychologického pohledu. Největší tlak bývá na toho čtvrtého, proto tam byl Jirka. A Tomáš byl nejmladší, tak šel jako první, aby na něj nebyl tlak.
Jaroslav Sakala: Ne. To bych se musel podívat na nějaký záznam. Zkusím si tipnout, že jsem skákal jako třetí z našeho družstva. Ale to skutečně hádám.
Jiří Parma: To už si také nevzpomenu. Snad jen to, že jsem skákal poslední.
Ján Tánczos: No, to bude oříšek. Kdo to rozbíhal? Tomáš Goder? Ano, ano. No pak by byl můj vzpomínkový tip, že po něm šel Franta Jež, následoval Jarda Sakala a poslední šel určitě Jirka Parma.
Je vaše tehdejší bronzová medaile o to cennější, že v Albertville startovalo 14 týmů, kdežto nyní, v roce 2022, jen 11?
Tomáš Goder: Myslím si, že to nejde srovnávat.
František Jež: To si nemyslím. Ale je to i tím, že nyní nejsou některé státy schopné poskládat tým se čtyřmi lidmi, třeba Bulhaři nebo Francouzi.
Jaroslav Sakala: Těžko říct. Tehdy nebyly žádné kvóty pro start v závodech Světového poháru. Vzpomínám si, že na Turné čtyř můstků „skákala“ i čísla 90 nebo 95. Tím, že dnes si každý stát musí vyjet tzv. kvótu, účastní se závodů méně skokanů. Proto tehdy bylo obtíženější získat medaili. Ale už tehdy to bylo tak, že o stupně vítězů se „pralo“ šest států a ostatní neměly šanci. A bohužel my jako Česko už mezi ně nepatříme.
Jiří Parma: To vlastně ani nejde porovnávat. Výrazně se změnily materiály a možnosti. My jsme měli na sezonu jedny, maximálně dvoje lyže, jednu kombinézu a boty na dva roky. Závodníci z bohatých zemí dnes mění boty po třiceti skocích. Neumím si představit, jak by se vyrovnali s tehdejšími našimi podmínkami.
Pokud by se před třiceti roky počítali do výsledků všichni skokané jako dnes, tak jsme brali zlato. Měli jsme totiž nejvyrovnanější tým, byli jsme výkonnostně srovnaní, což jiná družstva neměla. Pro nás škoda.
Kdy se rozhodlo o vaší bronzové medaili? Až ve druhém kole?
Tomáš Goder: Vybavím si, že v prvním kole jsme to měli dobře rozjeté. A pak to bylo „vzrůšo“ až do posledního skoku. V koutku duše jsme věřili, že to klapne.
František Jež: Pokud si dobře vzpomínám, byli jsme na medailové pozici už po prvním kole. Tím druhým jsme to jen potvrdili, protože jsme fakt skákali stabilně. Finům pomohlo, že měli Toniho Nieminena, který celou sezonu létal až neskutečným způsobem. Rakušané na tom byli podobně jako my, měli silný a vyrovnaný tým.
Jaroslav Sakala: To samozřejmě také nevím, ale jsem si jistý, že o ní rozhodl fakt, že jsme byli čtyři velmi vyrovnaní závodníci. Protože se počítaly jen tři skoky ze čtyř, tak jsme věděli, že i kdyby jeden zkazil, mají ostatní takovou úroveň, že to zachrání.
Jiří Parma: Pořád si myslím, že závod družstev se rozhodne až skokem posledního závodníka. V tom je ten závod vždy zajímavý, protože až do jeho konce se může stát cokoliv.
Vybavíte si, jaké byly tehdy v Albertville bodové rozdíly?
Tomáš Goder: To vůbec ne.
František Jež: Na prvních dvou místech nebyly velké rozdíly, jak to bylo dál, už fakt netuším.
Jaroslav Sakala: Ne, ne. Ale nám hodně pomohlo, že se Jirka Parma měsíc před olympiádou sám přeučil na V-styl. Skákal tam výborně a byl rozhodující člen našeho týmu. O to cennější, protože do Albertville ani neměl jet. Jenže on šel ve Frenštátu na čtyřicetimetrový můstek a přeučil se na „véčko“. A při posledních kontrolních závodech přesvědčil trenéry, že ho nominovali zpátky.
Jiří Parma: Tak to také vůbec ne. Ale počítám, že to bylo těsné až do konce. Myslím, že jsme třetí místo drželi už po prvním kole.
Ján Tánczos: Přesně to nevím, ale měl jsem dopředu spočítané, že skončíme třetí. Takže to pro mě nebyly žádné nervy, protože za námi byl velký odstup. Na víc jsme neměli. Ale to si mohu dovolit říct až nyní.
Tehdy bylo takové pořadí: 1. Finsko 644,4 bodu; 2. Rakousko 642,9; 3. Československo 620,1; 4. Japonsko 571,0.
Tomáš Goder: Cože? My jsme měli skoro padesát bodů na Japonce? Tak to je slušný výkon! (smích) Co by za to dalo naše družstvo na této olympiádě.
František Jež: Fajn, Finy s Rakušany jsem trefil. (smích)
Jaroslav Sakala: Tak to byly velké rozdíly. Tedy hlavně za námi. To jsme měli ten bronz hodně pojištěný. (smích)
Jiří Parma: Aha, zase tak těsné to kromě boje o zlato nebylo. Ale aspoň jsme měli skoro jistý bronz. I když… Mohl jsem v posledním závodě spadnout, to by nám automaticky odečetli 30 bodů, a ještě k tomu skočit málo, takže by to bylo nervy. (smích) Ale jsem rád, že jsme to zvládli a medaili získali.
Kdybych se V-styl pár týdnů před olympiádou nenaučil, tak bych na ni ani nejel. Z našeho družstva jej uměl ještě Tomáš Goder, takže jsme byli výkonnostně o kousek lepší než Franta Jež a Jarda Sakala, kteří skákali klasickým paralelním stylem a nebo málo rozevřeným „véčkem“.
Co bylo zvláštností olympijského závodu 1992 v Albertville? Třeba to, že se počítaly body pouze tří nejlepších skokanů v týmu.
Tomáš Goder: Vidíte, to už si ani nepamatuji, takže by pro mě snad bylo jednodušší si jít teď skočit na „mamuta“ (mamutí můstek, pozn. red.). To je dost ostuda, že toto nevím.
František Jež: A právě na to jsme doplatili. Pokud by se před třiceti roky počítali do výsledků všichni skokané jako dnes, tak jsme brali zlato. Měli jsme totiž nejvyrovnanější tým, byli jsme výkonnostně srovnaní, což jiná družstva neměla. Pro nás škoda.
Jiří Parma: Kdyby se to počítalo podle dnešních pravidel a sčítaly se body všech čtyř skokanů v týmu, získali jsme zlaté medaile. Škoda. Měli jsme fakt velmi vyrovnané družstvo. Finům i Rakušanům, kteří skončili před námi, toto nahrálo, protože jeden jejich skokan neměl takovou úroveň.
Tomáš Goder: Pokud kluci říkají, že bychom vyhráli, tak fajn, ale… Já na „kdyby“ moc nejsem, takže jsem byl rád za bronzovou medaili.
Jaké jméno vás napadne jako první z celé startovní listiny? A proč?
Tomáš Goder: Nemám jen jedno jméno. Pro mě byli tehdy nejvíc Toni Nieminen (finský skokan, který získal dvě zlaté a jednu bronzovou medaili, pozn. red.) a Martin Höllwarth. Tedy pokud nepočítám naše kluky. Na ty si také vzpomenu. (smích) Nieminen dominoval nejen na olympiádě, ale celou sezonu. Od prvního závodu skákal o třídu výš než my všichni ostatní.
František Jež: Nieminen. Vévodil jak Světovému poháru, tak i olympiádě.
Jaroslav Sakala: Tam byl dobrý Toni Nieminen, šestnáctiletá kometa té sezony. A také si vybavím Rakušana Martina Höllwartha, který získal ve všech třech závodech stříbrnou medaili.
Jiří Parma: Fin Toni Nieminen. V šestnácti letech vyhrál v Albertville dvě zlata a jeden bronz. Prostě úžasný výkon na tak mladého kluka.
Tehdy docházelo k přechodu z klasického paralelního vedení lyží na nově tvořící se V-styl.
Tomáš Goder: Já jsem jím tou dobou už skákal, takže pro mě to nebyl problém. Začínal jsem s ním daleko dřív, přivedl mě k němu v létě 1991 Luděk Matura (později reprezentační trenér, pozn. red.). Po prvních pokusech v Lomnici jsem se snažil roztahovat špičky lyží symetricky od sebe. Ale pro kluky to byl oříšek. Jirka Parma s „véčkem“ bojoval, a dobře, takže na olympiádě jím už skákal. A zbývající kluci skákali ještě klasicky.
