Zatímco Rusové odmítají věřit záběrům zraněných ukrajinských dětí, lékaři odhalují skutečnou hrůzu za zdmi tamních nemocnic. „Na slabém prostěradle přehozeném přes tělo 15leté Máši Feščenkové je kousek nad kolenem jasně vidět obrys, kde jí byla amputována pravá noha,“ píší ve své autentické reportáži novináři z britského webu The Telegraph.
Máša se procházela se svou kamarádkou a matkou Soňou po ulici, když zhruba deset metrů od nich dopadl granát. Střepiny se roztříštily, zasáhly Máše pravou ruku a zlomily jí rameno. Výbuch ji ohlušil. Dívka už pět dní nic nejedla.
Válka na Ukrajině
„Doufám, že její snímky zanechají v lidech silný dojem,“ říká při pohledu na Mášino zdevastované tělo Ivan Anikin, vedoucí oddělení intenzivní péče v regionální dětské nemocnici v Záporoží. Novináře z webu The Telegraph zároveň pobízí, aby dívku vyfotografovali a obrázky poslali do světa.
Anikin je však poměrně skeptický k tomu, že by záběry mohly lidem za hranicemi změnit názor. „Většina Rusů těmto snímkům nevěří,“ říká zoufale. Část jeho ruských přátel a příbuzných mu tvrdí, že podobné fotografie a zprávy o zraněných dětech jsou falešné nebo pořízené z konfliktů v jiných částech světa. „Je to šílené,“ dodává.
Jeho příbuzní jsou podle lékaře buď zaslepeni ruskou propagandou, nebo nechtějí vědět, co se reálně děje. „Chtěl bych všem Rusům říct, aby přestali zabíjet naše děti. Přestaňte střílet. Ale žádost stejně nebude vyslyšena,“ dodává při pohledu na Mášu upoutanou na lůžku.
Děti umírají. Zastavte to, prosí babička
Na chodbě před pokojem celou dobu netrpělivě sedí Mášina 69letá babička Valentina. Čeká. Lékaři jí říkají, že pokud Máša nezačne brzy znovu jíst, nepřežije. Vedle se navíc nachází Mášin přítel Oleksij.
Jejich rodné město Polohy, na půli cesty mezi Záporožím a obléhaným Mariupolem, bylo od 2. března pod ruským útokem. „Rusové nás od té doby neustále ostřelují,“ popisuje Valentina.
„Nejsme armáda. Nemáme žádné kryty ani vojenské cíle. Proč nás ostřelují? Nerozumím tomu. Bohužel nevěřím, že agresi někdo nezastaví. Děti umírají. Prosím, zastavte to,“ pláče zoufalá seniorka.
Ve válce, neboli „speciální vojenské operaci“, jak říkají Rusové, bylo podle oficiálních ukrajinských zdrojů zabito nejméně 112 dětí. Údaj se navíc zdá být podhodnocený. Jedním z těch, který přežil, je 13letý Vova z Kyjeva.
„Při napadení mě střelili do obličeje,“ popisuje momenty, kdy se s rodinou snažili utéct z hlavního ukrajinského města. Otec rodiny nepřežil.
V obléhaném městě Mariupol je podle městských úřadů evidováno více než 2 500 mrtvých. Úředníci spekulují, že číslo se ve skutečnosti může blížit 20 tisícům. Za zdmi nedaleké nemocnice v Záporoží pak bojují o život ti, kteří s invazí nemají nic společného. Mnohdy měli celý svět před sebou, ale teď ví, že kvůli zraněním už s největší pravděpodobností nikdy nepovedou normální život.
Jak dlouho bude mít záporožská dětská nemocnice dostatek lůžek, není jasné, obává se doktorka Elena Klevakinová. „Nevíme, jaká bude situace zítra. V našem městě neprobíhá žádné těžké ostřelování. Neléčíme naše obyvatele, ale ty, které přivážejí z měst, jako je Mariupol,“ vysvětluje.
Arťom má poškozená střeva, Milena je na ventilátoru
Dvouletý Arťom Kostěnko se v náruči svých rodičů snažil uprchnout z Mariupolu, když jejich auto zasáhly na předměstí Sartany šrapnely. Chlapec byl v bezvědomí, teď má těžce poškozená střeva. Z postele může koukat naproti právě na o 13 let starší Mášu. Přestože se jeho stav podařilo stabilizovat, čeká ho ještě mnoho operací.
V zasaženém autě byli také Arťomovi rodiče, stejně jako jeho babička a dědeček. Všichni kromě babičky jsou zranění. Padesátiletá seniorka teď jezdí kyvadlově přes celé město z nemocnice do nemocnice, aby na své příbuzné dohlédla.
„Měla jsem jen škrábnutí. Asi jsem přežila proto, abych mohla tento příběh vyprávět. Stáli jsme v řadě aut a snažili se dostat ven. Všichni se začali shlukovat a začala střelba. Všichni zpanikařili,“ vypráví Arťomova babička.
Rodinu vyzvedla dodávka Červeného kříže, která vezla do města zásoby. Dobrovolníci vyházeli kartonové krabice. „Můj kabát byl celý od krve,“ vzpomíná seniorka.
Situaci v Mariupolu popisuje jako noční můru. „Nedá se tam žít. Nebylo tam žádné jídlo. Lidé si vařili na otevřených ohních u svých domů. Moje děti snily o kousku chleba, jenže ten nebyl. Je to katastrofa. Nenacházím slova, kterými bych to popsal. Je to strašné. Peklo. Musí se to zastavit,“ dodává se slzami v očích.
Náhle kleká na kolena a vzlykajíc žádá o pomoc. „Udělejte něco! Brečím! Prosím o pomoc. Tisíce lidí tam uvízly a jsou bezmocní. Prosím celý svět, aby zastavil válku.“ Vedle Arťoma současně leží na nemocničním pokoji další dítě, 11letá Milena. Ta byla zraněna při samostatném ostřelování, je připojená na ventilátor. Dívčin osud je nejistý.
