V hraniční obci Petrovice u Karviné bylo v pátek evidováno už přes šedesát nakažených nemocí COVID-19. „V sousedních polských Zebrzydowicích mají přes 200 nakažených, více než 300 dalších v karanténě a tři oběti,“ hlásí petrovický starosta Marian Lebiedzik. A kritizuje, že stát nařídil plošné testování všech havířů OKD až tento týden, s měsíčním zpožděním. Prodlouženou uzávěru hranic s Polskem ve Slezsku si naopak chválí. Mnohým živnostníkům z Karviné či Českého Těšína však sklopená závora zavřela krámy a na hranicích se i protestuje. Nohavicův sen o sjednocení rozděleného Těšína se opět zhroutil.
V Zebrzydowicích, které od Petrovic u Karviné dělí jen hraniční patníky, tento týden nemoci COVID-19 podlehla jedna osoba. V posledním měsíci jde podle tamní samosprávy již o třetí oběť. „Proto jsem rád, že hranice s Polskem zatím na Karvinsku zůstávají zavřené,“ říká petrovický starosta Marian Lebiedzik. V nedalekém Českém Těšíně se ovšem proti uzavřeným hranicím i demonstruje, a právě tam začíná i reportáž pro CNN Prima NEWS z největšího koronavirového ohniska v České republice.
Na druhém břehu řeky Olše žije Jacek
Česko-polské dvojměstí Těšín tvoří Český Těšín a Cieszyn. V letech 1978 až 1999 žil na české straně i písničkář Jaromír Nohavica, což je patrné i z mnoha jeho textů. Takto třeba viděl rozdělený Těšín, když obě půlky města ještě střežili celníci a pohraničníci:
Na druhém břehu řeky Olše žije Jacek
Mám k němu stejně blízko jak on ke mně
Máváme na sebe z říční navigace
Dva spojenci a dvě spřátelené země
Jak malí kluci hážem z břehů žabky
Kdo vyhraje, má z protějšího srandu
Písničkář se dlouhá léta těšil, až se obě města znova spojí. Po přijetí Schengenu v roce 2007 se to skoro podařilo, aktuálně však hranici na řece Olši (Poláci ji říkají Olza) stále střeží vojsko a policie, zatímco třeba ve směru od Náchoda či z Liberce lze česko-polskou čáru volně překračovat. Příčinou prodloužené uzávěry je jedno z evropských ohnisek koronaviru. Na takzvaném semaforu bezpečných zemí totiž Slezsko pořád svítí červenou barvou, neboť v polské částí slezské černouhelné pánve přibývá havířů nakažených nemocí COVID-19, jejich rodinných příslušníků i dalších obyvatel regionu.
„Rozumím tomu a nechci, aby mě a moji rodinu nakazili polští havíři. Z koronaviru mám strach. Mám ale i jiný strach, že už nebudu mít z čeho zaplatit byt ani nájem za obchod,“ svěřuje se u hraničního mostu v České Těšíně živnostnice Ho Thi Hang Ngoc a ukazuje do liduprázdné Hlavní třídy. Před březnovým vyhlášením nouzového stavu to byla živá tepna, z polského břehu řeky Olše sem denně přicházely davy lačníci po levném českém pivu, moravském vínu a některých druzích tvrdého alkoholu. Třeba becherovce a tuzemáku.
Zkažené zásoby za 30 tisíc
„To pivo už můžu vylít,“ ukazuje živnostnice na dlouhou řadu beden s lahváči. Doba spotřeby vypršela, anebo se rychle krátí. Podobné je to u cukrovinek i dalších druhů potravin. „Už přes tři měsíce jsem téměř nic neprodala. Stává se, že za celý den nepřijde ani jeden zákazník. Anebo si někdo přijde koupit roušku za třicet korun.“ Zatím spočítala, že bude muset vyhodit zboží asi za 30 až 40 tisíc korun.
