Válka na Ukrajině 13. 8. (13:00)
Vladimir Putin se kdysi dostal k moci zásluhou lží a vražd na vlastním obyvatelstvu. Celé to proběhlo v režii tajných služeb FSB. Důkazy přináší nová kniha Rusko v plamenech, jejíž spoluautor Tomáš Lemešani v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje brutální cynismus vládce Kremlu i jeho strach. Kniha je postavená mimo jiné na svědectvích bývalého agenta FSB Alexandra Litviněnka, který byl před 16 lety na příkaz Moskvy otráven.
Ke spoluautorům Ruska v plamenech patří zběhlý agent FSB Litviněnko. Zemřel v pouhých 43 letech i kvůli tomu, co najdeme v knize?
Pravděpodobně ano. Samotný příběh pana Litviněnka je ve výrazném souladu s tím, o čem psal. Coby bývalý podplukovník FSB působil ve speciální jednotce proti organizovanému zločinu. Roku 1998 dostal od nadřízených rozkaz zabít miliardáře Borise Berezovského. Odmítl, dokonce šel a Berezovskému vše prozradil. Následně svolal tiskovou konferenci, na níž veřejně prohlásil, že nejvyšší generálové FSB porušují zákony. Takže ano, FSB se mu měla za co mstít. A platí to bezesporu i o svědectvích, která zaznívají v této knize.
Kdo byl Alexandr Litviněnko
Bývalý agent sovětských a tajných služeb KGB a FSB. V roce 1997 byl přeřazen do přísně tajné správy pro rozpracovávání zločineckých organizací FSB na funkci staršího operativního spolupracovníka a zástupce náčelníka 7. oddělení. Na tiskové konferenci v listopadu 1998 zveřejnil, že dostával rozkazy v rozporu se zákony. V březnu 1999 byl zatčen a umístěn ve vazební věznici Lefortovo. Soudní jednání skončilo osvobozením, ale hned poté byl v budově soudu zatčen FSB s jiným obviněním, které bylo nakonec uzavřeno, aniž by bylo zahájeno soudní řízení. Po propuštění z druhé vazby a po písemném závazku, že neopustí zemi, bylo proti němu zahájeno další šetření. Přes závazek dokázal odjet z Ruska, v květnu 2001 obdržel politický azyl ve Velké Británii. Zkraje listopadu 2006 po setkání se dvěma bývalými agenty KGB onemocněl, 23. listopadu zemřel na následky otravy poloniem. V posledním prohlášení obvinil ze své smrti Vladimira Putina.
Která z nich jsou nejzávažnější?
Asi podezření, že za krvavými výbuchy po celém Rusku, které měly roku 1999 zhruba 300 obětí a z nichž byli obviněni čečenští teroristé, stála ve skutečnosti FSB. Mnohé vlivné postavy muselo velice nahněvat též to, když Litviněnko vyzradil způsob, jakým se během Jelcinovy éry transformovaly ruské tajné služby. Zřetelně ukázal, co všechno byly schopné udělat jen proto, aby se opět dostaly k moci. Pojmenoval například i zákulisí útoku údajných čečenských teroristů na moskevské divadlo Dubrovka v roce 2002, při jehož osvobozování zemřelo 130 rukojmí. I v případě této tragédie měl důkazy, že do věci byly zapletené ruské tajné služby.
Proč by to dělaly?
Kvůli manipulaci s veřejným míněním. Z důvodu nalezení společného nepřítele. Pro posílení moci Vladimira Putina. Je důležité si uvědomit, že Putin se už pár let před Dubrovkou dostal nahoru právě s pomocí podobných útoků pod falešnou vlajkou. Zabíjet vlastní občany kvůli svému vzestupu? Nám ve střední Evropě to může přijít jak z nějaké hloupé konspirace, jenže v Rusku to funguje jinak. S pádem SSSR tam skončil dlouholetý totalitní režim, v okleštěné zemi kratičkou dobu probíhala demokratizace. Její podoba byla dost divoká, všechno to však vedlo k tomu, že jednou mohl i v Rusku existovat režim založený na dělbě moci. Žádná složka státu by si nemohla být jistá, že pokud se pustí do něčeho nelegálního, nezačne se o ní okamžitě zajímat jiná. Ruské tajné služby potřebovaly tenhle proces zastavit.
