Bolestné Velikonoce Ukrajinců v centru pomoci: Rozstřílený domov v mobilu, paska i naděje

Uprchlíci v registračním centru jsou očima doslova přikováni k mobilům. Snaží se spojit s příbuznými, kteří zůstávají na Ukrajině, a mnozí tam i bojují. Anebo si vzájemně ukazují snímky rozstřílených domů, v nichž ještě nedávno v klidu a míru žili. Jsou to jejich nejhorší Velikonoce v životě. „Tohle je můj syn Daniel. Střeží lodě v Oděse, kdykoliv tam může spadnout bomba,“ pouští si video jeden z Ukrajinců.

V registračním centru pro uprchlíky v Ostravě se „slaví“ pravoslavné Velikonoce bez tradičních obarvených vajec. I bez zelených ratolestí, na stole není ani ubrus, jen pár plastových kelímků. Skupina běženců z ukrajinského Charkova upíná oči k displejům mobilů. To je teď jejich hlavní kontakt s rodinou, která zůstává ve válce. „Náš rozstřílený dům v ulici Rybalka,“ pouští mi Andrej Bucki video z ukrajinského velkoměsta, které je bezprostředně obkličováno okupanty. Rusové Charkov téměř bez ustání bombardují.

Z mobilů se valí samá hrůza

Uprchlíci mi vzápětí ukazují snímky z charkovského nádraží. Na perónech se tlačí tisíce lidí, kteří se snaží utéct z města. Fotka střídá fotku, běženci pouštějí jedno video za druhým. Nestíhám se dívat na tolik displejů najednou, ze všech mobilů se valí jen čirá hrůza. Válka v přímém přenosu. Vidím rozstřílené paneláky, hořící baráky, kouřové clony na místech výbuchů. „Tohle je zásah záchranářů u našeho domu,“ vysvětlují mi nad dalším videem. Záchranáři právě nakládají na nosítka zraněné sousedy.

Panelovému domu, v němž Andrej Bucki bydlel, poškodila bomba střechu. Všechna okna jsou vytlučená. „Pět pater, na každém čtyři byty, ve sklepě se tam teď tísní kolem sedmdesáti lidí,“ vypráví. Zůstávat v bytech je životu nebezpečné, smrt je každému obyvateli Charkova neustále v zádech. „Ten zm*d Putin nepřistoupil ani ne velikonoční příměří,“ stěžují si uprchlíci.

Jsou to smutné Velikonoce, přesto mě běženci v ostravském registračním centru vyzývají: „Ochutnejte pasku.“ Paska čili kulič je pečivo z kynutého těsta, které nesmí chybět na nedělní velikonoční hostině. Je to obdoba českého beránka anebo mazance. Chutná výtečně, pečivo přinesl 55letý Igor Batula, který začal v Ostravě pracovat ještě před válkou.

Čekání na legalizaci pobytu

Igor se v registračním centru potkává se starými známými z domoviny. „Strašná cesta, přes Rumunsko, Maďarsko a Slovensko,“ vyprávějí o překot Sergej Gala a jeho manželka, rodiče jednoho dítěte. Sergej je invalida, mobilizace se ho netýká. Teď napjatě čeká, kde rodině úřady nabídnou ubytování. Než Sergej přijde na řadu, pevně drží v ruce pořadový lístek. Do večera snad bude pobyt legalizován.

Ukrajinské Velikonoce letos vyvrcholily v neděli 24. dubna, je to vůbec největší svátek v roce. Pro pravoslavné věřící je oslava vzkříšení Krista mnohem významnější den než vánoční připomínka Ježíšova narození. Kristus povstal z mrtvých, koho ale letos na Velikonoce zabila ruská munice, ten již neožije. „Tohle je můj syn Daniel. Střeží lodě v Oděse, kdykoliv tam může spadnout bomba. Jsem na něho hrdý, ale zároveň mám velký strach,“ pouští mi video Andrej Bucki, další z občanů Charkova. Mladičký vojáček Daniel má na hlavě přílbu a odhodlaně střeží ukrajinské lodě v přístavu.

Stařenka: Rusové jsou horší než Němci

„A tohle je moje 84letá máma, ta už zažila druhou světovou válku,“ spojuje se akčně Igor Batula s maminkou. Zdraví se, stařenka mává. „Mámě se teď podařilo dostat do Německa k mé mladší sestře,“ vypráví Igor. „To je hrozné, že jsem se dožila další války,“ říká stařenka pro CNN Prima NEWS a popisuje bombardování Charkova. Německou okupaci zažila na území dnešního Ruska, v Bělgorodské oblasti. „Němci se k nám chovali lépe, než co nám teď dělají Rusové,“ přesvědčivě říká po dojmem ruské invaze.

„Můj praděd Stipan Pavljučenko zemřel v roce 2020, když měl 105 let. Bojoval v první světové válce, v občanské válce po říjnové revoluci, ve druhé světové a málem se dožil i ruské invaze,“ ukazuje Igor také snímky pradědečka, jehož sako je ověnčeno desítkami válečných metálů.

„Putin je ch*j,“ ozývá se kolem velikonočního stolu v uprchlickém centru. A jak prožívají svátky příbuzní, kteří zůstali v Charkově? „Do kostela nemohou, to je nebezpečné. Všude, kde se soustředí hodně lidí, jde o život. V Charkově máme diverzanty, kteří spolupracují s okupační armádou a oznamují nepříteli, kde se lidé shlukují, to jsou pak potencionální cíle,“ líčí Sergej Gala. A už se stalo, že ruská střela padla cíleně třeba do fronty lidí čekajících například na humanitární pomoc. „Je to terorismus,“ slyším u stolu. Ukrajinské civilní kontrarozvědce se prý ale daří mnohé zrádce vypátrat.

Velikonoce na útěku

Slyším vyprávění o rodičích, kteří odmítají opustit Ukrajinu. Naslouchám zprávám o padlých kamarádech a známých. Zahynuli v troskách domů i na bojišti. Jsou to podivné Velikonoce. Slaví se zmrtvýchvstání, zatímco na Ukrajině umírají nevinní lidí. Muži, ženy, děti, starci.

„Ještě si kousněte,“ pobízejí mě Ukrajinci z Charkova, ať si opět utrhnu z kuliče čili z pasky. Velikonoce se ukrajinsky řeknou Pascha, proto pečivo dostalo název paska. Pascha je také řeckým slovem pro Velikonoce: Πάσχα. A to vzniklo z hebrejského slova pesach, které se překládá jako přechod či přejití. Přejíti čili běžet. Tohle jsou Velikonoce běženců na útěku, s nímž už ve 21. století nikdo nepočítal.

„I v Charkově to ale mají dneska hezké, podívejte,“ ukazuje mi jeden z uprchlíků aktuální snímek z bytu své sestry. Na bílém ubruse leží malovaná vejce, paska, zelené ratolesti. Ta fotka je nadějí, že se do Charkova i na celou Ukrajinu jednou vrátí mír.

Tagy: