Hertl přišel o zlato, našel si ale nový koníček: Možná budu myslivec, už jsem trefil divočáka

Je to jako včera, co jste se coby rozesmátý holobrádek vydal poprvé do NHL. Najednou je vám třicet. Co pro vás tohle číslo znamená?
Že už nejsem nejmladší. Uteklo to, a rychle. Vždyť já jsem v NHL už jedenáct let! Leccos se za tu dobu změnilo – jak v životě, tak v hokeji. Při hře je všechno rychlejší, hráči jsou šikovnější, spíš než rabiáty potkáte na ledě technicky zručné hráče. Jako hokejista si ve třiceti nemůžu nic namlouvat – kariéra se mi hodně rychle krátí. Pravda, o něco intenzivněji jsem to pociťoval ještě před letošní výměnou ze San Jose Sharks do Vegas Golden Knights.

Proč?
V Sharks bylo víc mladých kluků.

Už vám říkali dědku?
To zase ne. Snad i proto, že já sám se starý necítím. Tedy – v hlavě. Tělo už si za kariéru prošlo tolika zdravotními problémy, že nějaký ten pátek přece jen nezapře. Sám si zoufání na věk zakazuju. Pořád se rád směju, baví mě vtípky v kabině, nepohoršuje mě ani muzika, kterou si po tréninku pouští dvacetiletí. Ale jasně – jakmile máme volno, mlaďasové si zajdou někam na večeři, zatímco já pospíchám domů za dětmi a rodinou. Tak to prostě je.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Brutální Bedřich Smetana. Klasika se před festivalovým davem promění v metalový nářez

S manželkou Anetou máte dva syny, čtyřletého Tobiase a ročního Thea. Jste v něčem z tatínkovských povinností stejně dobrý jako při hokeji?
Snažím se. Asi každý rodič vám ale potvrdí, že výchova dětí je jednou z nejtěžších věcí v životě. A přiznávám – když kluci nechtějí poslouchat nebo se vztekají kvůli blbostem, je to někdy na nervy. Jako rodič se pořád učím. Můžete si od druhých vyslechnout jakékoli rady, každé dítě je ale trochu jiné, neexistují žádné univerzálně platné recepty. Mě to naštěstí baví. Když jsem doma, večer pomůžu s koupáním a pak čtu staršímu Tobiasovi před spaním knížky. Nejradši má Spideyho a Mickey Mouse, prokládáme to i Kozím příběhem, českými pohádkami. Je to fajn.

Před narozením Tobiase jste mi říkal: „Jsem zvědavý, jestli budu stejně přísný, jako byl můj táta na mě a bráchu. Vždycky po nás chtěl, abychom byli ve všem nejlepší.“ Jak je to tedy s vaší přísností?
V něčem přísný určitě jsem. Když Tobík zlobí, taky se nebojím zvýšit hlas. Jen člověk musí vzít v potaz, že svět se mění. Hlavně tady v Americe by nejradši zakázali i to, pokud se na dítě zle podíváte. Já jsem si v dětství prošel jinou zkušeností. A jsem zastáncem přístupu, že někdy se na dítě prostě hlas zvýšit musí. Aby vědělo, že si nemůže dovolit úplně všechno.

Přestože vám táta jako malému dával co proto?
Přesto. V jeho případě se přísnost projevovala hlavně kvůli hokeji. Někdy byl na mě po zápasech až tak rázný, že jsem radši chodil spát k dědovi. (smích) Tátově přísnosti se jednou divil i Peter DeBoer, náš trenér v San Jose.

Při jaké příležitosti?
DeBoer se mě svého času ptal, jak přísný na mě táta byl. Odpověděl jsem, že hodně. A právě někdy poté jsme hráli se Sharks ve Vegas. Vyhráli jsme 2:1, já dal jeden gól, na další jsem nahrál. Vyhlásili mě hvězdou utkání. Táta za mnou ale přišel do kabiny a huboval, že jsem zavinil jediný gól soupeře, protože jsem se před ním nechal obehrát. Když jsme pak s týmem nastupovali do letadla, DeBoer se ke mně přiklonil a prý: „Tak co, Tome? Dneska byl asi táta spokojený, ne?“ Jakmile jsem mu popsal, že jsem místo chvály dostal bídu za chybu před gólem soupeře, hrozně se smál.

