Rusové si na frontu vozí mučící nástroje, které mohou jednou použít i v Česku, varují svědkové okupace

Kdo to nezažil na vlastní kůži, nemá prý šanci si takové podmínky představit. „Pod okupanty jsem žila dva měsíce. Když se z hodiny na hodinu stanete cizincem ve vlastní zemi, je to strašný pocit. Ale cizincem jste najednou i ve vlastním domě, a navíc nemůžete dělat téměř nic z toho, co jste dělali před invazí. Pouze v obavách čekáte, jestli si přijdou i pro vás,“ vypráví Oksana Suprunová.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Další oběť ruského útoku na kyjevskou nemocnici. Zemřel chlapeček, který ležel na JIP

Na pospas udavačům ze sousedství

Okupaci prožila v Balakliji v Charkovské oblasti, tohle město drželo Rusko od 2. března 2022. Když se ho pak Ukrajincům v září téhož roku podařilo osvobodit, dostalo vojenskou správu. „Všechna sídla na Ukrajině, která byla okupována déle než dva měsíce, teď mají vojenskou administrativu,“ vysvětluje Oksana Suprunová, náčelnice vojenské administrativy pro region Savynci v Charkovské oblasti. Městečko Savynci leží 15 kilometrů od Balaklije.

„Bohužel, na okupovaných územích je perzekuce často založena i na udávání sousedů sousedem. A někdy se donáší doslova hromadně a podezřelí jsou všichni, na které sousedi ukážou, že je třeba slyšeli mluvit ukrajinsky,“ líčí žena, jak se žilo v okupované Balakliji. „Můj bratr byl právník. Po okupaci předal určité informace ukrajinské straně a zřejmě ho někdo udal. Zatkli ho, vyslýchali a mučili ve sklepení pod policejní stanicí, kde krutým metodám podlehl. Bylo mu teprve 43 let.“

Oběti, které mučení v Balakliji přežily, vypověděly, že dostávaly elektrické šoky, přičemž napětí proudu se pozvolna zvyšovalo. Nebo je vojáci usadili na židle a těsně kolem jejich hlav stříleli ostrými náboji.

Jako za protektorátu

Když Oksanu Suprunovou poslouchám, vybavují se mi české oběti gestapa z pražské Pečkárny, z berlínské věznice Plötzensee nebo z jiných mučíren na území protektorátu, jejichž příbuzné jsem měl možnost vyslechnout z pozice reportéra a historika. A na Ukrajině nyní ruské tajné služby terorizují občany stejně krutými metodami.

A podobný je i osud odboje. „Sama jsem se také snažila předávat nějaké informace o přesunu ruských vojsk lidem na ukrajinské straně. Rusové si pro mě přišli rovnou domů, dostala jsem jakousi kápi na hlavu a říkali, že mě odvezou do mučírny. Jen díky náhlému chaosu při jednom z přesunů se mi podařilo utéct. Někteří mí přátelé ale po zatčení strávili na celách u mučíren i tři týdny.“

Část obyvatel Balaklije ale také vědomě kolaborovala. „Zradil i náš starosta, který se dal plně do služeb Rusů. Když naši vojáci město dobyli zpět, utekl i s celou rodinou do Ruska a odvezl si s sebou veškerý majetek i všechna auta. Podobných kolaborantů jsme měli spoustu.“

Okupované obce připomínají ghetta

O míře kolaborace rozhodují ukrajinské soudy a v nepřítomnosti už byli odsouzeni i mnozí lokální politici, kteří nyní v okupovaných městech pracují v samosprávách pro Ruskou federaci. „Někdo to dělá z přesvědčení, ale jiní okupačnímu režimu slouží z donucení a jejich srdce pořád bijí pro Ukrajinu. Po válce je třeba každý případ řešit individuálně a projít se všemi celou cestu jejich údajné kolaborace. Odmítám princip kolektivní viny a jsem spíše pro nějakou hromadnou amnestii,“ říká pro CNN Prima NEWS další z lokálních političek, která pracuje v „exilové“ správě jednoho sídla u Azovského moře. Bližší souřadnice je nebezpečné prozrazovat.

I když někteří regionální politici o podmínkách na obsazených územích hovoří pod svými jmény, jiní tak činí anonymně. Jakýkoliv veřejně pronesený výrok může ohrozit životy příbuzných či sousedů, kteří musí žít pod ruskou správou. „Manžel mé kolegyně z úřadu stále zůstával na okupovaném území kvůli nemohoucí mamince. Rusové ho ale nedávno zatkli, od té doby o něm nikdo nic neví,“ vypráví žena, která se z ukrajinského území podílí na správě jedné z okupovaných oblastí u Azovského moře. „Strašně se bojím o své příbuzné, sousedy i známé, kteří tam museli zůstat. Teď žijí v něčem, co spíše připomíná ghetto. Je to doslova peklo, a kdo to nezažil, ten tamní situaci nemůže pochopit,“ dodává emotivně.

