Růžička: Jak uspět na MS? Je to i na trenérovi. Hlinka mi radil, abych z hráčů nedělal blbce

Pozná trenér reprezentace podle nějakých detailů už před začátkem mistrovství světa, že má v rukou tým, který to může dotáhnout daleko?
Něco málo rozpozná. V týmu má různé osobnosti, různé povahy s různými náladami. Všem jde sice o úspěch, každý ale zároveň přijíždí v jiném rozpoložení – někdo vyhrál ligu, jiný právě vypadnul z 1. kola play off o Stanley Cup. Důležité je, že to pro nikoho z nich není jednoduché. Ani pro kluky z NHL. Z Ameriky přijedou obouchaní více než osmdesáti zápasy v sezoně, lidi od nich mají kolikrát naprosto nereálná očekávání. I v tomhle případě proto záleží, jak se s tím kdo vyrovná. A rok co rok se pak samozřejmě řeší ještě jedna důležitá věc: jak dobrou partu si kluci před mistrovstvím vytvoří v kabině.

Může to trenér nějak ovlivnit?
Moc ne. Do kabiny může nanejvýš malinko nasměrovat určitou pohodu. Parta se tvoří zevnitř, ne na povel. Pokud se do toho trenér snaží až moc vrtat, může to spíš pokazit. Nevědomky třeba proti sobě hráče rozeštvat. Vůbec nejsem proti stmelovacím akcím, kdy se kluci seberou a vyrazí třeba na bowling. My jako realizační tým máme být stranou a nemotat se jim do toho. Osobně jsem měl vždycky vztahy s hráči založený na volnosti. Na důvěře. Nikdy jsem necítil potřebu je kontrolovat, hlídat je po večerce. Na druhé straně jsem od nich požadoval stoprocentní přístup v trénincích a zápasech. Měli jsme nastavená pravidla, která se nesměla překročit.

Nikdy jste se s tou volností nespálil?
U národního mužstva ne. Do reprezentace kluky nevybíráte jenom podle výkonnosti, ale i podle charakteru. Představte si, že máte na dvě místa šest hráčů. Pak rozhodují detaily. Ano, i otázka charakteru. Ale nejen ona. Taky porovnáváte, zda se vám vejdou do přesilovek. Jestli pro ně máte vymyšlenou roli v sestavě. Tohle všechno se musí zvažovat.

Dobře si pamatuji, jak jste na zlaté mistrovství ve Vídni 2005 nevzal Martina Havláta. Právě proto, že to byl excelentní útočník, který se příliš nehodil pro čtvrtou lajnu.
To jo, Havlis... Říct mu, že nejede, bylo hrozné. Bylo mi ho líto. Nedalo se ale zkrátka nic dělat. Nemůžete vybrat sedm útočníků, kteří chtějí hrát v první trojici, potřebujete i hráče pro defenzivnější styl. Vídeň byla vůbec specifická. Jelikož se v sezoně nehrála NHL, měl jsem na stole šedesát jmen, ze kterých jsem jich mohl vybrat jen dvaadvacet. To byla obrovská zodpovědnost. U každého postu.

Vůbec nejvíc asi u brankáře. Tenkrát jste vsadil na Tomáše Vokouna, který přitom zrovna neměl dobrou formu.
Ale já mu věřil. Pořád si pamatuju, jak jsem ho celou cestu z Třince do Prahy přemlouval. Tvrdil mi, že je na tom tak špatně, že nechytne ani medicinbal. Naštěstí změnil názor. A na šampionátu pak byl fantastický. Voky byl jinak kluk, který chtěl vždycky reprezentovat. Měl v sobě neskutečnou pokoru, byl k sobě obrovsky kritický. Já k němu i před Vídní cítil důvěru. Věděl jsem, že záleží na jednom, na dvou zápasech, kdy se chytne. Výsledek? Byl nejlepším brankářem mistrovství.

Když poslouchám, jak jste Vokouna přesvědčoval, vychází mi z toho, že trenér někdy nemluví s hráči ani tak jako psycholog, spíše jako druhý táta. Nebo se pletu?
Něco na tom je. Ono se řekne, že děláte s hotovými chlapy. Jenže když s nimi pak mluvíte mezi čtyřma očima, někdy to je skoro, jako když se spolu baví táta se synem. Řeknou vám i dost osobní věci. Zeptají se na citlivou radu. Nebo si prostě jen chtějí popovídat. Proto je strašně důležité, když máte hráče na své straně. Vždycky jsem se snažil s nimi jednat co nejvíc z očí do očí. Být k sobě navzájem upřímný. Potřebujete, aby hráč byl spokojený.

