S dětmi zrovna zkouší představení o legendárním zbojníku Jánošíkovi, pondělní protest učitelů ale bojkotuje. „S výplatou jsem spokojený, tak přece nebudu stávkovat,“ říká 51letý Lukáš Vlček, vychovatel ze školní družiny ve slezské Štítině. V ruce drží loutky a housle, zkouška tyátru záhy začíná. Kantoři ze Štítiny do pondělní stávky nepůjdou, o pár vesnic dál v Háji ve Slezsku se ale vyučovat nebude. „Za podpásovku od vlády považuji hlavně škrty, které omezují pracovní místa asistentů pedagogů,“ rozčiluje se ředitelka Sylva Ludvíková.
Reportér CNN Prima NEWS putoval po venkovských školách ve Slezsku, aby nasál vzrušenou atmosféru ve sborovnách před pondělní rebelií. Respektive i poklid před školními tabulemi, všude se totiž stávkovat nebude.
Za jeden den se nic nevystávkuje
Černá orlice ve státním znaku České republiky symbolizuje Slezsko, nejmenší historickou zemi někdejší Koruny české. A také nejvzdálenější region směrem od Prahy, z nádraží ve slezské Štítině je to vlakem do hlavního města 372 kilometrů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Protivládní stávka proti čemu? Do protestu se zapojí i boháči ze srdce průmyslu
Rozlehlá školní budova pro Štítinu i okolní obce vyrostla v roce 1948. Pro 350 žáků, nyní se jich tam učí asi o 60 méně. Do práce právě přichází 51letý Lukáš Vlček, vychovatel v družině. „Kdybych nebyl spokojený, hledám si přece práci někde jinde. Zatím nejde o přežití, životní úroveň sice může být vždycky lepší, ale já nemám důvod stávkovat,“ vysvětluje vychovatel a vede mě do ředitelny školy.
„Hej, stávkujte si, stejně s tím nic neuděláte,“ parafrázuje ředitel Daniel Matyášek postoj premiéra Petra Fialy. Ze slov předsedy vlády prý cítí, že školská stávka už na škrtech nic nezmění. „S požadavky stávkujících kolegů na jiných školách sice souhlasím, ale na vládě v Praze se našim protestům stejně smějou. Za jeden den se navíc nedá nic vystávkovat,“ dodá 52letý ředitel základní školy na opavském venkově. Sám je totiž odborovým předákem vedoucích pracovníků ve školství. A ví, že třeba ve Francii odboráři demonstrují i týden anebo ještě déle.
Ředitel začínal s platem 2 500 korun
„Coby odborář bych měl v pondělí také stávkovat, ale moji učitelé stávku odmítli. A přece jim protest nebudu nařizovat,“ vypráví ředitel Matyášek s jistým nadhledem. Kantorům rozumí, pedagogičtí pracovníci ke stávce nemají relevantní důvod. „Učitelé jsou jednou z mála výjimek ve státním sektoru, kterým bude příští rok opět přidáno,“ připomíná závazek vlády, který stále platí: objem peněz určený na mzdy učitelů bude odpovídat zákonnému závazku navýšení na 130 procent průměrné mzdy v zemi. „No možná to úplně nebude těch 130 procent, o kterých pořád někdo mele, ale peníze ve školství v tuto chvíli jsou,“ míní řídící učitel, jak se dříve říkalo venkovským ředitelům.
Když Daniel Matýšek začínal před polovinou devadesátých let učit, mzda byly opravdovou mizérií a houfy kantorů utíkaly do právě rodícího se soukromého sektoru. „Na výplatu jsem tehdy ve škole dostával 2 500 korun čistého, za ty peníze mě učení moc nebavilo,“ vybavuje si. V oboru přesto vydržel. „Postupně se to lepšilo a nárůst mezd pro učitele v posledních osmi letech byl opravdu markantní,“ porovnává. „A teď si zase něco vytrucovat, když na to nejsou peníze ve státní pokladně? To je stejně absurdní, jako bych za informace, které jsem teď poskytl CNN Prima NEWS, žádal 50 tisíc korun,“ směje se sympatický šéf školy.
