Divoká karta, Jiří Vojáček, Petr Drulák, Marian Kechlibar - 25.3. v 18:00
Vzhledem k vojenskému debaklu, který předvádí ruská armáda na Ukrajině, už Vladimir Putin není strůjcem svého osudu. V pořadu Divoká karta na CNN Prima NEWS to naznačil bezpečnostní analytik Jiří Vojáček. Podle něj bude o osudu ruského prezidenta rozhodovat spíše ruská armáda, NATO a Kyjev, než on samotný.
Tisíce ztracených jednotek, stovky kusů zničené techniky a údajné obklíčení obrovského počtu ruských vojáků ukrajinskou armádou severozápadně od Kyjeva. K tomu je třeba připočíst Západem vyvolané protiruské sankce, které srážejí dolů ruskou ekonomiku.
Nabízí se tak otázka, zda si prezident Putin, který je za zpackanou invazi a tisíce lidských životů přímo odpovědný, dokáže v budoucnu udržet svou pozici.
„Putin už není ten člověk, který o sobě rozhoduje. Jeho budoucnost se rozhoduje v generálním štábu ruské armády ozbrojených sil, možná v NATO nebo v Kyjevě. Ale Putin už není pánem situace a dříve nebo později na to dojede. Jeho éra končí s touto válkou,“ řekl ve vysílání CNN Prima NEWS bezpečnostní analytik Jiří Vojáček.
Válka na Ukrajině
Podle publicisty Mariana Kechlibara se vzhledem k vývoji současné situace zvyšuje šance, že v Rusku dojde k nějaké formě převratu. „Očekávám, že Putin určitě nezemře přirozenou smrtí v úřadě. Současná situace to téměř vylučuje. Násilné svržení je v ruských dějinách dost běžné na to, abych tomu dával nejen jednotky, ale spíše desítky procent,“ uvedl.
Třetí host pořadu Divoká karta – bývalý velvyslanec ve Francii Petr Drulák – zmínil, že zcela klíčový bude vývoj ekonomické situace v Ruské federaci. „Myslím, že se Putin bude snažit držet v úřadu co nejdéle. Jakmile ho opustí, bude ohrožen. Bude záležet na jeho zdraví i na vývoji ruské ekonomiky. Izolaci, kterou pociťuje ze strany Západu, nemá od Číny, Indie či od států Perského zálivu. Stav ekonomiky v Rusku bude velmi důležitý faktor,“ prohlásil.
Bude tak mimo jiné záležet na tom, k jakým dalším protiruským sankcím Západ v budoucnu přistoupí. O konkrétní podobě mají jednotlivé státy Evropské unie odlišné představy. Zatímco Polsko, Česko, Slovinsko či pobaltské země jsou pro co nejtvrdší přístup, Německo, Maďarsko, Nizozemsko či Belgie zastávají mnohem chladnější postoj.
