Stalinův pakt s Hitlerem šokoval celý svět, poslal na smrt stovky tisíc lidí. Putin jej hájí

Současný ruský režim je na jakékoli napadání paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939 háklivý, interpretuje jej jako nevyhnutelnost. Jak bychom smlouvu o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem měli podle vás zpětně chápat?
Šlo především o vítězství geopolitiky nad ideologií. Zprávy z Moskvy a z Berlína z 23. srpna 1939 a dnů následujících opravdu připomínaly onu slavnou scénu z Orwellova románu 1984, kdy je zfanatizovanému davu ohlášeno, že Oceánie není po léta ve válce s Eurasií, ale s Eastasií…

Po všem tom komunistickém ryku o nutnosti politiky kolektivní bezpečnosti proti nacistické expanzi a o potřebě vytvářet vlády lidové fronty proti fašistickému nebezpečí, a z druhé strany po vytvoření Paktu proti Kominterně a exaltované propagandě o potřebě zamezit komunistické hrůzovládě ve Španělsku i jinde, se dvě největší evropské mocnosti, ovládané antagonistickými totalitními ideologiemi, domluvily na rozsáhlé spolupráci.

Pro svět to musel být šok.
Ano, ten svazek doslova šokoval bezpočet levicových politiků i mnoho komunistů po celé Evropě – a na druhé straně způsobil pád vlády v Japonsku. Vzhledem k oné několikaleté propagandistické kampani to bylo skutečně ohromující. Přitom ale nešlo v dějinách mezinárodní politiky o první takový obrat o 180 stupňů. Srovnatelné paralely mají jedno společné – staly se také z rozhodnutí kremelských vládců.

Připomněl bych uzavření separátního míru s Pruskem na sklonku sedmileté války, po smrti carevny Alžběty I. a nástupu Petra III. na trůn, a především pak tylžský mír z roku 1807, který má s paktem Stalina s Hitlerem řadu podobných rysů: po předchozí válce se Rusko domluvilo s hlavní expanzivní evropskou mocností na rozdělení sfér vlivu a následně dokonce poskytl car Alexandr Napoleonovi pomoc ve válce proti Prusku.

A můžeme v té analogii pokračovat: Stalin na svou důvěřivost doplatil podobně jako Alexandr – a Hitlera i Napoleona tažení do Ruska nakonec fatálně vyčerpalo a přispělo k jejich pádu.

Kdo dnes v Rusku řekne, že Stalin a Hitler byli spojenci, může být trestně stíhán. Co to vypovídá o Putinově režimu?
No, to je trochu návodná otázka… Nicméně není nejmenších pochyb, že současné Rusko je tvrdou – a postupně stále tvrdší – diktaturou, jejímž snahám o demokratický nátěr už snad nikdo soudný nemůže věřit. Putin sám přikládá správnému výkladu dějin značnou váhu (viz jeho vlastní historiografické exkurzy) – a v tomto kontextu je i jejich „závadná“ interpretace trestným činem.

Třeba komunisté často argumentují, že smlouvu o neútočení podepsala s Hitlerovým Německem v roce 1938 i Francie. V čem byl tedy pakt s Molotovem jiný?
Využiji této příležitosti k tomu, abych řekl, že podle mě by se komunisté měli především někde tiše stydět za všechno to zlo, které na tomto světě napáchali… No, ale oni vždy raději poukazovali a poukazují na to, co způsobili ti druzí – často zcela nepřesvědčivě a většinou i demagogicky.

Nuže, pakt o neútočení, resp. francouzsko-německá deklarace o přátelství z 6. prosince 1938 vyjadřovala připravenost řešit sporné otázky dohodou – a především neobsahovala žádný tajný protokol o rozdělení sfér vlivu na účet dalších zemí. To ostatně neobsahovala ani Mnichovská dohoda, jakkoli byla uzavřena na úkor Československa.

Nicméně Francie a Británie na ní nijak neprofitovaly, pouze se snažily nějak limitovat německou expanzi, aniž by kvůli tomu šly samy do války. Samozřejmě, 15. března 1939 se ukázalo, že to bylo všechno naivní a že Hitlerovi se nedá věřit. A tak už na konci března 1939 Británie a následně i Francie daly Polsku garanci, že v případě útoku na něj Polsku pomohou. A tak 3. září 1939 obě mocnosti vyhlásily Německu válku, jakkoli jejich možnosti reálné pomoci byly omezené, zvláště když Britové svou pozemní armádu začali teprve budovat a francouzská armáda se po léta připravovala na defenzivní válku a nejvíce investovala do výstavby Maginotovy linie – soustavy rozsáhlých pevností na své východní hranici.

Vraťme se ale k paktu Molotov-Ribbentrop, konkrétně k vámi zmíněnému tajnému protokolu. Co bylo jeho součástí?
Tajný protokol rozděloval sféry vlivu ve východní Evropě. Německu měla připadnout západní část Polska a Litva, zatímco Sovětskému svazu Estonsko, Lotyšsko, Finsko, Besarábie a hlavně východní část Polska až po linii danou řekami Visla, Narev a San.