I za pomoci tak radikálního kroku, jako je útok na vlastní občany?
Ano. Pokud by se Putin vyhlásil za diktátora v demokratickém státu, mohly by se proti němu postavit ozbrojené složky, policie. Nutně tedy potřeboval totální podporu celé veřejnosti. Proto přistoupil k tak extrémnímu řešení, jako byly teroristické útoky proti obyčejným Rusům.
Bylo to z Putinovy hlavy?
Nemůžeme mluvit pouze o něm, velké slovo má i ředitel Putinovy kanceláře Nikolaj Patrušev. S Putinem se znají od 70. let z leningradské KGB, od začátku jsou rovnocennými partnery. To Patrušev měl podle všeho posvětit Litviněnkovu vraždu. To on je podle dalšího spoluautora naší knihy Jurije Felštinského za koncepcí transformace ruských tajných služeb. Patrušev a jeho lidi svého času vycítili příležitost, že mohou vládnout celému státu. Myšlenka na to měla přijít v roce 1998, kdy se Putin stal ředitelem FSB. Tehdy už měl prezident Boris Jelcin velké psychické problémy, ovládal jej alkohol. Putinově klice se před prezidentskými volbami povedlo nastavit atmosféru tak, že se zaprvé vynoří velká nevole k předchozí privatizaci, zadruhé se podpoří poptávka po mladém a silném vůdci, zatřetí se rozšíří dojem, že tajné služby v časech SSSR nebyly zas tak špatné.
Tahle strategie zjevně vyšla.
Trvalo dalších pět let, než se zbavili jakýchkoliv kontrolních složek. Ještě v roce 2003 se konalo slyšení v Dumě, kde se mluvilo o útocích z devětadevadesátého. Velký zájem na objasnění celé věci měl opoziční poslanec Jurij Ščekočichin, který nechal předvolat vrchní představitele bezpečnostních složek, politiky. Výsledek? Pan Ščekočichin ještě téhož roku záhadně zemřel. A postupně utichaly i další podobné hlasy.
Kdo třeba?
Poslanci Dumy Vladimir Golovljov a Sergej Jušenkov byli zastřeleni, smutně dopadlo i mnoho dalších nepohodlných. Zajímal jsem se svého času o advokáta Michaila Trepaškina, který u soudu obhajoval lidi, na něž byl zaměřen jeden z útoků z roku 1999, pohříchu zrovna ten zpackaný. Tihle obyčejní občané si ještě s pomocí Borise Němcova dovolili žalovat ruský stát. Jenže panu Trepaškinovi bylo vyhrožováno, někdo na něj spáchal atentát. A byť to přežil, nakonec skončil ve vězení kvůli podvržené neregistrované zbrani. Několik let tam byl držen mezi nejhoršími kriminálníky odsouzenými na doživotí. Jakmile se dostal na svobodu, už s rokem 1999 nechtěl nic mít. A takových lidských příběhů bychom našli spoustu. Nelze opomenout jak opozičního předáka Borise Němcova, tak novinářku Annu Politkovskou, která byla zavražděna pravděpodobně proto, že jí Litviněnko odevzdal již zmíněné důkazy o propojení FSB a GRU s útokem na divadlo Dubrovka.
Ví se o těch důkazech něco víc?
Litviněnko měl okopírované služební legitimace lidí, kteří při útocích v divadle vystupovali coby muslimští teroristé. Rysy jejich tváří ze záběrů z roku 2002 byly na základě biometrických shod porovnávány sofistikovanými zahraničními technologiemi s fotografiemi na průkazkách FSB a GRU. A šlo o ty samé jedince. Sama Politkovská ostatně psala o tom, že mezi útočníky v Dubrovce rozeznala dva představitele tajných služeb, kteří před tím za svého chlebodárce dokonce vystupovali v televizi. Mimo to též přišla s tím, že způsob, jakým byl proveden útok na divadlo, nebyl pro muslimské teroristické skupiny vůbec typický. Mnoho detailů nahrávalo variantě, že to bylo vykonstruované. Stejně jako při sérii výbuchů v roce 1999. Tehdy šlo o uměle vytvořený důvod, který měl ospravedlnit ruskou invazi do Čečenska.
