Jak vidět svět a ušetřit? Influencerka radí, jak při cestách vyzrát na letenky či podvodníky

Rada číslo jedna: Dopředu se připravit

Hodně věcí si můžete zjistit a zajistit předem. Určitě je například potřeba zařídit si včas víza a očkování. Vyhledat si s předstihem letenky. Průběžně sledovat, jestli jejich ceny padají, nebo jdou nahoru. A to klidně klasickou cestou, přes ověřené aerolinky – po Evropě si vystačíte se společnostmi Ryanair a Wizz Air, pro cesty do Asie mám dobré zkušenosti se Saudi Arabia Airlines.

Skvělé lety najdete přes internetové vyhledávače Kiwi, Skyscanner. Je rozhodně šikovné to zkoušet nejen z Prahy, ale i z Vídně, z Berlína. I v součtu s jízdenkami na vlak to pak může být o několik tisícovek levnější.

Letenky většinou nejlépe pořídíte zhruba dva až tři měsíce dopředu. Pokud letíte mimo Evropu, bývá fajn koupit je nejméně s půlročním předstihem. Občas najdu letenky, které sice užiju až za rok, zato jsou za fakt skvělou cenu. Naposledy jsme takhle osm měsíců dopředu pořizovali letenky do Bangkoku. A máme ji i s odbaveným zavazadlem pro dvě osoby za pouhých 13 tisíc. Sice jednosměrnou, ale i tak…

Musíte trpělivě porovnávat, kombinovat. Nenechat se odradit, jakmile je to třeba o 500 korun dražší, zato se zavazadlem; to se pak celkově vyplatí.

ČTĚTE TAKÉ: Jak chutnají lidské oči? Kanibalové pojídali své mrtvé příbuzné, trpěli pak chechtavou smrtí

Při přípravě samozřejmě nejde jen o letenky. Hodně s předstihem dbejte i na včasnou a pečlivou volbu ubytování. Jednou jsme si takhle v Aténách vybrali úplně nejlevnější variantu, měli jsme z té ceny vyloženě radost. Když jsme ale k němu přijížděli taxíkem, řidič se divil, že tam by tedy sám nikdy z auta nevystoupil. Byla to dost nebezpečná oblast, zašlé ghetto, s příšerným hlukem po nocích. Přestože se nám nic nestalo, ověřili jsme si, že jsme si o lokalitě měli předem víc načíst. Hlavně z recenzí, to vám řekne nejvíc.

Rada číslo dvě: Zvolit správný čas

Záleží taky na měsících. Nejhorší cestování je v červenci, v srpnu, kdy bývá úplně nejdražší. Tehdy cestují úplně všichni, čehož aerolinky i hotely využívají. Lepší je tedy vyrazit do světa v červnu, v září, kdy bývá pořád ještě hezky, ale ceny nebývají předražené.

Správný čas pro cestu se ale dá určit i pode různých slev, které v místě zrovna dočasně vyhlásili. Často to totiž bývá tak, že ve velkých městech mají jednu neděli v měsíci něco zajímavého zdarma. Muzea, památky…

Na slevách se dá vůbec obecně dost ušetřit, hodně by se o to měli zajímat především studenti. Existují všelijaké City passy, s nimiž se dá bezplatně používat městská hromadná doprava, jsou do toho zahrnuté vstupy do různých galerií či chrámů, slevy v zajímavých restauracích a podobně.

Rada číslo tři: Vyjasnit si, co vlastně chci

Tohle je ohromně důležité. Chci víc odpočinkovou dovolenou, nebo velké dobrodružství? Chci si dopřát, nebo šetřit, kde to jde? Odpověď na to je základ všeho.

Je to zásadní už pro samotné cestování do finální destinace. Let s nízkonákladovými aerolinkami je pochopitelně méně pohodlný, musíte se uskromnit. Jenže když je to o polovinu levnější, asi to ty dvě hodiny nějak vydržíte.

Každý má zkrátka své preference.

U mě se to projevuje třeba při výběru ubytování – mám ráda, pokud je k dispozici kuchyň, protože nepotřebuji za každou cenu utrácet peníze za obědy a večeře v restauracích.

