Jak velké vedro vydrží lidské tělo? Někdo zvládne šedesátku, jiného srazí 27 °C. Kvůli vlhkosti

Cestovatel Rudolf Švaříček poznal při svém putování ledacos. Zažil chlad polárních krajin, saharský žár, strmé srázy Himálaje, indonéskou divočinu, Afghánistán, Peru, Sierru Leone, Nepál; všechno možné.

Může porovnávat.

Něco už tedy znamená, když tvrdí: „Zatímco v extrémní zimě se lze téměř vždy zahřát, extrémnímu horku neuniknete.“

ČTĚTE TAKÉ: Poslance trápí vedro ve Sněmovně

Jako Švaříček v Africe si teď přitom připadáme všichni. V Česku se během posledních dnů uhnízdilo extrémně zátěžové počasí, teploty v půlce července šplhají až ke 40 stupňům Celsia. Nejsme na podobnou výheň zvyklí. Zoufáme si: „Proboha, tohle je k nepřežití.“

A skutečně – třebaže je lidské tělo vymyšleno geniálně, úplně nezničitelné není.

Také má své hranice, co ještě vydrží a co už ne.

„Nezáleží však jen na teplotě, ale i na vlhkosti vzduchu. Pokud je vysoká, snižuje naši schopnost ochlazovat se,“ vysvětluje pro CNN Prima NEWS Pavel Vychodil, který je vedoucím lékařem anesteziologického oddělení IKEM.

„Za nízké vlhkosti se vydržíme pohybovat v rozpálené poušti s přímo svítícím sluncem nad hlavou i hodinu. A to i když je 50–55 stupňů Celsia,“ ubezpečuje. „Tři až pět minut jsme schopni přečkat též v sauně, kde je 120 stupňů. Teplotní hranice pro dlouhodobé přežití je ale samozřejmě jinde. Jen musíme brát v potaz, že je to vždy individuální. A že tohle číslo nikde v lékařské literatuře nenajdeme vypočteno zcela přesně.“

Dobře, smiřme se tedy klidně jen s přibližným údajem.

Kde je ona hranice smrti?

Horší než požáry a vichřice

Jakmile dojde na letní parna, začnou se s naším tělem dít věci. Roztahuje cévy, aby ke kůži mohlo proudit více krve. Výrazně se zvýší prokrvení kůže a podkoží. Zrychluje se tep, srdce je nuceno k většímu výkonu. I náš metabolismus zrychluje. Začínáme se víc potit, odpařující se voda snižuje kožní teplotu. Dostavuje se únava, kterou zvyšuje dehydratace. Stoupá podrážděnost, agresivita, klesá schopnost rychlého rozhodování. V extrémnějších případech tělo dál nezvládá regulovat svou vnitřní teplotu, organismus se stává hypertermickým.

Už přemýšlíte, jestli na vás něco z toho nejde?

Není důvod k panice, současný hic většina z nás zvládne.

Stačí dodržovat několik základních pravidel – třeba že je dobré nepobývat zbytečně dlouho na přímém slunci, přijmout každou hodinu nejméně 0,25 litru vody, dávat jí přednost před alkoholem a sladkými limonádami. Hlad zahánět spíš ovocem a zeleninou, vybírat si potraviny bohaté na draslík, který reguluje vodní hospodaření v těle. Sáhnout je možné po banánech, fazolích, špenátu, hroznech či ořeších.

Jenže úplná legrace to taky není.

Energie slunečního světla, která dopadá na zem, se dá vyčíslit hodnotou 1kW/m2. Velká část z toho – víc než polovina – představuje tepelné záření. Pokud se pohybujeme na sluníčku, je to energie, kterou naše tělo schytá se vším všudy. A my se jí musíme zase nějak zbavit.

Ne vždy to pak dopadne dobře.

Počet úmrtí na infarkty a mrtvice v důsledku vysokých teplot se podle nedávného britského výzkumu začíná zvyšovat už při překročení hranice 26 °C. Vedro zatěžuje hlavně kardiaky, srdeční komplikace ovšem mohou postihnout každého. Pozor na přehnaný žár si musí dát i malé děti, těhotné ženy, lidé starší a obézní, pacienti s poruchami činnosti štítné žlázy a ti používající antipsychotika.

„Když nebyly vymoženosti jako klimatizace, musel se přizpůsobit organismus, ale měl na to delší dobu. Oteplování se nedělo tak rychle jako nyní. Nyní narážíme na limity lidského organismu, který se do jisté míry může adaptovat, ne však donekonečna. Bude třeba si zvykat na horké prostředí a vymyslet i jiné strategie kromě klimatizace, jak se ochlazovat,“ řekla před časem lékařka Jana Bendová pro Deník N.

Důvod k opatrnosti najdeme rychle – horko celosvětově zabíjí více než požáry, vichřice a další živelní katastrofy dohromady. Jen vedra v roce 2003 měla po celé Evropě kolem 70 tisíc obětí, třeba ve Francii to bylo až 19 tisíc lidí. Problém je to i pro Česko – zdejší vědci nedávno přišli s výzkumem, podle něhož horka v Praze způsobila v letech 2010 až 2019 průměrně dvakrát víc úmrtí (90 ročně) než ve třech předešlých desetiletích.

