Reportérka k Charlie Hebdo
Před 10 roky zaútočili islámští teroristé na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo, zemřelo 12 lidí. Jak strašný masakr změnil Francii? V rozhovoru to popisuje redaktorka CNN Prima NEWS Anna Kadavá, která to v zemi pod Eiffelovkou moc dobře zná – studovala v ní a jako novinářka tam natočila řadu reportáží a rozhovorů.
Jak útok na Charlie Hebdo změnil Francii?
Má to dva úhly pohledu. Pro turistu, který tam přijede, se samozřejmě nezměnilo nic. Francie nedávno hostila krásné olympijské hry, Eiffelovka pořád stojí, Notre Dame už je zase otevřená. Zdá se tedy, že země je v rozpuku. Když se ale podíváte pod pokličku, změnila se. Dá se říct, že to všechno začalo právě útokem na Charlie Hebdo. O pár měsíců později přece následoval útok na Bataclan, došlo i na útok v Nice, zemi následně výrazně poznamenaly i velmi početné protesty „žlutých vest“. S Charlie Hebdo se tedy nepochybně odšpuntovalo něco, s čím se Francouzi potýkají dodnes.
Reportérka Anna Kadavá Zdroj: CNN Prima NEWS
Zůstal pro ně útok ze 7. ledna 2015 stále živým traumatem?
Rozhodně. Na čem si Francouzi nejvíc zakládají? Na svobodě projevu. A jestli dodnes existuje nějaké médium, které svobodu projevu přímo symbolizuje, pak je to Charlie Hebdo. Oni ho všichni Francouzi nemusí mít rádi. A taky, že nemají. Mnozí jeho humor nechápou, nechtějí ho chápat. Nelze ostatně tvrdit, že jde výhradně o intelektuální legraci, spousta tamních vtípků je naopak až přízemních. Důležité ale je, že i něco takového vůbec může vzniknout. O tohle Francouzi odmítají přijít.
I teď, při tom strašném výročí, vyjde speciální vydání Charlie Hebdo, které tvůrci nadepsali výrazem „increvable“. Znamená to „nezničitelní“, používá se především ve smyslu „nepropíchnutelné“ pneumatiky. Snad se to pro naše potřeby dá vyjádřit ještě jinak: „Budeme tady vždycky. A vždycky se budeme snažit lidi rozesmát, i když se to třeba někomu nelíbí.“
Možná „tady budeme vždycky“, ale zároveň s redakcí na tajné adrese, kam se Charlie Hebdo muselo po útoku přestěhovat.
Ano, od útoků musí pracovat v utajení. Ale pozor – bezpečnostní opatření redakce Charlie Hebdo byla mimořádná už v roce 2015, při útoku bratrů Kouachiových. Redaktoři už tenkrát pracovali v opancéřované místnosti. Byli chráněni vstupním kódem, který útočníci získali jen tím, že jej násilím získali od jisté kreslířky. Jeden z karikaturistů, Charb, měl u sebe dokonce hlídajícího policistu.
Speciální vydání Charlie Hebdo připomínající deset let starou tragédii. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Přesto uznávám, že teď je jejich režim ještě svázanější. Vybavuji si rozhovor s kreslířem, který do Charlie Hebdo přišel až tři měsíce po lednu 2015. Popisoval, jak teď redakce na utajovaném místě žije. Říkal, že nikomu nesmí prozradit, kde přesně pracují. Nikomu! Dělají v místnostech, které nemají okna. Jsou pod neustálou ochranou. Střeží je jak důležitou ambasádu. Můžeme to chápat jako svobodu projevu za obrovskou cenu. Francouzi to ale berou. Zajímavé v tomto kontextu je, že týdeník má větší náklad, než měl před útokem. Bezprostředně po masakru měli zhruba 250 tisíc, teď jsou na 50 tisících, což je pořád velmi dobré. Heslo „Je suis Charlie“ se tedy zjevně dodnes udržuje.
