Do hrobu ho spustili před pátou odpoledne, v sobotu 5. ledna 1924. Pohřeb spisovatele Jiřího Wolkera v moravském Prostějově tehdy doprovázely teploty hluboko pod nulou. „Za třeskutého mrazu, kdy pod kroky chodců praskal zledovělý sníh a slzy v očích na víčka přimrzaly,“ líčila počasí během obřadu básníkova matka Zdena. O 100 let později ukazuje teploměr 9 stupňů nad bodem mrazu a svítí slunce.
„Wolker? Na některé jeho básně už prostě nezapomenete,“ vyprávějí manželé Dana a Vladimír Julkovi, které náhodně potkávám na prostějovském hřbitově. Oba už oslavili padesátku. „Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc,“ recituje paní Dana, co si z Wolkerových veršů pamatuje ze základní školy. „Je mi ho líto, zemřel tak mladý. Na souchotiny, už ve čtyřiadvaceti,“ posteskne si.
Nevyléčitelné souchotiny
Básníkův rov na hřbitově je prostý. Jen ohrádka z měkkého kamene, který už dávno zvětral a pomalu se drolí a rozpadá. Na hrobě leží kovová deska s epitafem, který nemocný Wolker složil krátce před smrtí. Zabily ho opravdu souchotiny, což je lidový název pro tuberkulózu čili TBC. Ještě neměl ani 24 let, do takového věku mu v den smrti scházely téměř tři měsíce. Když skládal vlastní epitaf čili náhrobní nápis, počítal ale s tím, že se čtyřiadvacetin dožije.
„Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let,“ zapsal si Wolker 23. listopadu 1923 do zápisníčku, který byl označen jako Zápisky z nemoci. Záznamy vznikaly během básníkova pobytu ve slovenském sanatoriu v Tatranské Poliance, kde se měl z tuberkulózy vyléčit, což ale tehdejší věda nedokázala. Neznala účinné antibiotikum jménem streptomycin, které bylo vyvinuto až v roce 1943.
Skřípání kola a 24 rudých karafiátů
Wolker zemřel ve čtvrtek 3. ledna 1924 a na prostějovském hřbitově byl uložen do země v sobotu 5. ledna. Uplynulo 100 let a na prostém rovu nacházím dva věnce a kytici. Jeden z největších českých básníků není úplně zapomenut, ale ani přehnaně oslavován. Na jeho pohřeb přijeli i další budoucí velikáni české literatury, například Konstantin Biebl, Josef Hora nebo pozdější a dosud jediný tuzemský nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
Představuji si, jak se tu slavní spisovatelé třásli zimou. Wolkerova matka Zdena totiž zanechala podrobné vzpomínky na celý obřad. „Kráčela jsem s manželem přímo za vozem pohřebním. Tvrdě skřípala kola ve zmrzlém sněhu. Ostře se mi zařezával jejich zvuk do srdce. Upřeně jsem patřila na černou rakev před sebou,“ emotivně líčí Zdena Wolkerová. Na rakvi leželo 24 rudých karafiátů, jak si to předčasně zesnulý autor přál. Jedinečný spisovatel z okruhu české básnické avantgardy počátku dvacátých let.
Jiří Wolker v rakvi, zřejmě 5. ledna 1924. Foto z knihy Zdeny Wolkerové z roku 1937. Zdroj: Ivan Motýl
Jiří Wolker v rakvi, zřejmě 5. ledna 1924. Foto z knihy Zdeny Wolkerové z roku 1937. Zdroj: Ivan Motýl
Krajka vykukující zpod víka rakve
I po sto letech takřka vidím, jak pohřební povoz s rakví Jiřího Wolkera jede hřbitovní alejí. Alespoň některé zdejší staleté kmeny si to zcela jistě pamatují... Koním jde v tom mrazu pára od huby, všichni se choulí do kabátů, zatímco nyní slunečné počasí povzbuzuje stupnici na teploměru až k hranici 10 stupňů nad nulou. „Kráčela jsme jako ve snách, a přece s ostrou intensitou rozvířených smyslů,“ pokračuje v popisu závěrečné části pohřebních obřadů Wolkerova matka. Povoz se v tu chvíli blíží k vykopanému hrobu, vyvzdorovanému hrobníkem v na kost zmrzlé hlíně.
