Rozhovor s pilotem F3 Romanem Staňkem
Dá se říct, že má nůž na krku. Paradoxně tuto tíživou situaci vytvořil jeho vlastní otec. Pilot Roman Staněk je momentálně jediným Čechem, který má reálnou šanci na to, aby se za pár let objevil v nablýskaném světě formule 1. „Musím ve zbytku sezony ukázat, co ve mně je a že ve formuli 3 už nemám co dělat,“ vypráví v rozhovoru pro CNN Prima NEWS 18letý talent.
Třetí sezonu krouží po okruzích jako jezdec seriálu formule 3. Dělí ho jen dvě patra od smetánky – tedy slavné „ef jedničky“, ve které ze z Čechů objevil na začátku tisíciletí na pouhé tři závody jen Tomáš Enge.
Ale výstup směrem vzhůru je extrémně náročný. Zvlášť, když se teď ocitá pod extrémním tlakem. Otec Roman Staněk starší rozhodl, že v tomto ročníku musí jeho syn skončit nejhůře na třetím místě v celkové klasifikaci. Jinak kariéra končí, protože už tak byla extrémně drahá.
Zatím je pilot stáje Trident v pořadí šampionátu na páté pozici. Rodák z Valašského Meziříčí ví, že oproti předchozím rokům udělal velký progres. Ale sráží ho hromada smůly. Proto doufá, že si neštěstí už vybral dost. A že ve čtyřech zbývajících závodních víkendech poletí vzhůru.
Kdybyste skončil čtvrtý smolně o jediný bodík, bude i tak váš konec definitivní?
Takovou otázku si také pokládám. Jsem v situaci, kdy ze sebe musím vydat opravdové maximum v každičkém závodě. Auto na to mám – je rychlé, dobře nastavené. Je to v mých rukách, ale jsou věci, které neovlivním. Jako jsem například neovlivnil v Bahrajnu dva defekty. I naposledy v kvalifikaci v Rakousku jsem měl pech, jinak jsem mohl skončit na pole position, nebo minimálně v nejlepší trojce. Smůly už bylo opravdu dost. Věřím, že se teď na nás usměje štěstí a už o víkendu v Budapešti shrábneme dost bodů.
A k té otázce – opravdu se nemůže změnit rozhodnutí ze začátku roku?
Měl jsem před sezonou zkrátka dohodu s mým otcem – hlavním sponzorem – i dalšími lidmi. První, druhý, případně třetí. Musím ve zbytku závodů ukázat, co ve mně je a že ve formuli 3 už nemám co dělat. Je to má třetí sezona v tomto seriálu, roky ubíhají. Fakt je to tak, že teď musím. Zopakuji, že sportovního neštěstí už se stalo strašně moc. Ve čtyřech závodech jsem bral nula bodů, což je skutečně hodně.
Ale zase v kontextu té smůly je právě průběžné páté místo ještě úspěchem, ne?
Ještě se to dá (úsměv). Na třetí místo ztrácím 24 bodů. Po Imole, kde jsem vyhrál, jsem se pak hned vyšvihnul mezi nejlepší. Takže stačí, aby se povedly dva víkendy po sobě. Pak budu zpátky, karty se otočí. A věřím, že to dopadne dobře.
Těžké břemeno
Abychom byli pozitivní, když umístění mezi nejlepšími třemi klapne, jak blízko pak bude povýšení do formule 2?
Tam už by pak šance byla velká. Ale o tom se budeme mluvit až po – doufám povedené – sezoně. Teď to neřeším, nechávám to na lidech, jako je můj manažer a otec.
Prvním krokem k tomu, aby to dopadlo, je zajet kvalitně o víkendu na maďarském Hungaroringu. Je těžší nastavit správně hlavu ve chvíli, kdy víte, že takzvaně musíte a už není prostor na chyby?
Ano, tlak je obrovský. Ale tento tlak pociťují skoro všichni. Ať už juniorští piloti stáje Red Bull, nebo aktuálně třetí Arthur Leclerc, mladší bratr Charlese, hvězdy formule 1. Tím, že tento sport stojí strašně moc peněz a všechno utíká dost rychle, nesete těžké břemeno. A také je krutý v tom, že hlavu můžete mít nastavenou dobře sebevíc, můžete být sebelepší jezdec, ale když nemáte dobré auto, je těžké vyhrát.
Ale váš monopost Trident na to má, je to tak?