„Na platy učitelů budou mít ředitelé v průměru na jednoho učitele přibližně o 2,5 tisíce korun měsíčně více, a učitelé se tak stanou jedinou státem financovanou skupinou zaměstnanců, které platy v příštím roce porostou, aniž by došlo ke snížení jejich počtu,“ uvádí závěrečná zpráva o dopadech škrtů, kterou vypracovalo ministerstvo školství.
Školství zatím nikdo nelikviduje
Ve Štítině panuje shoda, že ke stávce nejsou pádné důvody. „Vládu stejně k ničemu nepřinutíme, a všechen ten křik a urážky, to je zbytečný. Slyšel jsem v televizi jednoho učitele, jak vášnivě mluví o likvidaci českého školství. Zatím ale nikdo nic nelikviduje, to jsou nesmysly,“ myslí si Daniel Matyášek, ředitel základky ve Štítině. Souhlasí však, že škrty vlády mohou částečně snížit kvalitu výuky. „Pokud by nějaká vláda začala snižovat tarifní mzdu učitelů, třeba o dva nebo tři tisíce korun, tak samozřejmě bude stávkovat i naše škola.“
Muž z čela štítinské školy zatím kritizuje, že vláda škrtla peníze na zvýšení platů pro školníky, uklízečky, kuchařky a další nepedagogické pracovníky. A že omezuje výdaje na asistenty pedagogů. „Opravdu mají směšné mzdy,“ říká direktor školy. Zaměstnanci školní jídelny beru 16 tisíc čistého měsíčně. A to ředitel nepedagogickým pracovníkům přidává z úspor v rozpočtu. Tedy na odměnách čili na takzvané nenárokové složce mzdy.
A co zrušit druhý povinný cizí jazyk?
„Na některých školách mají počet nepedagogických pracovníků předimenzovaný, jinde podhodnocený,“ vysvětluje ředitel. I podle toho se prý na rozhodovalo o stávce, která je oficiálně prezentována hlavně jako boj za zvýšení mezd pro asistenty či kuchařky. A kde lze podle Daniela Matyáška ve školství ušetřit?
„Těch možností je hodně. Podle mě je zbytečný povinný druhý cizí jazyk. Pro spoustu slabších žáků je problém naučit se správně česky a něco málo pochytit z angličtiny, ale my jim přidáváme ještě další jazyk. To je nesmysl a stojí to velké peníze,“ přemítá.
Škola mu nevoněla, teď se v Háji stávkuje
Před stávkou učitelů na slezském venkově. Michal Kocur, učitel angličtiny ve škole v Háji ve Slezsku. Zdroj: Ivan Motýl
Ze Štítiny, kde se narodil komunisty popravený generál Heliodor Píka (1897–1949), mířím do šest kilometrů vzdáleného Háje ve Slezsku, kde zase přišel na svět spisovatel Vladislav Vančura (1891–1942). „Škola mu nevoněla a měl špatné známky,“ vzpomínali pamětníci na Vančuru, když byl ještě žákem školy. Dítětem absolutně otráveným školním drilem a prý i malostí některých kantorů. Přesto Vančura nakonec vystudoval medicínu a stal se i slavným spisovatelem, který si s češtinou uměl pohrávat jako ekvilibrista.
Dnes na plotě školy v Háji vítá školáky nápis: „Začni den s úsměvem.“ Ředitelka školy Sylva Ludvíková se v předvečer stávky moc neusmívá. Na některých školách dostávají asistenti pedagogů 16 tisíc čistého, ale v Háji méně, protože jich potřebují více. „U nás berou asistenti 11 až 12 tisíc čistého, to nemají ani na přežití,“ je si vědoma ředitelka. Zvyšovat platy asistentům vláda odmítá, takže ředitelé je na trhu práce získávají se stále většími potížemi. A plánované škrty mají snížit i počty asistentů na školách, kde jich je údajně „přehršel“.