František Jež: Ano, to byl zlomový rok, takže i v Albertville už někteří skákali V-stylem. Vzpomínám si, že v celkovém hodnocení Světového poháru sezony 1991–1992 jsem byl pátý a přede mnou i za mnou byli už jen „véčkaři“, já byl jediný klasik. V našem družstvu skákal „véčkem“ Tomáš Goder, který se to učil už v juniorech, kam věkem patřil, velmi rychle se ho naučil i Jirka Parma. Já jsem do toho nešel, protože jsem se nechtěl přeučovat před olympiádou. Ale věděl jsem, že v následující sezoně už budu muset skákat „véčkem“, pokud chci udržet krok se světem. Ti z naší generace, kteří se to přeučit nezvládli, velmi rychle končili s kariérou, protože je začali válcovat mladí.
Družstvo československých skokanů na lyžích na zimních olympijských hrách 1992 se fotografuje v areálu v Courchevel, kde se závody konaly. Zleva Jaroslav Sakala, Tomáš Goder, František Jež, Jiří Parma a náhradník Jiří Raška mladší. Zdroj: Josef Lánský
Jaroslav Sakala: My jsme s Frantou Ježem na této olympiádě skákali ještě klasickým stylem. Tehdejší trenéři Ján Tánczos a Jindřich Mayer po nás „véčko“ ani nechtěli. Možná také proto, že za něj pořád ještě byly nějaké srážky od stylových rozhodčích. Pokud si vybavím, tak v Albertville bylo asi 40 procent „véčkařů“ a 60 procent klasiků. Před sezonou 1992–1993 přišel k týmu Luděk Matura a od prvního tréninkového skoku jsme začali „valit“ véčko.
Jiří Parma: Ano, a o to to bylo zajímavější. Kdybych se V-styl pár týdnů před olympiádou nenaučil, tak bych na ni ani nejel. Z našeho družstva ho uměl ještě Tomáš Goder, takže jsme byli výkonnostně o kousek lepší než Franta Jež a Jarda Sakala, kteří skákali klasickým paralelním stylem a nebo málo rozevřeným „véčkem“.
Ján Tánczos: U nás jím skákal jen Tomáš Goder, Jirka Parma se ho učil, ale ještě ho neměl tak vypilované.
Teď už to mohu říct. Nechával jsem si Škodu Favorit předělat u Otakara Krámského na rychlejší vozidlo. (smích) Nějakou dobu jsem se s ní ukazoval a dováděl v ní a pak jsem ji prodal do Liberce.
Vzpomenete si, jakou odměnu od Československého olympijského výboru jste za třetí místo dostali?
Tomáš Goder: Pochvalu! (smích) A také Škodu Favorit.
František Jež: Protože jedním ze sponzorů olympijského výboru byla automobilka Škoda, získali jsme favority s výbavou klasik, který byl pro bronzové medailisty. Kdybychom vyhráli, dostali bychom Sport Line. Vzpomenu si, že byl tmavě modrý a na kapotě měl logo olympijského výboru.
Jaroslav Sakala: Jo, jo. To úplně přesně. Škodu Favorit. Modrou.
Jiří Parma: Škodu Favorit.
Bronzoví skokani Tomáš Goder, František Jež, Jaroslav Sakala a Jiří Parma (v pořadí, v jakém skákali) ze soutěže družstev na zimních olympijských hrách 1992 ve francouzském Albertville. Zdroj: ČTK
Jak dlouho vám sloužila? Co jste s ní udělali?
Tomáš Goder: Teď už to mohu říct. Nechával jsem si ji u Otakara Krámského (bývalý výborný automobilový závodník, který zahynul při nehodě v tréninku, pozn. red.) předělat na rychlejší vozidlo. (smích) Nějakou dobu jsem se s ní ukazoval a dováděl v ní a pak jsem ji prodal do Liberce společnosti, která provozovala výherní automaty.
František Jež: Měl jsem štěstí v neštěstí. Auto jsem si pojistil, což jsem dobře udělal, protože mi ho po půl roce ukradli. Po nějakého době ho našli v Polsku. Bohužel jsem doplatil na to, že tehdy šly ceny aut tak rychle nahoru, že když mi za dalšího půl roku pojišťovna vyplatila peníze, už jsem na něj neměl, protože favorit stál už o 50 tisíc korun víc, tudíž jsem si ho ani nemohl koupit.