Umírající Alexander Litviněnko Zdroj: http://www.elmundo.es/elmundo/2006/11/25/obituarios volné dílo
Dá se to nějak dokázat?
V knize najdete fakta, která obstála i při dodatečném prověřování. Jejich součástí jsou například osobní výpovědi lidí, kteří výbuchy z roku 1999 buď přežili, nebo byli svědkem něčeho důležitého. Velmi vypovídající jsou i přepisy komunikace ruských úřadů včetně FSB, třeba v souvislosti s už zmíněným zpackaným útokem v Rjazani z 22. září.
Jak šel čas s Putinem
7. října 1952: Narodil se v Leningradě.
1985-90: Coby důstojník KGB byl činný v NDR.
1998: Jmenován šéfem FSB.
1999-00 a 2008-12: Premiérem Ruské federace.
31. prosince 1999 – 7. května 2000: Po Jelcinově rezignaci byl coby premiér úřadujícím prezidentem.
1999-09: Druhá čečenská válka.
2000-08 a 2012 – dosud: Prezidentem Ruské federace.
2008: Rusko-gruzínská válka.
2014: Anexe ukrajinského Krymu.
2015: Intervence v Sýrii.
2021: Provedena změna Ústavy, která Putinovi umožňuje kandidovat i na funkční období 2024-30 a 2030-36.
2022: Invaze na Ukrajinu.
Ten se ve srovnání s ostatními vymykal, jelikož byl včas odhalen.
Obyvatel domu v Novoselovské ulici si totiž všiml podezřelých osob, které nosily do sklepa neznámé pytle. Přivolaní policisté už na místě nikoho nezastihli, obsah pytlů nejdříve považovali za cukr, vzápětí v nich však nalezli elektronické zařízení s rozbuškou nastavenou na 5:30 ráno. A analýza potvrdila, že místo cukru mají před sebou velmi silnou trhavinu hexogen. Celé se to každopádně proměnilo ve strašné fiasko FSB. Tajné služby operaci naplánovaly strašně nekoordinovaně, obyvatelům domu bylo dokonce umožněno vypovídat do ruské televize. Před kamerami mluvili i rjazaňští policisté a členové místní FSB, kteří o úmyslech moskevské centrály zjevně dopředu nic nevěděli. Rjazaňská FSB kupříkladu vypátrala telefonistku, která zaregistrovala podezřelý hovor do Moskvy. Zaznělo v něm: „Vypadněte jeden po druhém, všude jsou kontroly.“ Číslo z hlavního města bylo pro operativce snadné identifikovat. Jakmil to udělali, zhrozili se: patřilo jedné z kanceláří moskevské FSB... Rjazaňské FSB se vzápětí podařilo dva z teroristy vypátrat. A ukázalo se, že zatčenými jsou důstojníci FSB z Moskvy.
Jak dopadli?
Byli svými kolegy brzy převezeni zpět do hlavního města, kde se další vývoj vyšetřování zahalil pod nálepku „přísně tajné“. Zpětně se k tomu centrála FSB postavila velmi podivně. Nejdříve popírala, že by se vůbec cokoliv stalo. Pak si vymyslela Čečence. A v rozmezí několika dnů přispěchala s verzí, že šlo o předem připravené cvičení – byť o něm třeba ministr vnitra Rušajlo nic nevěděl, o cílených manévrech FSB nemluvil ještě 23. září ani její šéf pro styk s veřejností Zdanovič. Verze s rjazaňským cvičením byla absurdní z různých důvodů – třeba proto, že moskevští důstojníci pro akci nezvolili operační vozidlo, nýbrž ukradené auto s přelepenými poznávacími značkami.
