V americkém Columbusu se před 60 tisíci diváky stal druhým nejsilnějším hasičem na světě, osobně mu gratuloval i patron soutěže Arnold Schwarzenegger. Liberecký podpraporčík Jan Pipiš v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje nejen setkání se svalnatými legendami na prestižním a v USA ostře sledovaném Arnold Sports Festivalu, ale i zásahy proti požáru v Českém Švýcarsku a po tornádu na Moravě.
Jak pevný stisk ruky má Arnold Schwarzenegger?
Chlapský. Žádná leklá ryba! Vypadat takhle v pětasedmdesáti letech, tak jsem spokojený člověk. Okamžitě poznáte, že je furt aktivní. Že pořád cvičí. Pro mě osobně je opravdovou filmovou hvězdou, jedním z nejlepších kulturistů všech dob. Jako malý jsem ho měl v pokojíčku nalepeného na zdi, dokonce jsem hned několikrát přečetl jeho životopis. Vždycky jsem ho bral jako svou obrovskou motivaci. Odjakživa jsem si říkal: Když zbořil svět on, kluk z malé rakouské vesnice, proč by se to nemohlo podařit i mně? Ukázal mi, že pokud svým snům věříte, jde to.
ČTĚTE TAKÉ: Lékařská hvězda Marek Dvořák zachraňuje děti
Když jste teď v Columbusu během Arnold Sports Festivalu najednou stál proti němu, neuhýbal jste stydlivě pohledem?
Vůbec! Naopak. Vidět mu přímo do očí, to byla pecka. Natožpak když se pak rozpovídal.
Co vám řekl?
My finalisté jsme měli se Schwarzeneggerem společnou snídani na hotelu. Podával nám pak ruku i v backstagi, vyhlašoval pořadí samotných závodů. A co povídal? Každému osobně děkoval za naši práci. Obrovsky si hasičů váží. Vedle něj jsme v Columbusu navíc potkali i další kulturistické legendy, třeba Ronnieho Colemana. Právě s ním jsem si popovídal o trochu víc. Přiznal jsem mu, že je pro mě taky ohromnou inspirací.
V čem na Arnoldu soutěžil
Součástí Arnold Sport Festivalu byly čtyři disciplíny na den. Například běh se dvěma kufry po 110 kg, přitahování saní o váze cca 300 kg na laně, tlak na ramena o hmotnosti 120 kg, mrtvý tah s činkou o váze 240 kg, nošení pytlů s pískem, držení jedenáctikilových seker na napnutých rukou, zvedání stokilových hydrantů na stůl.
V Česku není Arnold Sports Festival příliš známý, v USA se ale proměnil v populární fenomén. Jak byste ho popsal?
Předně – dneska je to největší sportovní akce na světě. Počtem účastníků totiž překonává i olympiádu, do Columbusu se sjeli z 80 zemí světa. Soutěží se ve všemožných silových, bojových a kulturistických disciplínách, největším tahákem je kulturistický Arnold Classic. Obrovskou prestiž má i Arnold Classic Strongman, absolutní topka pro siláky z celého světa. K tomu pak musíte připočíst desítky dalších sportů.
Jaký je o to v Americe zájem?
Obrovský! Když dojde na finále, kolem hlavního podia je až 60 tisíc lidí. Neskutečná věc. Hasičská disciplína je do programu Arnold Sports Festivalu zařazena krátce, už si ale našla své místo. Vzešlo to prý z toho, že Arnolda jednou překvapilo, jak moc silní hasiči jsou. Tak si řekl: „Ty jo, tak pojďme najít toho vůbec nejsilnějšího.“
Tuhle medaili si Jan Pipiš přivezl z Ameriky. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Podle čeho se to určuje?
Před závody nikdy nevíme, co nás čeká. Kolik bude disciplín. Existuje obrovská databáze různých cviků, jaké ale budou zařazeny do Arnold Sports Festivalu jsme se rámcově dozvěděli s pětiměsíčním předstihem. Opravdu jen rámcově, bez bližšího upřesnění, příprava proto musela být komplexní.
Jak jste tedy trénoval?
Pro mě to především znamenalo nabrat deset kilo. Když jsem totiž předtím soutěžil v tzv. FireFitu, který spočívá mimo jiné v běhání do schodů několikapatrové věže, měl jsem 95 kilogramů. Teď jsem se musel dostat na sto pět, abych ve své kategorii neztrácel kvůli nedostatečné váze. Musíte to samozřejmě dělat rozumně, svalová hmota vám nesmí být přítěží. Povedlo se, síla obrovsky vzrostla. A na jednotlivé disciplíny jsem pak měl od trenéra jasně dané noty. Já se totiž musel oproti minulosti začít připravovat úplně jinak. FireFit je hodně dynamická věc, ne tak silová. Dřív jsem proto trénoval šestkrát týdně, dvakrát denně. Na techniku, sílu, vytrvalost, běhal jsem po schodech na Ještěd. Teď to najednou bylo úplně jinak. Trenér mi vyloženě zakázal trénovat tolik. Měl jsem tři, čtyři tréninky týdně; zato trvaly čtyři hodiny. Dostával jsem úplně jiné rány.