Podpásovka od vlády Petra Fialy
„Od vlády je to nefér vůči všem základním školám a pedagogům, kteří šli s nadšením do inkluze. Podpásovka! I u nás jsme inkluzi brali jako výzvu a mezi asistenty našli spoustu skvělých lidí,“ zklamaně vypráví hájecká ředitelka Sylva Ludvíková. Co bylo dosud učiněno pro dobré soužití běžných školáků se zdravotně postiženými i znevýhodněnými, to teď může jít v Háji do háje. „Bez asistentů se zhorší kvalita výuky,“ varuje.
„Navrhují nám, ať využíváme takzvané sdílené asistenty, kteří budou hasit požár ve třídách, kde bude zrovna hořet. To je špatně, protože děti se speciálními vzdělávacími potřebami často potřebují asistenta po celou dobu výuky. Takového, k němuž mají důvěru a cítí se s ním v bezpečí.“
Ředitelé, kteří inkluzi nebrali příliš vážně, jsou teď ve výhodě. Tam, kde projektu uvěřili, je to horší. Inkluze do tříd přivedla žáky, kteří dříve docházeli výhradně do zvláštních škol. V někdejších vyprázdněných zvláštních školách pak nyní dostávají „vzdělání“ i děti, které byly dříve kvůli různým závažným postižením od povinné školní docházky osvobozeny.
Bez asistentů se zhorší i angličtina
„V některých třídách si nedovedu představit, že zvládnu angličtinu bez asistenta,“ přemítá 27letý hájecký učitel Michal Kocur. Vzápětí se poopraví. „Nějak to samozřejmě zvládnu i bez asistenta, jsem přece učitel. Ale nebudu se už moci náležitě věnovat těm nadanějším, a vlastně ani tomu normálnímu levelu, všechno se zhorší, celá výuka,“ myslí si kantor Kocur. V různých mezinárodních srovnáních se české školství pomalu propadá už nyní, i když patřilo k evropským premiantům.
Kvalitu výuky zřejmě sníží i další vládní škrt skrytý za tajemné slovo PHmax. Jinak řečeno, je to maximální počet hodin za týden výuky, který je učitelům financován ze státního rozpočtu. Vládní škrty PHmax snižují a tlačí školy, aby omezovaly „půlení tříd“, například při jazykové výuce. Na nové scelování rozdělených tříd a návrat takzvané „frontální výuky“ si stěžují ve Štítině i v Háji ve Slezsku. Angličtina a třeba i matika s češtinou se prostě lépe učí s patnácti dětmi než se třiceti.
Ve slezské malotřídce
Před stávkou učitelů na slezském venkově. Ředitelka malotřídky Simona Kovaříková Zdroj: Ivan Motýl
„V naší škole hrozí kvůli vládním škrtům spojení dalších dvou celých ročníků,“ vypráví Simona Kovaříková, ředitelka vesnické malotřídky ve slezském Děhylově. Spolu se již učí čtvrtá a pátá třída, po škrtech se možná bude muset spojit i druhá se třetí. Kvůli efektivní výuce se žáci dále rozdělují při angličtině, informatice, češtině a v matematice, to vše je finančními úsporami také ohroženo. Hrozí návrat frontální výuky jako za komunismu, jak už bylo řečeno.
Pokud budou školy chtít udržet stejný počet učitelů i po zavedení nových pravidel pro počet odučených hodin, budou stát před velkými dilematy. Propustit nějakého kantora? „O tom neuvažuji, ale snížením hodin jim musím někde přidat. Pošlu je na pár hodin do družiny? Nevím, bude to bolet a nižší počet hodin je připraví nejméně o tisíc korun měsíčně. A určitě pak začnou váhat, jestli vůbec zůstat ve školství.“
V Lidlu s čistou hlavou, ve škole jde o kriminál
Kam půjdou? „Třeba do Lidlu. Tam si vydělají skoro stejné peníze, a navíc budou mít čistou hlavu. Bez zodpovědnosti za děti, všech těch nervů, dlouhých večerních příprav na výuku, nekonečných jednání s rodiči dětí,“ říká Simona Kovaříková, ředitelka děhylovské školy. Učitel je svým způsobem pořád jednou nohou v kriminále, stačí chvilka nepozornosti...
