Prezident Škromach, zapomenutý důchodce Zeman. Jaké by to v Česku bylo bez přímé volby

Představte si svět, v němž pozapomenutý důchodce Miloš Zeman místo žonglování s ústavními zvyklostmi objímá stromy na Vysočině. V němž Česko nikdy nezapojil do bratříčkování s Čínou a Ruskem. V němž s Vladimirem Putinem nikdy nežertoval, že novináře je třeba likvidovat.

V němž podivně nevrávoral nad korunovačními klenoty, neosočil Ferdinanda Peroutku z fascinace nacismem, na Hrad nedosadil jedince typu Martina Nejedlého, Vratislava Mynáře, Jiřího Ovčáčka. V němž jeho portrét nevisel ve školách a na úřadech. V němž se nikdy nestal českým prezidentem.

V takovém světě bychom zřejmě žili, pokud by Poslanecká sněmovna se Senátem před více než desetiletím neodsouhlasily zavedení přímé prezidentské volby.

„Je to tak, Zeman by se v nepřímé volbě určitě prezidentem nestal. Těžko by pro sebe hledal podporu, v roce 2012 by ji neměl už ani u ČSSD,“ potvrzuje poslanec Marek Benda (ODS).

Je to jedno velké KDYBY, a přece jde o zajímavý pohled. Co všechno by bylo jinak, kdyby prezidenta i nadále volili poslanci a senátoři?

Zdaleka tu přitom nejde jen o Zemana. Podle odborníků by nyní Česko například nebylo ani zdaleka tak rozdělené, kvůli politice by spolu nepřestávali mluvit ani nejlepší přátelé, ani rodiče se svými dětmi. A ani v nejdivočejší nadsázce by se nepsalo o tom, že to při ukřičených střetech příznivců Andreje Babiše a Petra Pavla vypadá jak v předvečer občanské války.

„Dvoukolový způsob přímé volby určitě zvyšuje polarizaci společnosti,“ souhlasí politolog Stanislav Balík. „Pro postup do druhého kola vám totiž pomáhá silná vyhraněnost – že vás spousta lidí miluje a spousta nenávidí. Zkrátka, že jste buď studený, nebo horký, nikoli vlažný, jak říká bible. Zavedení přímé volby považuji za největší politickou systémovou chybu, která se v Česku po roce 1989 udála.“

Ať národ nenávidí nás

Poslanecká sněmovna schválila přímou volbu prezidenta 14. prosince 2011. Senát návrh přijal o dva měsíce později, pár dnů na to jej podepsala tehdejší hlava státu Václav Klaus. Jedním z důležitých impulzů pro změnu byl přitom paradoxně způsob, jakým byl v roce 2008 zvolen právě on.

S tehdejším sčítáním hlasů se totiž spojuje nechutná série kupčení, skandálů, údajného vyhrožování a – ach ano, už tenkrát – i výhrůžné obálky s náboji pro dvě senátorky a jednoho poslance.

Myšlenka na přímou volbu se objevovala už od roku 1990. Dlouhé roky však mezi ODS a ČSSD platila nepsaná dohoda, že kdo má šanci zvítězit v nepřímé volbě, ten tu přímou zablokuje.

„Myšlenka na přímou volbu se objevovala už od roku 1990. Dlouhé roky však mezi ODS a ČSSD platila nepsaná dohoda, že kdo má šanci zvítězit v nepřímé volbě, ten tu přímou zablokuje,“ vzpomíná Benda.

„Pak ale k našemu překvapení vyrazil v roce 2012 Slávek Sobotka do Senátu a začal senátory masírovat, že to zablokovat nemají. Načež to Senát skutečně schválil. Měl jsem celou řadu projevů, proč je to špatně. Dodnes si vyčítám, že jsem na to nakonec přistoupil. Jenže atmosféra v koalici a ve společnosti byla prostě taková. Stále jsme cítili pachuť, která v nás zůstala z předchozího dění ve Španělském sále. Zpětně viděno – udělali jsme chybu.“

Jedním z tehdejších zastánců změny byl poslanec Jeroným Tejc z ČSSD. Z vysoké politiky sice už odešel, svůj někdejší postoj však nezměnil:

„Přímá volba nahrává tomu, aby byl vybrán prezident se silnou osobností. Na tom nevidím nic špatného,“ argumentuje po letech. „Nepřímá volba provedená na základě dohod mezi politickými stranami může vést k výběru šedých myší. Závislých na různých stranách či skupinách. Což přímá volba ze své podstaty nečiní. Naopak je prostorem pro to, aby každý z kandidátů ukázal, co v něm je.“ Bendu jeho slova nepřesvědčila.