FireFit 2021 🥇🥇
— Jan Pipiš (@CzechFire) June 23, 2021
Stal jsem se dvojnásobným mistrem Evropy! Já jako jednotlivec do třiceti let a s kolegou Martinem Plškem v kategorii Tandem! 🏆 díky všem za podporu 🇨🇿🇨🇿🇨🇿 #czech #czechfirelion #firefighters #hasiči pic.twitter.com/6wIryNB7h0
To mi zní jako šílená zabíračka.
Já jsem v tomhle asi jiný. Bez cvičení nevydržím. Dělat sport na vrcholové úrovni je mé prokletí, bez toho bych nefungoval. Zkusil jsem si to a byl jsem… zvláštní.
Jan Pipiš (26)
Hasič, český reprezentant v silových disciplínách Firefighter Combat Challenge.
Druhý v soutěži o nejsilnějšího hasiče světa do 105 kg na Arnold Sport Festival 2023 v americkém Columbusu.
Dvojnásobný mistr Evropy v soutěži FireFit, vicemistr světa ze štafet ve Firefighter Challenge.
První Čech s prestižním titulem amerického klubu závodníků The Lion’s Den (Síň slávy).
Stav: ženatý, dcera Vanesa
Takže vám ta dřina vlastně dělá dobře.
Mám to nastavené tak, že když jsem v posilovně, trénuju dlouho. Do úmoru. Už jsem takový, že mám všechno vydřené. Neumím to zvednout tak, abych to okamžitě uměl. Naštěstí mám dobrou palici – trénuju tak dlouho, dokud to není dokonalé. I proto pro mě už samotné závody v Columbusu byly jen třešinka. Chtěl jsem z Ameriky odjíždět s tím, že jsem tomu dal úplně všechno. Hlavu jsem si v tomhle duchu potom opravdu udržel.
Ani na místě to s vámi nezamávalo?
Ne. Nastoupil jsem do disciplín s ledovým klidem. Věděl jsem: „Teď je ta chvíle. Pro ni jsem to dělal.“ Už dřív jsem si vytvořil ověřený postup, jak se koncentrovat. Jsem uvnitř ve svém tunelu a vypadám, že chci někoho zabít. (smích) Možná to zní divně, ale funguje to. A tentokrát jsem od začátku věděl, že jsem nahoře. Potřeboval jsem to jenom udržet. Nezazmatkovat. Nějaké lehké chybičky se objeví vždycky, ale nebylo to nic, co by mě mělo připravit o umístění. Porazil mě jenom Američan Harry, který byl objektivně lepší, byť ne o moc. V závodě jsme ostatním utekli, šli jsme jenom po sobě. Rozdíly byly minimální. Asi se ve výsledku projevilo, že má za sebou daleko víc závodů. Startoval i na minulém Arnoldovi, kde jsem byl pouze náhradník.
Jak se tam vůbec člověk kvalifikuje? Splněním nějakých limitů?
Oni si mě a dalšího Čecha Mirka „Charlieho“ Šína sami našli. Mirek vyhrál Světové hasičské hry v silovém trojboji, já mistrovství Evropy ve FireFitu. Zjevně jim šlo o to pozvat všechny šampiony napříč hasičským sportem. Vyžádali si od nás záznamy o maximálních zvednutých vahách, různé fyziologické údaje. Povedlo se, vybrali nás. Byť mě napoprvé jen jako náhradníka. Už tenkrát jsem ale říkal: „Dejte mi šanci! Ukážu vám, co dokážu.“ To jsem nakonec napodruhé dodržel. Jen to mi nestačí, příště chci vyhrát. Snad budu schopen na sobě ještě zapracovat, abych mohl přemoci i Harryho. Přestože to chápu jako čest, že mě letos porazil právě on.
Čest?
Kromě toho, že je fakt dobrý, jsem ho poznal i jako fajn chlapíka. Oni tam byli v pohodě vlastně všichni, v Columbusu obecně panovala rodinná atmosféra. Není divu; hasiči drží při sobě. Všude na světě. Konkrétně v Americe navíc berou hasiče úplně jinak. Snad je za tím 11. září 2001, snad všechny ty tragické lesní požáry po celém kontinentu, těžko říct. I nás ale na ulici zastavovali úplně cizí Američani a podle nápisů na oblečení se ujišťovali: „Vy jste hasiči? Z Evropy?“ Hned nám podávali ruku a děkovali za to, co děláme. V Česku se mi něco takového nikdy nestalo. Přestože při zásahu na Moravě po tornádu a v Českém Švýcarsku během rozsáhlého požáru byli lidi taky úžasní.