Podobně ohrožených obchodů s potravinami je na Hlavní třídě nejméně dvacet. A jejich nájemci pláčou, že stojí před krachem. I když jim zavřená hranice bere obživu, nařízení státních orgánů si nedovolují nahlas zpochybňovat. Navíc mají z nemoci COVID-19, kterou by do Českého Těšína mohli zanést polští zákazníci, upřímný strach.
Ho Thi Hang Ngoc by proto spíš čekala vstřícnější jednání ze strany státu, města či majitele domu, v němž provozuje krám. Ten jí neodpustil ani korunu. „Státní příspěvky pro OSVČ ve výši 25 tisíc a 19 500 korun už jsem vypotřebovala právě na zaplacení nájmů. Na živobytí mi nezbylo nic. A pokud se hranice neotevřou, další nájem už nebudu schopna zaplatit.“
Jednačtyřicetiletá živnostnice se přitom stará o dvě nezletilé děti ve věku dvanáct a sedmnáct let. „Od března jsem jim nekoupila vůbec nic, co po mě chtěly. Žádné oblečení, kosmetiku, nic. Musíme šetřit. Je to špatný rok,“ povzdychne si žena narozená ve vietnamské Hanoji.
S policií na hraničním mostě
Z krámu Ho Thi Hang Ngoc je to na hranice asi osmdesát metrů. Na české straně střeží most policisté v černém stejnokroji i vojáci Armády České republiky v maskáčích. Za Rakouska-Uherska však tudy frčela tramvaj spojující náměstí v Těšíně s nádražím, tehdy to bylo jedno město a Nohavica mu složil poklonu v písničce Těšínská:
Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru
slunce by zvedalo hraniční závoru
a z oken voněl by
sváteční oběd
Večer by zněla od Mojzese
melodie dávnověká
bylo by léto tisíc devět set deset
za domem by tekla řeka
Elektrická tramvaj už přes most více než sto let nejezdí. Zastavuje mě hlídka. „Stůjte. Kam chcete jít?“ Představuji se jako novinář s prosbou, zda mohu nějaký čas sledovat provoz na hranici. Rozhodně to není železná opona, projet či projít do České republiky tudy mohou pendleři a vlastně kdokoliv s aktuálním negativním testem na COVID-19. Pokud dotyčný test nemá, musí po překročení hranic s Českou republikou okamžitě do čtrnáctidenní karantény.
Z polské strany přichází na čáru žena, která chce pouze poradit. „Na pondělí 22. května jsem si koupila lístky na vlak z Českého Těšína do Prahy, odkud letíme do Španělska. Pustíte nás bez testů?“ Policisté to nemohou slíbit. „Jedině, když by se změnil režim na hranicích, ale zatím o něčem takovém nebyla řeč. Žena tak bude muset v pondělí předložit negativní test na COVID-19, který nebude starší než čtyři dny. I zbytek její rodiny. „Jinak byste museli v Česku místo na nádraží do čtrnáctidenní karantény,“ trpělivě vysvětluje policista. Žena je rozčilená, cesta do Španělska se komplikuje. A možná úplně vzdaluje…
Havíř z Darkova na nákupech
I z české strany teď přichází k hranici muž mávající jakýmsi papírem. „Chci se jen zeptat, zda mi stačí tohle, abych si mohl v Polsku nakoupit a hned se zase vrátit,“ ptá se. Muži zákona lejstro zkoumají. „My vám nemůže zakázat vstoupit do Polska, ale na zpáteční cestě budete mít problém, pokud si v Polsku neobstaráte novější COVID test,“ vysvětlují. Muž předložil test datovaný razítkem z 3. června. Negativní test na koronavirus přitom nesmí být starší víc než 72 hodin. Pán se proto na mostě otočí a vrací se Hlavní třídou domů.
Je to havíř z Dolu Darkov, do práce to má z Českého Těšína jen asi dvanáct kilometrů. Ukazuje mi lékařskou zprávu, v níž stojí: „Pacient absolvoval karanténu, bez příznaků, před ukončením karantény proveden rapid test COVID-19 – negativní.“ Jenže test je víc než čtrnáct dnů starý. „Chtěl jsem si zajít do Polska pro maso, ale problémy si dělat nebudu,“ říká horník. Maso a uzeniny jsou za čárou levnější zhruba o třetinu. „Kuřecí čtvrtky za pětadvacet korun, to u nás nikde nekoupíte,“ počítá. O třetinu levnější je i zelenina a vůbec celá další škála potravin.
