Udeř a zmiz. Z okupovaných Ukrajinců jsou partyzáni, střílí kolaboranty a škodí od počítače
Ukrajinský bojovník nedaleko Slovjansku (3. 7. 2022) Zdroj: Profimedia.cz
Rusové se chlubí, že obsadili celou Luhanskou oblast. Ukrajincům zde stejně jako na jihu u Chersonu nezbývá nic jiného, než se spolehnout na partyzánský boj. Jak ve 21. století vypadá způsob válčení, který si spojujeme spíš se Slovenským národním povstáním? A má proti Putinově armádě nárok na úspěch? Vedoucí Katedry vševojskové taktiky plukovník Jan Zezula z Univerzity obrany brzdí přehnanou euforii, optimismus valící se ze sociálních sítí nesdílí.
Ukrajinci se na okupovaných územích uchylují k partyzánskému boji. Čeho tím podle vás mohou za dané situace dosáhnout?
Mohou omezovat pohyb jednotek Ruské federace. Odčerpávat ruské prvosledové jednotky.
Válka na Ukrajině
Jak byste to přeložil člověku s modrou knížkou?
Rusové budou muset dávat do týlu větší počet tzv. zajišťovacích jednotek. Tedy ty jednotky, které vykonávají policejní činnost. Které hlídkují na kontrolních bodech a dávají pozor na místní obyvatelstvo. Takové jednotky uskutečňují prohledávací operace, aby zjistily, kde mají případní partyzáni ukryté zbraně, munici a zásoby. Čím více prvosledových bojových jednotek musíte odčerpávat na tuto činnost, o to více jste omezeni v dalším postupu.
Co to může znamenat pro vývoj na okupovaných územích?
Samo o sobě to Ukrajincům na daných územích rozhodně vítězství nepřinese. V případě, že Ukrajinci nejsou schopni kontrolovat vzdušný prostor nad územím, kde se jim pohybují povstalecké jednotky, zvládnou provádět jen první část partyzánské války. A sice: destrukční činnost typu „udeř a zmiz“. Nejsou už schopni ovládat území o velikosti řádově desítek vesnic, na kterém by vykonávali správu, jak si to pamatujeme třeba ze Slovenského národního povstání (SNP).
To nezní příliš optimisticky.
Nedokážu si představit, že by situace na místě byla skutečně tak slibná, jak se často dočteme na sociálních sítích.
Ne?
Ukrajinci samozřejmě vysílají přes frontovou linii destrukční či záškodnické jednotky, odhodlané pokračovat v partyzánském způsobu boje. Jenže pakliže takové jednotky máte, musíte k nim dostávat zbraně a materiál. Ano, jsou s pomocí místního obyvatelstva, které poskytne stravu či ubytování, schopné se po území pohybovat. Vedle toho ale musíte mít zajištěný i přísun zbraní a munice. To je alfa a omega, přesně na to doplatilo SNP. Němci byli schopni izolovat vzdušný prostor, povstalecké jednotky tím pádem nedostávaly takové množství zbraní a munice, jak by potřebovaly k vedení aktivního povstání a ke kontrole území. Musely se rozdělit na několik desítek různých skupin, které se pak na území Slovenského státu protloukaly až do roku 1945.
Čtěte také
Jinými slovy: Obáváte se, že ukrajinské partyzánské povstání může dopadnout porážkou jako kdysi to slovenské.
Já si vlastně nemyslím, že by na Ukrajině byly vytvořené takové podmínky, aby se to vůbec dalo se SNP srovnávat. Slovenští povstalci svého času kontrolovali značné území, to na Ukrajině situace připomíná spíš náš nedávný protipovstalecký boj v Afghánistánu. Po okupovaných oblastech se momentálně s výhodou podpory místního obyvatelstva a znalosti terénu pohybují určité izolované skupiny, svedou provádět záškodnické útoky na muniční sklady, komunikační uzly, likvidovat kolaboranty. Otázkou však je, nakolik podobné aktivity skutečně likvidují sílu manévrových ruských jednotek. Odčerpává to opravdu tolik jednotek, které musí kontrolovat týlový prostor, aby partyzány eliminovaly?
Co myslíte vy?
To se dá těžko odhadnout. Všimněte si, že ani Ukrajinci netvrdí, že by povstalci měli pod kontrolou nějaké území. Deklarují pouze fakt, že se v daném prostředí pohybují a provádějí partyzánskou činnost.
