Jako Nerudová s Baštou. Boj o Pražský hrad dříve prohráli i Leninův agent či německý kněz

Je dost možné, že jste jejich jména nikdy neslyšeli. Přitom stačilo málo a oba dva se mohli zařadit do nepříliš početného houfu československých prezidentů. Jejich zvolení se vlastně ve své době zdálo dokonce pravděpodobné.

Vždyť Viliamu Širokému se už v roce 1957 tiskly prezidentské portréty, které měly viset ve školách a na úřadech. A Josef Charvát si o jedenáct let později ráno před cestou do práce oblékl tmavý oblek, aby při slavnostním jmenování nedělal ostudu.

Nakonec to nikomu z nich neklaplo.

Místo bezskrupulózního stalinisty Širokého si Moskva vybrala Chruščovova oblíbence Antonína Novotného, uznávaného zakladatele české endokrinologie Charváta zase k jeho obrovské úlevě přeskočil Ludvík Svoboda. Jejich příběhy však mohou posloužit za důkaz, že dějiny jsou někdy poněkud vrtošivou dámou. A že historie prezidentských voleb, která zdánlivě velebí jen vítěze, nabízí i pozoruhodné osudy poražených.

„I když se prezidenty nestali, je bezpochyby zajímavé, jaká škála osobností takovou alternativu tvořila,“ napsala historička Jana Čechurová v knize Kdo mířil na Hrad?

Poštovní známky k vyhození

Třeba právě pro Širokého to muselo být v sedmapadesátém hodně velké zklamání. Po smrti Antonína Zápotockého se zdál být jako premiér jednoznačným kandidátem. Výhodou bývalého železničáře byl i jeho slovenský původ, prezidentem přece byli dosud pouze Češi.

Proto se už tiskly jeho portréty. Proto se už připravovaly poštovní známky s jeho tváří. Proto si už prezidentská ochranka studovala cestu z Širokého vily na Hrad. Proto už i on sám čekal doma na to, až pro něj přijede nablýskaná limuzína.

Jenže zasáhla Moskva.

Místo někdejšího nevzdělaného kamaráda Klementa Gottwalda si vybrala prvního tajemníka KSČ Novotného, řečeného krásný Tony. Prý mimo jiné kvůli kaňce v životopisu, kterou měl Široký ještě z druhé světové války – tehdy po zatčení gestapem údajně mluvil a Němcům vydal šifrovací kód odboje pro radiotelegrafickou komunikaci se SSSR.

„A Novotný si to v Moskvě zkrátka oběhal,“ tvrdí historik Michal Macháček. „Uměl v tom chodit. Pozici si udělal u Sovětů už v době, kdy ještě žil Gottwald.“

Charvát byl oproti Širokému nejen charakter, ale i akademik s obrovským rozhledem. O moc mu nešlo, v nejvyšší politice byl aktivní jen během Pražského jara. V březnu 1968 však odstoupil dosavadní prezident Novotný a členové ÚV KSČ dumali, zda by na Hrad měl zamířit komunista nebo nestraník.

Třeba František Kriegel, pozdější hrdina odmítající podepsat potupné moskevské protokoly, preferoval druhou možnost. Jeho názoroví souputníci si proto vzpomněli na profesora vnitřního lékařství Karlovy univerzity, toho času též poslance České národní rady.

Samotného Charváta to netěšilo, podobnou ambici neměl. Kriegelovi a spol. se jejich nápad pokoušel rozmluvit, mezitím se však celá věc rozkřikla – známí už renomované kapacitě dokonce gratulovali.

„Stejný den jako volba prezidenta ve Vladislavském sále začínala valná hromada vědecké rady ministerstva zdravotnictví v zámku na Dobříši, kde jsem měl závažný projev,“ cituje Charvátovo vzpomínání historička Čechurová. „Dopolední zasedání na zámku bylo pro mne utrpením. Až k polednímu z ÚV telefonovali, že byl zvolen Svoboda. Kámen mi spadl ze srdce.“

TGM – krvežíznivý stařec

Protikandidáty neměli pouze Novotný se Svobodou. Už dávno před nimi si se soupeři museli poradit i Tomáš Garrigue Masaryk či Edvard Beneš.

A že to byla různorodá společnost.

Málo se třeba ví, že o funkci hodně vážně usiloval i jeden Němec. Jmenoval se August Naegle, byl profesorem pražské univerzity a 27. května 1920 se nebál postavit proti samotnému TGM.

Taky měl za sebou zajímavou kariéru – rodák z Porýní působil jako dvorní kněz bavorského krále, později byl v Praze zvolen rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity. Pro svůj tvrdý postoj ve sporech s Čechy se mu přezdívalo „železný rektor“. Apeloval třeba na přesun německé univerzity z Prahy do Liberce, Praha se mu totiž zdála příliš česká a židovská.

Proti mladé republice měl jako sudeťácký nacionalista vůbec spoustu výtek. Pokud by se skutečně dostal na Hrad, meziválečná historie by bezesporu nabrala naprosto jiný směr. Při tajném hlasování parlamentu jej však roku 1920 volilo pouze 61 zastupitelů, zatímco Masaryka 284.

I tak to tenkrát bylo hodně třaskavé – zapisovatel záměrně počešťoval jména přítomných německých poslanců, ti pak při příchodu TGM na protest a za hlasitých výkřiků opustili sál. Atmosféru jitřili i zástupci levice, kteří do boje vyslali dámského krejčího Aloise Munu a profesionálního revolucionáře Antonína Janouška.

Muna obdržel v prezidentských volbách čtyři hlasy. Byla to zvláštní existence. K smrti nesnášel legionáře, o Masarykovi tvrdil, že je to krvežíznivý stařec. Původně sociální demokrat v Rusku přičichnul k bolševismu, dokonce si získal důvěru Lenina, který jej po několika schůzkách v Kremlu poslal do Československa, aby tu rozpoutal komunistickou revoluci.

Snažil se o to ze všech sil – neúnavně agitoval mezi dělníky, v Kladně se stal blízkým soudruhem Antonína Zápotockého. S Leninovými finančními příspěvky v kapse plánoval rudý pochod na Prahu. Když jej úřady obvinily z velezrady, byl to paradoxně TGM, kdo Munu omilostnil.

Další komunista Janoušek dostal v roce 1920 dva hlasy. Taky to nebyl zrovna liberál – už dva roky před tím pomáhal s komunistickým převratem v Maďarsku, chvíli poté se v Prešově pokusil založit Slovenskou republiku rad. V roce 1922 utekl do SSSR, usadil se v Čuvašsku. A do československých dějin o pár desetiletí později zasáhnul i jeho syn – agent NKVD Jaroslav Janoušek patřil v 50. letech k nejbrutálnějším vyšetřovatelům komunistického režimu.

Kupčení kvůli Hradu

Daleko úspěšnějším, a především skutečně oficiálním komunistickým kandidátem byl až novinář Václav Šturc v roce 1927. Proti Masarykově znovuzvolení se tehdy stavěli nejen Němci, ale i někteří agrárníci, národní demokraté a lidovci. TGM to vůbec neměl jisté. Varoval, že pokud nebude zvolen v prvním kole, z boje o nejvyšší funkce odstoupí.

„Prezidentským poškrabkem nebudu,“ řekl premiérovi Antonínu Švehlovi.

A málem to musel dokázat. Masaryk nakonec od 434 poslanců a senátorů obdržel 274 hlasů. Být jich o třináct méně, už by se muselo rozhodovat v kole druhém. Napínavé to bylo i díky mlynářově synkovi Šturcovi, který si vysloužil 54 hlasů.

Že to nakonec pro TGM dopadlo dobře, za to mohl do značné míry vděčit Švehlovi, který coby předák agrárníků svým spolustraníkům pohrozil: „Kdo hodlá hlasovat proti Masarykovi, ten si zaslouží pár facek. A já jsem ochoten mu je dáti.“

Ani o sedm let později se to neobešlo bez problémů. Masaryk už byl v té době sužován velkými zdravotními problémy, komunističtí poslanci se zjevně otrkali – narušovali jednání parlamentu pořváváním o Leninovi a Stalinovi, někdy vyloženě vyhrožovali. A měli silného kandidáta – osmatřicetiletého Klementa Gottwalda. Nemanželský syn chudé zemědělské dělnice nicméně uspěl až po druhé světové válce, napoprvé si ho ve třiačtyřicátém vybralo jen 38 poslanců a senátorů.

O rok později, po Masarykově odstoupení, byl prezidentem zvolen Edvard Beneš. Ale musel se hodně snažit – mnoha zástupcům pravice přišel až příliš socialistický, agrárníci proto proti němu nominovali botanika Bohumila Němce. Beneš musel značně politikařit. Někteří zpětně tvrdí – kupčit. Bylo pro něj nezbytné, aby si vyjednal podporu od slovenských luďáků a komunistů, jinak by měl smůlu. Obratným manévrováním se mu to nakonec povedlo.

