Vodní zkáza i ohnivé inferno. Živly krotí i dobrovolní hasiči, neprávem přehlížení hrdinové

Jsou hrdiny bojů se stoletými požáry i záplavami, často přitom čelí despektu a řečem o pivních strejcích. Dobrovolní hasiči se krocení živlů věnují nad rámec svého civilního povolání, na úkor vlastního volného času. Zrovna teď se téměř nezastaví. Platí to alespoň o mužích z podkrušnohorského Proboštova, kteří se nedávno podíleli na pacifikování velkého ohně nad Hřenskem. A kteří jsou i teď v akci častěji, než je jim milé.

Seděli v kabině červeno-bílé cisterny, která s několika kubíky vody na hřbetě poslušně šplhala po silničce z Arnoltic na Mezní Louku. Nevěřícně zírali z okna. Znali to tu moc dobře. Za normálních okolností je všude okolo les, sem tam louka. Voňavě zelené moře z listí, jehličí a trávy.

Teď?

„Jedete pět, šest kilometrů a kolem jen černo. Párátka místo stromů,“ popisuje pohnutě David, chlapisko jak hora.

Kolega František přikyvuje: „Zažili jsme zásahy všeho druhu, Hřensko byl ale další level. Něco nepředstavitelného. Když jste uprostřed toho všeho, ani se nedá dohlédnout, jak moc velké neštěstí to je. Při běžném hašení v horách se natáhne deset hadic. Tady jich bylo pět tisíc, dosáhly by délky osmdesáti kilometrů! Neskutečné. Z jednoho blbého ohýnku…“

Rozsáhlý požár v Českém Švýcarsku už je naštěstí minulostí, s proboštovskými dobrovolnými hasiči si o něm povídáme s několikadenním odstupem. Jenže z kruhů pod jejich očima se dají vyčíst i další očouzené příběhy. Chlapi z obce kousek za Teplicemi si zjevně moc neodpočinuli ani po zkrocení plamenů, nad nimiž žasla celá republika.

„Poslední dobou je to pekelné, doma už mám důtku s výstrahou,“ připouští v nadsázce velitel jednotky Ivo Seidl.

Během deseti dnů po návratu od Pravčické brány jim v okolí hořelo osmkrát, hasičské obleky se teď po výjezdech ani neperou; nestačily by uschnout. Stalo se, že se ve dvě v noci vrátili ze zásahu a do hodiny skákali do tatrovky znovu. I teď, během našeho setkání, zní z opodál položené vysílačky vzrušené hlasy členů profesionálních jednotek, které s pomocí termokamery dohašují ohniska v lesním porostu u nedaleké Krupky. Pokud by od nich éterem přiletěla žádost o pomoc, proboštovská trojice okamžitě skočí do mundúru a vyrazí do akce.

Není to nakonec třeba.

Protentokrát.

Už koncem týdne ale začne pršet, a místo ohně budou lidi po celém Česku soužit pro změnu záplavy. A i to je situace, při níž jdou dobrovolní hasiči do akce.

„Voda nebo oheň, obojí dokáže způsobit pořádnou paseku. A my vždycky frčíme tam, kde se něco děje,“ popisuje Seidl.

Výjezd i z narozeninové oslavy

Dobrovolní hasiči jsou v Česku vůbec nejpočetnější organizací, v 7 651 sborech jich působí 363 298. Cisterny s hadicemi nemají na parádu – třeba loni se podíleli přibližně na 31 procentech z celkového počtu všech hasičských zásahů. A že toho bylo! Na českém území vzniklo v průměru 44 požárů denně, celkově se jich nasčítalo 16 162. Hasiči vyjížděli i k 20 413 dopravním nehodám, k 7 527 případům úniku nebezpečných látek, ke 81 157 technickým haváriím a 7 628 mimořádným událostem.

Lidé typu Ivo Seidla jsou pro své profesionální kolegy vítanými pomocníky, oba světy se většinou zdárně doplňují. Není tedy divu, že „neprofíci“ sehráli důležitou roli i při nedávné apokalypse v Českém Švýcarsku, kde z tisícovky zasahujících tvořili zhruba polovinu.

„Bez nich by nebylo možné oheň zvládnout,“ přiznal náměstek generálního ředitele HZS ČR Petr Ošlejšek.

Za své často velmi kurážné zásahy si přitom přijdou nanejvýš na párkorunové odměny, které vystačí tak akorát na benzín pro cestu k hasičárně. Jinak mají svá vlastní povolání. Zaměstnavatel je pro případný zásah musí uvolnit, může pak stát žádat o refundaci mzdy; tak to alespoň stojí v zákoně. Někdy to jde, někdy ale na hasičskou vášeň padne dovolená. A jindy za ni dokonce zaplatíte výpovědí; to je holt život.

Copak si člověk, který má hašení v srdci, opravdu může vybírat?

Takhle jednou Davida vytáhl požární poplach přímo od polehávání u štědrovečerní pohádky, do sváteční tmy pospíchal i s tátou, taky hasičem. A podobně svého času nabrala nečekaný směr i oslava Ivových padesátin, na níž se sešlo veškeré proboštovské hasičstvo – to zábavu utnula zpráva o hořícím autě a domu v Přítkově.

„Už jsme si zvykli, že když večírek pojmeme v hasičském duchu, k něčemu nás obyčejně zavolají,“ říká smířeně Seidl. „Při těch padesátinách jsem s některými dalšími zůstal na místě. Kdo ale tehdy mohl, ten zamířil za ohněm. A jelikož jsme byli místní jednotka, kluci dohlídávali dům až do rána. Důstojná oslava!“

Když se o tom s Ivem, Davidem a Františkem zpětně bavíme, hasičárnou občas zazní i smích. Kdo by měl výjimečně citlivý sluch, vyčetl by z něj mnohé: kamarádství, stokrát převyprávěné historky, společně zažité legrace, ale i nekonečnou dřinu, nepohodlí. Strach. Tahání zablácených těžkých hadic, v nichž je 40 litrů vody. Špinavě unavené noční návraty ze zásahu domů. I nějakou tu občasnou pochybnost, jestli to celé stojí za to. Poté, co si tuhle otázku zase vyslechnete doma od manželky. Poté, co se na to samé ptáte znovu i sám sebe.

Zatím jste si vždycky odpověděli stejně.

Mladí čekají Ameriku

Všechny pochybnosti se přitom dají snadno pochopit. Jakmile se přes mobil ozve operační středisko z Ústí nad Labem, bývá to rychlovka. Od oznámení mimořádné události členům sboru musí auto nejpozději do deseti minut vyjíždět od hasičárny.

A že jsou třeba dvě v noci?

Na to se nikdo neptá.

„Není to pro každého. Že bychom k nám vzali jakéhokoli Frantu Vopičku, který jde zrovna kolem, to nepřipadá v úvahu,“ odmítá Seidl. „Problém je, že dneska málokdo chce dělat něco zadarmo. Když se přihlásí noví adepti, často si představují, že přijdou a začne Amerika. Čekají nekonečnou akci, vrtulníky a hurá do 20. patra! Ne, takhle to nefunguje. Zajišťujeme nejen požáry, ale i spoustu událostí pro děti, pro obec, trávíme hodiny údržbou techniky, školením, výcvikem. Hodně mladých kluků to odradí. Aby vyfasovali hadr s koštětem a špinili se v garáži od nafty a oleje? To spíš někam vyrazí se skejtem.“

Kdo vydrží a je co k čemu, užije si svoje nejen s ohněm.

Seidlova parta se musí vypořádat s hodně drsnými výjevy při dopravních nehodách, pomáhá s ošetřováním zraněných, s pátráním po pohřešovaných osobách. Sem tam se z větví vyprošťuje zatoulaný paraglidista z Komáří vížky. Lidi volají kvůli likvidaci nebezpečných sršňů, kvůli odstranění stromů spadlých na vozovku, kvůli všemu možnému.