Jan Zezula Zdroj: Archiv Jana Zezuly
Jak taková partyzánská činnost ve 21. století vůbec vypadá? Liší se hodně od toho, co známe třeba právě ze SNP?
Samozřejmě ji ovlivnily moderní technologie, v samotném principu se ale nezměnila. Strana, která chce využívat partyzánský způsob válčení, musí mít zabezpečený především jeden základní předpoklad: podporu obyvatelstva v teritoriu, kde vykonáváte partyzánskou činnost.
plukovník gšt. Ing. Jan Zezula, Ph.D. (48)
Přednáší na Fakultě vojenského leadershipu Univerzity obrany v Brně.
Je vedoucím Katedry vševojskové taktiky.
Ve velitelských funkcích působil na zahraničních misích v Afghánistánu a Kosovu.
Stav: ženatý, má dva syny
Byl to myslím Che Guevara, kdo řekl: „Každá partyzánská válka, která je vedena bez podpory místního obyvatelstva, je odsouzena k porážce.“
Jen škoda, že si to do deníku napsal až dva dny před smrtí… Ale je to pravda, pochopitelně. Pakliže partyzánské jednotky nemají podporu, zůstávají izolovanými bojovými skupinami, které se vyčerpají jak materiálně, tak lidsky. Jsou předurčeny k tomu, že dřív nebo později budou v nějakém prostoru zablokovány a zlikvidovány.
V případě Rusy okupovaných území se na dálku zdá, že ukrajinští partyzáni podporu místních jednoznačně mají.
Myslíte? Já bych právě řekl, že to zas tak jednoznačné není. Kdyby tomu tak bylo, pak by přece partyzánské aktivity směrem k Rusům na Donbase či na jižní Ukrajině byly podstatně hojnější. Prozatím je zřejmé, že okupanty sice obtěžují, zásadním způsobem však manévr sil Ruské federace neovlivňují. Ukázalo se to třeba v Mariupolu, v němž Ukrajinci nenašli způsob, jak izolované síly udržet. Byly zkrátka zablokované. Musely se vzdát, ani pro ně nebylo myslitelné přejít na partyzánský způsob boje. Místní obyvatelstvo, pravděpodobně již unavené z vleklého konfliktu, volilo cestu minimálního odporu. Jinak řečeno: Spousta lidí především chtěla mít po tom všem už klid.
Kdo dnes tvoří ukrajinské partyzánské jednotky?
Těžko to asi můžeme generalizovat. Jen si pod tím nepředstavujme nějaké narychlo sebrané civilisty. Takhle nahodile to může fungovat na protiruských demonstracích, které se pokouší omezovat legitimitu dosazené správy nad ukrajinským územím. V organizovaném boji nikoliv. Zčásti tedy může jít o vojáky uvízlé v obklíčení. Partyzánské oddíly však budou mnohem víc tvořit spíš jednotky, které na okupované území pronikly přes frontovou linii. Budou mít znalost místního prostředí. Mohou to být vojáci, kteří byli po vyhlášení mobilizace rekrutováni z daného konkrétního území. Jelikož jsou schopni se tam přirozeně pohybovat, mohou ruské straně způsobovat ztráty. Čas od času zaznamenají skutečně velký úspěch – zneškodní kupříkladu konvoj se zásobami. Jinak se ale budou snažit spíš o dosažení menších cílů – zlikvidují třeba kolaboranta dosazeného Rusy do místní správy.
Čtěte také
Kdybych se jako nováček dostal k partyzánům, jaká základní pravidla by mi podle vás mazáci vštěpovali?
Coby úplný nováček byste to asi měl hodně těžké. Partyzáni potřebují mít k ruce někoho, kdo už dokáže zbraň ovládat. Který zvládá základní drily se zbraní, manipulaci s výbušnými materiály, aby nebyl nebezpečný ani sobě, ani kolegům. Pakliže by vás navzdory tomu všemu k sobě přece jen vzali, asi byste dělal něco na způsob spojky u velitelských jednotek. Nebo byste vypomáhal u logistických jednotek, vytvářejících zázemí. Základní partyzánské pravidlo, které by vám vštěpovali mazáci, by zřejmě bylo jasné: Mít úctu k místnímu obyvatelstvu, snažit se je naklonit na svou stranu. A to i v okamžiku, kdy mě či mé kamarády někdo z vesnice udal a partyzánská jednotka kvůli tomu zaznamenala ztráty. Za každé situace platí, že se místnímu obyvatelstvu nesmím mstít. Jeho jedinou snahou je totiž přežít. Jakkoliv.
