Prskavec o vedrech v Tokiu: Jezdil jsem ve vířivce. Po zisku zlata udělal důlek do stropu

Jeden se dočkal životního úspěchu už minulé pondělí, druhý přesně před týdnem. „Oslavy proběhly, myslím si, že už stačilo. Přece jenom je namístě dát čas rodině, nemůžu si ty oslavy tak užívat, když vím, že na mě čekala,“ popisoval s úsměvem zlatý Jiří Prskavec. „Za poslední dva dny jsme měli čas si odpočinout a vyspat se. Člověk už má prostor si uvědomovat, co dokázal,“ dodal mělnický rodák.

S odstupem se ohlédl za okamžikem, kdy projel cílem v suverénně nejrychlejším čase a věděl, že vylepšil bronzový počin z Ria de Janeira. „Pocit absolutního štěstí, užíváte si i samotnou jízdu, ale když se to spojí s tím výsledkem a předchozím tlakem a všechno spadne, tak emoce pustíte ven,“ řekl Prskavec na CNN Prima NEWS.

Pak se přemístil do olympijské vesnice, kde vyčkával, jestli dotáhne svoji cestu k další zlaté medaili jeho kamarád, judista Lukáš Krpálek. „Čekal jsem na obra. Když dorazil Lukáš, tak to bylo strašně příjemný a pěkný. Předtím jsme si psali, že to bude náš den. Povedlo se to náramně,“ svěřil se.

Nastal velký rozruch. Prskavec se zároveň rád ohlíží za pěkným gestem českých basketbalistů. „Po povinnostech v mixzóně jsem se zdržel. Basketový tým měl vyrážet na trénink, ale Tomáš Satoranský zahlásil, že na mě počkají. Tak mě baskeťáci přivítali, vyrazili na trénink a vrátili se, akorát když dorazil Lukáš Krpálek,“ prozradil dění ze zákulisí.

Podle stříbrného hrdiny Lukáše Rohana, který má už oslav dost a byl z nich unavený, přivítání šampiona Krpálka venku na ulici příliš nepotěšilo místní obyvatele. „Zejména baskeťáci udělali pořádný hluk. Ale oficiálně si nikdo nestěžoval, nebo aspoň o ničem nevím,“ usmál se kanoista, který byl součástí i jednoho nečekaného euforického okamžiku.

„Alexander Choupenitch (bronzový medailista z fleretu, pozn. red.) už s tím šel ven. Dělali jsme tam díry do papírových stropů. Někdo to zkoušel i hlavou,“ popsal Rohan. „Já tam mám jen důlek,“ smál se Prskavec.

Takové klima zatočí s každým

I on se musel popasovat s ohromnými vedry, které v Tokiu panují. Byť měl na rozdíl od tenistů nebo golfistů zpříjemněnou situaci tím, že se většinu času nacházel ve vodě, říká: „Jako kdyby člověk jezdil ve vířivce. Nejsme na to zvyklí. Když jsme přiletěli, voda byla relativně chladná, ale pak přišla vedra a kanál strašně zteplal. Vyšel jsem z klimatizované místnosti, bylo mi fajn, ale hned, jak jsem se namočil, začal jsem se potit. Při závodě už na to nemyslíte,“ uvedl Prskavec.

Jiní sportovci trpí těžkými podmínkami v Tokiu výrazně více. Třeba atleti, mezi kterými až na nečekané proniknutí Kristiiny Mäki do finále běhu na 1 500 metrů nikdo z Čechů pořádně nezazářil. Zklamáním bylo zejména to, že se do finále oštěpu neprobojovala Nikola Ogrodníková ani legendární Barbora Špotáková.

„Byla bych zdrženlivá. Takové klimatické podmínky zatočí s každým. Těžko říct, kdyby Ogrodníková nepřešlápla první pokus, do finále by se dostala,“ podotkla Věra Cechlová Pospíšilová, která s odstupem devíti let dostala bronzovou medaili za soutěž diskařek v Athénách 2004 kvůli dopingové kauze jedné ze soupeřek.

Věří, že v soutěži mužských oštěpařů mohou překvapit Jakub Vadlejch i Vítězslav Veselý. „Víťa i Kuba můžou trefit jeden velký hod, ve kterém se sejde všechno. A mohou hodit neskutečně daleko,“ věří.

Je to poslední šance na aspoň jednu medaili z atletiky. Helena Fibingerová, která získala bronz na olympiádě v roce 1976 ve vrhu koulí, však odmítá, že by česká atletika byla ve velkém útlumu.

„Naše atletika není v krizi. Má generační problém a je to tak nastavené i v celé funkčnosti svazu, začíná se od nejmenších. Potřebujeme trochu času, rodí se nové hvězdy. Dejme tomu nějaký prostor, máme spoustu atletů, kteří mohou být brzy mistry světa nebo získat zlato na olympiádě. Tento generační problém se srovná a bude to v pořádku,“ řekla Fibingerová.