V čase prezidentské volby vzniká ve společnosti dělící příkop, který je oproti senátním, komunálním či parlamentním volbám daleko hlubší.

Už jen kvůli tomu, jak podle něj inovace vychýlila stávající ústavní systém. Ale i proto, kolik zloby a nesnášenlivosti – často s aktivním přispěním samotných prezidentských adeptů – přinesla do veřejného prostoru.

„V čase prezidentské volby vzniká ve společnosti dělící příkop, který je oproti senátním, komunálním či parlamentním volbám daleko hlubší,“ všímá si Benda. „Když jsme volili prezidenta ve Španělském sále my, mohl za to národ jednotně nenávidět nás. Pitomci jsme byli my, volení politici. Od toho jsme ostatně tak trochu volení, aby měl národ na čem si léčit frustraci. Takto ale nenávidí souseda, který je takový blbec, že nevolí Losnu, ale Mažňáka. A to může být ve výsledku hodně nebezpečné.“

Co na to Tejc? Krčí rameny. Ale má odpověď.

„Za mě je podstatné, že naplňujeme definici vlády lidu. Že necháme rozhodnout občany, koho si přejí v čele státu,“ vysvětluje. „Samozřejmě ne každý bude spokojen, ne každý se svým kandidátem uspěje. Alespoň má však možnost přijít k volbám a pokusit se to ovlivnit. Rozhodně si stojím za tím, že přímá volba není nic špatného. Ano, učíme se s ní žít. Někdy nás rozdělí; věřím však, že ne nadlouho. Viděli jsme to i v minulých letech. Společnost se tehdy rozdělila na čtrnáct dnů, na měsíc. Následně došlo ke zklidnění.“

Kubera na Hrad

Ale zpátky do roku 2012. V alternativním vývoji republiky s pokračující nepřímou volbou je všechno jinak. Zemanovi se v hlavě pravděpodobně stále přehrává volební debakl z roku 2003. A při své inteligenci nemusí dlouho dumat – šanci nemá ani tentokrát.

To ale ani muž, který byl tehdy v realitě druhým z kandidátů – Karel Schwarzenberg. „Když si spočítáme, jak tehdy vypadaly počty v Poslanecké sněmovně a Senátu, pak by se prezidentem pravděpodobně stal někdo od sociálních demokratů,“ míní s odstupem Benda. „Asi s menší váhou Poslanecké sněmovny, s větší váhou Senátu. Na Hrad by proto zamířil spíš Zdeněk Škromach nebo Milan Štěch než Jiří Dienstbier.“

Zkusme si to představit. Třeba ve Škromachově případě by se asi ještě víc žertovalo nad jeho prezidentskými fotkami z letního bazénku, zřejmě by se sem tam vytáhlo jeho členství v KSČ mezi lety 1982–89, hlasitěji (a z Hradu nepochybně až za hranice) by rezonovaly jeho svérázně nekompromisní postoje k poválečnému vysídlení německého obyvatelstva z Brna.

Taky by však nikdy nedošlo k jeho utajované a uličnicky popírané schůzce se Zemanem v Lánech z roku 2013. Škromach a další vysocí představitelé ČSSD v čele s Michalem Haškem tam krátce po sněmovních volbách domlouvali převrat proti tehdejšímu předsedovi sociální demokracie Bohuslavu Sobotkovi.

Jak by se prezident Škromach choval k vlastní straně, pokud by mu v Parlamentu pomohla na Hrad, těžko říct. Pravděpodobně by však nebyl takovým nositelem malérů jako prezident Zeman.

Při volbách v roce 2018 by se pak situace zase výrazně posunula, ve Sněmovně totiž panovala bezpečná babišovská většina. Samotný šéf ANO by asi o Hrad zájem neměl, tehdy ho ještě hnaly odlišné ambice. A tak by se bralo odjinud.

„Dělící linka by zřejmě nebyla na ose pravice–levice,“ přemýšlí Tejc. „Záleželo by spíš na zkušenostech a na vztazích kandidáta s jednotlivými lídry politických stran.“

Tak kdo? „Mohl to být třeba Jarda Kubera, teoreticky přijatelnější i pro část populistů. V jakékoli nepřímé volbě by měl velké šance i Pavel Rychetský. Nejenže by byla dostatečně silná levice, podporovala by jej zřejmě i část nepopulistické pravice,“ tvrdí Benda.

Jen pro pořádek: Sám Rychetský vždy jakékoli nominace na Hrad odmítal. Řeč by na něj přesto přijít mohla. Stejně jako třeba na Petra Pitharta, ctihodného doyena, jehož kurzy by však zřejmě nebyly zrovna příznivé.