Neinklinují Rusové k tomu, aby se místním mstili za spolupráci s partyzány stejně krutě, jako to kdysi dělali třeba Němci?
Takové informace se ke mně nedostaly. U jednotek, které působí v zajišťovaných oblastech, to ale nelze vyloučit. Spíš to nicméně bude problém jednotlivých čet a rot, určitě nepůjde o zadání vyššího velení. Tomu jde totiž o to, aby se místní obyvatelstvo chovalo v horším případě neutrálně. Aby bylo schopno akceptovat přítomnost okupačních vojsk a proruskou správu.
Vuz, ve kterem v Chersonu zemrel kolaborant s ruskými okupanty Dmitrij Savlucenko (24. 6. 2022). Zdroj: Profimedia.cz
Třeba v Čečensku se na to Rusové svého času příliš neohlíželi.
Jenže na Ukrajině není způsob někdejšího ruského boje z Čečenska aplikovatelný. Máte pravdu, tam se Rusové chovali hodně brutálně, rozhodli se naprosto potřít místní obyvatelstvo. Tamní území ovládli silově, bez ohledu na veřejné mínění. To Rusy obecně vůbec nezajímá, v Čečensku však ještě přitlačili. Důležité je, že se jim svou akci před světem podařilo prodat jako protiteroristickou operaci, což se nedá se současným konfliktem srovnávat. Dnes je to sice taktéž velmi drsné, Rusové však pořád mají zásadní snahu přinejmenším předstírat, že civilistům způsobují škody jen minimální. Pochopitelně při vědomí toho, že v ruském pojetí nejsou minimální škody to samé, jak je chápeme my.
Čtěte také
Jsou Rusové ve výhodě, když mají s bojem proti povstalcům dost zkušeností nejen z Čečenska, ale i ze Sýrie?
Nejsou, ono je to opravdu nesrovnatelné. O Čečensku už byla řeč, nějakou klíčovou lekci pro dnešek však nepředstavuje ani Sýrie. Množství jednotek, které tam měli Rusové nasazené, bylo strašně nízké, než aby mohli případné zkušenosti absorbovat do většího množství bojových jednotek. A pak… Rusové v Sýrii prováděli podpůrnou činnost silám prezidenta Bašára Asada. Prvosledové jednotky tvořili sami Syřané, ruský kontingent poskytoval především vzdušnou podporu. S Ukrajinou se to nedá srovnávat ještě z jednoho důvodu: Ruský voják se na syrském území nebyl schopen domluvit svým rodným jazykem, na Ukrajině to dokáže. Pakliže přitom vedete boj na území, kde se domluvíte, jde o obrovskou výhodu. Senzorem armádního vedení je rázem každý jeden voják nacházející se na daném teritoriu.
Senzorem pohybu partyzánských oddílů dnes nejsou jen vojáci, ale i drony. Už jen kvůli jejich všudypřítomnému dozoru asi povstalecké jednotky netvoří mnohasetčlenné brigády jako dříve, že?
Záleží na prostředí. Záleželo na něm ostatně už za druhé světové války. Pro činnost partyzánských jednotek musíte mít jednak podporu obyvatelstva, vedle toho i výhodný terén. Přesně to se sešlo třeba před 80 roky na území Jugoslávie, které Němci nikdy nedostali plně pod kontrolu.
Ukrajinský bojovník kontrolující vozy na poničené silnici (7. 3. 2022) Zdroj: Profimedia.cz
Tenkrát si stěžovali, že na ně v Jugoslávii střílí každý kámen.