Jednou věcí je, že se před deseti roky změnila každodennost redaktorů Charlie Hebdo. Změnila se ale i každodennost obyčejných Francouzů?
Už při Bataclanu říkali, že útok vlastně očekávali. Že šlo jen o to, kdy to přijde. Přece dobře víme, jak na tom francouzská společnost je. Každý tam má právo vyznávat své náboženství, například ve škole byste ho ale neměli dávat nijak najevo – neměli byste nosit kipu, šátek. I ve školách se snaží dále respektovat svobodu projevu, tedy to, co dělá Francii Francií. U učitelů ale poslední dobou čím dál více cítím, že mají obavy.
Útok na Charlie Hebdo: postřelený policista na zemi a vedle něj dva teroristé. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Aby ne. Učitel dějepisu Samuel Paty byl v roce 2020 zavražděn uprchlíkem islámského vyznání jen proto, že měl v hodině o svobodě projevu ukazovat karikatury proroka Mohameda.
Za podobných okolností zahynul v Arrasu i pan profesor Dominique Bernard. Pokud dnes máte ve Francii hodinu o svobodě projevu, může se vám to stát. Proto teď spousta učitelů hodně přemýšlí o tom, jak tyto předměty přednášet.
Ono tam hodně věcí funguje jinak než u nás. Sama jsem byla hodně zaskočena, když jsem před lety jezdila do Francie se školou na výměnné pobyty. Ve třídě tam vůči pedagogům vůbec nepanovala autorita. U nás učitel něco znamenal. U nich jsou schopni učitelům vyloženě nadávat. V citlivějších čtvrtích na předměstích velkých měst to tedy učitelé rozhodně nemají lehké, je to pro ně nebezpečné. Žáci jim říkají: „Pokud nebude po mém, zavolám rodiče a ti si to s vámi vyřídí.“ To se tam bohužel objevuje čím dál častěji.
Pamatuji si rok 1998, fotbalové mistrovství světa, kdy za Francouze hrály hvězdy všemožných ras. Tým šampionů byl chápán jako symbol, že soužití lidí různých kultur a barev pleti je možné. Byla to naivní vize?
A to bych zase neřekla. Dodnes vám většina Francouzů poví, že si myslí to samé jako v roce 1998. Většinová francouzská společnost je složena ze všech možných národností a ras. A byť si na dálku možná myslíme opak, funguje to. Marine Le Penová se snaží tvrdit, že většina lidí je nenávistná, tak to ovšem není. Snaží se tvrdit, že za problémy je pouze migrace. Jenže ono spíš záleží, jak se s příchodem cizích kultur naloží. Zatím se to bohužel zcela nepodařilo vyřešit ani Francii, ani skoro žádné jiné evropské zemi.
Ve Francii přitom vidíte, že to na mnoha místech jde. Máte tam třeba spoustu herců, moderátorů s marockými, alžírskými předky. Fungují velice dobře, jsou váženými lidmi. Nikdo by jim nikdy neřekl: „Táhni domů!“ Tak, jako se to děje třeba na menších městech, kde jsme to při natáčení reportáží na vlastní oči zažili. Ano, atmosféra je ve Francii momentálně vypumpovaná. Zase bych ale neřekla, že celá francouzská společnost je vyloženě nenávistná. Prostě je jen víc vidět, že se to tam pere.
Obálky časopisu Charlie Hebdo bývají často hodně nevybíravé. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Sama jste nedávno ve Francii zažila přepadení při natáčení, kdy vám skupina demonstrantů ukradla kameru, kameraman skončil zkopaný.