Jaroslav Sakala: Měl jsem ji asi tři měsíce a věnoval jsem ji rodičům.
Jiří Parma: Prodal jsem ji i s druhým autem v roce 1994, protože jsme stavěli domek a potřeboval jsem peníze. Pak jsem si koupil něco hodně ojetého, abychom se měli čím přesouvat.
Jak na tuto olympiádu vůbec vzpomínáte? Co se vám vrylo do paměti?
Tomáš Goder: Netradiční uzavření olympijských vesnic. Tím, že tato olympiáda byla „rozstrkaná“ na více místech, měl každý sport vlastní olympijskou vesničku. Navíc uzavřenou, takže to bylo jako kontroly na hranicích v dřívějších dobách. Navíc jsme museli procházet bezpečnostními rámy. A k tomu se váže jedna veselá vzpomínka, byla to „show“ Jirky Parmy. Když jsme procházeli detektorem kovu, tak pořád pískal. V nafasovaném oblečení jsme měli vepředu kapsičku, což bylo v té době dost netradiční. No a on v té kapsičce měl medaili. Pak ji vyndal a říká: Aha, tak proto pískám. Všichni kolem se seběhli a obdivovali ho, fotili se s ním a jeho medailí.
František Jež: Že jsme byli výborný tým, ale i výborná parta lidí, kteří se potkali u toho, co je baví. Navíc jsme byli všichni kamarádi, spolupracovali jsme, fandili jsme si. A tím, že jsme získali medaili, bylo to celé ještě cennější. Ale proti tomu bych našel i kaňku, kdy nás svaz v té době „prodal“ téměř za nic Mizunu (japonský výrobce sportovního oblečení a bot, v té době nově i kombinéz pro skok na lyžích, pozn. red.). No a my jsme Mizunu sloužili jako pokusní králíci, aby přes nás pronikli do světa skoků. Bohužel naše výkony v sezoně negativně ovlivnil fakt, že jsme museli skákat v jejich kombinézách, přestože nebyly tak dobré jako od tradičního německého výrobce Meininger. Jirka Parma na olympiádě Mizunu sabotoval, řekl na rovinu, že v tom skákat nebude. Já jsem do závodu jednotlivců nastoupil v Mizunu, ale pro družstva jsem si vzal kombinézu Meininger, abych to nepokazil.
Jaroslav Sakala: Poprvé v životě jsem se tam setkal s internetem. To se mi vždy vybaví. Bylo něco neuvěřitelného, že jsme si mohli chatovat se sportovci, kteří byli na jiném místě, v jiné olympijské vesnici. Přiznám, to jsem čuměl. Prostě sci-fi. (smích) Někomu jsem napsal a on mi hned odepsal zpátky. Každý jsme dostali svou adresu, takže jsme si psali se sjezdaři nebo hokejisty. Tak jsme i na dálku navázali přátelství s jinými sportovci.
Jiří Parma: To, že jsme mohli mít zlatou medaili.
Ján Tánczos: Ohromná radost, která snad nešla a možná ani stále nejde popsat. Byl to vrchol mojí trenérské kariéry. A také si vybavuji nadšení našich kluků, jaké měli nasazení, jak prahli po úspěchu. Když to trenér vidí, je to něco ohromného.
Poprvé v životě jsem se tam setkal s internetem. To se mi vždy vybaví. Bylo něco neuvěřitelného, že jsme si mohli chatovat se sportovci, kteří byli na jiném místě, v jiné olympijské vesnici. Přiznám, to jsem čuměl. Prostě sci-fi.
Sehrál v týmu nějakou roli věkový rozdíl mezi sedmnáctiletým Tomášem Goderem a o jedenáct let starším Jiřím Parmou?
Tomáš Goder: Pro mě to byl „těžký“ matador a jeden ze vzorů. V podstatě jsem k těm klukům vzhlížel. Měl jsem se od nich co učit, ale nesměl jsem jim to dávat moc najevo, aby nebyli moc namyšlení. (smích) Protože mi ještě nebylo ani osmnáct, dostal jsem při oslavě deci šampusu vlastně nelegálně. Ne, ne, jinak na mě nemachrovali a nemusel jsem jim posluhovat. A když, tak jen decentně. Tehdy to bylo spíš tak, že posluhoval ten, kdo byl nejhorší po skokanské stránce. A to jsem já nebyl. (smích)
František Jež: Ne, vůbec. Žádný problém mezi nimi nebyl. Tomáš jako mladý měl zdravý respekt, úctu. Jirka se vždy k mladým choval slušně, seriózně.