Komunisty si získal slibem o amnestii pro soudruhy, kteří byli odsouzeni v rámci zákona na ochranu republiky. A ty ostatní? Benešovi protivníci vlastně udělali chybu: Mohli mít na své straně německé poslance, jenže Němec byl navzdory příjmení vášnivým vlastencem. Raději tedy – až na Henleinovy radikály, kteří do urny vhodil prázdné lístky – volili Beneše.

A jako antiklerikála odmítali ředitele Ústavu pro anatomii a fyziologii rostlin i luďáci, kteří se po přímluvě Vatikánu rozhodli též pro Beneše. Došlo k tomu i díky Benešově osobnímu setkání s Andrejem Hlinkou, vůdčí osobnosti slovenského národního hnutí totiž slíbil decentralizaci země.

Výsledek byl jasný: Němec těsně před klíčovými okamžiky pochopil, že nemá šanci. Večer před volbami se kandidatury vzdal. I tak dostal 24 hlasů.

Baťa, ale i rytíř s Hanzelkou

A dějepisné učebnice mohly doznat výrazných změn i na dalších stránkách.

Po přijetí Mnichovské dohody se v roce 1938 vedle nešťastníka Emila Háchy spekulovalo třeba i o textilním magnátovi a dědičném rytíři Josefu Bohumilovi Bartoňovi Dobenínovi. Nebo o Janu Antonínu Baťovi, šéfovi světoznámého obuvnického impéria.

Ani o deset let později nebylo automatické, že Beneše vystřídá zrovna Gottwald – krátce se probírala i možnost jmenování literárního historika a jedné z tváří květnového povstání Alberta Pražáka. V roce 1968 se zase docela reálné zdálo, že by na Hrad místo Svobody mohl zamířit buď slavný cestovatel Jiří Hanzelka, nebo Čestmír Císař, tehdy druhý nejoblíbenější komunista hned po Alexandru Dubčekovi. Hodně za něj lobbovali především studenti.

Právě Dubček prý tajemníkovi ÚV KSČ říkal: „Dočkaj, Čestmír, teraz som za Svobodu, ale na budúce urobím prezidentem teba.“

Jenže srpnová okupace poslala dějinný vývoj úplně jiným směrem. A po sametové revoluci to byl paradoxně právě Dubček, kdo se s tužbami o hradní funkci bolestivě přepočítal – místo něj došlo na Václava Havla.

Světoznámý dramatik pak ve funkci s kratičkou pauzou kvůli rozdělení společného státu vydržel až do roku 2003. I on měl během těch let nevšední soupeře. Nevšední i bizarní. Jako republikánského vůdce Miroslava Sládka, populistického křiklouna odmítajícího vstup země do NATO u EU. Nebo jistého Jiřího Včelaře Kotase.

Už jste na něj zapomněli?

Někdejší expert na dějiny kubánské revoluce emigroval v roce 1979 do Kanady. Po pádu komunistů toho pak ve vlasti stihnul dost. Nejen neúspěšnou kandidaturu na prezidenta z 24. září 1992, při níž získal šestnáct hlasů ve Sněmovně lidu, deset v české a čtrnáct ve slovenské Sněmovně národů.

„V přímé volbě bych proti Havlovi vyhrál,“ ubezpečoval tehdy sebevědomě.

Zakladatel Svobodného bloku taky krátce působil jako poradce ministra financí Václava Klause. Byl rovněž čestným prezidentem banky Bohemia, která zkrachovala jako vůbec první velký bankovní dům v porevolučním Československu.

A potýkal se ještě s jedním malérem. Roku 2015 jej Krajský soud v Ostravě odsoudil k šesti letům vězení za pokus o prodej padělaných obrazů. Kotas prchnul zpátky do Kanady, vinu však odmítal. A Vrchní soud v Olomouci o dva roky později předchozí verdikt zrušil, nařídil nové projednávání a dokazování. Přičemž se nepodařilo prokázat, že by Kotas o padělcích skutečně věděl. Byl zproštěn obžaloby.

I příběh někdejšího zástupce Hnutí důchodců – Za životní jistoty dokazuje, že o prezidentství se nad řekou Vltavou neucházeli jen zajímaví vítězové, ale i pozoruhodní poražení. Byť jejich portrét ve školách nakonec nevisel.