„Zpod víka rakve přede mnou vyčníval malý kousek bílé krajkoviny – to asi z bílé podušky, na níž odpočívala hlava Jiřího. Můj pohled jako hypnotizován se vracel stále k tomu průsvitnému hadříku, jak jej nedopatřením přiskříplo víko příkrovu,“ popisuje matka synovu poslední cestu. „A bylo mi, jako bych ještě měla upraviti tu podušku tam, pod drahou hlavou, těžce dřímající, jak jsem ji nesčetněkráte upravovala za dlouhé jeho nemoci, aby můj Jiří dobře spal.“
Muselo být kolem páté odpoledne, když pohřební průvod dokráčel k hrobu, neboť Wolkerová píše: „Krátký lednový den se již hodně nachýlil. Na nebi se zaleskly první hvězdy, když jsme stanuli s rakví u otevřeného hrobu.“ Nad jámou si vzal slovo básník Jaroslav Seifert: „Co můžeme přáti ti dnes, když havrani těžkým letem krouží nad hrobem tvého života, čekajíce, kdy budou moci usednouti na chudý kříž; co ti můžeme přáti jiného, než hluboký, hluboký a krásný sen zavřeným očím.“
Té noci zamrzlo srdce básníkovo
Když je rakev spuštěna do hrobu, Zdena Wolkerová se cítí na hraně sil: „Tupá bolest ovládla všechny mé smysly.“ Poté do jámy hodí trochu zmrzlé hlíny, která zaduní o víko rakve. A když v mrazivém dnu opouští hřbitov, básnicky přemítá o lidském konci. Je nabíledni, že poetický talent Jiří Wolker z části podědil právě od matky. „Za bílého večera, prosvětleného zasněženou plání, za třeskutého mrazu, kdy pod kroky chodců praskal zledovělý sníh a slzy v očích na víčka přimrzaly – odcházeli jsme od čerstvého hrobu – kde té noci zamrzlo srdce básníkovo,“ píše Wolkerová.
Století poté, také pozdě odpoledne, je na prostějovském hřbitově problém potkat živou duši. Jen mrtvých je tu dost, město tady v roce 1900 zřídilo na 13 tisíc hrobových míst, v mnohých už leží i několik generací. A také urnových hrobů jsou tu tisíce.
Hrob Jiřího Wolkera v Prostějově. Slavný epitaf ale na hrobě není uveden celý, chybí polovina textu. Zdroj: Ivan Motýl
Hrob Jiřího Wolkera v Prostějově. Slavný epitaf ale na hrobě není uveden celý, chybí polovina textu. Zdroj: Ivan Motýl
Pětaosmdesátiletá čtenářka Wolkera
S pomocí berel se hřbitovem vleče žena narozená v roce 1938. „Spěchám na pouličku,“ vysvětluje Růžena Nezhybová archaickým výrazem, že spěchá na pouliční dopravu, tedy na městskou hromadnou. Přesto se zastaví a o Wolkerovi ráda povídá: „V knihovničce mám obě jeho sbírky.“ Tedy knihy Host do domu a Těžká hodina. Paní Růžena zná i Wolkerovy pohádky a smutné povídky, dokonce i jeho dramata. „Beru ho moc, toho našeho Wolkera, v pětaosmdesáti už vám žádné jeho verše nezarecituji nazpaměť. Doma se ale do jeho knih pořád dívám a všechno si to opakuji.“
Růžena Nezhybová sleduje stav Wolkerova hrobu nějakých osmdesát let. „Za minulého režimu byl opečováván, po roce 1989 byl dlouho zanedbáván, ale teď to zase docela jde. I když by to mohlo být ještě mnohem lepší,“ hodnotí. Komunistický režim totiž mrtvého básníka zneužíval podobně jako Jaroslava Haška, který zemřel v roce 1923, rok před Wolkerem. Oba autory strana líčila jako revoluční spisovatele a přesvědčené komunisty, čímž je mnoha potencionálním čtenářům zároveň znechutila.
Wolker do Komunistické strany Československa (KSČ) opravdu vstoupil, ale nikdo neví, zda by z ní zase brzy neodešel. Podobně jako to po bolševizaci KSČ Klementem Gottwaldem v roce 1929 učinil i Wolkerův přítel Jaroslav Seifert. Po roce 1948 se mohl Wolker sice teoreticky stát i hlásnou troubou režimu, vzhledem k jeho enormní citlivosti a obecné lidskosti by ale spíše protestoval, že Gottwald spisovatele zavírá nebo dokonce popravuje, trest smrti dostal například básník Záviš Kalandra.
Jiří Wolker na léčení v Tatranské Poliance. Foto z knihy Zdeny Wolkerové z roku 1937. Zdroj: Ivan Motýl
Jiří Wolker na léčení v Tatranské Poliance. Foto z knihy Zdeny Wolkerové z roku 1937. Zdroj: Ivan Motýl
Nikoli politika, spíše erotika
Z pohledu dějin literatury je Jiří Wolker především mimořádným básnickým zjevením. Zřejmě si to uvědomuje i první náměstkyně primátora na prostějovské radnici Milada Sokolová, která je členkou ODS. I pravicová politička totiž ke 100. výročí Wolkerova úmrtí položila na básníkův hrob květiny. Zdena Wolkerová přitom ve vzpomínkách uvádí, že prostějovští komunisté na čele s Janem Kamenářem zpívali nad básníkovou rakví také komunistickou Internacionálu: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod...“ V roce 1924 to byla oficiální hymna Sovětského svazu.
