Kojení při rozhovoru, stydící se Nadal. Tenisové mámy Hlaváčková a Hradecká o životě po životě

Takový rozhovor se často nedělá. Proti mně svůj kočárek nejdřív zaparkovala 39letá Lucie Hradecká, poté hned vedle i 37letá Andrea Sestini Hlaváčková. Ty dvě spolu bok po boku vyhrály Roland Garros, US Open i Fed Cup, z olympiády 2012 přivezly stříbrnou medaili. A nápadně shodný osud je provází i po konci tenisové kariéry – letos v únoru se nejdříve narodila druhá dcerka Andree, dva týdny poté přišel na svět i Luciin syn.

„Hezky se nám to sešlo. Krásná náhoda! Přitom jsme to s Luckou vůbec neplánovaly,“ říká s úsměvem Hlaváčková.

Naše povídání způsobně prospí jak obě děti, tak i Luciin pes, uvelebený flegmaticky pod kočárkem.

Lucie, říkáte si zkušenější mamince Andree často o radu?
Hlaváčková: Víte, kdy chtěla radu? Ještě když jsme nezávisle na sobě obě tajily, že jsme těhotné. Podala to fakt „nenápadně“. Loni v létě jsme spolu seděly na Spartě, já skrývala podbřišek pod bundou a Lucka na mě vytáhla otázku: „Až budu mít jednou dítě, chci se tě zeptat na nějaké miminkovské tipy.“ Odpověděla jsem, že třeba kočárek můžu poradit klidně hned. A na to mi řekla, že kočárek už má vymyšlený. Hned mi blesklo hlavou: „Počkej, jak – kočárek už mám vymyšlený?“ Začala jsem po ní pokukovat, břicho nikde. Zatímco já ho už tou dobou měla vypouklé…
Hradecká: …vysokou sukni jsi měla až nahoru…
Hlaváčková: A v den Lucčiného screeningu jsem se pak v New Yorku potkala s jejím partnerem Davidem. Já to pořád ještě tajila, nosila jsem velká trička, ubezpečovala se, že to nikdo nevidí. Načež do toho přijde Dave a prý: „Tak Lucka taky!“ Byla jsem v šoku. Zaprvé: „Jak to víš o mně?“ A zadruhé: „Cože? Cože? Lucka?“ Nakonec se nám děti narodily čtrnáct dnů po sobě.

Tenis je založený mimo jiné i na ovládání vlastních nervů a stresů. Umíte s tím pracovat i jako maminky?
Hradecká: Snažím se. Tenhle kluk je ale za odměnu. Andy se vždycky hrozně diví: „Cože, tobě takhle v klidu spí?“ No jo, v noci se většinou budíme jen jednou. Takže si fakt nemůžu stěžovat. Za těch pár měsíců od narození dostal asi dvakrát, třikrát zuřivý záchvat, to se dá přežít.
Hlaváčková: U nás je to taky lepší než s první dcerou.
Hradecká: Už jsi věděla, do čeho jdeš.
Hlaváčková: Jasně. Zato první dcera mě testuje doteď. Někdy je velmi náročné nesahat hned k nějakému násilí. (smích) Rozhodně mě učí trpělivosti. Jenže – je to moje dítě, tak co jsem mohla čekat? Vždyť já byla stejná… Když mi včera na tenisovém kurtu udělala šílenou scénu, uvědomila jsem si, že jí vůbec nemám co říct. Jako kdybych mluvila ke svému malému já.

Neslýcháte, Lucie, od ostatních pořekadlo „jedno dítě, žádné dítě“?
Hradecká: Jasně že jo.
Hlaváčková: Já se pod to přitom vůbec nemůžu podepsat. Pro mě byla největší změna z žádného dítěte na jedno. Tehdy si ženská uvědomí: „Aha, od teď je můj život na druhé koleji.“ I partnerský život jde trochu stranou. Kdo říká, že ne, je buď blázen, génius, nebo má chůvu. Zodpovědnost, kterou první mateřství nese, představuje obrovský skok. Změnu z jednoho dítěte na dvě spatřuju už jenom v počtu krámů, vynaložené energie a autosedaček. I když… Velký rozdíl je v hlídání. Sehnat hlídání na jedno ještě jde. Na dvě je to už těžší. A na tři? Asi nemožné. Takže já u dvou skončila.
Hradecká: Vidíš, já už mám svým způsobem taky dvě. Jedno akorát štěká a je chlupaté.
Hlaváčková: No jo, pravda, i pejsek se počítá…

