Česká trampka rýžovala zlato na Klondiku. Medvědy grizzly zaháněla husitskými chorály

Kolik zlatých zrnek jste na Klondiku vyrýžovala?
Možná vás zklamu, ale milionář se ze mě nestal. Nedaleko legendárního Králičího potoka si můžete za několik dolarů zarýžovat v dřevěném korytu s pískem, já tam před rokem a půl po patřičném zaškolení objevila sedm zlatinek. Dali mi je do malinké zkumavky, mohla jsem si ji odvézt na památku. Zlato na Klondiku tedy pořád je, jen se už většinou těží průmyslově. Naštěstí po světě stále chodí dost romantiků mého typu, kteří i nadále věří na příběhy o zlatém severu, takže je mnohem víc zajímá rýžování postaru. Tak, jak to dělali zlatokopové z konce 19. století. Při vědomí, že šance na zbohatnutí je mizivá. Kvůli tomu tam ostatně nejedete. Spíš kvůli pocitu.

Zkuste mi ho popsat. Jste trampka, o zlatokopech zpíval i váš manžel, oblíbený písničkář Wabi Ryvola. Co pro vás tedy Klondike znamená?
Něco kultovního. Splněný sen. Chystala jsem se tam dlouhá léta, za minulého režimu jsem neměla šanci. Takže když jsme se konečně se současným partnerem Vaškem rozhoupali a vyrazili směr Yukon, báječně jsme si to užili. Už jen proto, že jsme to pojali, jak se patří na staré trampy – výhradně tulácky. Po celých pět týdnů jsme spali ve stanu, nevyhledávali hotely ani žádný jiný komfort. Týden jsme na strašně komickém gumovém člunu splouvali řeky Teslin a Yukon. Potkali se s českými kamarády, kteří na kanadském severu dlouhá desetiletí žijí. Prostě paráda.

Jsou místa legendární Zlaté horečky taková, jaká jste si je představovala?
Vlastně ano. Celý Klondike se dá označit za živoucí skanzen. Slavné zlatokopské město Dawson sice v 19. století zachvátil obrovský požár, domy tu pak ale postavili znovu v původní podobě. Když tam tedy přijedete, připadáte si jako ve filmu Limonádový Joe. Kolem nalézáte spoustu památek z doby zlaté horečky. Třeba srub spisovatele Jacka Londona. Nebo hrob českého cestovatele Eskyma Welzla. K němu zamíří každý krajan, i proto je pokryt všemožnými artefakty, od Krtečka po lahve piva. Návštěvníci pochopitelně míří především k již zmíněnému Králičímu potoku, přejmenovanému později na Bonanzu. Mě osobně překvapil – na tak zásadní historické místo jde o maličkatou zarostlou bystřinku. Nic monumentálního.

Jaké dojmy jste měla z bájného průsmyku Chilkoot, který zlatokopové kdysi museli překonat při své cestě za snem?
To byl výlet, který mě opravdu prověřil. Ono je to asi jako se zážitky z vojny: Když už ji máte za sebou, vzpomínáte hlavně na srandu, v dané chvíli to však zas tak jednoduché nebylo. Přiznávám, že jsme těch 60 kilometrů šli čtyři dny. Každý večer jsem byla blízko slzám. Odmítala jsem přijímat potravu, protože mi připadalo, že žvýkat je příliš náročné. Co se dá dělat, je mi už prostě osmašedesát. A terén tam je opravdu mimořádně náročný, velmi kamenitý. V jedné pasáži máte před sebou buď obrovské balvany, které musíte přelézat, nebo hrubý štěrk. Někde tam jsem únavou zakopla a dopadla koleny na ostrou hranu. Menisky naštěstí vydržely, jen jsem pak kráčela poněkud ztuha. Když si něčím takovým projdete, musíte o to víc dávné zlatokopy obdivovat. Pro mě je až nepochopitelné, co dokázali. Vždyť já to šla v srpnu, za krásného počasí. Oni se museli bez jakékoli zvláštní výbavy vypořádat se sněhem, bouřemi, vichrem. Na zádech tahali pytel nebo bednu. Zatímco my jsme nesli 12 kilogramů, oni museli nahoru vysápat náklad o váze přes 500 kilogramů; nahoře v průsmyku totiž byla vážírna, kde se ověřovalo, zda s sebou člověk má dost na to, aby dokázal přežít následující zimu. Bez toho dál nesměli, i proto šli tu cestu třeba až třicetkrát.