Jaroslav Sakala: Vůbec. My jsme to měli tak rozdělené, že jsme si byli všichni rovní. Mladší měli přirozený respekt k Jirkovi Parmovi, který byl nejstarší. Měli jsme mantinely a nikdo je nepřekračoval. Zajímalo by mě, jak to funguje dnes, protože se mi zdá, že mladí jsou „oprsklí“.
Jiří Parma: Za mě vůbec. Měli jsme velmi dobrou partu. Navíc Tomáš Goder tu sezonu skákal skutečně dobře, takže bylo vše absolutně v pořádku.
Ján Tánczos: Ne, ne. Nic takového. Kluci se měli před olympiádou rozskakovat, ale já jsem to zrušil. Chtěl jsem, aby jel Tomáš Goder, trenérsky jsem mu věřil.
Vídáte se?
Tomáš Goder: Já nejčastěji komunikuji s Frantou Ježem, voláme si pravidelně jednou za měsíc. Řešíme od všeho trochu, podnikání, děti i skoky. S Jirkou Parmou jsem se viděl naposledy asi před dvěma roky, kdy jsme si mohli i popovídat. A s Jardou Sakalou to mohou být už i čtyři roky, kdy jsme se po dlouhých letech potkali na závodech.
František Jež: S Tomášem jsme byli kamarádi už od okamžiku, když přišel do reprezentace, a to přetrvalo dodnes. Vídáme se, jezdíme si na oslavy, byl na mé svatbě, já zase na jeho. Pravidelně si voláme. Podobné je to s Jirkou Parmou. Zrovna minulý víkend jsem byl u něj na tři dny v Jeseníkách.
Jaroslav Sakala: Občas se někdy s někým potkám na závodech. Dlouho jsem se neviděl s Tomášem Goderem, až jsme se potkali na dětských závodech v Desné. Jak dlouho jsme se neviděli? To může být blízko k dvaceti letům. Poznal jsem ho hned, on se totiž skoro nezměnil. Řekli jsme si, kdo co dělá, kde skončil, probrali jsme samozřejmě i skoky. Občas se vídáme s Frantou Ježem, nejčastěji na můstcích, protože dělá rozhodčího. V neděli jsme měli být spolu v Brně na olympijském festivalu, ale jsem v Polsku na závodech. Když mohu, nebo jedu okolo, tak se stavím u Jirky Parmy v hotelu či penzionu v Jeseníkách. Před dvěma roky jsem u něj byl na oslavě silvestra. A také se potkáváme na můstcích, protože i on dělá rozhodčího.
Jiří Parma: Franta Jež u mě byl nedávno na pár dnů. Jsme v kontaktu, voláme si a vykládáme si, jaká je to tragédie v tom současném českém skoku na lyžích. Byl jsem na oslavě jeho padesátých narozenin. Potkáváme se i na závodech a tam to také vše probereme. Občas se staví i Jarda Sakala, když jede okolo. Ale Tomáše Godera jsem neviděl snad „sto“ let.
Kdybych to měl říct otevřeně, tak je to v pytli. Jak z toho ven? Jo, to kdyby někdo věděl. Ale napadá mě jedno: My jsme byli hnaní dopředu mladou přicházející generací, konkurencí, ale to dnes není.
Co děláte dnes, čím se živíte?
Tomáš Goder: Pracuji ve společnosti Repare Trutnov, která se zabývá výstavbou silnic. Mám na starost obchodní část, takže nákup a prodej materiálů.
František Jež: Už 21 let se živím prodejem aut a finančními službami ve své společnosti Fana CZ. Kluci mi tak vždy říkali, takže když jsem zakládal vlastní podnikání, bylo jméno jasné a nemusel jsem nad tím moc přemýšlet. Zajišťuji financování a pojištění. K tomu máme půjčovnu aut pro dlouhodobé pronájmy, které jsou spojené s tímto podnikáním. Zatím to funguje, ale občas si říkám, jestli jsem neměl raději dělat něco jiného.
