Patří do války právo na normální život? „Když jedni umírají na frontě, tak se druzí nemůžou bavit na diskotékách,“ myslí si 33letý Orest z ukrajinského Lvova. „Nesouhlasím. Od války si musí každý odpočinout, prostě na chvíli přepnout na normál,“ oponuje 44letá Olena, která do Lvova přijela i s dcerou z Kyjevské oblasti. Jako turistka, za památkami a zábavou.
„Zítra přijde nový den, přijdou lepší časy,“ zpívá slepý harmonikář Anton Holovackij. Hlas má zvučný, nasazení je obrovské a jeho tklivý autorský text se nese historickou Haličskou ulicí v centru ukrajinského Lvova. Kdy ale do válkou zmítané země opravdu přijdou lepší časy? „Nevím,“ pokrčí rameny akordeonista.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Moskvu velebil, Putinovi složil píseň. Slovák utekl do Ruska, po tamním lágru změnil názor
Přepnout a odpočinout si od raket
Lepší časy. Všichni po nich touží, stačí prý návrat k předválečnému normálu. „S dcerou nám schází cestování. Nedá se pořád žít jen válkou, občas je třeba myslet i na něco hezkého, prostě změnit kulisy,“ stýská si 44letá Olena z města Čerkasy, to je třistatisícové sídlo na řece Dněpr v půli cesty mezi velkoměsty Kyjev a Dnipr. Ženu potkávám před lvovskou operou. „Jsem tady na výletě s dcerou. Ve Lvově je svět ještě pořád zdánlivě normální, i když i sem občas spadnou ruské rakety a drony,“ porovnává.
Čerkasy nejsou daleko od frontové linie. „Rusové se ale v té oblasti soustřeďují především na Kyjev, kde jde o život každou noc,“ vypráví Olena a představuje 22letou dceru Ilonu, která bydlí právě v ukrajinské metropoli „S přítelem si každý večer steleme rovnou v koupelně, tam je to bezpečnější než v místnostech s okny,“ popisuje Ilona běžnou noc pod raketovou oblohou. „Ráda si od těch nekonečných stresů konečně na pár dnů odpočinu,“ svěřuje se. Právě s maminkou přemýšlejí nad prohlídku Lvova s průvodcem, možná se historickým jádrem projedou i v turistickém vláčku. A určitě si pochutnají v dobré restauraci.
Slepý harmonikář Anton Holovackij v centru Lvova. Zdroj: Ivan Motýl
Slepý harmonikář Anton Holovackij v centru Lvova. Zdroj: Ivan Motýl
Ať prodají auto a utečou tajně z Ukrajiny
„Lepší, lepší časy,“ dozpíval mladý harmonikář Anton Holovackij, teprve nedávno ukončil střední hudební školu pro nevidomé ve Lvově. Píše autorské písně, vydal i cédéčko. Mám přání, ať zahraje svoji nejoblíbenější ukrajinskou lidovou. „Чом ти не прийшов, як місяць зійшов,“ spustí. „Proč jsi nepřišel, když měsíc zašel,“ začíná tklivá milostná písnička, do které akordeonista dává celé srdce. Dívka z písničky se nemůže dočkat milence, protože jeho mladší sestra mu schovala sedlo na koně.
Teď je život horší než v té lidovce. Kluci nedojdou na rande, protože je povolají do armády. Anebo už dokonce padli někde v zákopu. „V Kyjevě máme s přítelem byt, zázemí i práci. Jsme tam doma, jsou ale dny, kdy bych chtěla partnera popadnout a odjet s ním někam do ciziny, do bezpečí,“ svěřuje se u lvovského divadla 22letá Ilona. Matka jí skáče do řeči: „Už jsem jim navrhovala, ať prodají třeba auto a zkusí hranice přejít nelegálně.“ Mohli by pak prý nějaký čas žít na Bali nebo ve Spojených arabských emirátech, kde má paní Olena kontakty.
Pochybnosti o branné povinnosti
„Se všeobecnou brannou povinností pro muže od 18 do 60 let příliš nesouhlasím. Kdo chce do války, ať bojuje. Kdo nechce, neměl by mu stát upírat možnost opustit Ukrajinu,“ myslí si paní Olena.
Dcera Ilona si myslí totéž, stejně jako obrovské množství dalších ukrajinských žen: „Přítel má 27 let, přesně ten věk, kdy ho mohou každým dnem zmobilizovat. Žádná žena přece nechce, aby její partner padl ve válce.“ Armáda omezuje i volný pohyb potencionálních vojáků mezi jednotlivými oblastmi v zemi. Říká se dokonce, že muži doprovázející rodiny uprchlíků na hranice jsou lvovskými úřady „přednostně“ převlékáni do mundúrů. Ilona proto do Lvova raději přijela pouze s matkou.
