reklama

Přepnu do módu expedice a po dětech se mi nestýská, říká horolezkyně Klára Kolouchová

Je jedinou ženou narozenou v bývalém Československu, která pokořila čtyři hory s výškou nad osm tisíc metrů nad mořem, včetně té nejvyšší – Mt. Everestu, a té lezecky nejtěžší – K2. O tom, jak se vyrovnává s nástrahami osmitisícovek a odloučením od dvou dětí a manžela, vypráví Klára Kolouchová v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

reklama

Své dobývání světových vrcholů odstartovala v roce 2005 pokořením nejvyšší hory Jižní Ameriky Aconcaguy vysoké 6 959 metrů nad mořem. O rok později „přišla“ první osmitisícovka Čo Oju s 8 201 metry. Rok na to už Mt. Everest a jeho 8 848 metrů. Meziobdobí zpestřily výstupy na nejvyšší vrchol Severní Ameriky Denali (6 194 m. n. m) a evropský Elbrus (5 642 metrů). Dvakrát se pokoušela Klára Kolouchová o zdolání K2, o které experti tvrdí, že je lezecky a sportovně nejobtížnější osmitisícovkou. Dvakrát ji zastavilo počasí. V roce 2019 se na jaře „rozcvičila“ na Kančendžendze, třetí nejvyšší hoře světa (8 586 metrů), a 25. července hlásila z vrcholu K2 ve výšce 8 611 metrů nad mořem: „Joooooo! Jsme tu!“

Klára Kolouchová na vrcholu himálajské osmitisícovky
Klára Kolouchová na vrcholu himálajské osmitisícovky
Zdroj: Archiv Kláry Kolouchové

Film Jany Počtové o Kláře Kolouchové a jejím dobývání druhé nejvyšší hory světa K2 vlastní cestou mohou vidět také diváci televize Prima

Jste máma dvou dětí a manželka. Jak se vám odjíždí na několikatýdenní expedice? Pláčou nejen děti, ale i vy?
(smích) Teď už nepláčou ani děti, ani já. Už jsme si na to všichni zvykli, takže se mi odjíždí docela dobře.

Jak to pochopit? Že si jedete odpočinout od dětí?
To si spíš odpočinou ony ode mne. (smích) Já si to vnitřně odbrečím dopředu, když dělám to rozhodnutí, že vyrazím na další kopec. Pak už k tomu přistupuji racionálně, protože se rozjíždí příprava. Ale na letišti na nějaké slzičky ještě dojde.

Klára Kolouchová (42 let)

Horolezkyně pocházející z Prahy, která jako jediná rodilá Češka pokořila nejen nejvyšší horu světa Mt. Everest, ale celkem čtyři osmitisícovky. Také Čo Oju, Kančendžengu a naposledy v létě 2019 K2, o níž se říká, že je lezecky nejtěžší.
Vystudovala AngloAmerickou univerzitu se zaměřením na obchod, pracovala ve velkých společnostech v Praze a Londýně.
S manželem Martinem, který také „leze“, vychovávají dceru Emmu (13) a syna Cyrila (7).
V roce 2020 šel do kin její dokument K2 vlastní cestou, který lze nyní vidět on-line i na platformě iPrima.

Jak snášíte dlouhá odloučení?
Ono se to vyvíjelo, nebylo to tak, že bych na první dobrou odletěla a nestýskalo se mi. Ale postupně jsem se k tomu propracovala, naučila jsem se od expedice oddělit emoce a stýskání, takže mi nedělá problém na dva měsíce odjet. Na horách už se pak plně soustředím jen na kopec, přepnu do módu lezení. Zároveň ale vím, že rodina doma funguje a mají se dobře. To je to moje bezpečno, zázemí, kam se pak zase vrátím.

Využíváte současnou techniku, voláte si, máte videohovory? Nebo záměrně ne?
No právě – a to s tím souvisí. Nevoláme si. Jediné spojení mám s manželem. Kdybych slyšela děti, bylo by těžké oddělit emoce, jen bych to sobě i jim komplikovala a to není žádoucí.

Jaké to je, vidět pak po dvou měsících děti?
Úžasné, silné. Prožívám to, co babičky, když vnoučata vidí jednou za půl roku a říkají: Ježíš, ty děti vyrostly. Vlastně ale není špatné si občas udělat takovou změnu. (smích) Naštěstí u mě jako u mámy to není tak, jak popisovali někteří chlapi po delší expedici, že se jejich děti „otočily“ zády a vzdorovaly ve stylu: Když jsi tu ty pro nás nebyl, teď tu nejsme my pro tebe. Ale u nás se otevřou dveře, jdu do kolen a rozzáří se nám všem oči.