Zrovna dneska ráno se třeba jelo do Novosedlic čistit silnici od rozlité nafty. Hračka? Snad. Jindy je to ale o poznání ostřejší lopota. Jako v roce 2002, kdy Proboštovští při velkých povodních odčerpávali labskou vodu ze sklepů a skladových areálů až do výše jednoho a půl metru. Pořádný šrumec nastal i v srpnu 2015 při havárii v litvínovské chemičce, kdy Seidl spěchal za hašením až z Českých Budějovic, kde byl zrovna s přítelkyní.

„Jakmile mi kluci volali, že bouchla chemička, měl jsem to za blbou srandu. Už v Praze jsme pak ale potkávali hasiče mířící na sever s kontejnery a pěnidlem. To už bylo jasné, že jde o pořádný průšvih,“ vybavuje si.

Ne, kolikrát to opravdu není legrace.

Vlastně se znovu stačí podívat do statistik Hasičského záchranného sboru ČR pro rok 2021. V kolonce „zranění dobrovolní hasiči při zásazích“ tam najdete číslo 182. Hned v dalším sloupci je dvojka. Mrazivě věcným způsobem připomíná smrt dvou z nich při výbuchu rodinného domu na Zlínsku.

A přece je v mnohých Češích zakořeněné dívat se na dobrovolné hasiče jako na pivní strejce z Formanova filmu Hoří, má panenko.

Na tak trochu komické a tak trochu zbytečné figury.

„No jo, slyšel jsem to: Dobráci, vy jste k ničemu,“ připouští Seidl. „Ono je to ale možná i tím, že když se něco semele, lidi už tolik nerozlišují mezi dobrovolnými a profi hasiči.“

Jako ve Vietnamu

Pokud by se posměváčci ocitli před pár týdny někde nad Hřenskem, zřejmě by si ty řeči o pivních strejcích propříště odpustili. Tohle byla totiž jízda i pro proboštovské mazáky, kteří už u požárnického řemesla něco zažili.

V tamním národním parku přeskočila jiskra v neděli 24. července ráno, nějakou dobu to nevypadalo zas tak zle. Seidl svým sedmnácti kolegům ještě v 17:30 posílal textovku, kterou zakončil výzvou „žádnou paniku, ale buďte připraveni“. Jenže začalo foukat, plamenná příšera se rozparádila. A v sedm ráno už všem od velitele pípla docela jiná esemeska: „Ahoj, tak kdo můžete, okamžitě se mi ozvěte.“

Šest chlapů se do pár minut přiřítilo na hasičárnu, bleskově si připravilo zázemí, techniku – hadice, záložní benzín, čerpadla. Bez dlouhých řečí si sbalili náhradní trika, jídlo, ručník pití. Sedli do dvou aut a jelo se.

Na jak dlouho? To nikdo netušil.

Trvalo to pak jen chvíli a ocitli se v jiném světě. Očima ještě slepenýma od nočních snů zírali na spoušť, která nenasytně hltala další a další hektary.

„Míjíte kilometry různě natahaných hadic, bezpočet čerpadel, masu lidí a strojů z celé republiky. Obdivujete lidskou sílu a nezdolnost,“ popisuje Ivo. „Vidíte, jak auta v tom terénu dostávají zabrat – přijede Tatra, přední nárazník se schody přivázané provazem, protože to někde prostě upadlo… Samozřejmě obrovské oblaky kouře. Ohnivé fagule. Brzy kolem začínají létat letadla, vrtulníky. Připadáte si jak ve válce ve Vietnamu.“

Když vám oheň vpadne do zad

A tak je to spoustu dnů, na jejichž konci se hoši od Teplic pokaždé vrátí domů tak akorát vyspat. Zkraje jsou zařazeni na čerpací stanoviště, k němuž se slétávají staré dvouplošníky Antonovy An-2, přezdívané s domáckou důvěrností Andula.

Přistát, doplnit vodu, vzlétnout. Další!

Přistát, doplnit vodu, vzlétnout. Další!

Prostě kolotoč.

Od úterý Proboštovští začínají chodit i do první linie. Do strmých svahů a roklí, na jejichž skalnatých srázech leží popadané kmeny jak rozsypané sirky. Tahání hadic takovou divočinou znamená nepředstavitelný zápřah. Úmorný, bezbřehý.

„Za chvíli máte dojem, že musíte mít ramena jak Schwarzenegger,“ žertuje David.