Zatím celý rozhovor podřimuje pod kočárkem, tak to asi není problémový rafan, ne?
Hlaváčková: Pozor, taky je to lišák, viď?
Hradecká: Je vycepovaná. Dlouho s námi jezdila po turnajích, takže věděla, že musí poslouchat. Že při zápasech nemůže začít štěkat na celý kurt.

Nikdy to neudělala?
Hradecká: Při zápasech to bylo bez problémů. Zajímavé je, že vycítila, kdy se blíží konec utkání. To pokaždé vykoukla ven. A podobné to bylo s tréninkem – hodinu a dvacet minut v tašce v pohodě vydržela, pak už se ale cukala: „No, dobrý, už bychom ale mohly končit.“

Teď už se krotit nemusí, s tenisem jste skončily. Vpluly jste do fáze, které se trochu ošklivě říká život po životě…
Hradecká: …ošklivé to možné je, ale taky pravdivé. Najednou vplujete do něčeho úplně jiného.
Hlaváčková: Musíte v sobě něco přepnout. Na své první přepnutí si pořád pamatuju. Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná s první dcerkou, ze dne na den jsem ukončila přípravu na sezonu.
Hradecká: To bylo v Americe, viď? Říkala jsem si: „Andy tady byla jeden trénink a už je nějaká vyřízená, vůbec nemůže. Úplně rudá…“ Pak jsem ji viděla na extralize. Zase to maskovala velkým, dlouhým tričkem.

Hlaváčková: Když jsem to pak oficiálně oznámila, přišla obrovská úleva. Vybavuji si ráno, když jsem se probudila a hlavou mi letělo: „Co dneska? Jooo, nic! Dobrý! Nic nemusím.“ S prvním těhotenstvím si spojuju tuhle úlevu.

Když pak končila kariéru i Lucie, dělala jste s ní rozhovor pro Radiožurnál. A v něm se vám svěřila, jak se těší, že nebude dělat vůbec nic.
Hradecká: Ano – jen to, co chci. A rok mi to vydrželo. Člověk se ráno probudí a řekne si: „Co dneska? Půjdu na zahradu, nic víc nemusím.“ To bylo prima. Hodně jsem tenkrát poslouchala otázku, jestli mi nechybí tenis. Nechyběl. Až teď, když komentuji třeba Roland Garros, napadne mě: „Jéé, tam to bylo fajn. Tam bych se ještě podívala.“ Ale nešlo by mi o ty nervy před zápasem, o hraní. Spíš o to se jít podívat do areálu, oživit si vzpomínky.
Hlaváčková: Já takhle na čumendu už párkrát byla. Super to bylo třeba v Římě. Úplně bohatě mi to ale stačí dva dny, pak už se v tom prostředí cítím nesvá. Je mi sympatické některé lidi potkat. Ale jen na chvíli.
Hradecká: Nasajete energii a zase pryč.
Hlaváčková: Něco jiného samozřejmě je, když tam jste kvůli práci, třeba jako televizní komentátorka, reportérka. Jasně, našly by se věci, které mi z velkých turnajů chybí. Jako jídlo zdarma a ještě k tomu od někoho připravené.
Hradecká: Saláty! Když si máte zeleninu nakrájet doma, je to strašná práce. Na turnajích jste si prostě jen nabral.

Hlaváčková: Minimálně v první půlce kariéry jsme si vůbec neuvědomovaly, jaký přepych tohle je. Jistě, s Luckou patříme k hráčkám, které si prošly i malými turnaji. Vždycky jsme si vážily toho, že na kurtech jsou balonky, ručníky, pití. Člověk ale postupem času přivykne, že na turnajích přijedete na letiště, někdo vás vyzvedne, odveze na hotel, ke kurtům, tam se najíte v restauraci, následně si zahrajete, rozcvičíte se, dáte si večeři. Veliká pohoda. Jenže – když v tom žijete, je to někdy zároveň i smutná nuda.

