Šestnáct let se pere s následky autonehody a s poraněním míchy. Přesto sportuje a vychovává dospívající dceru. Michaela Krunclová vede jako předsedkyně Sportovní klub vozíčkářů Praha, v organizování outdoorových aktivit se našla a ráda tím pomáhá ostatním podobně handicapovaným.
„Žiju na vozíku. Tak to prostě je, ale mám ráda svůj život takový, jaký je, a snažím se ho žít naplno,“ říká Michaela Krunclová v otevřeném rozhovoru a popisuje v něm, jak obtížně se vozíčkáři vypořádávali s obdobím pandemie koronaviru.
O to více si nyní cení, že už mohou sportovat, jako první vyrazila tzv. na vodu, na Sázavu. Nyní se chystá na speciálním kole zvaném handbike do rakouských hor. Na léto připravuje mnoho sportovních aktivit pro handicapované.
Jak se vozíčkáři vypořádali a vypořádávají s pandemií koronaviru?
Období pandemie koronaviru bylo náročné pro všechny. Členové Sportovního klubu vozíčkářů Praha museli mnoho svých aktivit úplně přerušit. Pravidelné tréninky florbalu, tance, orientačního závodu ani stolního tenisu se nekonaly. Všechny turnaje byly zrušeny. Když je člověk zvyklý na pravidelnou aktivitu a setkávání se při sportu s přáteli a o vše najednou přijde, dopadá na něj tížívá situace pandemie o to více.
Jak jste to tedy řešili? Dá se sportovat na vozíku tzv. on-line?
Ano, a proto jsme se rozhodli některé aktivity přesunout do on-line prostředí. Pořádali jsme workshopy tance, on-line rozcvičky a motivovali lidi k pohybu v domácím prostředí. Navíc jsme propojovali naše sportovní asistenty se členy s handicapem a organizovali sportovní dny ve dvojicích, což bylo povolené. Šlo o běžkování a cyklo vyjížďky. Upřímně musím říct, že nyní po rozvolnění jsme všichni velmi sportovně naladění. Tréninky se rozjely a my místo lyžařské sezony, kterou jsme bohužel celou zrušili, nachystali o mnoho více letních sportovních aktivit, abychom promeškanou zimní sezonu dohnali.
Pořádali jsme workshopy tance, on-line rozcvičky a motivovali lidi k pohybu v domácím prostředí. Navíc jsme propojovali naše sportovní asistenty se členy s handicapem a organizovali sportovní dny ve dvojicích, což bylo povolené.
Dostali jste nějakou vládní podporu jako jiné sportovní kluby?
Vládní podporu na soutěžní sporty získáváme každým rokem a vzhledem k přerušení tréninků jsme o speciální náhrady nežádali.
Jakou pomoc byste nejvíce ocenili nyní a jakou do budoucna?
Sport osob s handicapem je mnohonásobně dražší než sport osob nehandicapovaných. Jde o speciální sportovní pomůcky, které náš klub pro své členy zajišťuje, a o sportovní asistenci, bez které by handicapovaní sport nezvládli. Jeden sportovní den pro handicapované přijde naší organizaci v průměru na tři tisíce korun, včetně pomůcek, instruktorů, asistentů atd. Našich sedm sportovních oddílů ročně organizuje okolo 1 400 takových dní. Proto jsou pro nás naši finanční partneři v zajištění sportovních aktivit stěžejní. Dále jsou nezbytní sportovní asistenti, které stále do našeho klubu vyhledáváme.
Michaela Krunclová (37 let)
Předsedkyně Sportovního klubu vozíčkářů Praha, také vedoucí oddělení lyžování a outdoor.
Před 16 roky utrpěla při autonehodě vážné poranění míchy, přes mnoho rehabilitací je však upoutaná na invalidní vozík.
Nedlouho po nehodě se dověděla, že je v pátém měsíci těhotenství. S exmanželem Janem vychovávají dceru Natálii (15 let).
Vystudovala obor veřejné správy na Metropolitní univerzitě Praha, kde získala bakalářský titul.
Velmi ráda sportuje, nejvíce ji baví cyklistika na speciálním kole zvaném handbike, ráda lyžuje a jezdí na lodi.
Mezi své koníčky řadí také cestování, navštívila i Nový Zéland nebo Altaj v Rusku, četbu a sledování filmů.