Jeden z klíčových mužů Putinova Ruska: Nikolaj Patrušev. Zdroj: Profimedia.cz
Nebylo to Rusům podezřelé?
Tehdy asi ano. Dalších dvacet let Putinova režimu ale jejich nahlížení přemazalo. Kdokoliv, kdo o roce 1999 na veřejnosti vypovídal jinak než v kremelském tónu, byl přísně potrestán. Svádět to na Čečence bylo přitom přinejmenším podezřelé.
Proč?
Předně – tehdejší útoky mířily na obyvatele chudých sídlišť. Co by čečenští teroristé jejich smrtí získali? A pak – Čečenci se k tomu nikdy nepřihlásili. Ano, v těch časech páchali různé útoky. Vždy se k nim však hrdě hlásili, bylo to v jejich zájmu. O útocích, které měly na svědomí 300 lidských životů, kupodivu mlčeli. Česká novinářka Petra Procházková dělala právě tehdy rozhovor s muslimským polním velitelem Chattábem, lídrem skutečných čečenských teroristů. A když se ho na zmíněné útoky začerstva zeptala, úplně ho zaskočila, vůbec nevěděl, co jí na to má odpovědět. To je přece divné. Kdyby to fakt byla jejich práce, hned by se pochlubili.
Kniha cituje spoustu různých svědectví. Utkvělo vám v paměti nějaké konkrétní?
Lidi asi nejvíc osloví pohled běžného obyvatele domu, do kterého někdo s hrozným cynismem umístil bombu. Jako v už zmíněné Rjazani. Představte si, jak tam Rusové žijí. Nějakých 200 kilometrů od Moskvy si vydělají tak akorát na základní potraviny, na složenky, celý život se nikam nepodívají; ke státu se chovají poslušně, o nic se nezajímají. Jenže stát, kterému věřili, se najednou pokusí vyhodit do vzduchu jejich dům. Přežili to jen díky shodě neuvěřitelně šťastných náhod. Ta arogance je prostě šílená. Tímhle to navíc neskončilo. Jakmile obyvatelé inkriminovaného domu přicházeli se svými svědectvími, policie je začala perzekvovat, vyhrožovala jim. Musí být těžké žít v takovém prostředí. Člověk pak spíš porozumí klasické ruské apatii a nedůvěře vůči úplně všemu.
Sídlo ruské FSB Zdroj: Profimedia.cz
Stejně nechápu, že to Putinovi a spol. mohlo projít.
Putin rozehrál krutou hru. Rusové se po sérii bombových výbuchů z roku 1999 začali hodně bát. Jejich strach podporovaly všechny složky od nejvyšších až po místní – moskevský starosta například hřímal, že půjdou po každém Čečenci, který se ukáže kolem hlavního města. Víte, kolik jich v širokém okolí Moskvy tenkrát žilo? Kolem 500 tisíc! Vznikla strašná panika. Po první čečenské válce podporovalo jakýkoliv vojenský zásah 15 procent obyvatel. Po bombových útocích z roku 1999 už to dělalo 95 procent. Dnes je to vlastně stejné. Putinova popularita šla po začátku invaze na Ukrajinu hodně nahoru.
Tomáš Lemešani
Spisovatel, novinář a analytik
Věnoval se zejména byznysu, kauzám a transparentnosti.
Je autorem knihy Z Bureše Babišem (2017), na níž volně navazuje titul Můj stát – moje firma aneb z Babiše Burešem (2021).
Provozuje vlastní mediální projekt Biztweet.cz.
Dají se tedy události z roku 1999 vzít jako jistá pomůcka k tomu, abychom lépe porozuměli současným hrůzám na Ukrajině?
