Rodiny se hádají kvůli očkování, některé se úplně přestávají stýkat. Kdo koho ohrožuje?

Jedním z nejhorších rysů rozdělení současné české společnosti je, že se kvůli náhledu na pandemii hádají celé rodiny. Mezigenerační a partnersky rozdílný pohled na očkování dělá i z nejbližších lidí nepřátele, spory mezi obhájci a odpůrci vakcinace mohou být i nezhojitelné.

Paní Kamila plakala. Hodně. A dlouho.

Její dvacetiletá dcera se právě nechala naočkovat proti covidu, čistě o své vůli, přestože od matky doma den co den slyší, že je to nebezpečné, že se tím připravuje o svou svobodu, že se stane jen další poslušnou ovcí, která nepoužívá vlastní selský rozum.

„Nechat se dneska očkovat je jako vstoupit v 80. letech do KSČ!“ zlobila se Kamila, když to pak večer probírali s manželem.

Právě on mi o tom vypráví. A místo milionu slov si hravě vystačí se dvěma krátkými větami, při nichž bezradně krčí rameny: „No jo, mám doma antivaxerku. Jak dojde řeč na vakcinaci, odmítá jakoukoliv diskuzi.“

Kamila je inteligentní, činorodá, prima žena; žádný blázen. Kvůli odlišnému názoru u ní v domácnosti nelétají ani talíře, ani zbytečně ostré výrazy; dceru a manžela bude mít pořád stejně ráda. Její případ jen trefně dokumentuje stav, do něhož znenadání dospěla spousta českých rodin.

V mnoha z nich platí, že:

a) o tématu očkování se raději nemluví,

b) téma očkování se zaručeně může i v nevinné chvilce proměnit v ostrou rozbušku,

c) téma očkování se dokonce stává důvodem k takovému rozhádání, po němž se usmíření zdá téměř nemožné.

„V rámci rodiny se rozpoutávají bouřlivé diskuse, které někdy končí až přerušením kontaktu. Tak moc se dokážeme vzájemně vymezit,“ potvrzuje psycholožka Magdalena Dostálová.

„Je to veliký problém,“ přidává se Anna Márová, viceprezidentka Unie rodinných advokátů. „Když se potká antivaxer s člověkem, který chápe očkování jako velmi důležitou součást obecné prevence a solidarity s ostatními, tak se sobě prostě mohou vyhnout. V rodině vám však nezbyde nic jiného než to řešit.“

Když se to začne mlít

Sama Márová si kvůli covidu před rokem poležela na JIP, takže jí tu mírně netaktní otázku odpustím: „A vy jste na jaké palubě – odpůrce, nebo podporovatel vakcíny?“

Jenže ono to tak už dnes zkrátka je, jako kdybychom se všichni rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů. Místo sudlic a cepů na sebe dorážíme opovržením, citováním větších či menších vědeckých kapacit, skutečných či samozvaných osobností, vyčtených mouder i očividných pitomostí.

Očkování aktuálně odmítá hned čtvrtina Čechů. Kolem 58 procent z nich míní, že vakcinace má pro mladé a zdravé pouze pragmatické výhody, jakým je třeba umožnění cestování apod.

A tak se hádáme. Moc se hádáme.

Nejen s cizími na internetu, nejen se známými u piva.

I s těmi, s nimiž žijeme pod jednou střechou.

Jak dítěti vysvětlit smrt? Určitě ho nezkoušejte chránit před pravdou, říká terapeutka Stretti

V koronavirové éře se děti mnohem častěji potýkají s trápením po náhlém úmrtí blízkého člověka. Jak jim vysvětlit, co je to smrt? Proč je chyba nenechat je vyplakat? Jak bojovat s jejich strachem? A proč bychom neměli říkat „odešel“ místo „zemřel“? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisuje terapeutka Sylvie Stretti, ředitelka Poradny Vigvam, která se specializuje na pomoc pozůstalým.

„Složité je to především v okamžiku, když mají rodiče rozdílný pohled na očkování dětí. Tam se to hodně mele,“ říká psycholog Jan Kulhánek. „Kolikrát se přitom tohle téma vyhrotí jen zásluhou dlouhodobějších neshod, vytvořených docela jinými příčinami. Kde je rodina běžně zvyklá se na věcech domluvit, tam je větší šance se dohodnout i na očkování.“

Každý takový svár samozřejmě nejvíc dopadá na psychiku těch nejmladších. V Česku se od 1. července 2021 povedlo naočkovat zhruba 45 procent dětí ve věku 12–⁠15 let, v rozmezí 5–⁠11 let má přinejmenším jednu dávku 23 722 osob z 800 tisíc. Těžko odhadnout, kolik z nich si kvůli tomu vyslechlo ostré hádky mezi těmi nejmilovanějšími, o úplně titěrné cifry však asi nepůjde.