Jak se vlastně „shánějí“ v současné obtížnější době finanční prostředky na sportování vozíčkářů?
To je dobrá otázka. Opravdu mnoho našich partnerů muselo kvůli pandemii spolupráci přerušit. Společnost neví, co bude v budoucnu, proto podpora neziskového sektoru velmi opadla, popřípadě se přesunula do projektů spojených s koronavirem. Velmi si tak vážíme partnerství s firmou Huawei, která nám věnovala i v tomto těžkém období úžasných 220 tisíc korun na podporu letních outdoorových aktivit. Věříme v silné partnerství, které nás těší.
Jste předsedkyní Sportovního klubu vozíčkářů Praha. Našla jste se v této pozici poté, co všechno vás potkalo a čím jste si prošla?
Kvůli následkům autonehody jsem již 16 let na vozíku s poraněním míchy. Přesto se mi krátce po úrazu narodila dcera a v žádném případě jsem nechtěla, aby se můj handicap na ní podepsal. Sport mi byl velkým pomocníkem. Díky tomu, že sama sportuji, jsem, myslím, jako předsedkyně na správném místě. Mohu motivovat jiné lidi s handicapem k pohybu, na svém příkladu jim ukázat pozitivní dopad na tělo i duši. Zároveň je mým úkolem získávat partnery pro náš klub a kdo by lépe dokázal vysvětlit pozitiva sportu než člověk s vlastní intenzivní zkušeností.
Jste také vedoucí oddílu lyžování a outdoor. Na kdy máte naplánované první lyžování?
Ano, jsem zároveň vedoucí těchto dvou oddílů, a to o několik let déle než předsedkyní SKV. Organizování lyžařských a outdoorových akcí mě velmi naplňuje, protože mohu na akci přímo vnímat pozitivní dopad sportovních, přátelských aktivit na naše členy. Lyžařskou sezonu 2020-2021 jsme bohužel museli zrušit, tak snad až v příštím roce. Ale už se nám rozjela letní sezona. Máme za sebou vodáckou akci na řece Sázavě, cyklo akci v Kersku a tento víkend nás čeká vodácká akce na Vltavě. To vše díky podpoře firmy Huawei.
Velmi si vážíme partnerství s firmou Huawei, která nám věnovala i v tomto těžkém období úžasných 220 tisíc korun na podporu letních outdoorových aktivit.
Jakým jiným sportům se sama osobně věnujete? Který z nich vám přináší největší zábavu? A který ventilaci adrenalinu?
Pro mě je nej cyklistika, tedy jízda na speciálním kole zvaném handbike. Není nad volnost pohybu v přírodě. Také lyžování je pro mě opravdovou radostí, protože k němu potřebuji hodně speciální lyžařskou pomůcku kartski a schopného lyžařského asistenta.
Nezvažujete účast na paralympiádě?
Určitě ne. Upřímně nemám žádné vrcholové ambice. Věnuji se naplno našemu klubu a tím mám život naplněný.
Dovedete si představit, co byste dělala, kdybyste neskončila na invalidním vozíku? Čím byste se živila?
To opravdu nevím. Ale nemám pocit, že bych chtěla dumat nad tím, co by kdyby. Žiju na vozíku. Tak to prostě je, ale mám ráda svůj život takový, jaký je, a snažím se ho žít naplno.
Bylo náročnější se novému životu přizpůsobit psychicky nebo fyzicky?
Nevím. Člověk se učí žít jinak, tak nějak úplně od začátku. Mám skvělé přátelé, úžasnou rodinu, tu nejbáječnější dceru, takže jsem měla prostor k přizpůsobení se hladký.
Využila jste psychologické pomoci? Pokud ano, doporučila byste ji i ostatním podobně postiženým?
V nemocnici za mnou pár terapeutů přišlo. Zdálo se mi, že brzy jsem dělala terapii já jim. Tak ani nevím, jestli toto doporučit. Doporučuji všem najít si aktivity, které daný handicap dovolí a které život naplní, rozveselí. Třeba právě sport. Dnešní společnost nabízí lidem s handicapem docela dost příležitostí sportovních, kulturních, kreativních i dalších.
Stydí se vozíčkáři za svůj vozík?