Před lvovskou operou korzují vojáci, zároveň s nimi i spousta turistů, většinou žen a penzistů. A výhradně Ukrajinců. Všechny země světa totiž před turistickými cestami do Ruskem napadené země důrazně varují, může tady jít o život. Ukrajinci už svým způsobem nemají, co by ztratili, ruské rakety Kalibr anebo íránské kamikaze drony Šáhid je mohou zastihnout kdekoliv a kdykoliv. Ve velkých městech či u strategických objektů pochopitelně s větší pravděpodobností než třeba v karpatských vesnicích.
Na Ukrajině teď není místo pro zábavu
Pouze se přizpůsobovat válce, nebo se snažit i normálně žít? Dilema, které řeší mnoho Ukrajinců, pokud už tedy neválčí. „Podle mě teď není na Ukrajině místo pro zábavu. Ani pro diskotéky, ani pro divadlo nebo koncerty. Každý den umírají lidé anebo se z nich stávají mrzáci. Není to prostě ten správný čas, abychom se bavili,“ tvrdí 33letý Orest, s nímž se též dávám do řeči před lvovskou operou. Před divadlem stříkají vodotrysky, lidé mlsají zmrzlinové kornouty, teď tady válku připomínají jen všudypřítomní vojáci. „Přesto není vhodný čas ani na kino ani na muzeum, je to nemorální,“ míní Orest.
Před ruskou invazí přitom Oresta živil právě turismus, je průvodcem po památkách UNESCO v centru Lvova. Najednou má s výletníky problém. „Když jedni umírají na frontě, tak druzí nemůžou jezdit na výlety, ve volném čase by se spíše měli zapojit do dobrovolnických prací,“ je přesvědčen. Sám zdarma provádí ukrajinské vojáky. Čerstvé rekruty, kteří míří na frontu, ale i vojáky na opušťáku. „Často také veterány, které válka proměnila v invalidy na vozíku. Nebo invalidy z řad civilistů, kteří o ruce či nohy přišli při ruských raketových útocích. Jindy tu mám zase skupinu sirotků, je to různé, pokaždé jsou to hrozné osudy.“
Orest jim vypráví o předlouhé historii Lvova a uměleckých pokladech města, oni o traumatech z fronty nebo třeba o ruských zvěrstvech. Po takových dávkách děsů asi není divu, když průvodce neunese, že chce někdo za války tančit.
U sochy Tarase Ševčenka v centru Lova se každý den zpívá. Zdroj: Ivan Motýl
U sochy Tarase Ševčenka v centru Lova se každý den zpívá. Zdroj: Ivan Motýl
Vraha se nebojíme, my si zpíváme
Orest ctí starověkou moudrost: „Inter Arma Silent Musae.“ Doslovně lze latinské rčení přeložit takto: „Ve válce mlčí múzy.“ Básnický překlad je barvitější: „Když mluví zbraně, mlčí múzy.“
Je to na dlouhou diskusi. „Proč by měly múzy mlčet? Divadlo, koncerty a další kulturní zážitky, to všechno je možnost, jak na chvíli zapomenout na válku,“ je přesvědčen další z diskutujících před lvovskou operou. Starosty Lvova se ptám napřímo: „Souhlasíte s latinským rčením Inter Arma Silent Musae?“
„Nesouhlasím, protože múzy bojují s námi. Ochraňují nás a dodávají nám obrovskou sílu,“ říká lvovský starosta Andrij Sadovij pro CNN Prima NEWS. Sadovij v takřka milionovém městě (včetně uprchlíků) podporuje veškeré kulturní dění. Navzdory tomu, že střely Kalibr vypálené z Černého moře tu na počátku prázdnin zabily deset civilistů – za jedinou noc z 5. na 6. července. „Ruský vrah si přeje, abychom se ho báli, abychom byli ve stresu. Ne, my se ho nebojíme, my si tady zpíváme s múzami,“ odhodlaně říká starosta.
Od písniček ke korupci
Ve Lvově se opravdu hodně zpívá. U sochy básníka Tarase Ševčenka se každý den schází spontánně poskládaný sbor se širokým repertoárem. Vlastenecké písně tady na třídě Svobody duní jako husitská vozová hradba, je to něco mezi chórovým sborem a zemitým folklorem. České uši fascinuje i nezvyklá východní melodika s vlivy řeckovýchodního a pravoslavného ritu.