Jak konkrétně toho docílit?
Chcete příklad? Hráč přijde na trénink s tím, že mu doma leží synek se čtyřicítkami. Tak ho samozřejmě pošlete zpátky za klukem. Měl jsem to nastavené tak, že jsme si tyhle věci říkali. Mohli mi volat i o dovolených, snažil jsem se jim vycházet vstříc. Takový přístup se samozřejmě může někdy obrátit proti vám, to je jasné. Ale hráč by měl cítit, že jste na jeho straně. Že proti němu neděláte levárny. Moc hezky to říkal Ivan Hlinka. Když jsem začínal trénovat, nabádal mě: „Hlavně z hráčů nedělej blbce.“ Myslím, že to je obrovská pravda, byť není vždycky jednoduché se podle toho zachovat. Za všech okolností ale platí, že pokud se vynoří nějaká nepříjemná věc, je nutné ji s hráči řešit z očí do očí.

Učil jste se dlouho, jak hráčům říkat nepříjemné věci?
Nemusel jsem. Znal jsem to i z druhé strany, jako hokejista; taky jsem si během kariéry leccos nepříjemného vyslechnul. Ale jasně, není to sranda. Vezměte si, že na mistrovství přitáhnete nějakého hráče, držíte ho měsíc, třeba s vámi i odjede do dějiště turnaje a pak ho pošlete domů. To je strašné. Jenže někdy to jinak prostě nejde.

Jak se to hráči říká, aby na vás do konce života nebyl naštvaný?
Nemůžete to obalovat do nějakých řečiček. Povíte to, jak to je. A jestli je hráč naštvaný? To naprosto chápu. Taky bych byl. Přišlo by mi horší, kdyby mu to bylo jedno. Vadí mi jiná věc. Že se v dnešní době množí případy, kdy si pak hráči na trenéry stěžují v novinách, na veřejnosti. Kdy se spousta věcí vytahuje z kabiny ven. Teď je to úplná móda. Stěžovat si před kamerou, že tenhle a tenhle trenér na hráče moc křičel. Pořád něco. Před hokejisty musíte chodit pomalu po špičkách, aby se někdo náhodou neurazil. Jenže třeba právě v případě mistrovství to útlocitně dělat nejde. Můžete se s nimi kamarádíčkovat, na turnaj jich ale stejně nakonec pojede jenom pětadvacet, pět jich musíte vyřadit. Tak co? Taky jsem se něco nahrál. A v životě by mě nenapadlo něco tahat z kabiny ven. Nebo si v článku stěžovat, že mě trenér někam nevybral. Jasně že to bolí. Jasně že můžete cítit křivdu.

I trenér udělá chybu.
Samozřejmě. Zpětně taky vím, že jsem někdy nějakého hráče na mistrovství nevzal a ono to pak nedopadlo dobře. Přemýšlel jsem: „Jestli on nám nakonec v rozhodujících chvílích nechyběl…“ To samé v zápasech. Na poslední střídání jsem třeba poslal jiné hráče, než asi bylo správné. Jo, taky mi to pak dojde: „Růžo, tohle byla chyba.“

Může trenér chybu před hráči přiznat?
Určitě nemůžete přijít před hráče a říct: „Klucí, sorry, já tam měl poslat někoho jinýho.“ To bych přece srazil hokejisty, které jsem do hry vybral. Jiné to pak ale je, když si sedneme do kamrlíku s realizačním týmem, s asistenty. Tam je na místě přiznat, že jsem něco rozhodnul špatně. Konkrétně otázka toho, koho poslat v závěru na led, je přitom hrozně ošidná. Taky se mi párkrát stalo, že jsem se spletl, když jsem dal důvěru zkušenějším hráčům. Proto jsem několikrát radši kývnul na mlaďase: „Běžte a ukažte se.“ No jo, starší byli třeba kyselí. To se ale nedá nic dělat. Taky jsem byl hráč. A taky jsem na trenéry nadával. To je normální. Jenže někdo musí mít poslední slovo. A to je trenér. Každý si myslí: „On si tam jenom tak stojí na střídačce, sem tam něco řekne.“ Kdepak, trenéřina není jednoduché povolání. Máte pod sebou hráče různých nátur, musíte je dát dohromady.