To pro mě byl hraniční moment. Pochopila jsem, že Francie už není tou zemí, jakou jsem znala. Jako novinářka jsem tam nikdy nic takového nezažila. Vždycky mě do běla vytáčely reportáže o francouzských no-go zónách. Za studií jsem chodila na kolej pěšky přes celou Paříž, nikdy se mi nic nestalo. K našemu incidentu v Nanterre ale zjevně došlo kvůli tomu, že jsme tam byli jako novináři. Nálada vůči novinářům se tam evidentně během chvíle radikálně změnila. Ještě když jsem byla ve Francii na „žlutých vestách“, cítila jsem, že protestující jsou rádi, že tam jsme. Že protesty zprostředkujeme světu. V Nanterre už ale bylo patrné, že podobné komunity mají novináře za nepřátele. Prostě se jim už nelíbí, jak se o těchto komunitách reportuje.
V Nanterre to pro vás muselo být těžké. Jak náročné to ale bylo na místě ve chvíli, kdy jste do Francie mířila točit reportáže o právě uskutečněných teroristických útocích?
Pamatuji si, jak emotivní to pro mě bylo u Bataclanu. Krátce po tom hrozném útoku bylo vidět, že země je opravdu zkroušená. Ve Francii navíc mají rádi pospolitost. Takže když se tehdy lidé začali srocovat na náměstích, v první dny se tam ukazovalo mnoho občanů z přistěhovaleckých komunit. Dávali najevo, že s tím, co se stalo, nechtějí být spojováni.
Teroristé během útoku na Charlie Hebdo Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
V těch prvních dnech se emocím nešlo ubránit. Stalo se mi, že jsem spolu s Francouzi brečela. Lidé přinášeli květiny, sem tam se objevil někdo, komu kdosi v Bataclanu zemřel. A bylo to hrozné. Zahynula spousta mladých, takže se hromadně brečelo a vzpomínalo. Asi to byl svým způsobem ozdravný moment, taky ale strašně emočně vypjatý.
Jakmile jsem se pak vrátila zpátky do Česka, šéfredaktorka Jitka Obzinová se mě přeptávala, zda nepotřebuji nějak pomoci. Sama měla z Jugoslávie zkušenosti jako válečná reportérka. Tvrdila, že tohle je pro novináře srovnatelná zátěž. Ještě víc mě to pak zasáhlo doma. Mým partnerem je Belgičan, takže děti se cítí být Čechobelgičany. Roku 2015 bylo synovi osm, dceři tři. Pro něj bylo naprosto nepochopitelné, jak něco takového mohli Francouzům udělat Belgičani. Asi si to vybavíte – jeden z útočníků Salah Abdeslam měl belgické občanství. A v hlavičce malého kluka to bylo k neuvěření. Jak do toho mohli zatáhnout jeho Belgii?
Takto vypadala obálka Charlie Hebdo rok po teroristickém útoku. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Po takových útocích se spousta věcí zdá nepochopitelných i dospělým. Jako když po Charlie Hebdo někteří žáci základky ve čtvrti Seine-Saint-Denis odmítali účast na uctění obětí minutou ticha.
Ano, takové případy se objevovaly. Pro spoustu lidí to bylo těžké pochopit. I ve francouzské televizi se o tom tehdy debatovalo, do diskuzí se zapojovali i různí imámové a další islámští představitelé. Jenže Francouzi to většinou brali trochu jinak. Snažili se spíš semknout. Vypíchnout naopak ty z muslimské komunity, kteří se snaží. Kteří jsou hrdí, že patří k Francouzům.
Musíme pochopit, že teroristé – často pocházející třeba ze druhé, z třetí generace přistěhovaleckých rodin – jsou ve výrazné menšině. Hodně z přistěhovalců je naopak velmi vděčných za to, že mohou ve Francii žít. Když jsme jeli na Bataclan, vezla nás taxikářka z první nebo druhé přistěhovalecké generace. Říkala: „Uvidíte, určitě to zase bude někdo z přistěhovalců. Já ale vůbec nechápu, jak něco takového mohli udělat. Jak mohou ty děti být tak vykořeněné ze společnosti? Něco takového by moje dcera nikdy neudělala. Chodí na vysokou, dobře jsem ji vychovala.“
To jsem slyšela často. I směrem ke zmíněným letním nepokojům v Nanterre: „Tyhle mladé jejich rodiče prostě dobře nevychovali. Moje děti by takhle po nocích nikdy netrajdaly…“ Tím chci říct, že je velmi snadné onálepkovat celou komunitu. Tvrdit o ní, že je problematická. Jenže většina jedinců z té komunity se chová slušně.