Smutná?
Hlaváčková: Třeba v Římě ne. Když jste ale zalezlý na hotelovém pokoji v čínském Wu-chanu, není co dělat. Jste daleko, chybí vám rodina. Když jste pořád zabalený v taškách, není to nic k závidění.
Hradecká: Jasně, taky byla místa, kam jste se těšil. U mě třeba americké Indian Wells.
Hlaváčková: Vidíš, já to tam tak ráda neměla. Zase jsem ale s oblibou jezdila do Wimbledonu, kde to pro změnu nemilovala Lucka.
Hradecká: Tak nemilovala…Wimbledon je fajn, mně ale nikdy moc neseděla tráva.
Hlaváčková: No jo, to bylo věčné téma – jak Lucku dostat na trávu…
Hradecká: Radši bych zůstala na antuce.
Hlaváčková: Obecně jsem vždycky měla ráda všechny evropské turnaje. Cokoliv, co bylo na dolet jedním letem nebo na dojezd autem.
Hradecká: Protože je s tím spojená svoboda. Pokud jste prohrál, nemusel jste na nic čekat a vyrazil jste pryč.

Hlaváčková: Ze vzdálenějších byla super Austrálie.
Hradecká: Krásná země, krásné počasí.
Hlaváčková: Domácká atmosféra.

Mně to na Australian Open atmosférou připomínalo hudební festival.
Hlaváčková: Jo! Přesně.
Hradecká: Na pohodu.

Teď už turnaje neobjíždíte v rolích hráček, ale jako televizní komentátorky a reportérky. Bylo pro vás těžké přepnout do nové role?
Hradecká: Když jsme šly v Austrálii poprvé komentovat zápas, byla jsem nervóznější, než když jsem sama hrála. Musíte se soustředit, mluvit spisovně, bez zakoktání; to je hodně těžká disciplína. Nemám to v sobě zautomatizované. A dělat k tomu ještě rozhovory? To je už něco úplně jiného.
Hlaváčková: Ehm, Lucko, chápu dobře, že ti právě usnulo mimino?
Hradecká: No jo.
Hlaváčková: Bez komentáře. Já s tím svým tady musím během rozhovoru tancovat, vyměnila jsem šest variant houpání a ona to má takhle v klidu. No nic, omlouvám se, to byla jen taková vsuvka…

Neomlouvejte se, spíš mi řekněte, jak těžké pro vás bylo přepnutí na novinářku.
Hlaváčková: Pro Lucku je to daleko větší výstup z komfortní zóny. Byla jsem mile překvapená, že do toho šla. V našem duu H+H jsem totiž byla spíkrem vždycky já. Už během kariéry jsem komentovala pro rádio BBC, psala jsem do sportovního magazínu, zkoušela jsem blogovat i vyrábět videa. Myslela jsem si na to, že by mě bavilo být nějak spojená s televizí. Teď dělám rozhovory v rádiu, komentuju pro televizi Canal+ Sport. Jakmile naskočí červená, něco se ve mně přepne. Trochu mi to připomíná tenis.

Stresem?
Hlaváčková: Bála jsem se hlavně v začátcích na rádiu. To jsem se potila, host mě znervózňoval, pořádně jsem nevěděla ani to, jak se jmenuju. Po třech letech jsem už snad pár zkušeností nasbírala. V televizním komentování jsem toho oproti tomu moc nestihla, zatím jsme to dělaly vždy ve dvojičce, sólo akci mám teprve před sebou. Z nás tenistek to umí pořádně jen Klára Koukalová. Je naší guru, přestože se do té role sama nestaví. Ať už totiž dělá cokoliv, celý život se neustále podceňuje. Televizi umí to krásně, často si ji naposlouchávám.
Hradecká: Já se taky od ostatních snažím hodně odposlouchávat. Těším se, až to budu mít v sobě zautomatizovanější. Zatím si třeba netroufnu komentovat dva zápasy v kuse. Jen jeden – aby mi to vyšlo mezi hlídáním a baštou pro malého.

Už vás někdy od komentování odvolaly plačící děti?
Hradecká: Zatím ne. Když jsem po svém prvním komentování dorazila domů za hlídajícím přítelem, hned mi hlásil: „Začal brečet, má hlad!“ Musela jsem ho uklidňovat: „Prosím tě, ještě to nejsou tři hodiny od posledního krmení, takže v pohodě…“
Hlaváčková: Mně teda dítě tři hodiny v klidu nevydrží ani náhodou! (smích) Odkomentovat bych teď mohla leda krátké zápasy. V rádiu svých 30-40 rozhovorových minut předtáčím. Tam už mě ale plačící dítě odvolalo. A poslední čtyři rozhovory jsou dokonce prokojené.

Kojila jste přímo při rozhovorech?
Hlaváčková: Musím poděkovat svým hostům, zejména vodnímu slalomáři Lukáši Rohanovi. Tomu jsem po deseti minutách řekla: „Luky, buď tady budeš čekat. Anebo si ji vezmu s sebou.“ Takže jsem tam seděla, prso ven, dítě na prsu. Chudák Lukáš se mnou poctivě držel oční kontakt, jel k tématu, já se hrozně potila, vůbec jsem ho nevnímala. Hlavou mi letělo: „Hlavně ať mi to dítě nekníkne do mikrofonu.“ Jen jsem tam do toho nějak blekotala. Při dalším prokojeném rozhovoru jsem už ale byla master. A vidíte – přímo při rozhovoru už jednou kojila i jistá pozvaná sportovkyně.

Hradecká: No jo, někdy to prostě jinak nejde.
Hlaváčková: Lidi z toho měli haló, já ji uklidňovala: „Hezky jsi to zvládla.“ A příště jsem při povídání kojila i já…

Jaké to je stát při rozhovorech na druhé straně mikrofonu?
Hradecká: Mám za sebou první interview, s Maruškou Bouzkovou, trvalo 45 minut. Při první klapce jsem se samozřejmě zasekla, měla jsem okno. Začínala jsem nakonec natřikrát. Pak už to ale šlo. Člověk se to musí fakt učit.
Hlaváčková: Mě to baví. Je příjemné rozhovory vést, poznávat lidi. Čím víc jste v tom otrkanější, tím víc si to užíváte. Už jenom automaticky nečtete předem připravené otázky, dokážete i navnímávat, co vám druzí říkají, reagujete na to. To je pak radost.

Co by pro vás byl rozhovorový grandslam?
Hlaváčková: Asi Roger.
Hradecká: Ty jo, Federer, to by bylo něco. Ale toho bych asi nebyla schopná.
Hlaváčková: Dělala jsem rozhovor s Nadalem i s Djokovičem, s Rogerem ne. To by mě zajímalo, kam bychom se dostali.

Hradecká: Já bych se nedostala nikam. Mně stačilo, když s ním taťka na US Open chtěl fotku, takže jsem to musela domluvit. Jakmile se Roger objevil, vytáhla jsem mobil z tašky, hodila jsem ji na záda, celá se mi při tom vysypala a do toho jsem ho odchytávala. Naštěstí byl úplně v klidu, takže to klaplo. Podruhé jsem za ním přišla, když jsme letěli z Austrálie domů. Seděla jsem v první třídě, měl se svými blízkými něco rozbité na sedačce, tak mě poprosili, jestli bychom se nemohli posunout o dvě řady dál.

Hlaváčková: Jako bych to viděla: „Jó, Rogere, samozřejmě, klidně půjdu i pěšky…“
Hradecká: Tak nějak, no. Nedalo mi to, měla jsem s sebou zrovna jeho knížku, tak jsem za ním šla, jestli by mi ji nemohl podepsat. Podíval se na mě a prý: „Vy jste v mixu prohráli ve finále, co? To je škoda…“ Byla jsem v absolutním šoku. Cože? Roger Federer ví, kdo jsem? Strašně mě to překvapilo. Ale rozhovor s ním bych fakt nedala, byla bych šíleně nervózní.
Hlaváčková: Já takhle na rozhovor odchytla v Austrálii Djokoviče, v Indian Wells Rafu. Oba jsou kolem mého ročníku, takže je znám dlouho, už od juniorů. Přesto tam nervozita byla. Moc dobře vím, kolik rozhovorů dělají. Jaká to pro ně musí být otrava. Nechcete to hodit do kanálu otázkou: „Kdy jste začínal s tenisem…“

Bavilo je to?
Hlaváčková: Djokovič, to je střelec, takže asi ano. Zato Rafa ze mě byl, myslím, trochu nervózní. Ostýchavý.