Je dobré mít v týmu i grázlíky?
Osobně jsem někoho takového měl v mužstvu rád. Raubíř se na ledě hodí, pokud ho teda dokážete srovnat. Plno trenérů je rádo nemá, já to měl jinak. Jednal jsem s nimi na rovinu, jasně jsme si vytyčili pravidla. V případě jejich porušení jsem na ně byl tvrdý. A že na vás tihle grázlíci v kabině sem tam zanadávají? To je normální. Když se vám nedaří, z pozice hráče často hledáte chybu jinde. A trenér se jako terč nabízí. Proto je tak důležité si uvědomit: „Ty jo, to jsem já, kdo musí zabrat. Nikdo jinej to za mě neudělá…“ Bohužel si myslím, že uznat svou chybu dneska dokáže čím dál míň lidí. Ať už v hokeji, nebo v normálním životě. Kolikrát se mi během kariéry stalo, že jsme jako hráči šli na večeři a já před kluky přiznal: „Hoši, já byl dneska na ledě tropickej…“ Přišlo mi to normální. Jak je to dneska? Hráč sedí po zápase a vypadne z něj: „No, ale nejhorší jsem nebyl.“ Chápete to? Když jsem hrál, nešlo mi o to nebýt nejhorší, ale být nejlepší. Štve mě, že je to u dnešních mladých jinak.

Třeba je i tohle důvod, proč má Česko na MS jednu medaili za deset let.
Třeba. Na druhé straně je za tím určitě víc důvodů. Hokej se strašně vyrovnává. Kdo by před pár lety řekl, že Maďaři mohou hrát na nejvyšší úrovni? Že Švýcaři budou patřit k největším favoritům mistrovství světa? My jim dávali šest gólů, teď mají v NHL mraky hráčů, navíc vynikajících. Papírově by Češi pořád měli být favoritem turnaje, ale už to zdaleka není tak jasné. Rozhodují maličkosti. Relativně slabší soupeře bychom měli pořád porážet, musíme jim však rychle nasázet pár gólů. Jakmile se to nepovede, i týmy typu Norska vycítí šanci a je to i s nimi hrozně těžké.

Chápu správně, že když se hokej podobně vyrovnává, důležitost trenéra oproti minulosti ještě roste? Že to je on, kdo může přinést rozdílovou drobnost navíc?
Může to tak být. Ale jak kdy. Vzpomeňme si na rok 2005, kdy jsme se stali mistry světa. Co rozhodlo? Strašné maličkosti. Ve čtvrtfinále jedno trestné střílení. Nebo to v prodloužení trefíte pod štangli, puk vylétne ven a gól musí zkontrolovat video. Pokud by video nebylo k dispozici, třeba jsme tenkrát prohráli. Podobné to bylo o pět let později. V Německu 2010 jsme ještě dva zápasy před koncem skupiny vypadali, že se nedostaneme ani do čtvrtfinále. Museli jsme vyhrát nad Lotyšskem, s Kanadou. Pak jsme dvakrát za sebou uspěli na trestná střílení. A ve finále jsme porazili Rusy, kteří měli sestavu jak All-Star tým vesmíru. Neuvěřitelná souhra příznivých okolností.

Trenér ji ale může jít výrazně naproti. Pamatuji si třeba právě šampionát 2005, kdy jste vedl lišácké taktické bitvy se švédským trenérem Gustafssonem. Tehdy jste přece jako kouč vývoj zápasu ovlivňoval naprosto zásadně.
Gustafsson, to byl fakt borec! Jak on dokázal reagovat na vývoj utkání, to bylo fantastické. Měl navíc k ruce hráče, kteří jeho povely dokázali skvěle plnit. Jenže já měl na šampionátu 2005 taky hodně vyspělé hokejisty, proto to byla v zápase se Švédskem tak unikátní bitva. Švédi hráli celý turnaj jeden systém, když jsme ale proti nim v semifinále nastoupili, zničehonic ho úplně změnili. Přepnuli, jako když lusknete prstem. A jakmile jsme na ně vyrukovali s něčím, o čem jsme si mysleli, že by mohlo platit, okamžitě zareagovali a přepnuli zase na něco jiného. I u našich kluků naštěstí stačilo, abyste jim změnu v krátkosti ukázal na tabuli a oni hned začali hrát jinak. Takoví to byli machři. No jo, prostě výjimečná generace. Výjimečná i proto, o jaké srdcaře šlo. Byli to hrdí vlastenci, kteří na mistrovství přijeli, kdykoliv mohli. Bylo by fajn, kdyby tohle v sobě měli i dnešní hokejisté.