„…a modřiny jak zpráskanej boxer,“ směje se i Ivo.

Jenže uprostřed toho všeho nikomu do smíchu nebylo. Když Davida a další poslali dohašovat skrytá ohniska do svahů, musel si u stromu uvázat lano, spustit se několik set metrů nepřehledným terénem dolů. Natáhlo se vedení na dvacet hadic, a byl to takový sešup, že když se nahoře pustila voda, bylo to na tři bary, zatímco dole už těch barů napočítali osm.

Síla. Fakt síla.

„A do toho ta nevyzpytatelnost ohně… Nechová se vždycky stejně. Stačí aby jinak zafoukalo,“ popisuje David. „I proto se lezci museli v jednu chvíli stáhnout, protože je oheň obkličoval. Zahodili hadice a mazali pryč. Nebo jindy: měli jsme čerpací stanoviště v Jetřichovicích na hraničním můstku do Německa. Nejdřív nám říkali, že tam by se nemělo nic stát. Jenže večer najednou přiběhli hajní, že oheň je od nás vzdušnou čarou jen 200 metrů. Rychle jsme začali kácet stromy, abychom přehradili potok a bylo víc vody.“

Velký požár v Českém Švýcarsku zhasnul až po dvaceti dnech. Do té doby to bylo o rozum – něco jste uhasili, o pár metrů vedle to zase chytlo. Jako kdybyste plameny jen tak zlehka lechtali pod bradou a ony se vám smály do tváře. S rozkoší. Škodolibě.

Ono může být sakra horko i při zdánlivě obyčejném požáru louky, takhle uvážlivého Františka kdysi oheň taky jednou obešel a vpadl mu do zad. Rychle se pakoval, pořádně se při tom zpotil. Pořád to ale byla jenom louka – tamhle jsou kluci, tamhle cisterna, dobrý, to zvládnu. Jenže tohle, tohle bylo vážně jiné kafe. Tohle byla vysoká škola, sjezd pekelných peřejí, řežba, hardcore, šílený a nepředstavitelný tanec.

Balíte hrozně těžké hadice, jste sto metrů v lese, cisterna je bůhvíkde, tahat se s mnohakilovým břemenem mezi stromy a vším tím dopuštěním od kůrovce je rasovina. Zlý sen. Pořád dřina, pořád únava, pořád sem, tam, sem, tam, noc, den, noc, den, stále dokola. A co bylo nádherné, hyne. Není. Mizí před očima.

Člověk se prý má z každého ohně poučit, ale co si vzít z tohohle?

Jak nezměrná musí být něčí hloupost, aby spustila tak obří katastrofu?

Hlava jako čistý computer

Najednou procitáme, z Hřenska jsme zase v hasičárně, naše povídání ostře protíná důvěrně známý šramot. Vysílačka.

Dobré zprávy? Zlé?

Dobré: nad Krupkou mají hotovo. Nikam se nejede.

Ne teď.

Než se Ivo Seidl se svým sborem dá do údržby devítikubíkové tatrovácké cisterny podřimující vedle v garáži, svěří se mi, že tahle nejistota je snad ještě větší stres než samotné zásahy. To čekání, jestli se někde něco nestane. Jestli neřeknou: Proboštov jede.

V příští vteřině. Za deset minut, za hodinu.

Kdykoliv.

Anebo nikdy.

„Třiadvacet let jsem dělal četníka. Když jsem z té práce odcházel, pochvaloval jsem si, že od teď už budu mít čistej computer. No, nemám,“ tvrdí. „Pořád jste v drobném napětí. Můžu doma něco stavět, jak se ale ozve operační, pouštím lžíci do betonu a pádím. A nikdy tak úplně nevím, do čeho jdu.“

Sedím tady s jeho partou skoro dvě hodiny a mám pocit, že těm jeho slovům rozumím. Jakkoliv by se mě nic z toho vlastně netýkalo, už to se mnou šije taky. Ten tik, že to může přijít každou další chvíli. Oheň. Voda. Jiná hrůza.

Třeba právě teď. Teď. Teď. Nebo až teď.

Kdykoliv. Anebo nikdy.

Tagy: