Eliáš: Zápasy se Slováky jsem miloval. Na večírky jsem s nimi chodil radši než s Čechy

Reprezentaci čeká poslední zápas ve skupině MS, Slováci jsou na tom před ním mnohem lépe. Čím to podle vás je?
Na mistrovství světa to obyčejně funguje tak, že pokud vstoupíte do turnaje správně, psychika dokáže divy. Najednou jste správně nastaveni, všechno běží, jak má. Jsem přesvědčený, že na slovenské jízdě má velkou zásluhu i kouč Craig Ramsay, chlapík s přirozeným respektem. Hoši před ním dřou, makají. Jsou siloví, zároveň se mohou opřít i o šikovné hráče. Líbí se mi, že se Ramsay nebojí dát šanci mladým. To je fantastické. Ti jinoši si zjevně své šance váží, k tomu mají porci talentu. Slováci na mě obecně působí jako sympatický, semknutý tým.

Co pro vás osobně znamenala derby se Slovenskem?
Já to miloval!

Fakt?
Vždycky jsem se na ně obrovsky těšil. Předně – historicky se nám proti nim dařilo. A taky kolem toho byla spousta hecování, konkrétně třeba s Hossičkou, teda s Mariánem Hossou. Zajímavé je, že jsem v New Jersey nikdy moc se Slováky nehrál, snad jenom s Jirkou Bickem. Ale v mládežnických reprezentacích jsem vyrůstal třeba vedle Ríši Zedníka, Jožky Stümpela a se všemi jsem měl skvělý vztah. Dodnes si pamatuju, že jsme spolu v létě chodili na večírky, byla sranda. Když budu upřímný, kolikrát jsem radši trávil čas se Slováky než s kluky od nás.

Vy osobně jste do zlaté české generace trochu patřil a trochu ne. U největších českých úspěchů jste chyběl.
Z mnoha různých důvodů. Ze začátku kariéry jsem měl kolem sebe špatné lidi, dostával jsem od nich nesprávné rady. Taky jsem hrál za New Jersey, které se většinou dostalo v play-off NHL hodně daleko, což se světovými šampionáty kolidovalo. Do Nagana mě pan Hlinka nevybral, upřednostnil zkušenější kluky. Tenkrát jsem z toho byl špatný, zpětně ale musím uznat, že to bylo asi správné rozhodnutí, když se vyhrála zlatá placka. Jindy mi start na reprezentačním turnaji znemožnilo zranění, třeba na olympiádě v Turíně 2006 jsem měl obrovskou smůlu. Po pouhých dvou třetinách jsem dostal krosček do žebra a turnaj tím pro mě skončil. Předtím jsem pro změnu dlouho marodil se žloutenkou, kvůli ní jsem přišel o vyhrané mistrovství světa ve Vídni. No jo, někdy se to tak sejde… Jindy jsem na mistrovství přijel, ale zrovna se tolik nedařilo. S věkem člověk získá určitý nadhled a zkušenosti, takže pro mě platilo, že během druhé poloviny kariéry jsem si každý start za reprezentaci obrovsky užíval, velmi jsem si té možnosti vážil.

Na jaký reprezentační turnaj vzpomínáte nejraději?
Pro mě byla nesmírná čest být kapitánem týmu na olympiádě ve Vancouveru. Olympiáda, to je něco úplně jiného. Úžasný zážitek. Na mistrovství vždycky hrozně záleží na tom, komu kdo přijede z NHL. Kdežto na olympiády jezdili ti vážně nejlepší z nejlepších. Pokud se tedy člověku poštěstí být u toho, do konce života na to nezapomene. Navždycky budu ale vzpomínat i na mistrovství světa 2011 v Bratislavě, kde jsme získali bronz. Celkově to tam bylo úplně fantastické, přijela spousta českých fanoušků, připadali jsme si jako doma. Navíc se nám sešla parádní parta, hráli jsme výborný hokej. Prohráli jsme jediný zápas, takže tahle bronzová medaile se dá vlastně zpětně hodnotit jako smolná.

