Delfinoterapie: Jak snadno ospravedlnit týrání zvířat a ještě na tom vydělat

Není novinkou, že blízkost k jiným zvířecím druhům a přírodě v nás lidech může vzbuzovat pocity štěstí a úlevy od našich trápení. I proto se těší takové oblibě canisterapie či hipoterapie. A nejde jen o psy či koně – úsměvy na tváři a úlevu od fyzického trápení dokáží vykouzlit i další domestikovaná zvířata, třeba ovečky či slepice. V mnoha zemích jsou však k terapiím využívána i zvířata, která jsou divoká a v zajetí, jež je k takovým procedurám zapotřebí, těžce strádají. Jde například o delfíny.

Takzvaná delfinoterapie se objevila poprvé na počátku sedmdesátých let. Za jejím vznikem stála antropoložka Betsy Smith, která si všimla podivného chování delfínů, když se do jejich nádrže vbrouzdal její mentálně postižený bratr. Domnívala se, že se k němu chovají tak něžně proto, že vědí, že se od ostatních lidí odlišuje. V rozhovorech pak uváděla, že vysoká inteligence delfínů a jejich překvapivá vnímavost k potřebám postižených jedinců z nich ve spojení s jejich zálibou ve spontánních neverbálních hrách dělá skvělé „terapeuty“. Dnes díky tomu najdeme po celém světě více než celou stovku organizací, které se tomuto druhu služby věnují. Podle nich totiž taková „terapie“ dokáže vyléčit vše od depresí po autismus či rakovinu. Za zmínku však rozhodně stojí skutečnost, že antropoložka pak všechna svá tvrzení odvolala a v roce 2003 označila tuto terapii za zneužívání zvířat, které žádné zázračné vyléčení nepřináší.

V dobách, kdy Betsy Smith považovala delfinoterapii za skutečnou, prováděla plavání s delfíny zadarmo. Dnešní zařízení si za pět třičtvrtěhodinových „sezení“ účtují v průměru šedesát tisíc korun. A to i přesto, že k provádění této „zázračné“ léčby není zapotřebí žádného speciálního výcviku či školení. V čem samotná „terapie“ s těmito vysoce inteligentními tvory spočívá? V provádění motorických cvičení během plavání s delfíny v jejich nádrži. „Terapeuti“ úspěšnost své metody zakládají na delfíní echolokaci – tedy schopnosti za pomoci ultrazvuku vyhledat například potravu či se orientovat v prostoru (podobně jako to dělají netopýři). Například tvrdí, že tyto zvukové vibrace jsou schopny urychlit léčbu zánětu v těle. Pro jejich tvrzení však neexistují žádná vědecky podložená fakta, jen výpovědi rodičů šťastných, že se stav jejich dítěte na prchavý okamžik proměnil k lepšímu. Zato ale existují vědecké studie o tom, že stav euforie po návratu zpět domů nevydrží. Koneckonců, kdo by nebyl u vytržení z blízké přítomnosti tak majestátních bytostí.

Kritikou této pochybné metody nešetří ani odborníci a ochránci zvířat. Velkým problémem je totiž i způsob, jakým se tito delfíni dostávají do zajetí delfinárií. I když se „delfinoterapeuté“ dušují, že zrovna ti „jejich“ delfíni pocházejí ze záchranných stanic, pravdou je, že naprostá většina zajatých delfínů pochází z volné přírody, kde jsou násilně loveni a unášeni od svých rodin. „Umístění v chlorované vodě jim ničí plíce a kůži, umírají předčasně a hlavně, trénink pro ně skutečně není zábava, ale dřina za jídlo. Neexistuje ani jedna peer-reviewed studie, která by dokazovala dlouhodobý prospěch delfinoterapie,“ prohlašuje česká odbornice na kytovce Pera Nevečeřalová. Stres v zajetí může končit předčasným úmrtím, případně repetitivním nepřirozeným chováním kytovců. Jsou známé případy mlácení hlavou o mříže, jejich žvýkání, případně okousávání stěn bazénů. Dále jsou kytovci agresivní vůči sobě, což může vyústit až v jejich smrt. Při pohledu na vědecké důkazy o nefunkčnosti delfínoterapie lze jen pochybovat, zda nám pozbytí svobody těchto extrémně inteligentních tvorů přinese jakoukoliv radost.