Francií nedávno proběhla vlna násilných protestů. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Třeba po 11. září 2001 to měli Arabové v USA velmi těžké, do značné míry se aplikoval princip kolektivní viny. Jak se po Charlie Hebdo většinová francouzská společnost dívala na muslimy?
Když se dostanete na mítink Marine Le Penové, budou kolem vás všichni křičet „Francie Francouzům!“ Takhle radikálně to ale rozhodně celá Francie nevidí. Byť si všichni uvědomují, že s migrací mají problém. Je to ostatně vidět i na posledních ministrech vnitra, kteří se v něčem nechávají inspirovat myšlenkami extrémní pravice.
Francouzi se s problémem migrace snaží něco dělat. Osobně na nich obdivuji, že se vždycky pokouší vidět v lidech to lepší. A že se jim to zrovna teď vymstilo? Snad. Přesto zůstanou sví. Vždycky nabídnou pomocnou ruku. Na druhé straně – pokud se taková dobrá vůle bude až příliš často zneužívat, rozmyslí si to podle mého nakonec i Francouzi. I to se klidně může stát. Vždyť dnes už víme, že k útokům mělo dojít i během olympijských her. Naštěstí se jim podařilo předejít…
Francouzi mají bojovnou, odhodlanou hymnu. I po Charlie Hebdo a Bataclanu ji hrdě a kurážně zpívali na znamení nezdolnosti. Neuhnízdil se v nich přesto po těch hrůzách nepolevující strach?
Určitě v sobě strach mají. Je to vidět i na lidech, kteří na ty deset let staré útoky vzpomínají. Konkrétně útok na Charlie Hebdo jsme si v Evropě dlouho ani nedovedli představit, Ján Kuciak byl přece na Slovensku zavražděn až tři roky poté. Ve Francouzích to tedy zůstává. Oni jsou ale zároveň takoví snílci, že se pořád snaží vidět spíš to lepší. A teď to nemyslím vůbec naivně – prostě se s tím chtějí porvat. Jak? To netuším.
Francouzský prezident Emmanuel Macron Zdroj: čtk/profimedia.cz
I prezident Emmanuel Macron musel vidět, že Marine Le Penová se svou ostrou protimigrační rétorikou uspěla. Že lidé na to slyší. Takže i jemu je jasné, že s migrací se musí něco dělat. Ta země se skutečně postupně mění. Jistě, i za mých studentských let docházelo na předměstích k revoltě mladých. Teď je ale situace daleko vyhrocenější. Kolikrát je poznat, že bezradná zůstává dokonce i policie.
Jak si představujete budoucnost Francie?
Hodně bude záležet na tom, kdo bude dalším prezidentem. Zatím se to těžko dá předvídat. Kdo ví, jestli do třetice nevyhraje Marine Le Penová. Každopádně bych budoucnost nechtěla malovat v takových barvách jako spisovatel Michel Houellebecq, který v knize Podvolení vylíčil vizi Francie jako islámského státu. V ní ani není třeba, aby islamisté Francii obsadili, společnost se jim podvolila sama – aby se Le Penová nestala prezidentkou, stávající politické strany raději podpořili kandidáta tzv. Muslimské jednoty... Já tuhle knihu ani nemohla dočíst. Přišlo mi to až příliš brutální. Vyděsilo mě to i proto, že Houellebecq spoustu věcí staví na faktech, takže si vlastně docela umíte představit, že by se něco takového mohlo stát.
Může?
Já doufám, že ne. Doufám? Ne, věřím, že to tak neskončí. Francouzi to nedopustí.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Téměř sto obětí po silném zemětřesení v Tibetu. Ministerstvo informovalo o Češích v oblasti