Je něco, co vám děti zabalí s sebou?
Ano, ale dělají to vždy na posledních chvíli v tom běsu, kdy jim dojde, že zítra už nebudu. Emma je hodně tvořivá, takže mi vždy něco vyrobí, ještě to pořádně zabalí a zapečetí a řekne, že si to mám otevřít, až se mi bude nejvíc stýskat.

Emmě je třináct a vnímá, že máma odjíždí dělat něco nebezpečného. Nikdy to nejsou úplně jednoduché rozhovory. U malého Cyrila je to ještě spontánní, hodně dětské. Přemlouvá mě, že pojede se mnou a že počká dole ve stanu.

Chápou už děti, že odjíždíte na dlouho a že děláte něco nebezpečného?
Ano, Emmě je třináct a vnímá, že máma odjíždí dělat něco nebezpečného. Povídáme si o všem a nikdy to nejsou úplně jednoduché rozhovory. U malého Cyrila je to ještě spontánní, hodně dětské. Ví, že jedu na kopec, tak mě přemlouvá, že pojede se mnou a že počká dole ve stanu. Pro něj je to vize dobrodružství, která je mu odepřená.

/ fotografií

Jak na vaše expedice reaguje rodina? Nepřemlouvají vás, abyste nejezdila?
Ne, to by naše rodina nemohla fungovat. Manžel ví, koho si bral. Poznali jsme se v době, kdy už jsem za sebou měla Mt. Everest, a on moc dobře věděl, že je to věc, která je se mnou spojená. Navíc nás hory vzájemně spojují. On také sám leze, proto je tam podstatné sdílení toho, co oba máme rádi a dopřáváme si to vzájemně. A takovou svobodu si dopřáváme i v partnerském životě.

Pojedete někdy spolu na takovou expedici?
V tom máme jasno. Ne. Také proto, že by měl vždy jeden rodič zůstat doma. Ono to ani partnersky ve vysokých horách úplně nefunguje. O své nejbližší se na horách extrémně bojím, při představě, že jsem ve stěně s manželem, mám husí kůži. Ta přehnaná starost o osobu blízkou je prostě na škodu a na kopce nepatří. V horách zažíváte velmi extrémní situace, kdy je třeba se rozhodovat rychle a racionálně, bez emocí. To je, jako když se říká, že lékař by neměl operovat členy vlastní rodiny.

K tématu

Je něco čistě osobního kromě lezeckého a dalšího vybavení, co si nezapomenete vzít s sebou?
Dopřávám si takovou ženskou libůstku v podobě rtěnky. Takže před expedicí si vždy na letišti pořídím novou do sbírky, je to důležitý osobní doplněk a takové rozloučení se s civilizací. Mám rtěnku, expedice může začít. (smích) Z toho dalšího je to čtečka, do které si vždy nahraju snad stovku knih. Beru ji i do vyšších táborů, často tam po dolezení není až tak moc co dělat. Ocením to vždy, když se pokazí počasí a nás to třeba na dva tři dny „zavře“ někde nahoře. To je pak každé zpestření vítané.

Co jste naposledy na K2 přečetla?
Snad deset dvanáct knížek napříč spektrem. Znovu jsem se vrátila k mé oblíbené knize od Ayny Randové Zdroj. Před expedicí vždy rozhodím sítě, koho co zaujalo, a stahuji. Fantasy, životopisy, detektivní příběhy, takže tam nahoře čtu podle nálady i dvě tři knížky najednou.

Kolik lidí a jaké finanční podmínky jsou nutné, abyste dosáhla takových cílů?
Vždy je to týmová práce. Většinou jsem ve skupině s dalšími pěti až deseti lezci z celého světa, společně máme v základním táboře kuchaře a hlavního expedičního vedoucího, který organizuje každodenní chod. A pak je tu nejdůležitější člen expedice a tím je můj lezecký parťák a šerpa v jedné osobně. Náklady na moje expedice se pohybují od milionu korun výš. V případě K2 jsem měla úžasné štěstí, že jsem našla dlouhodobého partnera Lyceum Alpinum Zuoz. Tato švýcarská internátní škola je se mnou již od roku 2016, „absolvovali“ jsme spolu tedy již dvě předchozí expedice do Pákistánu. A přiznám se, že mi to dodává klid na přípravu a organizaci. Za to jim patří obrovský dík! To „obíhání“ sponzorů, aby doplnili rozpočet, je ta nejméně zábavná část každé expedice. Horolezení není v českých podmínkách sponzorsky atraktivní. Není jednoduché někoho přesvědčit, aby zrovna mě podpořil.

