Drama na slovenských hranicích: Muže vyvedli z autobusu, aby šli bojovat. Děti plakaly
Dramatické scény na ukrajinsko-slovenských hranicích sledoval v noci ze čtvrtku na pátek reportér CNN Prima NEWS na přechodu Užhorod – Vyšné Nemecké. Pocity uprchlíků byly smíšené. Někteří si vydechli, že utekli z dosahu Putinových bomb. Jiní propadali zoufalství, protože ukrajinská pohraniční policie nepustila za čáru část jejich rodin – muže ve věku od 18 do 60 let. V průběhu noci se totiž začala přísně dodržovat všeobecná mobilizace. Promrzlé děti plakaly, starci si zoufali, humanitární pomoc zaspala. Válka se ovšem s nikým nemazlí.
Cestou na užhorodský přechod jsem ve slovenském veřejnoprávním rozhlase slyšel krásné řeči z úst starostů příhraničních obcí. Pro uprchlíky už prý chystají lůžka v tělocvičnách i další humanitární pomoc. V noci ze čtvrtku na pátek jsem ovšem na čáře žádné charitativní pracovníky neviděl, něco se zadrhlo. Zato jsem byl svědkem zoufalých výpovědí i dětského pláče.
Válka na Ukrajině
Muži musí ven z autobusu
Ve čtvrtek před jedenáctou večer se na slovenské straně objevuje větší skupina uprchlíků, která pod hraniční závorou prochází pěšky. „Původně jsme jeli ukrajinským autobusem do Prahy. Ale protože náš prezident Volodymyr Zelenskyj zrovna vyhlásil všeobecnou mobilizaci, tak v další cestě nemohli pokračovat muži ve věku 18 až 60 let,“ vzrušeně vypráví 69letý Ivan Čepara, který k chůzi potřebuje berle.
Ukrajinská pohraniční policie muže v tomto věku vytáhla z autobusu a zakázala jim cestu za hranice, jak to nařizuje mobilizační vyhláška. „Týkalo se to i řidičů autobusu, který se proto vrátil na Ukrajinu. Dětem, ženám a nám starým lidem bylo pouze řečeno, ať jdeme dál pěšky,“ vypráví Čepara.
Že cestujícím propadla poměrně drahá jízdenka na autobus, je ve válce malichernost. „Spíš nevíme, co máme dělat, jak teď v noci pokračovat v cestě,“ ptá se Ivan. Teploměr ukazuje rovnou nulu. „Je nám zima, manžel by si potřeboval sednout někde do tepla,“ vstupuje do hovoru Čeporova žena Olena. Nikdo s dekami ani klíči od vyhřáté školní tělocvičny ovšem není k mání. Je to bezútěšná situace. I pro babičku s pětiletou vnučkou Melisou, která se právě rozplakala. „Holce je zima, mrzne. Celou noc tu asi nevydržíme stát, jestli tady odsud ráno vůbec jede nějaký autobus,“ uvažuje. A dítěti se dál valí slzy po tváři.
Putin nás dožene i v Čechách
Nevím, co říct. Chci ale nějak vyjádřit, že stojím na jejich straně. „Co vám dělá Putin, je zločin,“ říkám česky. Rozumí mi dobře, ukrajinsky se to řekne podobně („Ščo zrobiv Putin, to zločin“). Slovanské národy jsou si hodně blízké, Putin je ovšem vede do bratrovražedné války. „Přece nezůstanu na Ukrajině, aby mi Rusové zabili vnučku,“ říká babička ubrečené holky. No, babička. Je to podnikatelka, v ukrajinském Mukačevu provozuje kadeřnictví, ale teď nejsou peníze důležité. Jde o holé životy.
Zoufalá situace. Nabízím, že manžele Čeporovi i babičku s vnučkou Melisou odvezu alespoň do osmdesát kilometrů vzdálených Košic.
Takhle to na slovensko-ukrajinské hranici vypadalo v pátek dopoledne:
Všichni mají namířeno k příbuzným, kteří pracují v Čechách, a z Košic jezdí přímé rychlíky až do Prahy. Nálada v autě je střídavá, ponurost se jen občas převalí v radost, protože válka zůstává za zády. Paní Olena je ale spíš skeptická. „Putin nás možná dožene i v Čechách. On chce obnovit Sovětský svaz i s jeho satelity, teď je na řadě Slovensko, Polsko a pak i Česko,“ říká vážně.
Čtěte také
Od gulagu do teplé čekárny
Ivan Čepara připomíná maďarské povstání z roku 1956, které rozdrtily sovětské tanky a v ulicích Budapešti zůstaly tisíce obětí. „Rusové vždycky všechno řešili násilím. Na vojnu jsem musel za Sovětského svazu právě do Budapešti. Do posádky, kterou tam udržovali po maďarském povstání.“ Jízda do Košic je zároveň i putováním do děsivé sovětské historie. „Bratr mého otce Vasil skončil za Stalina v gulagu. Už jsme o něm nikdy více neslyšeli, prostě navždy zmizel,“ vzpomíná paní Olena.
V Košicích naštěstí policie zajistila, aby válečným uprchlíkům železničáři otevřeli nádraží. V tuhle noční hodinu jinak zavřené. Čekárna i hala se postupně plní, všude zní ukrajinština. Vracím se na hraniční přechod Vyšné Nemecké - Užhorod. Těžký kufr zrovna táhne od hranic 54letá Božena Doros, jak se představuje. Šest měsíců pracuje v Jihlavě, válka ji zaskočila na dovolené. „Před bombami je lepší utéct,“ prohlásí. Válka, to je podle ní šílenost, se kterou nepočítala ani v nejčernějších představách.
Dva, kteří měli štěstí
V jednadvacátém století už většina evropských mužů nechce dospívat se samopalem v ruce. Nemíním bagatelizovat „válečné hrdinství“, řada ukrajinských chlapů možná touží zahynout v zákopech. Všeobecná mobilizace ale na bojiště přivede i spoustu pacifistů. A rozkaz, že Ukrajinu nesmí opustit muži ve věku 18 až 60 let, je svým způsobem nelidský.
V penzionu, v němž nad ránem uléhám ke spánku, ale potkávám dva mladé muže, kterým se Ukrajinu podařilo opustit ještě před vydáním mobilizační vyhlášky. Jehor a Oleksander, oba narození v roce 1994. Ochotně zapózují před fotoaparátem a plánují: „Zkusíme to napřed v Polsku, pak možná i v Česku.“ Mladí a perspektivní mladíci. Nedovedu si představit, že by se měli nechat zabít střepinami z Putinových bomb. Válka je vůl, shodneme se. A také na tom, že Putin je šílenec.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