Vy jednou.
A jakmile jsem to zvládla, bylo to úžasné.

Dala jste si v Dawsonu proslulou whisky se zmrzlým palcem?
Nedala, protože je ze mě už deset let abstinent. Ale spousta dalších cestovatelů si to neodpustí, protože tenhle zvyk k Dawsonu prostě patří. Možná tu historku taky znáte – zmíněný prst měl za prohibice patřit pašerákovi alkoholu, který se při prchání před policií probořil ledem do studené vody. Než se tehdy zasněženou krajinou prodral do bezpečí, palec mu zčernal, umrzl a upadl. Od té doby ho prý uchovává dawsonský Downtown Hotel. A traduje se, že kdo sem přijde poprvé, ten si má zčernalý kus prstu hodit do své sklenice s whisky, pak do sebe teprve panáka kopnout. Pozor, samozřejmě bez palce. Je to tam velice oblíbená zábava, kterou má na povel svérázná dáma zvaná Bláznivá Sue. Koupíte si drink, přistoupíte ke stolečku, kde vám Sue hodí palec do sklenky, následně ho zase musíte vrátit. Troufnu si říct, že zábavnější než samotná historka o pašerákovi jsou nápisy, které má Sue za hlavou: „Necucat, nežvýkat, nepolykat!“ Co se dá dělat – v dnešní době pokročilé medicíny se už zmrzlé palce tak snadno neshánějí.

Jaké další tradice na Yukonu udržují? 
Vybavuju si jednu věc, která se mi ohromně zalíbila. Když jsme splouvali ty dvě řeky, celý týden jsme až na pár zvířat nepotkali živáčka. Najednou ale brzy ráno slyšíme spoustu hlasů a šplouchání, řeka je plná kajaků a kanoí, paddleboardů. Všichni mají na zádech čísla. Zjistili jsme, že jsme nevědomky vstoupili do úžasného třídenního nonstop závodu lodí Race to the Midnight Sun. Chtěli jsme plout dál, takže jsme neměli jinou možnost, než se stát součástí závodu. A jelikož jsme byli jediným zúčastněným gumákem, stali jsme se zároveň vítězem své kategorie. Při příjezdu do cíle se nám dokonce dostalo standing ovation. To bylo skvělé. Jako sama plavba.

Zmínila jste, že jste při ní míjeli různá zvířata. Jaká? 
Několikrát jsme viděli losa, rysa. Nebo urzona, což je kanadský druh dikobraza. To jsme zrovna píchli, nezbylo než přirazit ke břehu. Ještě jsme ani nevystoupili z lodi a z křoví se vybatolil tenhle baculatý pichlavec. Radovala jsem se, jaké budu mít fotečky. Než jsem si uvědomila, že před tímhle zvířetem s ostrými hlodáky by náš gumový člun měl radši hodně rychle zmizet. Pokud by nám to prokousl, byli bychom vyřízení.

Čech, který opravil starou polární loď: Na moři poznáte hned, kdo je jen kecálek

Rozhovor

Petr Kos jezdil rok co rok rybařit na Aljašku. Lovil lososy z vln, které jednou připomínaly mrazivé zrcadlo, jindy kopaly jak splašený kůň. Na druhé straně světa se učil od starých mořských vlků. A že to byli také chlapi od Vltavy, okoukal u nich, že člověk se nemusí bát bouří, dřiny, ani klukovských snů. I díky nim si troufnul na další dobrodružství: V Norsku koupil tuleňářskou loď z roku 1907, opravil ji a chystá se podnikat výpravy jak po její historii, tak po osamělých polárních krajích.