Ano, o tom přesně mluvím. Při SNP sice existovala podpora obyvatelstva, i terén se zdál být příhodný. Jenže partyzáni neměli dostatek munice, zejména té protitankové. Vedlo to k tomu, že se povstání po osmi týdnech přeměnilo do podoby, kdy se po zemi pohybovaly malé skupiny, které mohly z německých uzávěr unikat, přinejmenším se alespoň nějak pohybovat po horách. Na současné Ukrajině je to složitější. Na územích, která dnes kontroluje Ruská federace, se vyskytuje značné množství toků, jedná se o rovinatý terén. Jistě, s pomocí dronů můžete takový prostor kontrolovat i ze vzdáleného velitelského stanoviště. Jenže tohle by fungovalo v případě, pokud by partyzáni působili v přírodě, v otevřeném terénu.
Čtěte také
Což se neděje?
Na Ukrajině se mnohem více stahují do vesnic a měst, kde lépe splynou s místním obyvatelstvem. K akci se sejdou jen za určitých okolností, na předem domluvený signál, zprostředkovaný moderními technologiemi. Akci provedou a zase se vytratí v davu.
Čili typický ukrajinský partyzán dneška nebude muž přespávající v lesní zemljance, nýbrž osoba, která ve městě chodí přes den do práce a v noci vyhodí do povětří most?
S tou denní prací to bude na okupovaných územích pravděpodobně komplikovanější, ale jinak ano – ukrajinský partyzán z roku 2022 bude pravděpodobně operovat ve městě. Bude vyčkávat, smíchaný s místní populací, aby nebylo snadné jej jednoznačně identifikovat. Někde si zařídí sklad jednotlivých zbraní a munice. A dál se bude řídit heslem „vyhledej, znič, vytrať se“. Jakmile vykoná úkol, opět splyne s obyvatelstvem. Pakliže se bude této taktiky držet, je velice těžce odhalitelný.
Přestože i Rusové jistě disponují moderními technologiemi?
Pokud ho nechytíte při akci, nemáte jak ho dostat. V ruských zajišťovacích jednotkách se nenachází takové množství osob, které by provedly cílenou kontrolu urbanizovaného území. Větších měst se přitom v okupovaných oblastech nachází celá řada. Navíc – ve 21. století nemůžeme očekávat, že všichni členové partyzánských jednotek budou bojovníky. Klidně může jít i o kluky ajťáky, spojaře dneška. Celý den prosedí u počítače, ani nevylezou z místnosti. A přece jsou partyzánskému hnutí velice platní. Jen jinak než střílením a explozemi.
Zneškodněný ruský tank na výstavě ve Varšavě Zdroj: Profimedia.cz
Tatranští bojovníci ze 40. let by se asi divili. Jaké moderní technologie používají jejich ukrajinští následovníci?
Asi nejplatnějším pomocníkem jsou mobily, satelitní telefony, zašifrovaná rádia. To všechno partyzánům umožňuje jak komunikaci s ukrajinskými jednotkami mimo okupovaná území, tak předávání informací přímo v obsazených oblastech. Povstalci získávají od obyvatel zprávy o přesunech okupačních sil, o rozmístění jednotek. Buď tyto informace využívají sami, nebo je předávají dál ukrajinským silám mimo okupovaná území, odkud je pak možné vést cílené útoky. Nezapomínejme, že Ukrajinci už mají k dispozici nová děla, nové raketomety – jsou s nimi schopni zasáhnout cíl i na delší vzdálenost. Jakkoli jsem to samé před chvílí tvrdil o ruských vojácích, velmi platným senzorem jsou na okupovaných územích často právě i partyzáni. Už to není tak, že musí využívat nějakých nešťastných radiostanic jak za druhé světové války, kdy je odbojáři v utajení za obrovských rizik přesouvali sem a tam.
Odpočívající ukrajinský bojovník Zdroj: Profimedia.cz
Čímž jsme zase u toho, jak moc se i pro povstalce změnila doba.
Bezpochyby. Celkově bych partyzány jednotlivých historických epoch přehnaně neporovnával, ono to tak úplně ani nejde – odděluje je od sebe nejen jiná doba, taky jiná motivace, jiné možnosti, jiný nepřítel. Čímž ale netvrdím, že bychom si dávné hrdiny neměli připomínat. Třeba právě obraz povstalců z již zmíněného SNP byl za minulého režimu ideologicky pokřiven, přesto jsem si jist, že si i v jejich případě máme čeho vážit. Mnoho z nich se v bojových podmínkách dostalo do bezpočtu situací, které si běžný člověk v míru nedovede představit. Museli být velmi stateční. A to v sobě rozhodně nemá každý.
Čtěte také
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