Dopřávám si takovou ženskou libůstku v podobě rtěnky. Takže před expedicí si vždy na letišti pořídím novou do sbírky, je to důležitý osobní doplněk a takové rozloučení se s civilizací. Mám rtěnku, expedice může začít.

Pokořila jste čtyři osmitisícové hory, vidíte, že je nyní jednodušší získat peníze?
Je jednodušší dostat se k té první schůzce. Přece jen už mám něco za sebou, mé jméno je více v povědomí, nejde o výstřel do tmy. Ale tím ta výhoda končí. Často je to v té rovině, že lidé jsou zvědaví, rádi se potkají, ale potom je to ještě obrovský krok k uzavření smlouvy.

Dá se horolezením uživit?
Myslím, že by to šlo, ale pak už by to nebyla ona čistá radost. Znamenalo by to dostat se do kolotoče jednání, který jsem vždy po návratu z úspěšné expedice zažila. Mám závazky vůči partnerům a zájem médií je výrazně vyšší. Představa, že bych toto měla dělat sama řízeně a ještě proaktivně, mě vůbec neláká. A já si chci hory držet jako svůj koníček.

Rok po poslední velké expedici se v létě 2020 dostal do kin dokumentární film režisérky Jany Počtové o vás s názvem K2 vlastní cestou.
Jsem za to velmi ráda, ale přiznám se, že to byly nervy. Zvlášť poté, co se na jaře 2020 „rozjela“ pandemie koronaviru. Hodně jsme bojovali a nakonec to dopadlo. Jsem šťastná, že jsme se z původní premiéry 16. dubna 2020 dostali do kin 30. července, tedy v době, kdy byla na chvíli otevřená. Dva roky jsme spolu s Janou sdílely období příprav, pochyby, loučení, krize i předchozí neúspěšný pokus. Ale snad se vše podařilo zachytit, i atmosféru, aby si lidé dovedli představit, co taková expedice obnáší. A třešničkou na dortu snad mohu nazvat úchvatné záběry přímo z Himálaje a také autentické natáčení při samotném finálním výstupu.

K tématu

Čím se tedy živíte? Jaká je vaše práce?
Vystudovala jsem byznysovou školu, mé profesní uplatnění bylo v nadnárodních korporacích v Praze i v Londýně. Životopis mám poměrně obsáhlý, ale teď jsem znovu ve startovacích blocích a připravuji svůj vlastní projekt zaměřený na celostní zdraví a sport.

Jak se připravjete po fyzické stránce? Delší dobu spolupracujete s trenéry z Dukly Praha…
Člověk v určitém věku zjistí, že potřebuje malinko postrčit, že nestačí jít si sám zaběhat nebo do posilovny. Proto již delší dobu spolupracuji s Richardem Svobodou, bývalým atletickým reprezentantem, a Romanem Gomolou, který dvakrát startoval jako bobista na olympijských hrách. S Richardem trénujeme vytrvalost a není to ten trenér, který stojí uprostřed oválu se stopkami v ruce, on se mnou všechno odběhá, nejlepší sparing parťák, díky němuž jde kvalita tréninku o desítky procent nahoru. Roman dohlíží na silovou přípravu a do detailů se zaměří na partie, které při lezení nejvíce potřebuji. U mě jsou to primárně nohy a záda, abych byla schopná x hodin šlapat se zátěží. A co se dříve hodně opomíjelo a dnes už je to vlastně základ kondičních tréninků, je zpevnění těla. Hodně pracujeme s balančními pomůckami, s vodními válci, TRX.

Hodně lidí si u lezení představí silné ruce a prsty…
Ale to je úplně jiná disciplína. To jsou skalní lezci a ti, co lezou na obtížnost v halách. Ne, ne, „mačkátko“ na prsty nemám, ale ruce samozřejmě naposilované mám. V horách si však nesundávám rukavice, místo prstů používám cepín.