„Zaděláno je hlavně tehdy, když se do toho vloží rozvedená rodina. Vyřešit takový problém je potom velký kumšt,“ popisuje právnička Márová. „Máme proti sobě dvě skupiny. Jedna tvrdí: Vy ohrožujete nás.‘ Druhá: ‚Ne, vy nás.‘ Kde v tom najít rovnováhu? Jsem jak rodinná advokátka, tak i mediátorka. A vím, že co je ještě možné vybalancovat u povinného očkování, u covidu prostě nelze. Rodiče stojí naprosto zabetonovaní ve vlastních pozicích, odmítají udělat krok ve vztahu k druhému. On tam pro to prostor vlastně ani není – lze buď očkovat, nebo neočkovat.“

Co je nutné zdůraznit: Z hlediska tzv. rodičovské odpovědnosti je k očkování potomka zapotřebí souhlasu otce i matky. To přináší v případě názorového rozkolu nesmírné trable.

„Na povinné očkování bych se svého antivaxerského partnera upřímně řečeno ani neptala, držela bych se zákona, na vakcinaci s dítětem bych prostě šla. Chceš, nechceš; já jen splnila povinnost, tak si mě potom žaluj. Jenže u covidu to povinné není. Tam by lékaři měli vyžadovat souhlas od obou rodičů,“ tvrdí Márová. „Dostáváme se tím do úplně šílených konsekvencí. Vážně máme přenášet na lékaře, aby zkoumali, jestli jsou oba podpisy pravé? Co všechno bychom na ně ještě měli házet?“

Překvapivé je, že v covidové době se proti očkování staví spíš tatínkové. A protože v klíčovém rodinném rozhodnutí nezřídka nemají stejný pohled jako matky, míří jejich spor čím dál častěji do říše paragrafů.

Lidé věřili nesmyslům i při léčbě moru, pomoci měly kouření a talismany z mrtvých

Někteří z nás věří, že covid lze vyléčit česnekem či alkoholem, šarlatánské návrhy zní dokonce z poslaneckých lavic. Historik lékařství Karel Černý v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že lidé spoléhali na nesmysly už v časech moru. Dávné morové rány byly přitom ve srovnání se současnou pandemií nepoměrně krutější, ve 14. století připravily o život až třetinu evropské populace. A přece je podle Černého mezi morem a covidem několik paralel.

„Už teď se tyhle věci probírají u nejrůznějších soudů – u Nejvyššího správního, u Ústavního,“ popisuje Márová. „Problém však je, že v tomto případě nemůžete dát předběžné opatření. V rodičovské odpovědnosti se to jinak dělá – třeba aby soud nahradil souhlas druhého z rodičů s tím, že potomek bude chodit do té a té školky. U očkování to udělat nemůžete. Takže soud, aby to mohl zkoumat opravdu do detailu, potřebuje znalecké posudky, jestli to malým dětem škodí, či neškodí – a na to není čas. Pakliže se na nás řítí pandemie omikronu, která by republiku měla ovát na konci ledna, tak není prostor, aby o téhle otázce někdo rozhodoval měsíce. Rodiče proto raději zariskují a budou to teď dělat podle svého.“

Pokud si tedy pointu nenechá pro sebe ještě někdo jiný – samotné dítě. I to se totiž prý děje.

„Setkali jsme se i se situací, kdy se dospívající odmítají očkovat a rodiče nevědí, jak se k situaci postavit,“ potvrzuje Kateřina Schmidová z Rodičovské linky.

Spor o miliardáře Janečka

S pražskou zdravotní sestrou Janou se bavíme jen pár minut, má naspěch. Stačí mi toho ale vypovědět dost, a nejen ze špitálu.

Vypráví třeba o sporu, který měla se sestřenicí, sveřepou odpůrkyní vakcinace. Janina příbuzná byla před pár měsíci nadšená z proslovu miliardáře Karla Janečka na Českých slavících. Vlivný podnikatel v listopadu na televizní diváky apeloval, aby „nepodlehli hroznému tlaku na očkování našich dětí proti nemoci, která je nijak neohrožuje.“ A sestřenice označila Janečka za vizionáře. Na Facebook si připsala, že bychom do svých dětí neměli pouštět látky, které jim nanejvýš uškodí.

Janu to nahněvalo.

„Takové nesmysly!“ čertí se ještě s odstupem. „U nás v nemocnici vidím, že to vypadá úplně jinak. Vždyť jsem jí taky nabídla, že jestli chce, klidně jí ve špitálu domluvím návštěvu. Ukázala bych jí, jak nenaočkovaní lidi dopadají. Na to mi už neodpověděla.“

Covid může poškodit plíce i pacientovi bez příznaků, varuje expertka

O žádném lidském orgánu se v pandemické době nemluví tolik jako o plicích. Právě v nich se teď často odehrává souboj rozhodující o životě a smrti. Martina Vašáková z Pneumologické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze je respektovaná expertka na léčbu plicních nemocí, pracuje s nejtěžšími covidovými pacienty. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, co se děje v plicích i poté, co se člověk koronaviru zbaví.