Bohužel ano. Zaměřte se na druhou čečenskou válku. Na způsob, jakým tehdy komunikovaly ruské autority. Jak vypadal ruský vojenský postup. Je to jak přes kopírák. Dělali to v Čečensku, Gruzii, Moldávii, dělají to teď na Ukrajině. V Čečensku podle oficiální verze nejdřív operovali jen policisté. Hm, akorát že jich bylo dvacet tisíc. Pak se tvrdilo, že tam posílali jen specialisty z OMON. No, ani to nebyla tak úplně pravda, ve skutečnosti šlo o mladé kluky z Kavkazu, kteří mysleli, že jedou na cvičení. Teď je to stejné. Rusové se i tenkrát zaměřili na civilní oblasti, zbourali cokoliv, co bylo čečensky specifické; každou možnou historickou památku. Vybombardovali Groznyj, kde přišlo půl milionu lidí o střechu nad hlavou. Zemřelo až 300 tisíc lidí. Kreml s tím neměl problém tenkrát, nevadí mu to ani teď. Přitom Čečensko bylo pro ruskou armádu taky velkou katastrofou, ztratili tam 50 až 70 tisíc vojáků. Na Ukrajině to u nich teď dělá zhruba 40 tisíc.
Co s tím? Doufat, že Putin brzy padne?
Pozor, tenhle systém neleží pouze na jednom člověku. Ani na dvou, počítáme-li i Patruševa. V Rusku budou stovky, ba tisíce jedinců v řízení různých struktur, kterým současná situace vyhovuje. Kteří vlastně životně potřebují, aby to stejně fungovalo i nadále. Už teď existuje spousta mladých náměstků, kteří systém chtějí táhnout dál. Připustit demokracii by pro ně znamenalo hrozbu, že je někdo bude soudit za dosavadní skutky. A to je děsí.
Proto Rusku nepomůže, ani kdyby se Putinovi něco stalo?
Ne. Připusťme si, že ruskému světu už absolutně nerozumíme. Tomu, jak vypadal v 90. letech, se nenávratně vzdálil. Tehdy byl sice jeho symbolem směšně opilý Jelcin, objektivní snaha o napodobování demokratizačních procesů z jiných států však byla přece jen patrná. Dnes je to jiné. Odstranila se jakákoliv opozice. Společnost si už ani neuvědomuje, v čem žije. Libuje si ve svém vakuu. Věří všemu, co se jí poví. Nevím o nikom, kdo by tuhle jejich víru nahlodal. Bez Putina by možná nebyla současná ruská paranoia. Ani sklon k extrémnímu řešení mnohých problémů. Je možné, že bez něj by přestali vraždit v cizích zemích. Že by se sklon k demokratizačním procesům snažili alespoň předstírat. Přesto nepatřím k lidem, kteří si myslí, že by se Rusko rázem změnilo k lepšímu, pokud by Putin třeba podlehl následkům atentátu.
Jaký je to podle vás člověk?
Cílevědomý a zakomplexovaný.
Zakomplexovaný?
Určitě. Paranoia a přehnaná řešení problémů jsou odrazem toho, že se musí extrémně bát. Stále. A každého. Vraždit lidi na územích cizích států, kde jeho tajné služby nemají žádnou pravomoc? S vědomím, že to vyvolá celosvětové pobouření? Musí být paranoidní způsobem, jaký se dá těžko představit. Proč chtěl zabít Skripala? Musí se strašně bát toho, co lidé jako on vědí. Zároveň to pravděpodobně znamená, že má na svědomí i věci, o kterých dosud nevíme. A které budou ještě horší, než co jsme o něm kdy slyšeli.
Co myslíte – o co dnes Putinovi jde?
Smutné je, že jsme všichni měli hlavu zaraženou… Hm, víte kde. Všichni. Roky se nám před očima něco dělo, my to vůbec nevnímali. Nalhávali jsme si, že Rusům jde jen o to, aby si vyjednali lepší pozici pro svůj byznys. Zpětně jsme za blázny. Prostudujte si dokumenty, které provázely ruské napadení Gruzie v roce 2008. Už tehdy bylo leccos jasné. Gruzínský prezident Saakašvili přece už před 14 roky jasně řekl, že další na řadě jsou Moldávie a Ukrajina. Neposlouchali jsme. Měli jsme se dobře, byli jsme sebestřední. Rusové? Ti jsou přece už dávno v pohodě… V nich mezitím po celou tu dobu bublala křivda. Měli jsme za to, že se s rozpadem SSSR vyrovnali, hrozně jsme se ale pletli. Stačilo, aby tohle téma vytáhnul člověk, který se ničeho neštítí. A zabere to.