Na obou těch místech jste byl?
Ano, i když ani v jednom případě jsme tam nejeli v prvním sledu.
Arnold Schwarzenegger vypadá i ve svých 75 letech stále ve formě. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
A co vám odtamtud zůstalo v paměti?
Po tornádu mě ohromila obrovská solidarita mezi lidmi. S kluky jsme tam zabezpečovali střechy proti případnému dešti, dostali jsme k ruce partu dobrovolných hasičů. A bylo to fakt skvělé, jak jsme dohromady fungovali. Místní, kteří přišli skoro o všechno, nám navíc neustále nabízeli jídlo. Večer přišli do našeho tábořiště, donesli koláče, ať máme něco k snídani. Bylo vidět, že si naší pomoci obrovsky váží. Nelituji jediné minuty, kterou jsme tam strávili.
Při požáru v Českém Švýcarsku to bylo podobné?
Bylo. I tam nám lidi pořád podstrojovali. I tam se ukázalo, že hasiči drží při sobě, dokáží spolupracovat, ať už jsou z Liberce, nebo z druhé strany republiky. Bylo to tam samozřejmě samo o sobě smutné; lidé přišli o domovy, postihlo to skutečně velkou plochu. Já mám navíc moc rád přírodu, takže mě ta strašná zkáza vzala. Z profesního pohledu to ale byla zároveň i velká zkušenost. Na české poměry šlo o skutečně obrovský lesní požár. U ničeho tak velkého jsme nikdo z nás nebyli.
Musel to být strašný fyzický zápřah. Hodí se při takových hasičských zásazích váš supernáročný trénink na soutěžení?
Určitě mám výhodu vůči lidem, kteří k hasičům přijdou a myslí si, že to všechno půjde samo. Nepůjde, hasič musí mít fyzickou kondici. Dřív nebo později se to pozná. Jenže jsou různé druhy fyzických dispozic. Já třeba nejsem založený tak, abych deset hodin v kuse něco tahal. Nejsem jak někteří kluci od nás, kteří jsou neskuteční vytrvalci. Jsem dobrý na něco jiného; když je něco potřeba utrhnout, přizvednout, dotáhnout, někam rychle doběhnout. To jsou moje disciplíny, u něčeho z toho se ani nezpotím. Člověk by měl v každém případě znát svoje limity. Snažit se posouvat. Vím o sobě, že kdybych měl pro někoho šestkrát vyběhnout na Ještěd, tak mě to odpálí. Zhroutím se. Jsou to mé minusy, se kterými se ale pokouším pracovat. Přestože jsem založený spíš na silové krátké výkony, tak když na to přijde, umím si to rozložit.
Předpokládám, že když je člověk hasičem, nejde jen o fyzičku. Často vám někdo pláče na rameni?
Stane se to. Lidi na stresové situace reagují různě. Nejen pláčem, taky agresivitou. Byli jsme třeba hasit velkou budovu, kde požár probíhal vysloveně uvnitř. A venku na nás křičel muž, kterému před očima mizelo všechno, co celý život budoval. Hodně nahlas nám vyčítal, že s ohněm nic neděláme, že tam jsme k ničemu. Náš velitel si ho vzal stranou a klidně mu vysvětloval, že na místě je přes sto hasičů. Že pracují uvnitř, takže prostě jen nejsou vidět. Pán to nakonec přijal, po nějaké chvilce se nám přišel omluvit. To je poměrně typické, k takovým situacím dochází. Máme pro ně pochopení. Stresové situace tělo prostě musí nějak ventilovat.
A co ty slzy?
Na ně taky dochází. Pochopitelně. Když třeba otevíráme byty, v nichž je někdo mrtvý, pro pozůstalé to bývá hodně těžké. Nebo u dopravních nehod, když na místo přijede rodina oběti. A my víme, že s tím už nenaděláme nic… To je fakt složité. Hodně mě vzalo třeba to, když jsme zasahovali u pádu jednoho mladého kluka ze skály. Spadl tak příšerně, že se z něj stal kvadruplegik. Sice vidí, nehne ale s žádnou končetinou. Kluk mladší než já! Doneslo se nám, že by po tom všem hrozně moc chtěl spáchat sebevraždu. Jenže to nedokáže. Tělo mu ani tohle nedovolí… Tohle jsou těžké věci. Člověk si vždycky musí uvědomit, že pro ty lidi tak jako tak udělal maximum. Nesmí si to v hlavě tahat s sebou domů.