Rada číslo čtyři: Dát si pozor na drobné záludnosti

Takových totiž je! Naplánovali jste si třeba, že po příletu na místo dojedete z letiště do centra města vlakem? A není náhodou dvakrát tak drahý než autobus? Podobné informace se vyplatí dopředu dohledat.

Nebo jiná záludnost: Hodně lidí si myslí, že k letence je povinné si koupit i místenku. Že když si ji nepořídí, budou muset celou cestu stát, případně se vůbec nedostanou do letadla. To jsou samozřejmě liché obavy.

Místenka se přiděluje automaticky. Hrozí vám jediné: zkrátka si nemůžete vybrat, vedle koho budete sedět. To se ale v drtivé většině případů dá vydržet. Leckdy je taky možné se s dalšími cestujícími domluvit, sednout si na volná místa.

Rada číslo pět: Vybrat, co vzít s sebou

Když letím někam na druhou stranu světa, vždycky si s sebou beru hlavně léky, především antibiotika. K tomu mě vedla zkušenost z Tenerife, které se zdá za rohem, a stejně jsem při shánění doktora měla velké problémy.

Dost se určitě hodí i adaptér na nabíjení, powerbanka. Kopie dokladů.

A pojištění – to určitě nezanedbávat!

Rada číslo šest: Nemít peníze na jednom místě

Tohle platí v každém případě. Část peněz mívám v kabelce, část v kufru, část nechávám někde na hotelu. A snažím se být ve střehu.

Jasně – člověk v pozornosti snadno poleví. Takhle jsem byla třeba s kamarády na jedné party v Istanbulu, měla jsem na sobě dva zlaté prstýnky a náramek. Už jsme se chystali odjet, čekali jsme na taxík, když ke mně přiběhnul houf malých holčiček. Chtěly se objímat, přišlo mi to takové roztomilé. Najednou jsem ale cítila, jak mi ty prsteny a náramky stahují z ruky.

Ještě, že jsem si toho všimla…

Obecně se snažím cennosti příliš nikam nevozit, třeba mobil s sebou ale rozhodně beru. A notebook taky. Na místě ho nikde moc neukazuju, spíš ho nechávám na pokoji. Byť se tam většinou schovává špatně – do hotelového sejfu se nevejde, o možnostech při ubytování přes Airbnb ani nemluvě. Často tedy zkrátka nezbývá nic jiného než doufat. A nemít ten notebook nikde vyloženě na ráně.

A ještě něco: Když člověk vyráží do ulic, neměl by si s sebou brát občanku a pas dohromady. Stačí si vzít do kabelky jen kopii pasu, mít díky tomu alespoň trochu jistotu.

Rada číslo sedm: Zůstat obezřetný

Setkávání s lidmi je jedním z nejpříjemnějších aspektů cestování. Přesto platí: Nebýt až přehnaně důvěřivý a naivní.

Nám se to stalo třeba na Tenerife.

S kamarády jsme šli do restaurace, kde nás okouzlil milý číšník. Prý: „Pojďte k nám, tady dostanete k jedné paelle další zdarma.“ Byl to ohromný sympaťák, lehce nás přesvědčil. Najedli jsme se, a když došlo na placení, měli jsme těch paell naúčtovaných nějak moc. Stále ještě v dobrém rozpoložení jsme ho upozorňovali, že to musí být nějaká chyba, že to se samozřejmě stane, jen aby to opravil. On se ovšem začal kroutit, že prý nám žádné výhodnější ceny nesliboval, nic takového si nepamatoval; no, prostě lhal. Už to nebyl tak milý člověk.

Napálit nás chtěli i v Itálii, kde jsme si půjčovali auto. Z půjčovny mi totiž nechtěli vrátit zálohu, kterou jsem jim předem zaplatila. Prý proto, že jsem vůz vrátila poničený. Měla jsem štěstí, jelikož jsem si ho nafotila a natočila jak před půjčením, tak i po něm. Měla jsem proti nim jasný argument. I tak to ale byl boj. Nejdřív jsem půjčovně psala nesouhlasný e-mail, na který mi nikdo neodpovídal. Pak jsem bance poskytla jak smlouvu, tak veškeré natočené a nafocené materiály. Díky tomu mi pak banka peníze po půl roce vrátila. Poučení je zřejmé: je lepší být za zbytečného pečlivku než za napáleného troubu.