Existence malotřídky v Děhylově je vlastně ohrožena už dlouho. A drží ji nad vodou, že je garantem domácího vyučování čili individuálního vzdělávání. I taková je možnost českého rodiče, učit děti doma. A jednou za půl roku se nechat přezkoušet třeba v Děhylově. „V současné době naše škola zodpovídá za individuální vzdělávání dvaceti dětí,“ informuje ředitelka. Konečně i spisovatel Vladislav Vančura, který měl ve školním kolektivu velké problémy, nakonec dostal domácího pana učitele.
Peníze vyhozené za technologie
„Od stávky nečekám, že se pak hned něco stane,“ přemítá děhylovská ředitelka. Dělá jí ale radost, že se k protestům připojila velká část škol na slezském venkově. Spíš se obávala, že vesnické školy budou mlčet. „S čistým svědomím vám můžu říct, že moje paní učitelky neberou víc než 30 tisíc měsíčně čistého. A to je málo,“ stěžuje si Simona Kovaříková. Některé kantorky žijí v nájemních bytech v Ostravě, za činži a energie platí nekřesťanské peníze, na živobytí jim prý příliš financí nezůstává.
Kde ušetřit? „Určitě na vybavení škol. Na digitalizaci a informatiku jdou zbytečně velké peníze, ale v první až páté třídě děti až tolik technologií nepotřebují,“ tvrdí ředitelka. Děhylovská škola stojí na kopci se širým výhledem do slezských rovin i k Ostravě. „Jsme vesnická škola, hodně se věnujeme výuce pod širým nebem a já určitě nemusím mít speciální tablet, na kterém mám měřit časy v tělocviku.“
S dětmi je lepší metat kotouly na louce a u toho třeba rozebírat báseň Petr Bezruče, protože jednu napsal přímo o Děhylově: „Odru jsem přešel. A na Střebovice, / na Děhylovo a Dobroslavice. / Žultý lán rypsu mi zalehl cestu, / skřivánčích písní jsem počítal ke stu.“ Čtyři verše, které mezi dětmi vyvolají dost otázek. Proč žultý místo žlutý, a co je to ryps? Mimochodem, ryps je výraz pro řepku.
Epilog s Heliodorem Píkou
Před stávkou učitelů na slezském venkově. Základní škola Heliodora Píky ve Štítině. Ředitel Daniel Matyášek s portrétem komunisty popraveného generála Píky Zdroj: Ivan Motýl
Reportáž jsem začal ve Štítině, také tam skončím. Školní budova nese od devadesátých let oficiální název Základní škola Heliodora Píky, podle místního rodáka a významného československého generála. Když němečtí nacisté v roce 1941 napadli Rusko, stal se Píka velitelem mise Československé armády v Moskvě. Ředitel štítinské školy Daniel Matyášek snímá ze stěny v ředitelně generálův portrét. „Naše žáky se snažíme vést k hodnotám, která zastával právě Píka,“ vážně vypráví.
Generál Píka totiž za války vytáhl ze stalinských gulagů tisíce československých vězňů. A společně s Ludvíkem Svobodou z nich postavil základ legionářské armády v Buzuluku. Po celou dobu mise v Sovětském svazu také varoval exilovou vládu v Londýně, že Kreml chce v osvobozeném Československu prosadit stalinskou hrůzovládu. „Když se to pak v roce 1948 opravdu stalo, Píka byl zatčen a v červnu 1949 popraven,“ připomíná ředitel štítinské školy.
Píka se stal vůbec první obětí vykonstruovaných procesů, které právě rozhýbávala Státní bezpečnost se sovětskými poradci. A proto Daniel Matyášek žákům často vypráví, že všechno není jen o penězích. Třeba hodnota svobody se mincemi nedá vyvážit. „I stávka je o svobodném rozhodnutí. Moji učitelé ji v tuto chvíli nechtěli, protože zatím nemají pocit, že by nějak trpěli.“