Když jsem před osmi roky dělal rozhovor s Michaelem Kocábem, tvrdil mi: „Odchod sovětských vojsk od nás se ve své době jevil jako samozřejmý, přitom jsme jen využili dějinnou kliku. Představte si, že by tu zůstali a k moci by se mezitím dostal Putin.“
Hrozná představa.
Jenže já si před těmi osmi roky myslel, že Kocáb přehání. Že doba se přece změnila a Putin by si už na střední Evropu netroufnul.
Vidíte, a Kocábova slova zatím dávají čím dál větší smysl. V roce 2014 bych si taky nedokázal spoustu věcí představit, a dneska bych se nedivil, pokud by tažení na Ukrajinu měli už tenkrát vymyšlené. Jim stačí, aby všude ponechali pouhý zárodek rozbušky, kterou pak zapálí, jakmile se to bude hodit. Jen se podívejte, co dělají v Gruzii, v Moldávii. V cizích zemích poštvávají lidi proti sobě, aby získali záminku pro svou intervenci. Vždyť Litviněnko vypovídal o tom, že FSB a GRU měly být zapojené i do střelby v arménském parlamentu, při níž v roce 1999 zahynuli premiér Sarkisjan a sedm poslanců. K masakru došlo ve chvíli, kdy se rozpoutával konflikt v Náhorním Karabachu. Ruské tajné služby chtěly tímhle činem zhatit mírová jednání, aby situaci musel řešit někdo zvenku. Výsledek? Rusové mají v Arménii dodnes základnu… To je prostě strašné. Víte, já si vážně myslím, že kdybychom nebyli v NATO, ruské tanky by už dost možná stály i tady na pražských Vinohradech.
Spadli bychom tam, kde už jsme jednou byli.
Jsem z Košic. A jen 100 kilometrů odtamtud nedávno padaly ruské bomby. Věřím tomu, že raketa nepřiletěla blíž jen proto, že jít proti NATO si prostě netroufnou. Tedy – snad. Vždyť jsem viděl úryvek z jednoho programu ruské televize, v němž ukazovali možné scénáře, jakými se bude konflikt dál ubírat. A co se týkalo Slovenska, v tom nejoptimističtějším případě počítali se zabráním Bardejova, Staré Lubovni, celého severovýchodu republiky. Chápete to? Ještě to podávali způsobem, že z historického pohledu jde o logický krok. Myslím, že na té jejich mapě byla ruská i Ostrava.
Obálka knihy Rusko v plamenech Zdroj: archiv Euromedia
Pokud ruská duše ochořela Putinovou nemocí, máte dojem, že se z ní ještě za našich životů může vyléčit?
Těžko říct. Když vidíte, co se děje, lze si jen stěží představit, že ruská agresivní expanzivnost v dohledné době někam zmizí. Museli by najít nového opozičního lídra, který Rusy strhne svým charizmatem. Bez relevantní opozice to nepůjde. Na tu dálku bohužel zatím není vidět. Přitom jde o jedinou naději, režim se moci sám od sebe nevzdá.
Co k té zemi dnes cítíte?
Komplikovaná otázka. Věnuju se mimo jiné i elektronické hudbě, velmi často hraju písničky od ruských producentů. Mám mezi Rusy spoustu známých, mladé energické super lidi. Rusko jsem i díky nim vnímal jako dynamickou zemi. Jenže v poslední době mě šokuje, jak i tihle mí blízcí hájí Putina. Nadšeně brání, co v jejich jménu provádí na Ukrajině. Vždycky to byli úžasní volnomyšlenkáři, na Ukrajině ostatně taky hrávali. Teď stojí na straně děsivě krvavého režimu, Putinovu denacifikaci označují za perfektní. Vždycky si libovali v západních vymoženostech, najednou jako kdyby oslavovali návrat do středověku. Neumím to pochopit. A nedokážu s nimi dál komunikovat. Prostě to nejde.