Wolker už více než století fascinuje čtenáře něčím úplně jiným, než mladickým okouzlením komunistickými ideály. Jeho básně i méně známé prózy jsou prostě čtenářským zážitkem. Cestou do Prostějova jsem poslouchal veřejnoprávní rozhlas, který zrovna vysílal temnou Wolkerovu sociální povídku Služka. Prózu s mnoha silnými erotickými scénami: „Naslouchala mu celá a nejvíc dvěma ňadry, které daly se hníst, jako by do sebe chtěly přejati všechen smutek a krásu rukou milujících...“
S dámami ze hřbitovní správy
A protože na prostějovském hřbitově marně vyhlížím další návštěvníky, klepu na kancelář hřbitovní správy. Snad každého, kdo má kolem padesátky, v čítance na základní škole okouzlila Wolkerova báseň Poštovní schránka. Později z čítanek vypadla. Když jméno Wolker vyhrknu na úřednici hřbitovní správy Jitku Odehnalovou, vzpomene si právě na tento text. „Učila jsem se ho snad už někdy ve třetí třídě, moc krásná báseň,“ vypráví a recituje: „Poštovní schránka na rohu ulice, / to není nějaká lecjaká věc. / Kvete modře, / lidé si jí váží velice, / svěřují se jí docela, / Psaníčka do ní házejí ze dvou stran, / z jedné smutná a z druhé veselá...“
Vedoucí hřbitovní správy ukazuje zápis o Wolkerově pohřbu v tlustém správním svazku a rovněž se svěřuje z okouzlení básněmi: „Z Wolkera mám pořád krásný dojem. On byl první, kdo mi ukázal, že se na obyčejné věci mohu dívat i jinak. Třeba na poštovní schránku, ta mě vůbec nezajímala a míjela jsem ji bez povšimnutí, ale Wolker mě naučil, že to není jen plechová krabice na zdi,“ vypráví vedoucí hřbitova, na kterém Wolker spí svůj věčný sen. Může si básník přát více?
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.
Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.
Ostuda s epitafem
U hrobu jednoho z největších českých spisovatelů na prostějovském hřbitově překvapeně zjišťuji, že deska s epitafem obsahuje jen první část náhrobního sloganu: „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít.“ Desku sem umístili až komunisté po roce 1948, a těm se hodila pouze první část epitafu, která má revoluční nádech. Ve školách se ale žáci a studenti učí celý epitaf, někde pořád i nazpaměť. S poznámkou, že ho má básník na náhrobku. Ani náhodou...
Epitaf na náhrobek odmítla napsat již básníkova matka Zdena. Wolker prý takový požadavek před smrtí nezdůrazňoval. Vlastně si nepřál žádný náhrobek. „Na hrobě chci míti březový kříž s nápisem nejprostším: Jiří Wolker, básník,“ přál si spisovatel v jednom z posledních dopisů zaslaných z léčebny ve Vysokých Tatrách.
Tohle přání paní Wolkerová napřed splnila, na rovu byl skutečně vztyčen jen březový kříž, který měl připomínat kříže z válečných bojišť. A také nízký plůtek z březového dřeva, který obrůstal břečťanem. V roce 1937 však rodina básníkův rov nechala upravit, dřevěný plot vystřídal kamenný a přibyly i kvádry pro urny rodičů. Po druhé světové válce pak byla na hrob položena deska s pouhou polovinou textu epitafu, což je dnes víc ostuda než pocta. Zatím nikým nenapravená.
Hrob Jiřího Wolkera v Prostějově. Slavný epitaf ale na hrobě není uveden celý, chybí polovina textu. Zdroj: Ivan Motýl
Hrob Jiřího Wolkera v Prostějově. Slavný epitaf ale na hrobě není uveden celý, chybí polovina textu. Zdroj: Ivan Motýl
S Wolkerem na prostějovském náměstí
Prostějov si v roce 2018 Jiřího Wolkera alespoň připomněl novou sochou sedícího básníka na lavičce. Skulpturou, z níž kunsthistorici nejsou nadšeni, ale občanům se líbí. „Jsem rád, že tady tu sochu máme. Wolker patří k Prostějovu, všude o něm slyším už od dětství. Co já se narecitoval jeho básní,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 90letý Rudolf Jeniš. Narodil se v roce 1934. „Deset let po smrti Wolkera,“ zdůrazní. Básníka si pamatovat nemůže, ale je mu samozřejmě mnohem blíže než osmnáctiletá Monika z Prostějova: „Něco jsme od Wolkra četli ve škole, bylo to docela dobrý.“
Bronzový Wolker na prostějovském náměstí se dívá do oken výstavného rodného domu. Básník pocházel ze zámožné rodiny, například otec jeho matky byl majitelem významné místní Továrny prostějovských kořalek, rumů a likérů. Rodný dům je zároveň i domem smutku, neboť v něm spisovatel také zemřel. Když lékaři v Tatrách označili Wolkerův stav za beznadějný, rodiče si ho na poslední dny odvezli domů. Byla to tichá smrt, ve spánku. „Bez zápasu, bez proměny. Jako když se hodiny náhle zastaví,“ píše o smrti syna jeho matka.
Z domu číslo 199/22 na prostějovském náměstí (dnes náměstí T. G. Masaryka) také vychází pohřební průvod. Ve tři odpoledne 5. ledna 1924. „Smutný průvod se vydal na cestu ke hřbitovu. Byl krutý mráz a mnoho sněhu,“ popisuje Zdena Wolkerová poslední cestu velkého českého básníka.