Kdybych nad tím měla přemýšlet tímto způsobem, zblázním se. Mám vozík, ale i přesto také mnoho přátel. Myslím, že mě okolí respektuje. Záleží spíše na nastavení mysli. Mluvím za sebe, možná i za převážnou většinu našich členů. Sportovní výkony vracejí sebevědomí.
Umíte si ze sebe udělat legraci?
To rozhodně ano, černý humor je náš parťák.
Máte statistiky, kolik lidí v Česku žije na invalidním vozíku? A kolik z nich sportuje, ať organizovaně, nebo i samostatně?
Tyto údaje nemáme. Existují však celosvětově známé statistiky, že lidé s handicapem, kteří sportují, se mnohem častěji vracejí k práci, s větší pravděpodobností zakládají rodiny, prostě se lépe zařadí do běžné společnosti. Ještě jednou chci poděkovat firmě Huawei za úžasnou podporu, která naplní naše léto úžasnými sportovními aktivitami.
V nemocnici za mnou pár terapeutů přišlo. Zdálo se mi, že brzy jsem dělala terapii já jim. Tak ani nevím, jestli psychology doporučit. Doporučuji všem najít si aktivity, které daný handicap dovolí a které život naplní, rozveselí.
Ráda cestujete po Evropě, byla jste i na Novém Zélandu. Kde jsou podmínky pro vozíčkáře nejlepší?
Západní svět má více bezbariérové prostředí. Naše země se také velmi lepší v bezbariérovosti. Jen za mých 16 let života s vozíkem jsme se posunuli mílovými kroky. Ale je ještě zlepšovat. Každý, kdo se mnou jede prvně ven, si uvědomí, jaké maličkosti by se daly odstranit, aby pro nás pohyb byl snadnější.
Jak z porovnání vychází Česko?
Dnes již opravdu lépe. V roce 2014 jsem s přáteli vycestovala do Ruska na Altaj. Mohu s klidnou duší říci, že jsme na tom s bezbariérovostí opravdu dobře v porovnání s touto částí světa.
Kam už byste nejela? Kde se to tzv. prostě nedá?
Jela bych kamkoliv, kdykoliv, když se mnou budou dobří přátelé. Víte, to se pak dá zvládnout ledasco.
Co je pro vás při cestování nejdůležitější?
Zajistit základní potřeby. Na Altaji jsem například zjistila, že vše lze zvládnout i bez bezbariérových toalet…
Kam se chystáte v nejbližší době? A jaký máte cestovatelský sen?
Protože jsem letos musela oželet hory, které mi moc chybí, vyrážíme v červnu s kamarádkou na pár dní na kola do Rakousko. Těším se na horský vánek a výhledy do neokoukatelných majestátních vrcholků. A samozřejmě mě čeká mnoho sportovních akcí s SKV. V létě se málokdy zastavím. To činí můj život šťastným a jsem vděčná všem, kteří to mně a našim členům umožňují.
Jak se s vaším postižením a životem na vozíku srovnala vaše dcera?
Skvěle. Nikdy si náš život nestěžovala. Vyrůstá v pozitivním a aktivním světě, takže ani nemá moc příležitostí k nějakým smutkům nad mamkou na vozíku.
Pláčete každý večer do polštáře a stěžujete si, co vás to potkalo?
Pláču do polštáře, když občas sleduji dokumenty o tom, co se děje ve světě – války, násilí, lidská lhostejnost. A taky někdy nad českou politikou, možná si popláču po říjnových volbách…
Jak dlouho vám trvalo se s novou situací vyrovnat a prostě jít, ve vašem případě jet dál?
Jedu naplno od samého začátku. Život může být opravdu krátký a člověk nikdy neví, kdy dojde či dojede. Tak je třeba jet naplno, dokud to jde.
Našla byste něco, čím vás život na vozíku obohatil? Nebo je to jen celoživotní trápení?
Je toho víc, než se vejde do jednoho rozhovoru. Ale vyzdvihla bych všechny báječné lidi, rodinu, asistenty, přátele, kteří mě obklopují. Svět může být krásný i z jiného úhlu pohledu. Co mě fakt štve, že mi pořád něco padá z rukou a sbírat to z vozíku je dost otrava. Ale co, každého něco v jeho životě štve.