Já dobré auto mám! (úsměv) Trident se spolu s Premou Racing a Art Grand Prix řadí mezi tři nejlepší týmy. Nestěžuju si. Potřebuju akorát více štěstí. A aby všechno do sebe správně zapadlo. Potom už je to jednoduché – start z pole position a vyhrát závod.
Mluvil jste o tom, že Arthur Leclerc je skrze slavné jméno pod tlakem. Jak v tomto směru vnímáte pozici Micka Schumachera v F1, kterému jsou neustále předhazovány úspěchy jeho legendárního otce Michaela?
Podle mě patří mezi nejlepší jezdce. Bylo to vidět ve formuli 2, kdy vyhrál celý seriál už ve druhé sezoně, a to s přehledem. Do formule 1 je to každopádně další skok a hlava musí být na každý závod připravená naprosto dokonale. Myšlenky na cokoliv jiného nepřicházejí v úvahu. Ano, nosí velké jméno, ale není to tak, že by se do F1 dostal jen díky příjmení. Jsou za ním výkony. Potřeboval čas na adaptaci, navíc loni neměl v týmu Haas dobré auto. Myslím si, že má na to vyhrávat v královně motorsportu. V posledních závodech už byl i o něco agresivnější. Ukázal, že když má monopost umožňující mu bojovat o pěkné příčky, tak to dokáže. Držím mu palce. Ale má to těžké, v F1 je 20 nejlepších jezdců na světě.
Je strašně důležité propojit dech s myslí a tělem. Udělat si kolem sebe jakousi bublinu. Všechno to má vést k tomu, abych se soustředil na „tady a teď“.
Dost se spekulovalo, jestli do této smetánky vůbec někdy měl patřit mladý Rus Nikita Mazepin. Teď už v seriálu v souvislosti se sankcemi následujícími válku na Ukrajině není, ale řadil se tento pilot jezdecky mezi ty nejlepší?
Těžko se mi to coby pilotovi z F3 hodnotí. Body potřebné na superlicenci posbíral. A samozřejmě za sebou měl takového sponzora jako společnost jeho otce Urakali. Disponoval takovým množstvím financí, že si to mohl dovolit. Myslím si, že kdyby ještě dostal šanci a nestalo se mezi Ruskem a Ukrajinou to, co se stalo, byl by výrazně lepší.
U Angličanů jsem se necítil dobře, u Italů jsem doma
Zpátky k vám. Co děláte před závody, abyste lépe pracoval se zmiňovaným tlakem?
Dělám dechová cvičení před všemi jízdami – tréninky, kvalifikací i závody. Je strašně důležité propojit dech s myslí a tělem. Udělat si kolem sebe jakousi bublinu. Všechno to má vést k tomu, abych se soustředil na „tady a teď“. Snažíte se, abyste nemysleli na minulost, ani na vzdálenější budoucnost. Nic z toho neovlivníme. Na světě jsme jen jednou a já jsem strašně rád, že už jsem tam, kde jsem. Že mi rodina poskytla takové podmínky, že můžu závodit ve formuli 3. Což se nepovede každému.
Proto si to všechno snažím maximálně užívat. Ale ne užívat v tom smyslu, že mám na salámu, jak to dopadne. Chci si to užívat uvnitř své koncentrované bubliny. Loni jsem byl v anglickém týmu (Hitech Grand Prix, pozn. red.). Nemám nic proti Angličanům, ale asi jsme si nepadli do noty. Neužíval jsem si to, necítil jsem se dobře. Měl jsem i sportovního psychologa, nicméně nešlo tomu nijak pomoct. U italského Tridentu se cítím jako doma – to strašně pomáhá. Jsem daleko víc uvolněný.
Někdy to nevracení se do minulosti ale může být extrémně těžké. Před sezonou se dozvíte, že potřebujete skončit mezi nejlepšími třemi piloty a hned po prvních dvou závodech v Bahrajnu máte nulový zisk. Jak jste se pak popasoval s tímto krutým víkendem?
V ten den je to strašné. Letíte do Bahrajnu, zajedete velmi dobrou kvalifikaci a hned v prvním kole máte defekt. Pak za dalších pár kol ještě jeden. Ale musíte se s tím srovnat. Nezměníte to. Všechny úspěchy i neúspěchy jsou součástí mé cesty. Pokud se dostanu do formule 1 – což je můj cíl – nejvíce si pak užijete cestu na vrchol i se všemi hrbolky.
V rámci této cesty muselo být zajímavé, když jste hned následující závodní víkend vyhrál v Imole. Velké zadostiučinění?