„Jde o lidovce, takže nevím, zda by v jeho případě došlo ke shodě. Asi by byl spíše kandidátem okrajového proudu,“ uvažuje Benda.

Šance pro Fischera

A jsme u současnosti. Zase stačí trocha fantazie, abychom před sebou měli nepřímou volbu 2023: Nebyla by plná náměstí v Brně či Ostravě, nebylo by to tak nesmiřitelně vyhrocené, nebyla by kauza s nepomáháním Polsku v případě jeho napadení Ruskem, nebyl by policejní dohled nad Babišovou rodinou kvůli medializovaným výhrůžkám.

„Jinak řečeno: Nebylo by to jako reality show. Jako Miss Universe, kde jedna ze soutěžících šedesátkrát opakuje, že je pro mír a světovou lásku,“ glosuje Benda.

Zase by bylo základem vycházet z toho, jak jsou karty namíchané mezi poslanci a senátory. I proto by to bylo ze stávajících kandidátů nejnadějnější pro muže, na něhož jste za poslední týden možná už zapomněli.

„Pokud vycházíme z toho, že vládní většina má většinu i v Senátu, ze současných kandidátů by měl největší šanci Pavel Fischer. I z toho je patrné, že přímá volba generuje do druhého kola úplně jiné kandidáty,“ tvrdí vrcholný politik, který si nepřál být jmenován.

Ať už by to skutečně dopadlo Fischerovou slávou, nebo ne, jeden současný velký hráč by z této přetahované zřejmě vypadl ještě před prvním kolem.

„Jistě – Babiš. I kdyby se o zvolení ucházel, neměl by žádnou šanci. Proto by pravděpodobně ani nekandidoval, jelikož by si toho byl dobře vědom,“ přemýšlí politolog Ladislav Mrklas. „ANO by asi vymyslelo jiného kandidáta, který by byl přijatelnější pro další politické strany. Co je ale důležité: Vládní koalice by měla poměrně drtivou většinu v obou komorách Parlamentu. Dovedu si tedy představit, že by ve druhém kole byli dva vládní kandidáti. Jací? Klidně Petr Pavel jako kandidát té konzervativnější a Danuše Nerudová liberálnější části.“

Tedy i v této variantě se jako favorit nabízí Petr Pavel? Vypadá to tak. „Pokud by například ODS nevygenerovala Petra Fialu, myslím si, že by to spělo k postavě nestranického společného kandidáta,“ nepřímo takovou možnost potvrzuje i další politolog Jan Kubáček.

Respekt i pro Husáka

Kdyby, kdyby, kdyby… Jak zdůrazňuje Jeroným Tejc: „Kdyby v životě neplatí.“

V dohledné budoucnosti se přímá prezidentská volba rozhodně rušit nebude, politici dobře vědí, že si lidi na tuto hradní reality show náramně rychle zvykli. Byť je možná někdy může štvát, rozčilovat, drásat jim nervy. Není náhoda, že k prezidentským volbám podle výzkumů chodí i ti, kteří si jinak parlamentní nebo komunální nechají bez výčitek utéct.

Volit prezidenta je jaksi víc. Alespoň v tradičním českém nahlížení. „Nějakým zvláštním způsobem v nás tento pohled, ta touha po masarykovském tatíčkovi, skutečně je,“ přikyvuje Marek Benda. „Přestože nejsme poloprezidentská demokracie francouzského či před časem polského typu. Snad je to tím hradem nad Vltavou, sídlem českých králů, kdo ví. Češi ke svému prezidentovi opravdu vzhlíží.“

„Pamatuju si na rok 1989, když padal režim. Na nástěnce koordinačního centra studentské stávky jsme měli členy ÚV KSČ. Jak odstupovali, postupně jsme si je škrtali. Pokaždé se zajásalo. Pak přišly demonstrace na Letné. A Václav Malý tam směrem k Pražskému hradu pronesl: Podívej se, Gusto, jak je tady husto. Jak to řekl, najednou kdosi přiběhl a děsil se: To přece nemůžete, vždyť mluvíte o prezidentu republiky!“

„Chápete? Byl to ten poloslepý Husák, o kterém jsme věděli, že je to normalizační kreatura posílající schopné a charakterní lidi do vězení nebo do kotelen. Jenže to prostě byl prezident republiky. A tak jsme si na něj nesměli dovolit totéž co třeba na Jakeše. Nějaká nábožná úcta k této funkci je v nás opravdu hluboko zakódovaná.“