Zdechovský: Říkám ruským sportovcům jasné „ne“. Vyjádření Lipavského mi přišlo dost slabé

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) hledá možnosti, jak umožnit ruským a běloruským sportovcům start na letní olympiádě v Paříži 2024. Jak se k věci stavíte vy?
Z mého pohledu je přístup MOV naprosto nepochopitelný. Říkám jednoznačně, že stát, který napadl svého souseda, nemá na olympiádě co dělat. Je třeba také zmínit, že většina ruských sportovců jsou zároveň vojáci. Moskva by z akce udělala propagaci války. V 21. století něco takového není možné. Vzhledem k tomu, že se většina ukrajinských sportovců nyní podílí na obraně země, přijde mi férové Rusy a Bělorusy jasně odmítnout.

Předseda MOV Thomas Bach však před časem okřikl Kyjev, aby přestal hrozit bojkotem. Jak si postoje Mezinárodního olympijského výboru vůbec vysvětlujete?
Chápu, že Mezinárodní olympijský výbor měl v minulosti opravdu blízko k Vladimiru Putinovi. Řada představitelů MOV u něj byla pečená, vařená. Když kdysi propukl obrovský korupční skandál spojený s podpůrnými látkami, které Rusko podávalo svým sportovcům, řada funkcionářů byla názoru, že není potřeba dělat z toho kolektivní záležitost. Prý šlo o individuality. Z vyšetřování přitom vycházelo, že to organizoval ruský stát.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: ŠEST DNÍ DO INVAZE: V Donbasu už se střílelo. Svět ale doufal, že Rusko přijde na schůzku

Odmítavý postoj k účasti ruských a běloruských sportovců na olympiádě zastává i Český olympijský výbor (ČOV) či Národní sportovní agentura. Bojkot však odmítají. Není to chyba?
Je. Určitě bychom bojkotem měli hrozit, jako to dělá Polsko a další země. A že by snad Rusové soutěžili pod neutrální bílou vlajkou? Z mého pohledu to nedává smysl. Stejně všichni budou vědět, že jde o ruské olympioniky. Doma je budou všichni oslavovat jako vítěze z Ruska. Měli bychom zkrátka nutit MOV, aby přehodnotil svůj postoj a neumožnil na olympiádě start reprezentaci Putinova diktátorského režimu, který na Ukrajině každý den vraždí nevinné lidi.

Leckoho možná překvapilo, či dokonce zklamalo, že případný bojkot zatím odmítá i ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti), který se jinak těší velké popularitě za svůj diplomaticky nekompromisní postoj vůči ruskému agresorovi. Nezklamal vás v tomto ohledu?
Jan Lipavský celkově drží linii české zahraniční politiky, která je prodemokratická a proukrajinská. V tomto případě mi ale jeho vyjádření přišlo jako dost slabé. Zmíněný krok ministerstva zahraničí považuji za přešlap. Myslím, že pan ministr Lipavský je pod obrovským tlakem Českého olympijského výboru. Ten se dlouhodobě snažil propagovat olympijskou myšlenku stylem, že politika prý do sportu nepatří. Jak je ale vidět i z ostrých reakcí některých sponzorů, ty nádoby jsou prostě propojené. Je třeba o tom vést otevřenou diskusi. Musíme Rusko izolovat v plném rozsahu, a to včetně sportovních akcí. V tomto ohledu tleskám České boxerské asociaci. Ukazuje se, že nějaké svědomí máme.

Bavil jste se o tomto problému například s vaším stranickým šéfem a členem vlády Marianem Jurečkou? Zajímalo by mě, jestli je stejného názoru jako resort zahraničí…
Za KDU-ČSL mohu říct, že u nás panuje většinový názor – tedy že by ruští sportovci opravdu neměli být vůbec připuštěni na olympiádu. Lidovci říkají ruským i běloruským sportovcům jasné „ne“. Myslím, že vláda se tímto tématem určitě ještě bude zabývat a Jan Lipavský uslyší i od našich ministrů zpětnou vazbu, která bude jednoznačná.

Francouzští politici mě zklamali. Rusko na olympijských hrách jim nevadí.

Bojkot olympiády zvažují kromě Ukrajinců například i představitelé Polska či pobaltských států. Polský ministr sportu Kamil Bortniczuk dokonce v tomto ohledu naznačil možný vznik aliance, jež by prý mohla zahrnovat až 40 zemí. Zaznamenal jste takové tendence například u kolegů v Evropském parlamentu?
Vámi zmíněná koalice se skutečně tvoří, a to především ze států střední a východní Evropy. Jde o politiky ze zemí, jako je Česká republika, Slovensko, Polsko, Estonsko, Lotyšsko či Litva. Podobný názor zaznívá i od některých kolegů z Finska nebo Švédska, za zmínku stojí také Norsko. Naopak zklamání cítím od francouzských europoslanců i dalších politiků, kteří několikrát deklarovali, že jim Rusko na olympijských hrách nevadí.