Váš opakovaný výstup na K2 provázely neshody. Tomáš Petreček, horolezec z Opavy, vás kritizoval za to, že jste ohrozila zdraví šerpů i ostatních členů. Co se tehdy stalo?
Už jsme si to vyříkali, ale prvotně došlo ke komunikačnímu šumu, z kterého se vyklubala zbytečná přestřelka v médiích. On má svůj názor, který mu neberu. Ale skutečná situace ve vrcholových partiích byla jiná a u toho už on nebyl. Při prvním pokusu, kdy se o vrchol pokoušel i Tomáš, byly podmínky extrémně nebezpečné, lavinózní, nelezitelné, takže se všichni otočili a slezli zpět do základního tábora. A vypadalo to, že K2 se tímto letos zavře. Na základě těchto poznatků se to 90 procent týmů rozhodlo zabalit a opustily základní tábor, včetně Tomáše. Zároveň se vedla diskuse, co kdyby se ty podmínky změnily a proč tomu nedat ještě jednu šanci. To byl moment, kdy do basecampu dorazil tým Nimse (přezdívka nepálského lezce Nirmala Purji. pozn. red.) z Project Possible, což je ten týpek, co v roce 2019 vylezl na všech 14 osmitisícovek. Rozkoukali se a po zvážení všech pro a proti řekli, že to jdou zkusit, že zkusí navázat tam, kde skončili naši šerpové. Pro mě to byla jedinečná šance. Buď se přidám a budu mít ještě jednu šanci, nebo se i do třetice vrátím z K2 bez vrcholu. Kde byl ten zbytečný risk, o kterém mluvil Tomáš Petreček? Riziko na K2 podstupujeme vždy, když nastoupíme do stěny. To zkrátka k takové hoře patří. Je na každém, aby si zvážil, co je pro něj přijatelná míra rizika. Já jsem si pro sebe zhodnotila, že to chci zkusit a být u toho, kdyby se podmínky zlepšily. A ony se zlepšily!

Ta hrana je velmi nejasná. Myslím si o sobě, že jsem extrémně obezřetný člověk, ale asi ten pud sebezáchovy mám posunutý oproti většině obyčejných smrtelníků. Jinak bych nemohla lézt.

Kde je hranice mezi pudem sebezáchovy a nutkáním dosáhnout vytouženého cíle?
Ta hrana je velmi nejasná. Myslím si o sobě, že jsem extrémně obezřetný člověk, ale asi ten pud sebezáchovy mám posunutý oproti většině obyčejných smrtelníků. Jinak bych nemohla lézt.

Zvlášť na K2, která má podle statistik jednu z nejvyšší úmrtností – 26,5 procenta. Věděla jste to před expedicí?
No jasně. Člověk nejde do takové akce se zavřenýma očima. Jsem racionální, vždy si posbírám dostupná fakta a informace o novém projektu, abych věděla, do čeho jdu a za jakých podmínek. Je to stejné jako v byznysu. I na horách se snažím udělat všechno pro to, abych předešla potenciálním rizikům. Ale také vím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které tzv. neuřídím a budu doufat v určitou dávku štěstí.

Když jste to číslo, které je šestkrát vyšší než u nejvyšší hory světa Mt. Everestu, viděla, měla K2 pro vás větší „rajc“?
(smích) Ne, byla to jen další položka do seznamu k informacím, které ke K2 patří. Ale připouštím, že když člověk něco takového ví, nutí ho to, aby přípravy bral opravdu vážně. Není prostor pro chyby a s tím tam i člověk jede. K tomu patří i mentální nastavení, eliminovat cokoliv, co vás bude rozptylovat. Není zkrátka prostor pro stýskání a rozjitřené emoce.

K tématu

K2 jste zdolala na třetí pokus. Kolik jste byla připravená absolvovat pokusů?
Řekla jsem si, že toto bude do třetice všeho dobrého a že to bude poslední pokus. Ani nevíte, jak jsem ráda, že to dopadlo a nemusím řešit, jestli bych tam bývala byla šla znovu. Byla jsem přesvědčená, že kdyby to nedopadlo, kapitolu K2 uzavřu a nebudu se k ní vracet. Protože ony to nebyly jen dva měsíce samotné expedice na K2, ale na jaře 2019 také další dva měsíce „tréninkové“ expedice na Kančendženze (třetí nejvyšší hora světa, 8 586 metrů nad mořem, pozn. red.). To je ohromná porce času ukrojená z koláče na úkor rodiny. A když to spočítám s těmi dvěma pokusy v předchozích třech letech, neobhájila bych to ani sama před sebou.

Co bude dál?
Rok 2020 byl zaslouženě odpočinkový a navzdory téhle „divné“ době jsem si ho užila. Do hor jsem se vrátila jen virtuálně ve vzpomínkách prostřednictvím mého filmu K2 vlastní cestou. Celé „kádvojkové“ období se tak krásně uzavřelo, ale zároveň se mi už také začalo po vysokých horách stýskat. Tak asi nikoho nepřekvapí, že zase pokukuji po nějakém novém kopci... Ale více zatím neprozradím, nechte se překvapit!

Přijde mi normální, že vyrážím na expedici a bude tam banda chlapíků. Ale v posledních letech už se tam „prodral“ i ten ženský element. Moje první reakce byla: Pozor, o co půjde? Kdo mi tam přistane?

Jaký vlastně máte lezecký cíl? Všech 14 osmitisícovek nebo třeba všechny nejvyšší hory všech kontinentů? Ani jedno ještě žádná Češka neuskutečnila.
Ty kontinenty mě nelákají, navíc většinu zajímavých a obtížných hor z tzv. koruny světa už mám. Zajímá mě třeba Mt. Vinson na jižním pólu, ale to už je spíš cestovatelská, nikoliv lezecká věc. Tedy dámy, prostor tady je. (smích)

Svět lezení je převážně mužský. Zvykla jste si? Nechybí vám tam ženský element?
Já už to vlastně ani nevnímám. Přijde mi normální, že vyrážím na expedici a bude tam banda chlapíků. Ale v posledních letech už se tam „prodral“ i ten ženský element. Moje první reakce byla: Pozor, o co půjde? Kdo mi tam přistane? Ale ve všech případech přišla velmi podobná krevní skupina. Pro mě šlo o příjemnou změnu, velmi osvěžující. A došlo mi, že ten ženský element je podstatný a že mi dřív chyběl.

V čem?
V drobnostech. S „babou“ ve stanu si uděláme úplně jinou pohodu. Žena má dar dělat věci hezké. Chlap sebou „flákne“ do stanu, dá sušit mokré ponožky, pořeší praktické věci a jde spát. Se ženskou si také sundáme ty mokré fusky, ale pak ještě máme chuť vytáhnout vzoreček parfému, který jsme tam nahoru „propašovaly“ a ve stanu nám to voní levandulí. Když dovnitř strčí hlavu nějaký mužský, nestačí se divit. Než zalezeme do spacáku a nasadíme kulicha, „napatláme“ krém na tvář, to jsou malé radosti, které speciálně v sedmi tisících a výš dokážou neskutečně pohladit po duši.

Klára Kolouchová při premiéře filmu K2 vlastní cestou
Klára Kolouchová při premiéře filmu K2 vlastní cestou
Zdroj: Archiv Kláry Kolouchové

Když jste bývala sama s mužem ve stanu, má to nějaké zákonitosti? Třeba při převlékání.
Ne, tam k žádným intimnostem nedochází. Představte si jen, kolik máme na sobě vrstev oblečení. Toto jsou věci, které člověk na expedicích přestává řešit, míra intimity je výrazně posunutá oproti běžnému životu. Promítá se to i do chování lidí vůči sobě, jak spolu komunikují.

Jak spolu komunikují ženy a muži ve výšce kolem osmi tisíc metrů? Padnou někdy i nevybíravé výrazy?
Pánové se snaží přizpůsobit v přítomnosti dam. Myslím, že to sami vítají, když je skupina „naředěná“.

Zažila jste v horách obtěžování ze strany mužů?
Ne, ale možná vysílám od začátku jasný signál, že máme jediný cíl a tím je kopec. A všechno ostatní je zbytečné.

Ale já nejdu pomaleji! Nejsem méně výkonná. Na K2 si to krásně sedlo, až mě to překvapilo. Byla jsem nejrychlejší z naší expediční skupiny. Téměř pokaždé jsem byla ve výškových táborech první nebo mezi prvními.

Dochází mezi muži k problémům?
Přirozeně. Dochází ke střetům, když na sebe narazí neuvěřitelně silné individuality. Jde o solitéry, kteří jsou zvyklí být a fungovat sami. A když se spojí do jednoho týmu, je to pro ně těžké, najednou se musejí vzájemně popasovat. Každý má své ego, svůj tah na bránu, sem tam to zaskřípe a občas po sobě úplně nesmyslně vystartují. Ale pak to naštěstí rychle vychladne.