Jaroslav Sakala: Od roku 2008 se živím trenéřinou. Začal jsem u české ženské reprezentace, následně jsem byl sedm let ve Slovinsku, kde jsme založili soukromý klub s názvem Team 11. Nyní jsem zpátky ve Frenštátu pod Radhoštěm jako klubový trenér.
Jiří Parma: Provozuji hotel Hotel Park a penzion Parma v Ostružné v Jeseníkách, se synem jsme dokončili ještě jeden menší penzionek, takže se nenudíme. A co dělám? Vše, co je třeba, takže Jiří Parma — práce všeho druhu, před rozhovorem jsem pomáhal se snídaněmi.
Sledujete dění v současném skoku na lyžích?
Tomáš Goder: Hodně vzdáleně. Bohužel to snad ani nemá cenu. Kdybych to měl říct otevřeně, tak je to v pytli. (smích) Jak z toho ven? Jo, to kdyby někdo věděl. Ale napadá mě jedno: My jsme byli hnaní dopředu mladou přicházející generací, konkurencí, ale to dnes není. Navíc jsme skoky fakt chtěli dělat na nejvyšší úrovni a nestačilo nám být nejlepší v republice, ale chtěli jsme vyhrávat i v zahraničí. Samozřejmě velkou roli hraje zázemí a když ho tady nemáme, tak… Navíc ani u dětí o ten sport není zájem. Že bych se skokům věnoval dál v nějaké pozici, mě napadlo asi čtyři roky po skončení aktivní kariéry. Ale ty choutky jsem zapudil a nikdy jsem se k tomu neodhodlal.
František Jež: Ale ano. Jenže… To by bylo na dlouhé vyprávění. Po kariéře jsem začal podnikat. Pak jsem se nechal přemluvit a dělal jsem asistenta Davidu Jiroutkovi. Ale po deseti měsících jsem na vlastní žádost skončil, protože jsem viděl, že to nejde, že by to bylo mrhání časem kvůli tomu, jaká byla sestava lidí ve vedení úseku skoku na svazu. Absolutně jsem neviděl světlo na konci tunelu. Ti lidé nebyli ochotní se posunout, akceptovat nové způsoby, ani informace, které jsme jim předávali. Takže jsem se na to vykašlal. Pak jsem individuálně trénoval Jakuba Jandu (bývalý úspěšný skokan, medailista z mistrovství světa, nyní poslanec a šéf Úseku skoku na lyžích Svazu lyžařů ČR, pozn. red.) a během let 2000 až 2007 jsem mu dělal manažera. Dnes občas pomáhám jako rozhodčí na dětských závodech. A když jsem viděl úroveň na jedněch loňských v Rožnově, nedalo mi to a zavolal jsem Jakubovi Jandovi. Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že je to tak v pořádku. Protože za mě to byla parodie na skoky. Ze 45 skokanů tak dva předvedli něco, čemu by se snad dalo říci skok. No a když se mě pořadatelé zeptali, jak se mi závody líbily, zhrozil jsem se. Jestli funkcionáři za 20, 30 let neudělali žádnou změnu, pokrok, vlastně nic, aby se ten sport posunul, je to velká katastrofa. Nehodlám se angažovat, protože jsou tam pořád lidé, kteří nejsou ochotní dělat změny, přizpůsobit se trendům. Proto to takto dopadlo.
Byla to parodie na skoky. Ze 45 skokanů tak dva předvedli něco, čemu by se snad dalo říci skok. Jestli funkcionáři za 20, 30 let neudělali žádnou změnu, pokrok, vlastně nic, aby se ten sport posunul, je to velká katastrofa.
Jiří Parma: Něco se ke mně dostane, ale… Snad nemá smysl to komentovat. Ta úroveň je strašidelná, jen se ukazuje, kam český skok padl. To by dříve nebylo možné. Tím si však nestěžuji jako starý. My jsme o nominace museli tvrdě bojovat, dnes ji mají jistou, protože na ně nikdo netlačí. Za nás jsme museli splnit výkonnostní limity, dosáhnout výsledků ve Světovém poháru, abychom se dostali do družstva na olympiádu nebo mistrovství světa. A dnes? Vždyť téměř nikdo neprojde kvalifikací, Roman Koudelka jednou skončil do 30. místa ve Světovém poháru a celé mužstvo jelo na olympiádu. A podle toho to tam vypadalo.