Dneska pěkně svítí slunce

Zatelefonovat z Ukrajiny do okupovaných oblastí není možné. „Zůstáváme v kontaktu pouze přes sociální sítě. Všechno je monitorované, takže s příbuznými mluvíme nebo si píšeme pouze o počasí, jídle anebo o zdravotním stavu. Nejčastější naše věta zní: Dneska pěkně svítí slunce,“ popisuje žena kontakty s blízkými, kteří najednou žijí v totalitě stalinského nebo severokorejského stylu. „Jakákoliv slova typu válka, vítězství, okupanti či podobná, která bychom z ukrajinské strany vyslovili, jsou pro naše blízké nebezpečím. Rusové je za to mohou vyslýchat i mučit, někdy pak lidé i beze stopy mizí,“ říká.

„Další moje kolegyně musela v zabrané oblasti nechat staré rodiče. A jen za to, že pracuje v ukrajinské dočasné správě okupovaných území, jsou ti nemohoucí senioři neustále obtěžováni domovními prohlídkami. Všude jim vlezou, a to klidně i uprostřed noci a hledají jakési zásadní dokumenty. Přitom je to pouze pomsta za dceru,“ pokračuje žena.

Rusové by mučili i Čechy

Žena podává i závažné svědectví, jak Rusové už při zahájení okupace počítali s krutým útlakem, kterým zpacifikují starousedlíky: „Bylo to až strašidelné, že si s sebou hned na počátku invaze přiváželi nástroje na mučení, a také je hned začali používat. Dodnes je tam u nás běžné týrání elektrickým proudem i všemožné bití speciálními nástroji.“ Proto vyvrací hlasy, které říkají, že kdyby starousedlíci okupanty vítali kyticemi, jednali by Rusové přívětivěji.

Pokud by jednou Rusové skutečně zpacifikovali Ukrajinu a postupovali dále na Západ, budou prý stejně jednat i v České republice. „Mučící nástroje by si samozřejmě přivezli i k vám, Rusové se chovají všude stejně,“ varuje žena. Jakákoliv podpora napadené Ukrajiny je tak podle ní zásadní prevencí, aby ruské mučírny jednou nevznikaly ve sklepeních pod policejními stanicemi i na území České republiky.

Sen o dvou školácích

Ženě z lokální samosprávy se okupovanou obec u Azovského moře podařilo opustit asi dva měsíce po ruské invazi. „Velké množství státních zaměstnanců v samosprávě bylo zajato a mučeno. Někteří ale na úřadech dále pracují, jiní zase dali dobrovolně výpověď a raději třeba zametají ulice. Je to hodně individuální,“ vrací se žena k tématu kolaborace. „Vím, že s tímhle názorem spíše narazím, ale jednou bych byla ráda, kdyby v mé rodné obci zasedli v jedné lavici dva školáci s úplně odlišnými osudy. Jeden bude syn rodičů, kteří pod okupačním režimem spontánně zpívali ruskou hymnu a chválili politiku Kremlu. A tím druhým školákem bude syn Rusáky umučeného hrdiny,“ říká.

Usmíření je podle ní jedinou cestou k budoucímu smíru sousedů, kteří se ocitli na opačných stranách konfliktu: „Bude to asi dlouho trvat, ale Češi se přece také nakonec usmířili s Němci, kteří u vás páchali strašná zvěrstva.“ Zároveň si uvědomuje, že její hlas může zaniknout v touze po pomstě: „Drtivá většina Ukrajinců je zatím pro tvrdé potrestání všech, kdo si nějak zadali s okupanty.“

Neprojdou!

Příměr o školácích z jedné lavice ale napřed vyžaduje obnovení Ukrajiny v původních hranicích z konce roku 1991, když se země po rozpadu Sovětského svazu proměnila v samostatný stát. Bude to vůbec možné? „Musí, jinak by neměla smysl obnova obcí, kterými prošla fronta,“ přemítá Oksana Suprunová, náčelnice vojenské administrativy pro region Savynci v Charkovské oblasti. „Třeba obec Kamjanka kousek od Izjumu byla úplně srovnána se zemí. Nezůstal tam jediný dům, jen základy. Lidé se tam ale stejně vrátili a už domy znova stavějí.“

A jak hodnotí určitý postup ruských vojsk na frontových liniích? „Neprojdou! Do Balaklije už je nikdy nepustíme,“ hrdě říká Suprunová o městě, kde je doma. Rusové už ale do Balaklije prošli, když ji v roce 2022 ovládli na půl roku. Jestli se tam vrátí teď, záleží i na pomoci svobodného světa okupované Ukrajině.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ukrajina v NATO je bláznovství, Biden a spol. nemají kuráž jí to říct, kritizuje komentátor