Já bych se na severu bál spíš medvědů.
Medvědů grizzly i baribalů je tam opravdu hodně. Než jsme vyrazili na Chilkoot, museli jsme kvůli nim absolvovat nalejvárnu v kanceláři správy parku. Vysvětlovali nám, co máme dělat, abychom se setkání s chlupáči vyhnuli.

A co tedy?
Samozřejmostí jsou rolničky, které máte při výšlapu s sebou. Taky se má zpívat, a to spíš hlubokým hlasem, protože sopránky medvěd považuje za pískání zraněného zvířete. Poslechla jsem a v divočině pak použila hodně pestrý repertoár – od trampských písní až ke Ktož jsú boží bojovníci. To byste viděl, jak medvědi utíkali!

Takže jste žádného nepotkali? 
Ale ano. S jednou medvědicí jsme se potkali dokonce dost natěsno. Zrovna jsme se drápali do kopečka, můj partner jako první. Najednou jsem zaslechla lehounký zvuk – ani zpětně nevím, zda zapraskání větvičky nebo zafunění – a 20 metrů pode mnou po stezce kráčí grizzlice se dvěma mladými. Úplně jsem ztuhla. Vždyť něco takového znamená učebnicový příklad jednoho z nejnebezpečnějších setkání!

Co jste dělala?
Vašek stál nade mnou v relativním bezpečí a vehementně mě pobízel, abych fotila. Přiznávám, že místo toho jsem bleskurychle vyšplhala nahoru. No jo, asi to bylo trochu zbabělé. Já ale nejsem válečný reportér. A stovku neběhám za osm vteřin. Naštěstí to všechno dobře dopadlo, můžu vás ovšem ujistit, že pár následujících kilometrů jsem zpívala s mnohem větší vervou.

V kanadské divočině jste se potkali nejen se zvířaty, ale i s krajany, kteří tam už dlouhou dobu žijí. Vyprávěli vám, jak to tam bývá drsné?
Nežije se tam snadno. Třeba Rock Creek u Dawsonu je dlouhé roky domovem dvou českých rodin a jednoho moravského samotáře. Jsou zvyklí si navzájem pomáhat. Když tam ale udeří mrazy a je minus 40, stejně bojují se spoustou problémů. Musíme to chápat jako určitou daň za svobodu, kterou tam získáte. Rozhodně přitom nejde jen o zimu. Pobývali jsme v Rock Creek u našich kamarádů, trampů a emigrantů Kennedyho s Mývalou. A vím, že Kennedy jednou zastřelil medvěda i přímo z okna svého srubu. Kůži z toho medvěda jsme viděli na vlastní oči.

Kennedy je trampská legenda, vyprávějí se o něm úžasné věci. Že působil v cizinecké legii, že jeho loď přepadli piráti, že s katamaránem ztroskotal na korálovém útesu. Co z toho je pravda?
My trampové vyznáváme oblíbenou větu: „Nač si kazit krásný příběh pravdou.“ Pokud se někdo stane volky či nevolky legendou, tak to svému okolí ani nechce kazit. Ale řeknu to takhle: Jsem si jistá, že něco z toho se v Kennedyho případě určitě přihodilo. Setkání s ním a s Mývalou bylo každopádně moc fajn. Kennedy nás vzal do své oblíbené putyky Snake Pit neboli Hadí díry, kam turisté obyčejně jen tak nezabloudí. V ní jsme zažili syrové, reálné setkání s dřevorubci v kostkovaných košilích, kteří mají ruce jako medvědí tlapy a do hospody si přišli zařádit. Na malém pódiu vyhrávala kytara a foukačka, lidi tleskali do rytmu; no prostě prima večer.