I letos se už turnaj přehoupl do fáze, která rozhoduje o úspěšnosti a neúspěšnosti. Co je v ní důležité?
Na jedné straně je potřeba tým burcovat, na druhé ovšem i uklidnit. Vše vychází z toho, že kluci musí být správně nastartovaní. Je nezbytné, aby si uvědomovali vážnost situace. V takové chvíli hodně záleží na trenérech, aby je patřičně namotivovali. Tím ovšem přecházíme i ke zmíněnému uklidnění – toho nabuzení totiž nesmí být přespříliš. Známe to, kolikrát je přemotivovanost spíš na škodu. Těsně před zápasem v téhle fázi je tak ze všeho nejdůležitější mužstvo přesvědčit, aby hrálo svou hru, věřilo si. V tom mohou trenérům hodně pomoci zkušenější kluci. Dobře si to pamatuju ze svých časů – dokud ve skupině hrajete proti Norsku a podobným zemím, je to jiné. Jakmile ale na šampionátu začne jít skutečně do tuhého, ukáže se, jaké máte v kabině lídry. U současného českého týmu vidím, že své tahouny má.

Nároďák nakonec do čtvrtfinále postoupil, nebyl jste však z jeho výsledků trochu vystrašený?
Z výsledků ani ne, spíš z herního projevu. Kluci někdy působili zakřiknutě. Jako každý jsem samozřejmě taky vnímal kritiku, která se na ně hrnula, sám jsem si ale podobné komentování zakázal: „Hlavně nikde nic neříkej! Sám přece víš, jak to je. Jeden zápas se povede, hoši se dostanou na vlnu a všude bude zase plno vlaječek.“ Nikomu to nevyčítám, to je přirozená fanouškovská reakce. Já se ale fakt radši držel zpátky.

Proč to ale Pešánově partě tak drhlo?
Jsem přesvědčený, že to ovlivnil předchozí turnaj Euro Hockey Tour, který české mužstvo vyhrálo. Kluci tam hráli fakt dobře, nedostávali moc gólů. Před světovým šampionátem se tím pádem hodně zvýšila očekávání, podle mého to ve výsledku příliš nepomohlo. Přinejmenším v prvních zápasech MS. Tohle je těžká věc, hráči mají něco v hlavě, s jejich nastavením v takové chvíli nic moc neudělá ani trenér. On se jim snaží vtisknout nějaký herní systém, správný projev, pak už je to ale na samotných klucích.

Kouč Pešán to od fanoušků během mistrovství docela schytává. Za hru i za svou netečnost na střídačce. Co vy na to?
Sám jsem vždycky měl rád trenéry, u kterých bylo vidět, že s týmem žijí. Ale na druhé straně jsem měl i spoustu koučů, kteří na střídačce neřekli ani slovo. Fakt, vůbec nic! Prostě nemuseli, od toho tam měli své asistenty. Každý je zkrátka jiný. I tihle zdánlivě neteční trenéři patřili ke špičce NHL, taky jsme s nimi měli v New Jersey skvělé sezony. Proto ani Pešánovo chování vůbec nehodlám kritizovat. Vždyť klidný je i kouč kanadského nároďáku Gerard Gallant. Jeho výběru se třeba v Rize moc nedaří, v NHL je však hodně uznávaný, roku 2018 dovedl senzačně Vegas Golden Knights až do finále Stanley Cupu.

Přestože se na střídačce téměř neprojevuje.
Stejně jako Peter DeBoer, současný šéf kabiny právě ve Vegas. Toho si pamatuju od nás z Devils, taky žádný bouřlivák. Na rozdíl od mého posledního trenéra v New Jersey Johna Hynese, který při zápasech létal jak vichřice. Oba způsoby mají něco do sebe. Jasně, líbí se mi, jak třeba Vašek Varaďů se svým týmem žije, jak s kluky neustále řeší i tu sebemenší situaci, dává do toho emoce. Jenže stejně jako nejsou stejní kouči, totožní nejsou ani hokejisté. Některým je protivné, když za nimi na střídačce pořád někdo řve a hudruje, radši mají svůj klid. Proto je pro každý trenérský štáb důležité, aby správně posoudil, jaký přístup je zrovna v ten daný moment a pro to dané mužstvo nejvhodnější.