Rada číslo osm: Nebýt nepozorný

Člověk se může dostat do problémů čistě a pouze svou chybou, pramenící buď z bohorovnosti, nebo z únavy. Nám se taková věc přihodila mnohokrát, pamatuji si to třeba z italské Neapole.

Ubytovávali jsme se tam přes Airbnb u pána, který se tvářil velmi příjemně. Najednou na nás ale na místě vybalil, abychom mu dali dvacet eur navíc. Nechápali jsme, samozřejmě jsme to odmítali, když už jsme všechno zaplatili přes Airbnb.

„No jo,“ povídal nám. „Jenže vy jste přišli po deváté večer. Sice jen o půl hodiny, ale přece.“

Těžko se proti tomu dalo něco namítat. V té své nabídce to tam skutečně měl napsané. Sice úplně na konci, drobným písmem, ale přece. Pochopitelně věděl, co dělá…

Stejně se člověk snadno ošidí, když v zahraničních bankomatech neklikne na políčko „without commissions“. Zcela zbytečně vám potom naskočí poplatek za převod.

Rada číslo devět: Nastudovat si specifičnosti

Co je na jednom místě skvělý nápad, to se jinde šeredně vymstí.

Osobně jsem třeba velkým zastáncem půjčování si auta. Je to skvělé, nejste pak ničím svázaní, můžete objet celou zemi. Ušetříte za dopravu, často je to levnější způsob cestování, než kdybyste používali tamní MHD, vlak, autobusy. Získáváte základnu, v níž si můžete nechávat oblečení či bagáž. Jenže jsou končiny, kde se půjčování automobilu vůbec nedoporučuje. Bavila jsem se o tom třeba s kamarády z Vietnamu, kde se to vysloveně nevyplatí. Tvrdili, že když už si tam něco půjčovat, tak skútr.

A takových detailů najdete po světě víc.

Zatímco na Zanzibaru jsou zvyklí dostávat dýško za jakoukoli službu, v Japonsku je sebemenší spropitné chápáno jako neuctivost. Právě na Zanzibaru je v podstatě nesmysl platit kartou, protože v hotelu za to máte přirážku 10 %, mimo něj dokonce 15–20 %. V Tanzánii je kvůli zákonu o ochraně životního prostředí zakázáno používat igelitové tašky. Ve Spojených arabských emirátech jezdí růžové taxíky určené jen pro zákaznice; i za volantem sedí pouze ženy. Pokud ve Švédsku mrzne, nikdy u auta nezatahujte ruční brzdu; už byste se nemuseli rozjet.

Jsou místa, kde se vůbec, ale vůbec nevyplatí pokoušet osud a snažit se o jízdu načerno. Příkladem je francouzský Montpellier, kde jsou revizoři úplně všude. Naskáčou ze zastávky do autobusu, jsou nemilosrdní, zkontrolují každého. Nepříjemné to může být i v Turecku; minimálně pro ženy, k nimž se tam často chovají dost neuctivě. Když jsem takhle jednou chtěla s kamarádkou zaplatit oběd v asijské části Istanbulu, mladý číšník pohrdlivě odpověděl: „Až poprosíte…“

Trochu jsem narazila i v Palestině. Z Česka jsem zvyklá, že se při procházení po ulici na lidi usmívám, snažím se být milá. Jenže když se v Palestině žena náhodně usměje na cizího muže, bere se to jako vyzývavost. Kamarádi mě nabádali, abych to nedělala, abych se raději tvářila nepříjemně. Pochopitelně jsem se tím řídila. To já jsem tam byla host.