Jméno a věk zveřejnit nechce, redakce CNN ho zná. Vedení OKD se totiž čertí, když si havíři pouštějí hubu na špacír. „Já to nechytil, hodně kamarádů ze směny ale tím koronavirem prošlo,“ vypráví. A překvapivě dodá, že na Dole Darkov aktuálně neprobíhá žádný nouzový režim, o kterém mluví těžařská společnost či tisková mluvčí OKD. „Normálně se tam dělá, fáráme jako jindy, úplně normálně,“ tvrdí. „Jen je nás málo, protože hodně havířů je nakažených a v karanténě.“
Někteří přitom zůstávají v izolaci i déle než měsíc. Když třeba nakazí někoho ve společné domácnosti, karanténa se pak automaticky prodlužuje. „Všechno jsou to jen kecy. Televize, odbory, vedení OKD – každý říká jen to, co se mu hodí,“ shrnuje horník rozporuplné informace, které se na něho v posledních dnech valí ze všech stran.
Na pivo do Partyky
OKD má těžké ekonomické problémy a hotovost asi na měsíc provozu. Je to státní podnik, proto teď čeká na podanou ruku z ministerstva financí, které ztrátovou těžbu dotuje prostřednictvím firmy Prisko. Někteří havíři si myslí, že stát chce epidemii využít, aby mohl krachující doly zavřít. „Nevím, co si o tom myslet, to vědí jen ti chytří v Praze. Kdo chce najít práci, najde si ji jinde, i v padesáti. Když zkrachuje OKD, Karvinsko se nepoloží. Stejně u nás dělá hafo pendlerů z Polska a Slovenska,“ přemítá zaměstnanec Dolu Darkov a zadívá se k hranici nad řekou Olzou. Vlastně je rád, že ho dneska přes čáru nepustili. „Bojím se, že by to tu jinak Poláci úplně zamořili.“
Vidím to jako dnes šťastného sebe
ženu a děti a těšínské nebe
ještě že člověk nikdy neví
co ho čeká
Majitel hospody, která se v Českém Těšíně už od konce devatenáctého století přezdívá Partyka, také neví, co ho v příštích měsících čeká. Je to první restaurace, na níž Poláci narazí za hraničním mostem do České republiky. „Ztratný jsem hodně, přicházím nejméně o šedesát až sedmdesát procent zákazníků denně, právě tolik sem chodívalo Poláků,“ odhaduje restauratér Jan Frolko. A rozhodnutí vlády, že hranice s Polskem zůstanou v Moravskoslezském kraji uzavřené, proto komentuje dost naštvaně: „Upřímně řečeno, je to jedna velká šaškárna. Buď měla zůstat zavřená celá hranice s Polskem, anebo se měla otevřít všude.“
Kocourkovská rozhodnutí
Kdo chce, čáru prý stejně překročí. Oficiálně oklikou třeba přes Náchod či Slovensko, pěšáci pak neoficiálně přes brody v řece Olši, v nedalekých Petrovicích u Karviné pak stačí přeskočit patníky v polích. „Anebo po železničním mostě tady v Českém Těšíně, který nikdo nehlídá,“ říká Frolko.
Na polských štamgastech je podnik závislý také proto, že jim věnuje veškerou péči, včetně jídelníčků v polské řeči. „A to paradoxně vadí některým českým vlastencům z naší strany, kteří kvůli tomu na můj podnik zanevřeli. Nechápu to, devět let jsem provozoval hospodu v britském Londýně, kam chodilo na pivo svorně snad dvacet národů. Tady se nesnesou ani dva národy,“ kroutí hlavou. Za pronájem platí vysokou činži, takže si teď není jist budoucností. A jak dlouho by dokázal utáhnout podnik i se spuštěnou závorou na hraničním mostě? „Odhaduji to maximálně na dva měsíce, pak bych to musel zabalit.“
Je to paradoxní situace. I restauratér Jan Frolko má obavy, že by Poláci z polského Slezského vojvodství mohli nakazit část obyvatel Českého Těšína: „Když mi teď do hospody přijde někdo nakažený, a je vlastně jedno, zda z polské nebo z české strany, za chvíli to dostane obsluha i někteří hosté. Jestli je Slezsko takovým ohniskem, jak o něm mluví vláda, tak mělo asi všechno zůstat natvrdo zavřené. Anebo to risknout a všechno otevřít. Místo toho se dělají polovičatá řešení jak někde v Kocourkově.“
S hospodským z Partyky souhlasí i karvinská zastupitelka Zuzana Klusová (Piráti): „Celá situace je absurdní a už se v ní skoro nikdo nevyzná. Tak trochu to vypadá, že je jednou koronavirus nebezpečný více a jindy méně, podle toho, jak se to zrovna hodí. Považuji vývoj v posledních týdnech na Karvinsku a Těšínsku za důkaz toho, že vláda selhává, rozvolňování je chaotické, opatření nejasně zdůvodněná a lidé ztrácejí důvěru v to, že tam nahoře někdo skutečně ví, co dělá.“
V pondělí u hraničního mostu dokonce proběhla tichá demonstrace žádající okamžité otevření hranic. Zdvihnutí závory si vynucuje třeba i Kongres Poláků, což je orgán zastupující polskou menšinu v České republice. Prolomení zákazů na čáře chce také starostka polského Cieszyna Gabriela Staszkiewiczová. Starostové na české straně hranice jsou ale mnohem opatrnější.
Starosta Petrovic: Hranice neotvírejme
„Minulý týden jsme měli v obci přes třicet nakažených koronavirem, teď už jejich počet překročil šedesátku,“ řekl CNN Prima NEWS v pátek ráno starosta Petrovic u Karviné Marian Lebiedzik. Tahle obec je do Polska vklíněna jako zub a stačí přeskočit hraniční patník a rázem stojíte mezi polskými domy. Všechny sousední obce přitom hlásí nepříjemná čísla. „V sousedních polských Zebrzydowicích mají přes 200 nakažených, podobné je to v Godówě a město Jastrzębie hlásí 1 300 nemocných a několik dalších tisíc v karanténě.“
Jsou to alarmující čísla, vždyť dle údajů Johns Hopkins University ze 17. června bylo v Polsku COVID-19 zatím nakaženo 30 701 lidí a 1 286 z nich zemřelo. V polském Slezském vojvodství, které hraničí s Moravskoslezským krajem, už přitom počet nakažených dosáhl 12 tisíc. Jen v šachtách těžební společnosti Jastrzębska Spółka Węglowa bylo na počátku tohoto týdne potvrzeno 3 521 případů nakažení a na dvanáct šachet byla uvalena třítýdenní karanténa, která skončí až v průběhu července. Doly společnosti Jastrzębska Spółka Węglowa přitom leží i v těsné blízkosti českých hranic. Z Karviné je to do Jastrzębie pět kilometrů, z Českého Těšína dvanáct a z Petrovic jen krůček.
Jak dopadne plošné testování v OKD?
Petrovice znova ovládl strach. Podobný tomu z poloviny března po vyhlášení nouzového stavu. „Bojíme se, raději nikam nechodíme, v obchodě nám nakoupí syn,“ říkají důchodci, na které volám přes plot. Drží si dostatečný odstup, i starostu obce seženu jen telefonicky a na radnici visí cedule s nápisem: „Zákaz vstupu bez vypsání anamnestického dotazníku.“ Starosta je rád, že stát zatím nechává hranice s Polskem v podstatě uzavřené. „Hlavně jde o to, aby se nám tady nenahrnuly tisíce Poláků do obchodních center i menších obchodů kolem hranic,“ říká.
Sám si ale není jist, zda hranice dokážou epidemii přibrzdit. V Petrovicích i v okolí se koronavirus úspěšně šíří i při střežení čáry. Zdrojem nákazy jsou podle něho doly OKD, kam se nemoc nejspíš dostala kvůli polským pendlerům. „Česká vláda mohla od dubna pohodlně sledovat, jak moc se COVID-19 šíří v polských dolech a jaká se tam zavádějí opatření včetně plošného otestování všech havířů. Nepoučila se a zaspala, s plošným testováním havířů OKD se vlastně začalo až tento týden,“ zlobí se petrovický starosta.
Starosta také volá po tvrdší kontrole nakažených, kteří nemají příznaky a nemusejí do špitálů: „V Polsku je to velmi přísné, nemocné v karanténě třeba velmi často kontroluje policie.“ Česká republika vsadila na dobrovolnost. „Nikoho tak nemůžu k ničemu nutit. Náš krizový štáb třeba nabízí nakaženým občanům Petrovic speciální pytle, protože odpad z těchto rodin by měl být podle hygieniků oddělen od jiného odpadu. Přihlásili se nám dva občané,“ říká starosta Petrovic.
Modlitba za mrtvé havíře
Na skok se zastavuji i před nedalekým Dolem ČSM ve Stonavě. Také z piety, předloni jsem tady jako novinář prožíval příběh hornického neštěstí, při kterém vyhasly životy třinácti havířů. „Kámen, plamen, amen / tichá noc vdov / prázdné postele na ubytovně / třináct srdcí osm set metrů pod zemí / a spousta dětí někde v Polsku,“ napsal jsem bezprostředně po výbuchu v prosinci 2018.
Z třinácti obětí důlního výbuchu bylo dvanáct polských pendlerů. Dnes tady už za mrtvé svíce nehoří, havíři je kladli před socialisticky realistickou mozaiku s výjevem úderníka a dítěte. Snažím se dát do řeči s jedním horníkem, kterému právě skončila směna. Pod svým jménem mluvit nechce a stejně jako havíř, kterého jsem potkal v Českém Těšíně, je zmaten z odporujících si zpráv o budoucnosti OKD, které se na něho denně valí. „Běžte všici do p***le! Novináři i vláda, všichni jen lžete,“ ukončuje můj nedlouhý pokus o rozhovor.
Chápu ho. Havíři denně riskují život. Dole si musí chlapi stoprocentně věřit, zatímco na denním světle kolem sebe vidí spoustu falše a mlžení. Nic není řečeno upřímně a na rovinu, jak si to říkají havíři na čelbě i v rubání.
Po pivnici jen s rouškou
Cestou z Dolu ČSM do Karviné jsem ze strany OKD symbolicky potrestán kropicím vozem, který čistí silnici zaprášenou uhelným prachem. Ve skutečnosti kropicí vůz na asfaltu vytvoří černou břečku, takže můj bílý automobil za chvíli vyhlíží, jak kdybych s ním vyfáral přímo z devátého patra Dolu ČSM. No nic, takové je Karvinsko.
V restauraci Permon v Karviné si deset minut poté sedám k několika vysloužilým horníkům. Otevřeli by hranice s Polskem? „Ani náhodou, když hranice otevřou, koupím si samopal a začnu to tam rovnou střílet,“ překvapí mě jeden z nich drsnou odpovědí. Pak zmírní: „To je taka sranda, ale musí se to nechat zavřené.“ A další štamgast dodá. „Zavřít! My tu máme svoje problémy, oni mají svoje, nebudeme si přece přidělávat další.“
Z pandemie mají ve svých letech oprávněné obavy, jeden z nich dokonce sedí u piva s rouškou. A mnohem větší strach než někde v Litomyšli nebo třeba v Českých Budějovicích tu má i obsluha restaurace. Na výčepu proto visí příkaz, který se v tomhle karvinském hornickém výčepu opravdu přísně dodržuje: „Zákaz pohybu po pivnici bez roušky!“