Zazpívali jste si i nějakou českou trampskou písničku o Klondiku?
Určitě. Nemohl chybět Zatracenej život od Greenhornů, kde se zpívá „to bylo v Dawsonu, tam v saloonu“. Přičemž jsme pochopitelně důsledně dodržovali výslovnost „davsón“ a „salón“, aby se nám to rýmovalo.

Co říkají místní na to, že se ve středu Evropy o jejich kraji zpívá u každého táboráku?
Myslím, že už je to tolik nepřekvapuje. V severní Kanadě se od revoluce dvakrát nebo třikrát konalo velké shromáždění českých trampů, při svém toulání si pochopitelně nemohli odpustit ani Dawson. Kennedy mi vyprávěl, že když k tomu došlo, české písničky se ozývaly ze všech zdejších barů. A že se po nich indiáni naučili vykřikovat „umííí“, jako by to bylo někde na Portě.

Mnislav Zelený: Naše civilizace je bezbranná. Najednou jsme na tom stejně jako indiáni

Rozhovor

Etnolog Mnislav Atapana Zelený jezdí desítky let za amazonskými indiány. Měsíce s nimi žil v pralese, chtěli z něj dokonce udělat svého šamana. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak se v covidových časech liší náš strach od toho indiánského. Jak jeho přátelé z džungle vnímají smrt. A proč nikdy nepláčou.

Z Yukonu jste vzápětí vyrazili i na Aljašku. Jaké to bylo?
Od Kennedyho s Mývalou jsme si k tomu vypůjčili auto. No, auto… U nás by ho asi nepřijali ani na vrakovišti. Přesto nás dovezlo jak na Aljašku, tak zpátky. A bylo to krásné. Zajeli jsme s ním k národnímu parku Denali, kde jsme se kochali pohledem na vrcholek magické hory Mount McKinley. I tam jsme viděli medvědy, hned tři, naštěstí ale na stráni asi kilometr od nás. Ještě víc se mi líbilo v obrovském parku Wrangell – St. Elias, kde je to mnohem větší divočina. Nepotkáte tam tolik lidí, park pro svou odlehlou polohu zatím nemá přílišnou infrastrukturu. Tam bych se ještě někdy vrátila!

Ráda se vracíte na místa, která jste už dříve navštívila?
Na některá ano. Dvakrát v rozmezí 20 let jsme byli třeba v západní části Papuy, která patří k Indonésii. Tam je samozřejmě ještě nespoutanější příroda než na Aljašce. Stále naleznete místa, která jsou téměř nedostupná.

Slyšel jsem, že jste se na Papui brodili s mačetou v ruce bažinami a potkali bývalé lovce lebek. Bylo to tam někdy o strach?
Pamatuji si na jeden zážitek z první výpravy. Šli jsme několik dnů pěšky divočinou, večer jsme se vydrápali do kopce se strmými srázy. Dostali jsme se přímo do osady domorodců kmene Dani, kteří kolem nás pobíhali nazí. Radovali jsme se, jaké z toho budou fotky. Jenže už v té době se muselo příslušníkům kmene za snímeček platit. Peníze znali, chtěli je, požadovali však každý svou sumičku. My jsme jim místo peněz rozdali cigarety, jelikož každý domorodec kouří jako darebná kamna. Mysleli jsme si, že tím jsme to vyřešili. Jenže když dokouřili, z chýše se vynořil náčelník zvaný kepala desa a celou naši dohodu zrušil. Kolem nás se sevřel lidský kruh. Vaškovi odebrali kameru, o překot na nás hulákali v danijském nářečí. Bylo to nepříjemné. Aby taky ne: Když takhle daleko od civilizace zmizíte ze světa, tak se po vás prostě slehne zem. Nakonec jsme se vykoupili tím, že jsme prohrabali kapsy a rozdali jim všechno, co jsme mohli postrádat – špendlíky, acylpyrin, zrcátko. Kameru nám sice vrátili, osadu jsme ovšem museli okamžitě opustit.

