Před 90 lety došlo v Leningradě k vraždě Sergeje M. Kirova, jednoho z nejmocnějších mužů tehdejšího SSSR. Dodnes se spekuluje, zda za smrtí populárního bolševického vůdce a vyhlášeného proutníka nestál samotný Stalin. Kremelskému vůdci přišel zločin každopádně vhod: stal se vítanou záminkou pro spuštění Velkého teroru, při němž v následujících letech zahynulo kolem 1,5 milionu lidí.
Někdejšímu chlapci z uralského sirotčince Sergeji M. Kirovovi táhlo na padesátku. Na někoho ze zapadlého městečka Uržum se mu nežilo zle: v hierarchii bolševické velmoci se vyšplhal až těsně za Stalina, mezi obyčejnými lidmi byl z těch dvou dokonce oblíbenější. Vedlo se mu i v soukromí: měl milenek jak tajga bříz, v paláci baleríny Matildy Kšesínské pořádal orgie se sólistkami Mariinského divadla.
Přesně před 90 lety však narazil.
Pozdě odpoledne 1. prosince 1934 přicházel do své kanceláře v leningradském Smolném institutu, obvykle pozorný osobní strážce se trochu opozdil. Pro mladého atentátníka Leonida Nikolajeva to tak bylo docela snadné, prostě jen v pravou chvíli vystoupil ze stínu a střelil bolševického vůdce zezadu do hlavy.
ČTĚTE TAKÉ: Putinovy řeči o Ukrajině? Stejně šílené, jako kdyby chtěli Britové zpět USA, říká ruský historik
Komunista, jehož skutečným příjmením bylo Kostrikov, padl na místě mrtev.
Proč musel zemřít? Dodnes to není zcela jasné. Stále se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit ani verzi, že Kirova nechal zabít samotný Stalin.
Některá fakta by tomu nasvědčovala. Předně – kníratému Leninově nástupci se tragédie tuze hodila, použil ji jako záminku pro rozpoutání Velkého teroru, při kterém v následujících letech kvůli upevnění vlastní moci poslal na smrt zhruba 1,5 milionu lidí.
Sergej M. Kirov Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ale nešlo jen o to.
Bolševický švihák sice dlouho při vnitrostranických bojích stál na Stalinově straně proti rivalům Grigoriji Zinověvovi a Lvu Kameněvovi, hlavě SSSR však časem pozvolna začínal přerůstat přes hlavu.
V případech s opozičníky Rjutinem a Smirnovem, které kremelský šéf hodlal za jejich opovážlivost popravit, si jeho obvykle loajální přítel troufnul oponovat. Stalinovi navíc nemohlo uniknout, že některým důležitým soudruhům by se Kirov zamlouval i jako první muž komunistické strany.
Klamavá jinošská tvář
Sluší se zdůraznit, že ani Kirov nebyl žádný lidumil. Už při svém revolučním působení v Astrachani poslal na smrt čtyři tisíce lidí, mnoho jiných přišlo na stejném místě o život při hladomoru, který vzešel právě z Kirovova popudu.
Jeho jinošsky nevinná tvář klamala.
Osobně dohlížel na otrockou práci odsouzenců při stavbě Bělomořsko-baltského kanálu. Jakmile se stal šéfem leningradských komunistů, vyhnal na Sibiř desítky tisíc obyvatel neproletářského původu, spoustu dalších nechal popravit. Brutálně postupoval při tažení proti vědcům a rolníkům, jím schválenou vyhlášku O ochraně vlastnictví státních podniků označil za příliš drakonickou dokonce i sám Stalin.
Lenin a Stalin v srpnu 1922 Zdroj: profimedia.cz
Je možné, že když se tohle všechno sečetlo, bylo to pro moskevského diktátora už moc. Nepřímých indicií by se pár našlo.
Předně – kde se v době osudného útoku loudal Kirovův bodyguard? Byla opravdu náhoda, že jen chvíli po vraždě zemřel při podivné autonehodě? Jak by se Nikolajev mohl sám dostat do pečlivě střežených prostorů pro stranické špičky? Vymýšlel si snad při výslechu, když uvedl, že zbraň měl od zástupce leningradského šéfa NKVD? A není podezřelé, že vyšetřování vraždy pak osobně řídil samotný Stalin?
Jistě, přes to všechno nelze vyloučit ani teorii, že atentát byl skutečně celý v režii 30letého Nikolajeva, bývalého zaměstnance ústavu stranických dějin, frustrovaného nedávným vyhozením z partaje. Proti ztrátě členství protestoval i v dopisech Stalinovi a Kirovovi, odpovědi se nedočkal. Ke druhému z nich měl proto cítit skutečnou nenávist.
Pohřeb Sergeje M. Kirova Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jak to tedy bylo?