Zatímco Rusko započalo na východní Ukrajině další masivní ofenzivu, nejvyšší představitelé NATO připouští, že bude v budoucnu čím dál složitější zásobování Ukrajiny municí a vojenským materiálem. Jak zajistit, aby západní podpora Ukrajiny vytrvala?
Je více možností. Můžeme nakupovat munici od „nezápadních“ států, jako je Indie či Pákistán. To však podle mého názoru není ideální možnost. Nejde o spolehlivé partnery, a to hned z mnoha důvodů. Já bych byl spíš pro to, aby státy NATO – popřípadě EU – podepsaly s lokálními zbrojovkami dlouhodobé kontrakty. Výrobci zbraní by pak mohli bez obav investovat do dalších linek se zárukou odbytu. Je třeba se na ten problém podívat globálně. Ukrajina denně vystřelí tolik dělostřeleckých nábojů, co malá evropská země nakoupí za rok v době míru. Nedochází jen dělostřelecká munice, ale i třeba tanky či další kusy těžké techniky. Pokud nebudeme schopni poskytovat vedle munice i vojenský materiál, tak Ukrajina nemá šanci přežít. Rusko má na hranicích 1 500 tanků, ty sice nemusí být v nejmodernějším stavu, ale je to pořád obrovský počet těžké techniky, na což musíme reagovat.

Zástupci NATO se sice již shodli na spolupráci při rozšíření vojenské výroby. Přesto – vzhledem k obrovskému počtu munice a vojenského materiálu, který Ukrajinci denně při bránění vlastní země spotřebují – není na čase diskuse o navýšení dvouprocentní hranice HDP na obranu?
Něco takového už je ve vzduchu od podzimu, tedy aby státy NATO dávaly na obranu 2,5, nebo dokonce 3,0 procenta HDP, jak navrhují například Američané. Státy EU se na tom neshodnou. Máme tu například neutrální Rakousko. Na druhou stranu Švédsko a Finsko také nejsou členy NATO, a přesto jednoznačně deklarují, že jsou od roku 2024 připraveny dodržet dvouprocentní závazek. Masivní výrobu dělostřelecké munice ale nerozjedete ze dne na den. V Evropě dnes máme tři takové zbrojovky. Státy EU by nejpozději do 10. března měly přijít s konkrétními návrhy, jak postupovat v budoucnu. Válka totiž zřejmě jen tak neskončí. Že Ukrajina nemá dostatek munice, na to upozorňuji už déle než dva měsíce.

Propojení civilu a armády může být úžasnou symbiózou.

Sám jste členem aktivních záloh ozbrojených sil ČR. Jak byste zhodnotil současnou sílu a připravenost naší armády? Například na obranu před případným útokem.
Myslím, že se úroveň Armády ČR výrazně zlepšuje, ať už jde o vybavení či výcvik. Za poslední tři roky udělala opravdu obrovský posun. Neskutečně se modernizují postupy nejen ohledně fyzické stránky, ale třeba i u kybernetických schopností. Armáda se reálně připravuje na hypotetický konflikt s Ruskem. Modernizace jde správnou cestou. Líbilo by se mi také, kdyby se aktivní zálohy staly větší součástí profesionální armády. Mohlo by to pomoci oběma stranám. Některé věci, které jsem se naučil v armádě, bych v životě jako europoslanec nezažil. Aktivní záložáci zase dávají zadarmo obrovské know-how Armádě ČR. Přicházíme totiž z různých profesí. Propojení civilu a armády může být úžasnou symbiózou.

V posledních týdnech jsem ve veřejném prostoru sledoval zvýšený zájem o slovo „mobilizace“ i strach části společnosti z globálního konfliktu. Jak je to možné?
Pojem mobilizace šíří především dezinformační skupiny, čímž ve společnosti vyvolávají paniku, že snad čeští muži budou nasazeni na Ukrajině. Je to blbost od začátku až do konce. Česká armáda nikdy nebude mít status útočné armády. Pokud se válečný konflikt nezačne přímo týkat členů NATO, tak je ono zmiňované nasazení armády prakticky vyloučeno. Rovněž bych zmínil, že dnes se bojuje s velmi moderními zbraněmi a vycvičit vojáka, aby mohl takové zbraně používat, je otázkou tří až šesti měsíců. Představy lidí, že se někde zapojíme do konfliktu, jsou absolutně nerealistické. Ani jako člen aktivních záloh nevím, jakým způsobem používat moderní tanky nebo protiletadlové střely. Od toho tu máme profesionály, kteří takové věci cvičí pořád dokola.

Za jakých podmínek by podle vás v Česku k všeobecnější mobilizaci mohlo dojít a jak by takový proces probíhal?
K mobilizaci může dojít za stavu ohrožení státu, což může vyhlásit pouze Parlament, a to v případě souhlasu nadpoloviční většiny u obou komor. Vyhlásit tedy mobilizaci není úplně jednoduché. Brannou povinnost máme pro muže i ženy od 18 do 60 let. Lidé ale nemusí bojovat se zbraní. I na Ukrajině je to tak, že takoví lidé pak mohou sloužit v polní kuchyni nebo v nemocnici. Je potřeba říci, že samotná mobilizace neznamená nasazení člověka v boji. Více bych se ale bavil o odvodech. Měli bychom vědět o těch, kteří jsou v případě ohrožení státu bojeschopní. Bylo by dobré něco takového u nás zmapovat. 18 let o lidech nemáme žádná data. Často se mluví o válce, ale může přijít třeba i přírodní katastrofa. Vzpomeňme na povodně z let 1997 či 2002.