Při chorálu o padlém vojákovi se neubráním dojetí a zaslzím, protože na třídě Svobody vidím na vycházce spoustu mladých příslušníků ukrajinské armády. Padnou, nebo přežijí? Přeji si samozřejmě druhou možnost. Jeden ze zpěváků ke mně hned přibíhá a nabízí papírový kapesník. Rychle odcházím, tyhle zpěvy mají dodat odvahu vojákům, já tu vlastně nemám co dělat. Jsem civilista z mírové země, mně ruská kulka nehrozí…
Dlouhá diskuse s 33letým Orestem pokračuje. Víc než diskotéky či koncerty mu vadí závažnější věcí. „Strašná byrokracie. Když někdo přijde ve válce třeba o nohu, trvá to dlouhé měsíce i půl roku, než dostane invalidní důchod. Podle mě by úředníci měli před veterány doslova klečet a nosit jim všechny ty papíry už do nemocnic, reálně je to tak, že veteráni často čekají o berlích celé hodiny v ponižujících frontách na úřadech.“
Vadí mu i korupce: „Všichni vědí, že část pomoci ze zahraničí se rozkrade. Humanitární organizace ze Západu by měly více dohlížet na rozdělování nákladu, jenže jejich zástupci na Ukrajinu často ani nedojedou,“ bojí se. Těch stesků má Orest přehršel, válka sice zmobilizovala miliony Ukrajinců, kteří teď klidně položí za vlast i život. Nezničila však všudypřítomnou korupční hydru, jen jí možná sťala několik hlav. Na jednom z lvovských náměstí u pobočky ministerstva vnitra stojí obrovská socha světce sv. Jiří z roku 1999. Drakobijec má být i poctou všem obětem těch, kteří ve Lvově v devadesátkách bojovali s kriminalitou a zločinem. Svatý Jiří má ale ještě hodně práce i před sebou.
Drakobijec sv. Jiří v centru Lvova. Zdroj: Ivan Motýl
Drakobijec sv. Jiří v centru Lvova. Zdroj: Ivan Motýl
Múzy nemlčí, cestování je oblíbené
Orest chce, ať múzy za války mlčí. Lvov je městem umělců, takže je to svým způsobem nesmyslný požadavek, i když pochopitelný. A určitě má velké množství zastánců. I umělci oblékají uniformy, mezi padlými jsou herci, malíři, muzikanti či básníci. „Kamarádi, kteří teď bojují, mi řekli, že válčí také za nás umělce. Abychom mohli dělat to, co umíme. Je to samozřejmě těžké teď pořádat kulturní akce, když jiní bojují, ale máme na to požehnání přímo z fronty,“ nejistě přemítá 32letý básník Hryhorij Semenčuk. Ve Lvově spolupořádá třeba literární festival Litfest, je ředitelem Měsíce autorského čtení.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Záběry masakru: Čečenci rozstříleli ruský vojenský vůz. Ukrajinci sdíleli brutální video
Když cestou ze Lvova projíždím přes ukrajinsko-polské hranice, nedovedu odlišit, ve kterém autě jsou uprchlíci z válečných zón anebo ze záplavové oblasti pod Ruskem zničenou Kachovskou přehradou. V koloně totiž stojí i ukrajinští turisté, kteří míří na dovolenou do Španělska, Řecka anebo třeba na poznávací zájezd do Irska. Ukrajinci si zahraniční dovolené vzít nenechali, byť úřady nepustí za čáru žádného muže od 18 do 60 let. Nevadí, z rodinných dovolených se staly dámské jízdy s dětmi, případně s prarodiči.
Jak to funguje, o tom mě 44letá Olena poučila už ve Lvově: „Před válkou jsme létali z Kyjeva anebo Lvova kamkoliv do Evropy. Za tři hodiny jsme byli v Londýně nebo v Athénách. Teď musíme z Kyjeva 600 kilometrů na hranice s Polskem, kde čekáme 10 nebo třeba 16 a více hodin na odbavení. A pak teprve jedeme na nějaké polské letiště, celá dovolená se tak o čtyři dny prodlouží. Odjet za hranice pouze na týdenní dovolenou, to teď úplně ztratilo smysl.“
Já tebe čekala…
Pro jednu skupinu Ukrajinců je dovolená třeba u Středozemního moře přepnutím do normálu, pro druhou nemorální záležitostí, které se nechtějí zúčastnit. Každý podle nátury. Slepého harmonikáře v centru Lvova asi tenhle rozpor moc nezajímá, západ slunce nad mořem nikdy neuvidí. Na Valašsku či moravském Slovácku se často říká, že tam umějí zpívat jak o dušu a jak o dušu pěje také akordeonista Anton Holovackij v Haličské ulici ve Lvově. „Я тебе чекала, чи коня не мав, чи стежки не знав...“
Volně přeloženo: „Já tebe čekala, ty jsi koně neměl, ty jsi cestu neznal.“ Kolik ukrajinských žen se ještě nemá dočkat návratu svých mužů z fronty, dokud boje úplně neskončí, to teď neví nikdo. Je to pro ně strašná situace, polní pošta oznamuje smrt každý den. „Nepřejte si, aby válka došla až do Prahy,“ říká mi jeden z posluchačů, který si milostnou písničku notuje s harmonikářem. Už se jí učím také, má chytlavou melodii a bolestně silný text: „Я тебе чекала, чи коня не мав, чи стежки не знав...“
