Taxikáře zastřelil, dvě ženy napadl nožem a mačetou. Nejsem žádný vrah, hájil se u soudu

Bylo léto roku 2009, když si dvojice procházející kolem Dolnomlýnského rybníka v pražské Krči všimla podezřelého muže. Ve tmě mu nebylo vidět do tváře, něco držel v ruce a i přes svou houpavou chůzi, při které těžce došlapoval na jednu nohu, spěchal. Zašel za roh ulice a v dálce se začaly ozývat sirény přivolaných hasičů. Dvojice, která tento zvláštní výjev zahlédla, v tu chvíli netušila, že právě potkala brutálního vraha, navíc jen krátce po činu.

Luboš Miko byl recidivista, kterého policisté dobře znali. Pokud vyšetřovali nějakou krádež, a podle databází se pohyboval poblíž, byla to pro kriminalisty takřka poloviční práce. Za padesát let svého života strávil téměř polovinu za mřížemi českých věznic. Nešlo ale o nic vážného. Miko byl zkrátka kovaným zlodějem, který si na násilný trestný čin nikdy dříve netroufl.

Vše se zlomilo během několika málo dní na konci léta roku 2009. Miko byl na svobodě, ale žít bez mříží na okně se mu nedařilo. Špatně si obstarával práci, tedy i peníze. Znovu se vracel k tomu, co mu šlo asi nejlépe – ke krádežím. Podle pozdějších výpovědí znalců trpěl sklony k agresivitě. Možná právě to dohnalo tehdy padesátiletého recidivistu k násilným činům.

Cesta do Kunratic

Poprvé během své kriminální kariéry si obstaral zbraň. Použil ji během noční jízdy taxíkem do pražských Kunratic. Sedmdesátiletým řidičem se nechal odvézt na hráz jednoho z rybníků v pražské Krči a zamířil bezmocnému taxikáři na hlavu. Chtěl cennosti nebo peníze, které mu senior za volantem bez rozmyšlení dal. Myslel, že právě spolupráce mu zachrání život. Vrah ale neznal slitování. Podle pozdějších výpovědí začal svou oběť dokonce ponižovat a po několika chvílích plných hrůzy dvakrát vystřelil.

I přesto, že to bylo poprvé, co Miko zabil člověka, choval se jako profesionální zabiják. Na nic nečekal a začal po sobě zahlazovat stopy. Bezvládné tělo vytáhl z vozu a odvlekl do rybníka. Auto pak prohledal, vzal mobilní telefony, pár stokorun, napil se z plastové lahve, která ležela v taxíku, a vůz zapálil. Když se přesvědčil, že celé auto hoří, z místa odešel.

Když se na místo dostali policisté, byl už vrak zcela shořelý. Policejní technici přesto dokázali mezi ohořelými sedadly objevit stopy krve. Bylo jasné, že nešlo o nešťastnou náhodu. Okolí taxíku obsadila policie i novináři. Bylo nutné najít co nejvíc stop. „Na místě události zajišťovalo stopy pět desítek policistů,“ prohlásil tehdy na místě mluvčí pražských policistů Tomáš Hulan.

Když policejní potápěči vylovili z přilehlého rybníka lidské tělo, bylo jasné, že jde o vraždu. K vrahovi ale v tu chvíli ještě policisty žádná stopa nevedla. V prvních dnech vyšetřování se dokonce spekulovalo o vyřizování účtů mezi pražskými taxikáři.

Nevydařené loupeže

Luboš Miko byl v tu dobu plný sebevědomí. Těšilo ho, že si kriminalisté lámou nad vraždou hlavu. Známého zloděje pražské galérky z tak závažného činu nikdo nepodezíral. S jídlem ale roste chuť. Miko už nechtěl pouze krást. Se zbraní v ruce se cítil nepřemožitelný. Když o pár dní později šplhal po hromosvodu jednoho z pražských paneláků, žádnou pistoli už u sebe neměl. To zřejmě zachránilo obyvatelce bytu, který se rozhodl vykrást, život. Během nočního vloupání byl totiž tak neopatrný, že ji probudil. Aby nezačala křičet, vzal do ruky kuchyňský nůž a několikrát ji bodl. Tím získal dostatečný náskok a z bytu utekl. Ženu zachránil přivolaný lékař.

Na další ze svých akcí se už vyzbrojil lépe. Do herny na pražské Florenci vešel s pistolí. Tehdy se prý obsluze dokonce omluvil. „Šel s telefon ven, chvíli tam telefonoval. A za chvíli se vrátil s pistolí s tím, že je mu to líto, ale že potřebuje peníze,“ tvrdila přepadená obsluha. Naopak při další loupeži už byl nelítostný. To když prodavačka večerky přišla během potyčky s ním o několik prstů na ruce. Připravil ji o ně dlouhou mačetou.

Plastová láhev s otisky

V tu dobu už mu byli kriminalisté na stopě. I přes požár auta, kterým chtěl vraždu zamaskovat, totiž Miko zapomněl na důležitou stopu. Plastovou láhev, ze které v taxíku pil. Technici z ní i přes plameny a zásah hasičů dokázali sejmout otisky prstů i stopy DNA. Osmkrát trestaného recidivistu bylo podle policejní databáze otisků prstů jednoduché usvědčit. Během prvních výslechů se dokonce přiznal. Až později ale otočil. „Já kradu, já jsem zloděj, ale nejsem žádný vrah,“ tvrdil. Státní zástupce měl ale jasno a soudce mu dal brzy za pravdu.

Luboš Miko si vyslechl svůj devátý rozsudek, který v létě roku 2012 potvrdil i Vrchní soud. Ke dvaceti dosavadním letům za mřížemi mu přibyl ten vůbec nejpřísnější trest. Odnětí svobody na doživotí. Do poslední chvíle ale u soudu tvrdil, že sedmdesátiletého taxikáře nezavraždil.