Zatímco při titulu 2005 jste obstál v taktické bitvě s Gustafssonem, při prvenství 2010 možná spíš v boji se sebou samým. Jak těžké bylo nepropadnout zmaru v okamžiku, kdy se i postup do čtvrtfinále zdál po sérii facek od outsiderů hodně vzdálený?
Nikdy nesmíte dát hráčům najevo, že nevíte, jak dál. To je nejhorší, co může trenér udělat. Když se nedaří, kdo jiný by měl do týmu napumpovat víru? Zlomit to? Ani v Německu 2010 to nebylo tak, že bychom už nevěděli, co s tím. Je ale fakt, že jsme se s realizačním týmem dlouho nemohli dopídit, proč dáváme tak málo gólů. Už šlo do tuhého. Měli jsme trochu staženo… Pamatuju si, že jsem se na hotelu uklidňoval pouštěním seriálu s poručíkem Columbem. A taky tím, že jsme s asistentem Ondrou Weissmannem chodili do lesíka na procházky.

Když bylo v Německu nejhůř, bylo třeba na hráče křičet, nebo je spíš uklidňovat?
To jako trenér musíte vycítit. A v tomhle případě už šlo o stadium, kdy žádný řev neprospěje. Na hráče nějakou dobu tlačíte, tlačíte, pak ale nastane zlom. Cítíte, že už by to bylo přes závit. Vidíte na nich, že jsou zdeptaní, spíš je musíte nabudit. Najít správnou balanc je těžké.

Pamatujete si z toho posledního zlatého mistrovství moment, kdy jste nabyl dojmu, že jste z nejhorší mizérie venku?
Asi po zápase s Kanadou, který nás definitivně pustil do čtvrtfinále. Víte, já nikdy nebyl žádnej měkkota. Když jsme ale porazili Kanaďany a hrála česká hymna, měl jsem slzy v očích. Nikdy jsem na to přitom nebyl. Ani v Naganu. Tam ostatní kluci plakali, já ne – cítil jsem jen radost. Zato po Kanadě v roce 2010 mě to dostalo. Cítil jsem euforii a obrovskou úlevu. I kvůli fanouškům. Vím, jak to v Česku ohromně prožívají. Prohry je děsně bolí. Pamatuju si to i z vlastní zkušenosti, když jsem byl malý kluk. Jak já hrozně prožíval všechny zápasy v televizi! Bylo mi jedenáct, když moje milovaná fotbalová Brazílie na mistrovství světa 1974 prohrála zápas o bronz. Hrozně jsem kvůli tomu brečel. O dva roky později se mnou naopak mávala radost, když naši fotbalisti vyhráli mistrovství Evropy a hokejisti světový šampionát. Skákal jsem v obýváku jak blázen. No jo, když to naopak nevyjde, je to smutné. Děti brečí, dospělí nadávají. Křičí: „Vyhoďte trenéra!“ Takhle to ve sportu chodí.

Umí být sport nespravedlivý?
Umí. Fotbal asi taky, hokej ale častěji. A to tvrdím i z pozice některých zápasů, které jsme vyhráli. Hodněkrát jsem si říkal: „Ty jo, to není možný. Hráli jsme tak strašně a stejně jsme vyhráli.“ Není to tak, že když se vyhraje, máte na všechno zapomenout a plácat se po ramenou, že je všechno dobré. To určitě ne. Proto mě překvapilo, že když loni národní tým na šampionátu prohrál s Rakouskem, před novináře předstoupil kouč Jalonen a řekl, že to bylo dobré. To jsem myslel, že si dělá srandu. Můžete prohrát, třeba i s Rakouskem. Ale nejde tvrdit, že to bylo dobré. To fakt ne.