Cítíte, že muži mají pochopení pro ženu ve výpravě?
Necítím žádné výhody ani nevýhody. A jestli mají pochopení? O tom nepřemýšlím a myslím, že oni v horách také ne. S nepochopením se spíše setkávám v běžném životě. (smích) A když nás na horách zabalíte do péřového obleku a zimní kukly, nikdo nepozná, jestli je to žena, nebo muž. Rozdíly nejsou tak viditelné, nepodáváme výkony, které jsou spojené s rychlostí nebo se silou. Rozdíly se vyrovnávají. Každý máme v něčem výhodu.

K tématu

Počkají muži, když jde žena při přesunu z tábora do tábora pomaleji?
Ale já nejdu pomaleji! Nejsem méně výkonná. Na K2 si to krásně sedlo, až mě to překvapilo. Byla jsem nejrychlejší z naší expediční skupiny. Téměř pokaždé jsem byla ve výškových táborech první nebo mezi prvními. Poté, co jsme ve čtyři hodiny ráno stanuli na vrcholu K2, jsem jen já a bulharský kamarád dokázali být v pět hodin odpoledne v základním táboře. Všichni ostatní spali ve třetím nebo ve čtvrtém výškovém táboře a vraceli se až další den večer.

Co vás čeká v základním táboře po návratu? Šampaňské? Pivo?
Šampaňské by bylo krásné. S Brazilkou jsme si letos ve stanu říkaly, že až slezeme do civilizace a dostaneme se do první pořádné restaurace, objednáme si bublinky.

Po návratu z expedic jste absolvovala desítky besed, rozhovorů. Řídíte si vše sama?
To by bylo krásné, kdyby to někdo mohl řídit za mne. Ale zároveň velký luxus, takže bych se spíš potřebovala rozdvojit nebo naklonovat, aby to bylo jednodušší.

Jak vypadá vaše regenerace po tak náročné výpravě?
Už mi není ani dvacet, ani třicet, ale přes čtyřicet, tak zjišťuji, že regenerace je potřeba. Mám fyzioterapeuta, který se o mě pravidelně stará, a vždy dostanu vynadáno, jak málo zařazuji strečink a řízený odpočinek do svého tréninkového režimu. Doma máme vířivku, tak alespoň tu využívám pravidelně.

Je to individuální, ale do kolika let může žena bez následků snášet výstupy do takových nadmořských výšek?
(smích) Dokud to přežije. Já vnímám lezení po horách podobně jako tenis nebo golf, že jde o krásný koníček, který se dá dělat dlouho, dlouho. Když vidím svou mámu, která je ve městě za dámu a pak se naprosto v pohodě sbalí a jede na měsíc cestovat Mongolskem, kde jezdila na koni, dělala výšlap, spala ve stanu… Zkrátka pokud mám geny po mámě, tak by mi ty hory mohly docela vydržet.

K tématu

Tagy: film rozhovor Himálaj horolezectví K2 vlastní cestou horolezkyně Klára Kolouchová hora K2

Další hlavní zprávy

Vraždy

Chladnokrevný „Had“: Turistům nabídl nocleh, zdrogoval je a 24 z nich zabil. Teď je milionář

Chladnokrevný „Had“: Turistům nabídl nocleh, zdrogoval je a 24 z nich zabil. Teď je milionář

Byl to jeden z nejkrutějších sériových vrahů v historii. Francouz Charles Sobhraj stojí za smrtí 24 turistů, které zavraždil v 70. letech. Svůj příběh prodal údajně za 15 milionů a nedávno byl o něm v dílně Netflixu natočený seriál pod názvem Had. Je to jedna z přezdívek, kterou dostal díky své schopnosti neuvěřitelně dlouho klamat lidi a utíkat z vězení.

Už žádná „absurdní diskriminace“. Česko uzná občanům očkování provedené v zahraničí
Bez roušek i rozestupů: Slavní Foo Fighters v New Yorku rozhicovali vyprodanou halu
Hnutí SPD je xenofobní, covid zastavil neonacisty. Vláda schválila zprávu o extremismu
EURO: Čechům se rýsuje soupeř. Na koho můžou narazit? A proč se vyhnout žlutým kartám?
reklama
reklama
Dětem postačí jeden PCR test před táborem, rozhodla vláda

Vláda

Domácí zpravodajství

Škrtil ji a zmlátil, žena později zemřela. Vrah stráví za mřížemi 14 let
Únik jedovatých plynů v Plzni přežil jeden muž ze čtyř. Už je z nemocnice doma
Další články
reklama
reklama