Byl to ten nejnepříjemnější moment z vašich cest?
Nevím, zda nejnepříjemnější. K cestování ale zkrátka patří i takové chvíle. Kdyby mělo všechno dopadnout, jak jste si prve nalinkoval, k putování na vlastní triko by snad ani nebyl důvod. My s Vaškem cestujeme sami, jsme tzv. nízkonákladoví, takže se do poněkud nepohodlných situací dostáváme často.

Co si mám představit pod nepohodlnou situací?
Hodně se to týká přespávání. Když jsme byli podruhé na Papui, něco přes týden jsme putovali oblastí kmene Koroway, tzv. stromových lidí. Spali jsme spolu s nimi v jejich příbytcích – pondocích, mezi pejsky, prasátky, pavouky o velikosti dlaně. Jinde jsme si zase užívali s pijavicemi, to taky není výjimka. Určité nepohodlí bývá spojeno též s dopravou. Vybavuji si příklad z naší druhé cesty po Indii, kdy tam bylo několik dnů po sobě 54 stupňů Celsia a na přehřátí umírali i místní. Jeli jsme pár hodin prastarým autobusem přeplněným tělo na tělo. Protože jsem byla z jejich pohledu bílá a už tehdy stará, nechali mě sedět na výjimečném místě vedle řidiče – na hroudě kryjící motor, která byla potažená koženkou, přepásaná aluminiovými pásky, připevněná nýty. Vašek stál nade mnou, zoufal si, že když si tak sedím, nemůžu tušit, co prožívá za muka. Jen se trochu divil, že mlčím, protože já když přestanu mluvit, je už hodně zle. Když jsme pak zastavili a vyrazili se umýt, měla jsem ty pásky a nýty všechny vypálené na zadnici.

Můžete to brát jako důkaz, že ženská opravdu vydrží víc než chlap, jak se říká.
Myslím, že to tak je. Ženy jsou běžci na dlouhé tratě, zatímco muži sprinteři. Muž dokáže nasadit své úsilí do konkrétního momentu. My ženské jsme ale stavěné na to, abychom se starali o rodinu. A to jak dnes, tak zítra, za rok, za dva, za deset let. Máme to v sobě nastavené jinak.

Naučila jste se po všech těch cestách víc o světě, nebo o sobě samé?
Nejvíc se člověk díky cestování naučí o svém žebříčku hodnot. Poznáte, jak malicherné mohou být mnohé starosti, kterými se obyčejně zabýváte. Ve světě totiž najdete spoustu lidí, kterým jde o holé přežití. Jakmile si tohle uvědomíte, nahlížíte na sebe odlišně. Cesty vás toho samozřejmě naučí víc: Třeba kolik toho dokážete vydržet, pocitově investovat. Jak moc se umíte obětovat svému partnerovi. Tohle všechno považuji za nesmírně důležité a poučné.

4 x s cestovatelem:

Kde na světě mi bylo nejlíp?
Vážně myslíte, že se to dá poměřovat? Objektivně mohu změřit největší rychlost, vzdálenost. Ne však nejkrásnější ženu světa, byť se i takové soutěže každoročně pořádají. A tak je to podle mého i s místy. Záleží na momentálním pocitu, na osobním naladění v konkrétním čase. Pokud bych se na stejné místo vrátila za rok, snad i za týden, můj dojem z něj bude odlišný.

Cestuju radši sama, nebo s někým?
Jednoznačně s partnerem, mám obrovskou potřebu sdílení. Velice často Vaška tahám za rukáv. Vidíme tutéž věc. Vím, že ji taky vidí. A stejně mu kladu nesmyslnou otázku: „Ježíš, vidíš to? Není to nádhera?“ To by mi chybělo.

Mám pořád zapnutý mobil?
Rozhodně ne. Na spoustě míst ostatně ani není signál.

Za jak dlouho se mi začne stýskat po Česku?
Mně se nestýská vůbec. To je jedna z praktických výhod cestování. V tu chvíli žijete jako animistické národy: jen teď a tady.