Rada číslo deset: Zůstat v klidu, když to vypadá bledě

To jsem si ověřila ve chvíli, kdy jsem přijela do Izraele. Z pochopitelných důvodů jsou tam velice vysazeni na bezpečnost, na což jsem však trochu doplatila. Jakmile jsem přiletěla, přišla jsem jim podezřelá, protože jsem mířila do Nazaretu za muslimskými kamarády. Asi na čtyři hodiny mi proto zabavili pas, poslali mě do imigračního centra.

Jelikož mi bylo teprve osmnáct, byla jsem docela vystrašená. Dopadlo to tak, že mi udělili vízum jen na tři týdny, přestože bych jako Češka měla mít automatický nárok dostat jej na tři měsíce.

Z této zkušenosti jsem si vzala následující: chovat se při podobném zadržení vždy slušně, nerozrušovat se. Zbytečně na sebe neupozorňovat. Nic nezatajovat, zároveň se ale přespříliš nerozkecávat. Čím víc detailů řeknete, tím spíš hrozí, že se něčeho nevinného chytí.

Zpětně je člověk samozřejmě chytřejší. Tenkrát mi třeba příliš nepomohlo, že jsem do Izraele neletěla se zpáteční letenkou. Termín návratu jsem si prostě chtěla stanovit až na místě. To už nedělám. A taky tam už nikdy nepoletím se společností El Al, k níž důkladné prověrky tradičně patří.

Rada číslo jedenáct: Nehrát si na frajera

Jedna věc je, že se vyplatí zůstat pokorný směrem k místním. Druhá, že se hodně může vymstít i přehlíživost k možným nebezpečím.

Zatímco v Česku jsou komáři pouze nepříjemní, jinde mohou způsobit seriózní zdravotní problémy. Pokud vám v rumunské divočině začne na mobilu blikat poplašné znamení, že se ve vaší blízkosti vyskytuje agresivní medvěd, taky to raději nezlehčujte.

Vždycky je dobré umět reálně vyhodnotit své možnosti. Takhle jsme se kdysi vydali na výšlap v Černé Hoře. Šli jsme přes čtyři hodiny do kopců, když najednou začalo hřmít, kolem létaly blesky. Bylo to zničehonic naprosto zoufalé; civilizace daleko, nikde nikdo, nejméně čtyřhodinová štreka nejen za námi, ale i před námi.

Na člověka padne, že příroda je daleko silnější, než si myslel. A že je lehké ji podcenit.

Nakonec jsme tenkrát měli štěstí, bouřka ustoupila. A pro mě to byla velmi užitečná lekce, co všechno bych měla pro příště zvažovat.

Rada číslo dvanáct: Nejíst úplně všechno

Za sebe říkám: při toulkách po světě je fajn ochutnávat, co je možné. Taky to ale má své limity. Když jsme třeba navštívili Betlém, trhovci nám nabízeli dobroty, kolem kterých létala spousta much. Tehdy mi nepřišlo moc moudré experimentovat.

Je prima zkoušet nové věci. Pořád však musíte používat rozum.

Existuje třeba dost míst, kde bych si rozhodně nedala zmrzlinu. Patří k nim například Turecko a Egypt. K Evropě je to sice kousíček, k hygieně tam ale mnohdy mají poněkud jiný přístup – problematické to může být jak s tamní nebalenou vodou, tak i s ledem. Viděla jsem už hodně videí s lidmi, kteří kvůli takové neopatrnosti skončili na kapačkách.

Rada číslo třináct: Nenechat se zaskočit náboženskými zvyky

Může to mít mnoho podob, mě napadá jedna: Když přiletíte do Izraele na šabat, začínající vždy v pátek po vysvitnutí první hvězdy, nearabská města zavírají všechno od restaurací po městskou hromadnou dopravu. V Jeruzalémě se dokonce ulice přehrazují plastovými zábranami, protože je zakázáno i řídit auto.

Jinde se připravte na odlišné specifičnosti. Třeba na Srí Lance se k žádné soše Buddhy nesmíte otočit zády. Ve Spojených arabských emirátech zase projíždí při ramadánu ulicemi policie a pokutuje turisty, kteří na veřejností jedí a pijí.

Na mnoho takových věcí se připravit nedá, na spoustu dalších však ano. A vůbec není od věci se nenechat zaskočit.