Je jiná nátura než vy.
Jasně, každý je nějaký. Uznávám ho, jde o hodně zkušeného trenéra. V tomhle to ale nechápu. Nechci shazovat hráče. Ani z toho dělat přehnanou vědu. Jen bych prostě přiznal, že jsme hráli špatně. Hráči to stejně moc dobře vědí. Když bude Jalonen po prohře s Rakouskem chválit, i hráče napadne: „Nezbláznil se?“ Pamatuju si, jak jsme hráli se Západním Německem na později stříbrném šampionátu 1983. Bylo to 3:3, Kühnhackl nám nasázel hattrick a kdyby to Jirka Králík nevychytal, dal by nám těch gólů pět. Pokud by tehdy trenér Bukač řekl, že to bylo dobré, asi bychom si v kabině klepali na čelo.

Jsou různé typy trenérů. Jalonen působí jak profesor, Pešán před ním jak sfinga, vy jste byl naopak dost emotivní. A taky jste si hráče hodně pouštěl k tělu, tykal jste si s nimi. Nemohlo to být nebezpečné?
Zase jsme u důvěry. Pouštěl jsem si je k tělu, ale určitá hranice tam stejně zůstávala. Tykání? V tom žádné riziko nevidím. Když hráče nevyberete do nominace, naloží vám, ať už si tykáte nebo vykáte... Navíc mám za to, že díky tykání mají hráči k trenérovi trochu blíž. Jasně, s každým hráčem to bylo vždycky trochu jinak. Hodně jsem se ale vždycky snažil, aby všichni měli pocit, že jsou pro tým stejně důležití.

Jak se tohle dělá?
Neměl jsem třeba z pozice kouče rád, když se čekalo, že se starším hráčům nemá nic vytýkat. Tomu jsem se vždycky hodně bránil. Naopak jsem se snažil podržet spíš mladší hráče. Věděl jsem, že pokud chtějí, aby z nich něco vyrostlo, nebudou to mít jednoduché. Naštěstí se to u mnoha z nich povedlo – ve Slavii třeba u Vládi Sobotky, Tomáše Hertla, Romana Červenky, Honzy Hejdy, Petra Kadlece, v Chomutově u Honzy Rutty, Jakuba Lauka, Davida Kämpfa. Vždycky mi šlo o to, že kdyby jim to v kariéře vyšlo, aby byli na ten velký skok na další úroveň připravení. Aby je to v Americe nezaskočilo. Na čem byli vychovaní hráči ze skvělé generace Roberta Reichela a dalších? Na tvrdé práci. Byli trochu braní u huby. Dneska to každému nevoní, při tréninku na hráče zakřičíte, oni se lekají, co si to trenér dovoluje. Beru to, je jiná doba. Ale bez tvrdého drilu se pořád nikam nedostanete. I David Pastrňák to má vydřené, to by si měl každý uvědomit.

Stejně je velká škoda, že ho letos na mistrovství světa neuvidíme.
Obrovská. Na druhé straně alespoň uvidíme jiné kluky, kteří díky tomu dostanou výraznější roli. Těším se třeba na Filipa Chytila z New York Rangers, který je v NHL výborný. Na Filipa Chlapíka, pro kterého to bude první šampionát. Těším se i na Červuse, to je velký hráč. Kolikrát mi ho vytýkali, já ale věděl, co je zač. Svědomitej makáč. Třeba taky remcá, ale furt chce vyhrávat. Je to vítězný typ. Všechno podřídí tomu, aby se vyhrálo. To je úžasná vlastnost. Letošní česká reprezentace mi přijde obecně zajímavá. Dobré je, že máme tři dobré gólmany. Může to dopadnout slušně.

Jakmile naši prohrají, nadávám u toho úplně stejně, jako jiní fanoušci.

Když přijde květen jako teď, cítíte kvůli mistrovství světa zvláštní chvění? Přece jen jste jich zažil spoustu jako hráč i jako trenér.
To víte, že ano. Sleduju to pozorně. I NHL, která teď taky vrcholí – minule jsem se díval na nějaký zápas od půl druhé, další den jsem byl úplně mrtvej. Obecně jsem hodně poctivý fanoušek, třeba při fotbalovém mistrovství světa neexistuje, že bych vynechal jediný zápas. Obrovsky jsem to naposledy přál Messimu a Argentině, udělal mi velkou radost.

Ještě vás dokáže nějaký sport fanouškovsky rozplakat, jako když jste kdysi fandil Brazílii?
Už asi ne. Když ale hrají naši, strašně to prožívám. A k něčemu se vám přiznám: jakmile prohrají, nadávám u toho úplně stejně jako jiní fanoušci. Tak snad teď u hokeje k naštvanosti nebude důvod.