„Ne každá smrt, za kterou mohou vysoké teploty a vyčerpání z horka, se přitom dostane do lékařských statistik,“ upozorňuje Vychodil. „Když na internu přijmou dědečka s poruchou vědomí, který se potí a je přehřátý, může být příčinou i infekce. Horko může často i za selhání ledvin. Vedru to pak lze přičíst kolikrát až zpětně, při zohledňování nadúmrtí, tedy počtu úmrtí nad dlouhodobý trend.“

V sauně to zvládáme

Vraťme se ale k hledání hranice smrti. Mezi experty se má za to, že nejvyšší snesitelnou teplotou pro dlouhodobé přežití je pro člověka 32 stupňů Celsia. Ovšem pozor, jde o tzv. wet-bulb temperature, tedy o hodnotu měřenou „mokrým teploměrem“ – jeho čidlo bývá obaleno tkaninou napuštěnou v destilované vodě, výsledné číslo proto závisí jak na teplotě, tak i na vlhkosti.

Důležité je vyjasnit si, co přesně znamená „dlouhodobé přežití“.

Na týden, snad i deset dnů lze na této specifické „mokré“ škále přežít i ve 35 stupních. Jde o hodnotu, kterou dá dohromady třeba koktejl složený z teploty vzduchu 38,9 °C a relativní vlhkosti 77 %. Pocitově takový stav odpovídá zhruba 70 °C.

Ano, tak nějak vypadá peklo.

Peklo, o němž každý školák dobře ví: co jednou schvátí, to už nenavrátí.

„Můžete namítnout, že v sauně vydržíme i za mnohem vyšších teplot. To je sice pravda, jenže jen tři, pět, sedm minut. Proto mají sauny dveře s otevíráním ven, aby nemohlo přetlakem dojít k jejich zablokování. Pokud bychom byli tamním teplotám vystaveni pár desítek minut, znamenalo by to smrt,“ vysvětluje Vychodil, lékařská kapacita na přehřátí organismu.

„V sauně je mimo to suchý vzduch, máte možnost se potit,“ dodává. „Pár decilitrů tam odpaříme, dojde k prohřátí povrchových vrstev těla, nikoliv jeho jádra. A na přehřátí je důležitá teplota jádra, ne povrchu těla. V sauně to ostatně zvládneme i proto, že tam často jdeme z bazénu; povrch těla je tedy studenější než jeho jádro.“

Zase jsme u toho, že hodně záleží jak na konkrétním člověku, tak na okolnostech. Odolnost vůči vysokým teplotám je navíc dána i tréninkem a genetickými dispozicemi, adaptací.

„Adaptovat se na extrémně teplé podmínky je totiž možné, jen to trvá několik týdnů,“ tvrdí Vychodil. „Mění se výdej srdce, mění se pocení – při dlouhodobém pobytu v podobném prostředí se zvyšuje. Tělo se brání ztrátě cenných iontů tím, že výrazně snižuje množství soli, které vylučuje. Člověk, který není zvyklý na teplo, vypotí 15 gramů soli. U domorodce zvyklého na extrémně teplé podmínky jde o 5 až 6 gramů na den.“

Horko pochopitelně nejvíc ohrožuje seniory, jejichž termoregulace už nefunguje tak dobře jak u mladých. Spíše také neodhadnou své síly.

Do průšvihu nicméně snadno sklouznou i jejich děti a vnuci. Vychodil na přednáškách často vypráví příběh o běžcích, kteří během závodu na 10 kilometrů zkolabovali již při teplotě 27 stupňů.

Ne, nebyl žádný zvláštní hic.

Jenže vlhkost vzduchu v době závodu činila 80 %.

„Došlo u nich k přehřátí organismu a selhání jater, byli s tím u nás v IKEM,“ popisuje Vychodil. „I když se bavíme o normální zátěži, jakou představuje třeba právě běh, naše tělo nejsme při vyšší vlhkosti vzduchu schopni efektivně chladit ani při teplotách kolem 27–30 stupňů.“

Cesty do zón smrti

Jedno je jisté: s pokračujícími klimatickými změnami se budou vědci fenoménem horka jistě zabývat čím dál víc. Už teď se kupí různé zajímavé studie.

Ta od Ollieho Jaye z Univerzity v Sydney třeba uvádí, že zdravý jedinec s pravidelným příjmem vody bez problémů zvládne pobyt v místnosti s teplotou 46,1 °C, pokud v ní panuje relativní vlhkost 10 %. Jistý novinář New York Times posunul zmíněný experiment ještě dál – pokud by se prý člověk v místnosti s totožnou vlhkostí poléval vodou a zároveň by na něj foukal větrák, měl by bez příznaků přehřátí snést i teplotu až 60 °C.

Teoreticky.

Sluší se k tomu ovšem dodat obligátní: doma to raději nezkoušejte.

A to samé platí i o turistice do míst, kde se už setkali s výše zmíněnou hranicí smrti naměřenou mokrým teploměrem. Takových lokalit bohudík zas tolik není – od přelomu 80. a 90. let jde třeba o údolí řeky Indus, jižní břeh Perského zálivu, či o pákistánský Džabábád.

Globální oteplování jejich počet zřejmě časem rozhojní, nás ale může uklidňovat, že ani jedno z nich nebude v Česku.

Zřejmě.

Snad.

Zatím.