Třeba tak, jak ve své brilantní knize Dějiny Ruska 20. století naznačuje historik Andrej Zubov: „Stalinovi donesli, že jakýsi Leonid Nikolajev, manžel jedné z Kirovových milenek, Mildy Drauleové, která pracovala ve Smolném jako sekretářka, je odhodlán, ať už ze žárlivosti či z politických důvodů, Kirova zabít. NKVD dostala pokyn Nikolajevovi v ničem nebránit. A Nikolajev na třetí pokus Kirova zastřelil.“
A začaly hrůzy
Stalin okamžitě zahájil tažení proti údajné kontrarevoluční, dobře organizované bandě. Za hlavu vymyšleného spiknutí označil Lva Trockého. V Leningradě a Moskvě brzy poté popravili 70 „bělogvardějců“, zatkli 6 500 osob.
„Obvinili je nikoliv z opoziční úchylky, ale z vraždy Kirova. Označili je za zinověvce. A samotného Zinověva, Kirovova předchůdce na postu šéfa leningradské stranické organizace, za inspirátora vraždy. Sám Nikolajev a skupina komsomolců, s nimiž se měl podle obvinění dopustit spiknutí, byli zastřeleni 29. prosince,“ píše ruský historik Zubov.
Při tzv. prvním moskevském procesu byli následně v srpnu 1936 popraveni jak Kameněv se Zinověvem, tak čtrnáct ostatních členů „teroristického centra“. Velký teror pak měl několik dalších etap. Stalinovi se brutálními represemi podařilo odstranit náznaky jakékoli opozice, získat absolutní moc.
Sergej M. Kirov (vlevo) a další komunistický prominent Valerian Kujbyšev Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
NKVD jen v letech 1937 a 1938 zatkla 1 548 367 osob, z nich bylo 681 692 zastřeleno. Ve fázi trvající 16 měsíců byl v největším utajení kulkou do týla popraven jeden dospělý obyvatel SSSR ze sta. Obrovské množství dalších končilo v gulazích, zakusilo nesmírné utrpení i mučení. Nejméně 200 tisíc osob se pak dočkalo „alespoň“ nucené deportace.
Vnitřní nepřítel se hledal všude, zejména mezi tzv. bývalými lidmi – u kulaků, kněžích, sociálních revolucionářů, jejich rodin. O skutečnou „vinu“ nikomu nešlo, důležité bylo nanejvýš splnit plán v počtu odsouzených na daný region.
„Pokud zastřelíme o tisíc lidí více, než bylo plánováno, nic se nestane,“ řekl významně šéf NKVD Nikolaj Ježov.
„Tyrane, netvore, ať si tvou duši vezme čert“
I v zemi pevně sešněrované bolševickou tyranií si nicméně lidé mysleli své. Ukazují to dochovaná slova jedné dobové písně, která se asi z pochopitelných důvodů na veřejnosti moc nahlas nezpívala: „Ej, říká mrkev ředkvičce, Stalin zabil Kirova v chodbičce.“
Více než polovina Rusů považuje Josifa Stalina stále za velkého vůdce. Zdroj: Profimedia.cz
Důkazem nespokojenosti části sovětských obyvatel budiž i nazlobený dopis Stalinovi z roku 1937 od jisté Anny Alexejevny Pavlovové, prosté leningradské švadleny, nalezený v archivech KGB. Takto jej cituje Zubovova kniha:
„Cožpak tě ještě neomrzelo, tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii? Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi přivedl ubohý lid; z toho tvého radostného života choděj jak stíny umrlců: otrhaní, bez bot, hladoví a promrzlí. Ty prokletý netvore, vždyť jsi zotročil všechen lid, ruský chudák se má dnes hůř než za roboty…“
„Nemysli si, že jsou všichni spokojeni s tím vaším gaunerským pořádkem, ale všichni musí mlčet a provolávat slávu Vám, parazitům, parchantům, vrahounům lidí, protože mají za zády bodák a kavkazský karabáč. Jen si vem, kolik jsi zamordoval lidí, jen počkej, až budeš chcípat… Ať si tvou duši vezme čert, ty proklatý krvežíznivče…“
„Tvoje konstituce je ve skutečnosti prostituce, nic víc a nic míň. Týráš lid a vás parazity a bastardy zase kosí Hospodin. Tví bastardi chcípají jeden za druhým, když jeden bandita zdechne, hned vyvěšujete prapory, komedianti zatracený. Kirova zabili, kolik se prolilo krve a zničilo rodin kvůli jednomu parchantovi, a křičíte, že prý hněv lidu a lid žádá smrt. Lžete, banditi, krvežízniví, to jsou vaše slova, a ne lidu… Stejně dříve nebo později zatnou tipec tobě i těm tvým vrtichvostům…“
V. I. Lenin při projevu. Vpravo od tribuny Lev D. Trockij, který byl později z fotografie odretušován. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Statečná pisatelka Pavlovová byla nejdříve odsouzena k desetiletému pobytu v lágrech, při následném přezkoumání případu vyfasovala trest smrti.
Popravili ji v únoru 1938.
MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Ostrá hádka o Ukrajinu. A dost, neurážej české občany, pustila se Konečná do Zdechovského