Součástí dohody mezi Sověty a Němci prý byla i deklarovaná spolupráce gestapa a NKVD. Je to tak?
Smlouva o spolupráci v boji proti polskému odbojovému hnutí mezi Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) v čele s Reinhardem Heydrichem a sovětským NKVD vedeným Lavrentijem Berijou byla podepsána až 28. září, při druhé Ribbentropově návštěvě Moskvy.

Německý říšský ministr zahraničí tehdy se svým sovětským protějškem Molotovem podepsal také další smlouvu, tentokrát o hranicích a přátelství. Ta ve svém tajném dodatku nakonec přisoudila Litvu Sovětskému svazu – výměnou za lublinské a část varšavského vojvodství, které tedy připadly Německu.

Získal Stalin od dohody s Němci to, co si přál?
Ano, jednoznačně. Považoval to za skvělé vítězství. Pakt Molotov-Ribbentrop zcela změnil geopolitickou situaci v Evropě, s níž Moskva nebyla spokojena ani v nejmenším, protože vyplynula z ruské kapitulace v roce 1918 (brestlitevský mír) a následné prohrané války s Polskem (rižský mír). Stalin přitom už od dob intervence proti mladému sovětskému státu hluboce nedůvěřoval Západu, což Mnichovská dohoda jen posílila. Očekával, že v případě vytvoření Velké aliance (s Británií a Francií), o níž se na jaře a v létě 1939 intenzivně jednalo, by tíhu války s Německem reálně nesl jen Sovětský svaz.

Proto do těch jednání vnášel další a další nepřijatelné podmínky – a čekal na Hitlerovu iniciativu. Německý vůdce o spolupráci s východními komunisty z ideologických důvodů nestál – ale nechal se nakonec přesvědčit Ribbentropem a dalšími, včetně své generality, která se pochopitelně obávala války na dvou frontách. Naopak Stalin se ze svého pohledu vyhnul válce s nejsilnější kontinentální mocností – a otevřel si cestu k rozsáhlé územní expanzi, kterou mohl získat podstatnou část území ztracených po světové válce.

Proč vlastně tolik prahnul po zisku přinejmenším části Polska?
Jednak šlo o touhu obnovit ruskou či sovětskou říši pokud možno co nejvíce v rozsahu carského Ruska a jednak Polákům chronicky nedůvěřoval. Ostatně, i Velký teror vrcholící v letech 1937-38 byl zacílen nejen třídně, ale také etnicky – mj. proti Polákům a na východě proti Japoncům. Vjačeslav Molotov označil Polsko na podzim 1939 za „nestvůrného zplozence“ Versailleské smlouvy. To byla zřejmě upřímná slova. Po prohrané rusko-polské válce byla ta nenávist enormní – zvláště když na základě rižského míru získalo Polsko pás území o šířce 250-300 km na východ od Curzonovy linie, navrhované Dohodou v roce 1919 zhruba podle etnického principu. A na těchto územích Poláci tvořili výraznou menšinu.

Pokud by se SSSR v roce 1939 nepřidal k útoku, měli by Poláci větší šanci se Němcům ubránit?
Dlouhodobě asi neměli šanci, nicméně mohli odolávat déle a vytvořit si lepší podmínky pro ústup a třeba i nějakou formu evakuace. To by samozřejmě záleželo zejména na sovětském postoji.

Ale podstatné bylo především to, že Stalin neměl zájem vytvořit onu Velkou alianci s Británií a Francií, která jediná mohla Hitlera včas efektivně zastavit. Část historiků, samozřejmě včetně těch komunistických a proputinovských, z krachu těch jednání viní západní mocnosti.

Podle mě jde ovšem o zaměňování příčin a následků. Stalin si byl dobře vědom, jak nepřijatelné jsou některé jeho kategorické požadavky, které do jednání vnášel – zejména na to, aby Britové a Francouzi umožnili Sovětskému svazu vstoupit do sousedních zemí podle vlastního uvážení i v případě tzv. „nepřímé agrese“ (tj. nějakého „neblahého“ politického vývoje) a především aby nějak zajistili souhlas polské vlády se vstupem sovětských vojsk na své území. Polákům bylo přitom jasné, že by z něj sovětské jednotky nikdy neodešly…

Molotovova nóta Varšavě tvrdila, že Rudá armáda překročí východní hranice Polska, aby vzala pod ochranu ukrajinský a běloruský lid. Člověka napadá, že rétorika Moskvy se od té doby příliš nezměnila…
Ano, to je obvyklý způsob zdůvodňování agrese – ochranou národních soukmenovců. Hitler s Goebbelsem doslova vykřikovali prakticky to samé v letech 1938-39, když postupně obsazovali Československo i Polsko. Ovšem reálně se onen „zachráněný“ ukrajinský a běloruský lid pod sovětskou vládou dočkal o dost horší perzekuce i životních podmínek, než co předtím prožíval v meziválečném Polsku.