To bylo super. Po dvou nevydařených letech obrovská úleva. Nicméně nesměl jsem se v tom babrat. V pondělí už jsem se zase soustředil na další závod v Barceloně.
Vzhledem k tomu, že nyní potřebujete už jen podobné výsledky jako v Imole, budete více tlačit na pilu? Budete v Maďarsku, Belgii, Nizozemsku a Itálii – zbývajících závodech – agresivnější a drzejší než obvykle?
Můj plán se nemění. Potřebuju vyždímat maximum ze všeho. To už jsem se snažil dělat doteď. I na mobilu na tapetě mám napsáno: „Nikdy si nevyčítej, že si do toho nedal maximum.“ Ale ano, plánuju být v závodech trochu agresivnější. Když budu v kvalifikaci na pátém až sedmém místě, musím se rvát dopředu intenzivněji. Musím předvádět více útoků. To je zatím má minusová stránka a snažím se to napravit.
Ztělesněním závodní agresivity je váš vzor Max Verstappen, úřadující šampion formule 1. Je v tomto unikátem ve startovním poli, riskuje ještě trochu více než ostatní?
Bez něho by formule 1 nebyla tím, čím je. Dokáže ze závodů udělat velkou show. Beru si z něj příklad a pracuji na tom, abych se zlepšil.
Strach musíte vytěsnit
Jak jste jako velký Verstappenův fanoušek prožíval velkolepý konec minulé sezony? Do posledního závodu šel s Lewisem Hamiltonem s na chlup stejným bodovým ziskem a za kontroverzních okolností rozhodlo závěrečné kolo.
Neměl jsem šanci sledovat celý závod živě. Ale poslední kola jsem viděl. A napřed jsem si říkal, že je to p*deli. Nicméně přišla nehoda Nicholase Latifiho a dnes už odvolaný ředitel závodu Michael Masi udělal špatná rozhodnutí. Každopádně Max předvedl to, co měl. A nikdo mu to nevezme. Sledovat závěrečné drama bylo opravdu neskutečné. Nedávno jsem si to musel pustit znovu. Historický okamžik.
Nehoda s potenciálním smrtelným zraněním se může stát v jakékoliv kategorii. Jsem rád, že tady došlo na takový pokrok, protože nikdy nevíte, co se přihodí.
Zkoušel jste si v tu chvíli představit, jak v monopostu za této extrémně dramatické situace sedíte vy?
Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Nicméně dovedu si představit, že to drama, které vnímali všichni diváci, jde trochu mimo piloty. Jsou neustále pod velkým tlakem, soustředí se, jak mohou.
V posledních týdnech se dost mluví o halo. Svatozář, která chrání hlavu jezdců, opakovaně ukazuje, jak důležité bylo její zavedení v roce 2018, navzdory tomu, že leckteří piloti původně protestovali. Jaké bylo vaše první setkání s halo?
V roce 2018 mi to ještě bylo tak nějak jedno, protože jsem tehdy jezdil v motokárách. Nicméně mě zajímalo, jak přes to člověk kvůli podpěrnému sloupku vidí. Když jsem ale poprvé testoval monopost ve formuli 3, ani jsem si nevšiml, že to tam je. Žádný rozdíl. Jen se přes halo hůře leze do kokpitu, ale jinak ho nevnímáte. Vůbec to nevadí. A hlavně svatozář skutečně zachraňuje životy. Důležitost halo byla nejvíce vidět předminulou sezonu, kdy v F1 havaroval Romain Grosjean. Díky halo nerozrazil bariéru vedle trati hlavou, ale právě svatozáří. FIA (Mezinárodní automobilová federace, pozn. red.) dělá pro bezpečnost pilotů opravdu hodně.
Takže je to tak, že když usedáte do kokpitu, říkáte si: „Zaplaťpánbůh, že tohle mám nad hlavou.“
Určitě. Nehoda s potenciálním smrtelným zraněním se může stát v jakékoliv kategorii. Jsem rád, že tady došlo na takový pokrok, protože nikdy nevíte, co se přihodí.
Vnímáte strach, když usedáte za volant?
Úplně každý do určité míry vnímá nějaký strach. Ale každý s ním pracuje jinak. A v tomto pomáhají právě dechová cvičení. Takže když usednu do formule, už při tom soustředění strach upozadíte. Možná až zpětně, když se díváte na záznam a říkáte si, co by se v této situaci stalo, kdyby došlo na tohle a tohle, může vás to vyděsit. Při závodu jste ale v jakési zóně.