Před narozením Tobiase jste mi říkal ještě něco: „Jsem zvědavý, jestli bude stejně soutěživý, jako celá naše rodina.“ Jak to dopadlo?
Je jako my. Když si střílíme na branku a já mu to poněkolikáté chytím, už je na něm vidět rozmrzelost. To by s tím nejradši praštil a šel dělat něco jiného. No jo, naučit se prohrávat, to je jedna z nejtěžších věcí; o tom taky něco vím… Obecně jsem hlavně moc rád, že Tobík má sport rád. Dokáže se nadchnout pro fotbal, pro basket, baví ho jízda na kolečkových bruslích. Ještě je pořád malý, tak uvidíme, co to vyhraje.

Kdyby to byl hokej, asi byste se nezlobil.
Když byl u nás v kabině Golden Knights, hned se chtěl hnát na led. Jenže na sobě nemá rád výstroj, není mu to příjemné. Nejradši by tam skočil jen v bruslích. A to jsem mu nedovolil. Zase jsme u toho, jak těžké je správně vychovávat. Nemohou mít všechno, co si zamanou. Rozhodně jim nebudu každý týden kupovat nový iPad. Měli by poznat, že nic není zadarmo.

Hokej je sport tvrďáků, bavíte se ale i s ranaři z NHL někdy v kabině o přebalování, o Tlapkové patrole?
Jasně. S kluky, kteří mají doma nejmenší děti, se ve dveřích kabiny vítáme klasickou otázkou: „Tak co, spal jsi dneska v noci? Asi nespal, viď? Já taky ne…“ Konkrétně u nás v Golden Knights je spousta tátů, takže o dětech jde řeč co chvíli. Až si člověk někdy připadá jak ve školce. I ten největší tvrďák, když má doma caparta, si sedne na zem a bude s klukem mastit minihokej. Běhat za ním po parku tam a sem.

K čemu vedle sportu ještě vedete své děti?
Třeba k lásce ke zvířatům. Pravidelně chodíme s rodinou do ZOO, konkrétně tu pražskou vyloženě miluju. Líbí se mi, jak postavili nový gorilí pavilon, kolik zvířat tam je. Jen za minulé léto jsme tam byli čtyřikrát.

To jste si musel rozumět s Brentem Burnsem, bývalým spoluhráčem ze Sharks, který měl ZOO dokonce doma.
To ano! Burnsie je trochu zvláštní případ. Kdysi v Minnesotě choval ve vlastním baráku spoustu hadů včetně krajt, někdy se mu prý nějaká i zatoulala; jiní by panikařili, on zůstával naprosto v klidu. Doma měl všechno možné, od psů a koček až po ptáky.

Tradovalo se, že choval snad i gorilu a aligátora. Prý chtěl i tygra, toho mu ale manželka zakázala.
Burnsie, no. (smích) Docela známá je i historka, jak ho jednou v ZOO v Columbusu kousnul gepard. Nevím, jestli se to fakt stalo. Slyšel jsem ale, že se tomu jenom smál… Už několik let má svůj ranč v Texasu, zase tam chová různé exotické druhy zvířat, mimo jiné zebry. Rád se vydává lovit divoká prasata, občas skolí bizona. Umí zvíře sám stáhnout z kůže, vykuchat. Je to machr. Před časem mě na svůj ranč zval, moc rád se za ním někdy podívám. Může to být legrace. Mimochodem – i Burnsiemu se moc líbila pražská ZOO. Navštívil ji v roce 2015 při mistrovství světa. A přestože zoologických zahrad viděl po celém světě mraky, pro tu českou měl jen slova chvály.

To je běžné, že mají hráči NHL podobně netradiční koníčky?
Každý není jak Burnsie, mezi kluky frčí spíš golf a surfování. Nebo akcie.

Akcie?
No jo, já je sleduju taky. Sice jsem dost konzervativní, nerad riskuju, ale stejně jako spousta jiných se snažím investovat. Čtu si o tom, poslouchám podcasty. NHL pro hráče provozuje různé edukativní online programy, aby byli na život po kariéře lépe připraveni. Na dálku se učíte o byznysu, o realitách, o teorii leadershipu a tak. Máte mraky možností, co si vybrat.