Co čekalo obyvatele, kteří žili na Sověty obsazeném území Polska?
Na konci listopadu 1939 sice získali sovětské občanství, ale čekala je sovětizace v podobě násilné kolektivizace a perzekuce všeho druhu zacílené především proti etnicky polskému obyvatelstvu, ale rovněž proti „kulakům“, buržoazii, inteligenci, církevním představitelům – a všem dalším lidem, které sovětské úřady z různých důvodů považovaly za nespolehlivé a podezřelé…

Do přepadení Sovětského svazu Německem bylo z bývalých polských území deportováno přes 389 tisíc lidí. Jaký byl jejich osud?
Násilné transporty v několika vlnách od února 1940 do června 1941 směřovaly zejména na Sibiř a do střední Asie, což si samozřejmě vyžádalo enormní počet obětí, které nelze přesně vyčíslit. Oněch téměř 22 tisíc důstojníků a dalších příslušníků polské elity povražděných na jaře 1940 příslušníky NKVD v Katyňském lese u Smolenska a v blízkosti Charkova a Kalininu představuje jen příslovečnou špičku ledovce v rámci masových perzekucí rozpoutaných v té době sovětským režimem.

A to nejen na území meziválečného Polska, ale od léta 1940 také v anektované Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Besarábii a Bukovině, jakož i na územích přičleněných po „zimní válce“ na úkor Finska. Bezprostředně před příchodem Němců v létě 1941 NKVD povraždila ještě tisíce dalších vězňů, zejména v Pobaltí – a pro další zorganizovala doslovné „pochody smrti“ na východ. Rozsah a krutost celé této vlny represí si stěží lze vůbec představit…

Kolik lidí tedy dohromady zaplatilo za Stalinův pakt s Hitlerem životem?
Záleží na tom, které oběti bychom do takového sčítání zahrnuli. Patří do toho polské oběti německého útoku a následných represí? Jen zimní válka si vyžádala asi 200 tisíc obětí. Každopádně součet osob násilně usmrcených v období od podpisu paktu do německého útoku na Sovětský svaz na územích, o kterých byla v tajném protokolu řeč, případně odtamtud odvlečených a poté zabitých či utýraných k smrti, představuje jednoznačně vysoké stovky tisíc. Byť pochopitelně nelze říci, kolik z nich by bylo povražděno, kdyby pakt nebyl podepsán. Samozřejmě by totiž záleželo na tom, co by se dělo místo toho, tedy znovu především jaký postoj by byl zaujal Sovětský svaz. Velká aliance mohla zastavit Hitlerovu agresi už v raném stádiu. Potom mohly být ušetřeny miliony, vlastně desítky milionů životů...

Mezi německou a sovětskou armádou se při porcování Polska ocitnul i Československý legion, tedy jednotka z vojáků, kteří před tím odešli z okupované vlasti. Co se ví o jejich osudu?
Československý legion byl internován Sověty – což pro jeho příslušníky byla neskonale lepší varianta než padnout do rukou Němců. Většina z těchto československých vojáků byla následně, po tajných jednáních a za britské peníze, v několika transportech na jaře 1940 a z větší části pak na jaře 1941 přesunuta buď zpočátku do Francie (což byla jen opravdu malá část) nebo posléze na Střední východ. A tak zatímco polští důstojníci byli po tisících stříleni, českoslovenští vojáci se mohli zapojit do bojů proti jednotkám Osy.

Jaká území z těch, která SSSR získal v období po paktu Ribbentrop-Molotov, patří dodnes Rusku?
Území meziválečného východního Polska dnes patří Ukrajině, Bělorusku a z menší části Litvě. Besarábie, získaná na úkor Rumunska, je z větší části dnešním Moldavskem (kam ovšem Rusko expanduje přes Podněstří), menší část na jihu a také na severu je součástí Ukrajiny. Bukovina (která ovšem nebyla v paktu zmíněna a Stalin její anexí v létě 1940 Hitlera nemile překvapil) je rozdělena mezi Rumunsko a Ukrajinu. Rusku tedy patří jen území, která v zimní válce 1939/40 získalo na úkor Finska, tzn. především Karelská šíje mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem a většina Karélie, dále na sever oblast Salla a také půlka Rybářského poloostrova u břehů Severního ledového oceánu.

Hitler na SSSR nakonec bez ohledu na zmíněný pakt stejně zaútočil. Bral si to Stalin hodně osobně?
Podle toho, co víme, tak ano. Do poslední chvíle odmítal veškeré zpravodajské informace, které stále jednoznačněji dokazovaly, že se Němci chystají k útoku. Jejich nositele adekvátně tomu častoval nevybíravými výrazy. Následně zcela nerealisticky trval na okamžité protiofenzivě – což jen znásobilo katastrofální sovětské ztráty v prvních dnech německo-sovětské války. Posléze se – zřejmě v naprosté deziluzi – stáhl na svou „daču“ v Kuncevu, kam ho ovšem nakonec přijeli požádat ostatní bezradní členové nejvyššího stranického vedení, ať vede Sovětský svaz ve válce dál. Zjevně ho to potěšilo; bál se totiž, že ho přišli zatknout…

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Moskva trestně stíhá reportéra CNN Walshe. V Rusku podle ní natáčel nelegálně, stanice ho hájí