Ono by se to asi lehce mohlo proti Pešánovi obrátit, pokud by byl typem křiklouna, který bude hvězdám z NHL dávat sodu.
Vždycky je to citlivá věc, jenže… Kluci jsou na náročné kouče z Ameriky dobře zvyklí. I tam se dočkají pokárání, pokud něco nedělají dobře. Takže nevím, proč by se s tím nemohli srovnat i při mistrovství světa. Kdo by si snad myslel, že si po sezoně NHL střihne šampionát jenom tak na pohodu, ten se škaredě spálí. Všimněte si, že konkrétně s tímhle nikdy neměli problém třeba Švédové nebo Finové. Kluci obouchaní z amerických zimáků přijeli do Evropy a dokázali okamžitě přepnout, v nároďáku jeli stejně nadoraz, jako předtím dřeli v NHL.

Češi to v sobě nemají?
Překvapilo mě to u některých juniorů. Moc dobře vím, že jsou v zámořských soutěžích zvyklí na tvrdé trenéry, na správný systém, na dřinu. Pak ale přijedou sem a za nároďák to vezmou na pohodičku, nikdo jim nemůže pořádně nic vyčíst, jsou vztahovační. Nevím, možná máme tuhle ledabylost trochu v krvi. Je to ale na trenérovi, aby to řádně nastavil. Pokud tam bude zdravý respekt a disciplína, může to mužstvu nesmírně pomoct.

Když teď sledujete mistrovství světa, necítíte až nostalgii, že už je z vás jen divák?
Ani ne. Já jsem bez problémů přepnul do fanouškovského módu. Taky si občas zakřičím: „Proboha, kam to dáváš?“ Ale jinak nekritizuju, spíš klukům moc přeju. Ve vaší televizi jsem byl hostem pořadu, který se jmenuje Co Čech, to trenér! A tohle heslo je přesné, ono to v téhle zemi tak opravdu je. Jenže když máte za sebe hráčskou kariéru, vidíte spoustu věcí jinak. Právě teď jsme sledovali nějaký zápas s kamarádem, rozčiloval se u toho, proč hráč nenahrál úplně volnému parťákovi. Jenže to je vidět u obrazovky. Jakmile se skloníte až dolů k ledu, máte úplně jiný úhel pohledu. Já se teď hlavně snažím o to, abych na hokej začal nazírat spíš trenérským způsobem.

Na střídačce jste už stál třeba jako asistent juniorských reprezentantů.
Tam se, myslím, projevila moje hravost. Byl jsem mezičlánkem mezi hráči a hlavním trenérem. Vyznával jsem kamarádský přístup, díky kterému jsem ke klukům mohl být přísný a upřímný. I bez křiku. Přitom emoce ve mně jinak jsou. Možná by se lidi divili, v některých věcech jsem hodně podobný už zmíněnému Vencovi Varaďovi. Pokud mě něco vytočí, dám to znát. Hokej hodně prožívám, to muselo být vidět i na té střídačce. Patřím k velkým fotbalovým fanouškům a není náhoda, že mě tak baví sledovat trenéry typu Kloppa, Tuchela. Lítají kolem čáry, jsou na stejné vlně s hráči. Je to od nich takové lidské. To se mi líbí.

Napodobíte je a stanete se také trenérem?
Ještě uvidím. Pořád jsem ve stadiu, kdy si užívám čas sám pro sebe. Navíc mám malé dcerky, trávím s nimi spoustu času. Nějaké možnosti se přede mnou rýsují, hodně to ovšem komplikuje pandemie: Zrovna teď jsme na tom sice s nákazou možná dobře, jenže kdoví, jak se to vyvrbí na podzim. Proto se mi nezdá moc rozumné se v tak nejisté chvíli někde zavázat. Jasně že mi chybí atmosféra hokejové kabiny. Jako společenský člověk si ale kontakt s kamarády stejně najdu – jezdíme na kolech, hraju tenis, golf. Umím si to vynahradit. A jednou to třeba přijde. Třeba se ze mě někdy stane hokejový Klopp.