Co jste si vybral vy?
Byznys. Poslední dobou o něm čtu i dost knih. Ve třiceti už je na místě přemýšlet, co bude jednou po hokeji. A co si budeme povídat – čas na to je. Jakmile s týmem NHL vyrážíme za zápasy na hřištích soupeřů, jsme na cestě až deset dnů v kuse. A když strávíte takovou dobu v letadle, nebaví vás dívat se na stejný film podruhé, potřetí. Můžete být z cestování unavený, otevřít knihu se vám nechce. Zároveň ovšem někde uvnitř víte, že je to potřeba. Takže ano, snažím se. Pořád bych tomu mohl dát víc, uznávám. Až ale jednou odehraju poslední hokejový zápas, nechci bejt úplně blbej. (smích)

Jak si mám tedy vaši budoucnost představit?
Zatím přesně nevím. Jsem nakročen k tomu, že až to jednou přijde, budu žít v Česku. Rozhodně se budu snažit všechno podřídit rodině, dětem. Fakt je, že jsem díky hokeji vydělal nějaké peníze. Nejsem ale ten typ, který by vydržel nic nedělat.

Pamatuji si náš rozhovor z roku 2013, ještě před vašimi začátky v NHL. Tehdy jste mi tvrdil, že to umíte s vidlemi, takže byste se neztratil ani u táty v hospodářství. To platí?
Že by se ze mě nakonec stal sedlák? To už asi ne. Ono hodně záleží, v jakém stavu budu mít po konci kariéry své tělo. Už teď ho mám dost zhuntované. Spíš mám ale dojem, že v sedlačení se moc nepotatím.

V něčem jiném ano?
Možná. Táta je třeba myslivec. A já si nedávno ověřil, že zrovna myslivost by mě jako koníček asi bavila.

Vážně?
No jo. Vyrazil jsem s tátou na posed a povedlo se mi trefit divočáka! Byl to ohromný zážitek. Číhali jsme tam několik hodin, k večeru se před námi najednou to prase objevilo. Pořádný adrenalin! Z posedu byl krásný výhled i na jeleny, zajíce, vnímali jsme v naprostém tichu přírodu, zvířata; prostě nádhera. I to ticho mě bavilo. Člověk je během roku neustále obklopen hlukem, stále online, s rukou na mobilu. Pokud se naskytne příležitost tenhle blázinec alespoň na chvíli opustit, vítám ji.

Nebude z Tomáše Hertla kolem čtyřicítky spíš trenér než myslivec?
Setrvání u hokeje se teď samozřejmě na první pohled nabízí. Bude to ale pro mě ten správný směr? Zatím nevím. Fakt se to strašně špatně předpovídá.

Pokud byste s hokejem končil teď, vaším reprezentačním maximem by zůstal bronz z MS 2022. Hodně vás mrzí, že jste si nemohl zahrát na letošním šampionátu v Praze, kde reprezentace vybojovala zlato?
Samozřejmě – koho by to nemrzelo? To by chtěl každý. Tím spíš, když já vlastně ještě nic nevyhrál. Prostě to tak ale mělo být.

Golden Knights vás na šampionát nepustili proto, že jste krátce před mistrovstvím podstoupil operaci kolena.
Nedalo se nic dělat. Člověk to ale takhle nemůže brát. Kdo ví, co by bylo, kdybych u toho taky byl. Třeba by se pak ani nepostoupilo ze čtvrtfinále. Lajny by přece rázem hrály v jiném složení, něco by si třeba nesedlo, do toho by přišel nějaký blbý odraz a už by bylo všechno jinak... Je to každopádně neskutečný úspěch. Měl jsem obrovskou radost jak za kluky, tak za celý národ. Při čtvrtfinále a semifinále jsem fandil přímo na stadionu, kluci zahráli suprově. Nejvíc se mi líbil brankář Lukáš Dostál, chytal fakt fantasticky.

Tomáš Hertl se mimo jiné rozpovídal i o tom, co může titul mistrů světa udělat s budoucností českého hokeje. Zda v USA a Kanadě ještě vůbec vnímají Čechy jako hokejovou velmoc. A jestli se podle něj povede vychovat další Pastrňáky. Odpovědi na tyto a další otázky najdete v rozhovoru, jehož celé znění přináší magazín CNN Prima NEWS Rok 4 na téma Kam kráčíš, Česko. Časopis je v prodeji na stáncích za 129 korun.  Podívejte se na seznam prodejních míst.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Komorousův motoklub: Lerch je centurionem, členem muž stíhaný za kamery ve sprše