Ostýchavý Nadal?
Hlaváčková: No, ze mě možná jo. (smích)

Co nějaký ženský Federer? Bavil by vás rozhovor se sestrami Williamsovými?
Hlaváčková: S nimi nevím, k jaké upřímnosti bychom došly. Vždycky si držely odstup.
Hradecké: Byly striktní… Pořád si pamatuju na historku z Paříže, po našem prvním vzájemném utkání. V šatně tam mají skříňky, přes které není vidět, takže Williamsky po zápase nevěděly, že se převlékáme hned vedle nich. A Serena na Venus spustila: „Viděla jsi, jaké jsem dávala bomby? Jak jsem to pálila kolem té malé blondýnky na síti?“ My jsme v ten moment byly malé, malé, nejmenší, jako bychom se v šatně vůbec nevyskytovaly. Když jsme kolem nich kráčely v ručnících do sprchy, klopily jsme zrak… Vůbec nás tenkrát neznaly, myslely si, že za dvacet minut zápasu bude hotovo. Místo toho jsme je nakonec pěkně potrápily. A o dva roky později jsme to v Paříži celé vyhrály. To už nás asi znaly…

Dobře se proti nim asi nehrálo, co?
Hlaváčková: Zase vás to ale nutí se pořád zlepšovat.
Hradecká: Postupně ztrácíte respekt. Pokud se jich hodně bojíte, už od začátku prohráváte 0:2. To musíte odbourat. Taky jsou to jenom lidi.

Kdo se z absolutní špičky choval naopak sympaticky?
Hlaváčková: Kim Clijstersová.
Hradecká: Mě moc mile překvapila Martina Navrátilová. Když ji člověk potká, je neuvěřitelně fajn, nad věcí.

Hlaváčková: Prima jsou i některé dnešní holky. Džábirová, Sakkariová. Když jsem byla v Římě, Sakkariová mě pozdravila, přesně věděla, kolik mám dětí, kdo je můj manžel. Taková mladá holka! To potěší. Můj muž pracuje pro WTA, takže mě přes něj sem tam nějaká hráčka pozdravuje, naposledy třeba Kerberová, Svitolinová. Hlavně mámy, které k sobě najednou začnou víc tíhnout. Mateřství spojuje.
Hradecká: Jo, některé mladé jsou fajn.
Hlaváčková: Třeba Sabalenková. Když jsem ještě hrála, sympatická mi moc nebyla. Teď je. Líbí se mi její hra.
Hradecká: Mně se líbí i hra Rybakinové.
Hlaváčková: To mně ne. Je moc strojová.
Hradecká: Mně zase moc nebere Swiateková.
Hlaváčková: Ne? Hraje ale neskutečně. A jinak jasně – baví mě každá Češka. Třeba loňský Wimbledon byl z českého pohledu hodně narvaný, dařilo se v juniorech, v deblu, v singlu; furt bylo na co se koukat.

Můžeme se podobných úspěchů dočkat i při letošním Wimbledonu?
Hlaváčková: Bojím se, že dvakrát po sobě se tak výjimečné výsledky nepoštěstí.
Hradecká: Tráva je specifická. Na ní vůbec nezáleží na tom, jak moc dobrou máte sezonu. Vždycky se zrodí nějaké zajímavé výsledky. Budeme držet palce. Hlavně aby už ustala vlna zraněných. Taky se těším, že od turnajů hraných na trávě začne stanice Canal+ Sport vysílat více zápasů. Singly i debly. Když tedy mladý dá, budu více komentovat. A bude to moc fajn. Snad tahle vlna tenisových přenosů přiláká k našemu sportu další děti. Když jsme vyhrávaly Fed Cupy, byl mezi mladými o tenis zájem. Teď mi přijde, že to malinko opadlo. Byla bych ráda, kdyby se to znovu zvedlo. Kdyby se děti zase zvedly od počítačů a vzaly raketu do ruky.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Fotbalovou legendu Baggia napadli v jeho vile. Mám pár modřin, musím ale překonat strach, řekl