Pokud by sestřenice na exkurzi přece jen kývla, možná by ji Jana popsala stejný příběh, jaký teď vykládá i mně. Je o seniorovi, jenž se chtěl naočkovat, ale mladí ho doma přesvědčili, že to není dobrý nápad. Poslechl. A ocitnul se s těžkým průběhem u Jany na oddělení.

Dopadlo to s ním dobře?

„Nedopadlo…“ souká ze sebe zdravotní sestra, aniž bych chtěl páčit další podrobnosti. „U seniorů bohužel nejde o výjimečný případ. Spousta lidí, kteří s očkováním nesouhlasí, nutí ke stejnému názoru i své blízké. Jsou přesvědčeni o své pravdě, nic jiného nechtějí slyšet. Někdy je to dost šílené.“

Oběma se nám okamžitě vybavuje nedávný případ sedmdesátileté paní, která se nenechala očkovat, protože děti vyhrožovaly, že jí přestanou půjčovat vnoučata. I zde to skončilo tragicky, seniorku covid připravil o všechno – jak o radost z vnoučat, tak o život vůbec.

„Starší lidé někdy vakcinaci nepodstoupí čistě jen proto, aby byl v rodině klid,“ souhlasí lékař Pavel Lukáš z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. „I z blízkého rodinného okolí vím, že komunita antivaxerů je v šíření svých názorů dost ofenzivní, pokládají to do osobních rovin a útoků.“

Vakcíny nás vyhubí, věří mnozí Slováci. U českých hranic je jich proočkována jen třetina

Zedník Jaroslav Šamaj z Klokočova na slovenské straně Beskyd má jasno. „Očkování je k ničemu! Do lidí píchají obyčejnou vodu s nějakým marastem,“ je přesvědčen. V pohraniční obci žije 2 300 lidí, dvě dávky vakcíny proti covidu ale přijalo jen 33 procent domorodců. Nedůvěru horalů k vakcíně se bratislavské vládě nedaří zlomit, injekci už dokonce přestávají věřit i očkovaní. „Napřed jsem k tomu měla důvěru, teď se bojím. Po vakcíně umírají i mladí lidé,“ tvrdí prodavačka Eva Boťanská. Třetí dávku prý nepřijme za žádných okolností.

Obezřetná je proto při prezentování svých názorů jak Jana, tak další pražská zdravotní sestra Zuzana. Obě mají pochopitelně i příjmení, vzhledem ke svým zkušenostem však prosí o zachování anonymity.

„Všichni už máme strach někde něco napsat, říct. Sypají se na nás strašné hrubosti,“ říká Zuzana, pracující na JIP. „Jsme třeba s kolegyněmi strašně háklivé na to, když přijdeme do obchodu a obsluha na nás mávne: Tady si ten respirátor můžete sundat, u nás si na to nehrajeme. Hádat se nemá cenu. Nikam nevede, když jim vyprávíme, že jednoznačnou většinu našich pacientů tvoří jedinci s podobným smýšlením, ti nenaočkovaní. Že zatímco na jaře nám umřeli dohromady dva, tři lidé, teď přijde o život každý druhý. Jako kdyby to nikoho nezajímalo. Jeden pán chtěl ještě u nás na oddělení podepsat reverz, že na covid nevěří. Při příjmu odmítal, abychom na něj byť jen sáhli.“

A?

„Ani on už tu není…“

S očkováním mi domů nechoď

Vzpomenete si ještě na paní Kamilu ze začátku textu? Vážně to není někdo, koho byste na první pohled napasovali do zažité antivaxerské šablony. Pokud by svými obvyklými intelektuálskými postoji někam přece jen zapadla, pak ze všeho nejvíc do prezidentem Zemanem podivně definované entity zvané pražská kavárna.

Někteří lékaři i studenti brojí proti očkování. Snažíme se chránit ohrožené, říká Válek

Někteří lékaři, zdravotní sestry, policisté, hasiči i studenti hlasitě protestují proti omezením, která se dotýkají neočkovaných. Kritika se snáší i na vakcíny, které podle odpůrců mohou poškodit zdraví. Další z řad lékařů a odborníků naopak vakcíny doporučují. Stojí si za tím, že mohou populaci chránit a případnou nákazu výrazně zmírnit.

Jak to jde dohromady se zažitou představou o křiklounských odmítačích?

Nijak.

Vzpomenu si na to, když se bavím s psychologem Kulhánkem.

„Není správné házet všechny odpůrce očkování do jednoho pytle,“ míní. „Je dobré si všímat důvodů, které jsou za tím. Někdy ten člověk sleduje jiné informační kanály, jindy jde o dlouhodobého příznivce alternativní medicíny, případně si připadá do očkování nucený, proto se staví na odpor. Podle toho se s konkrétním člověkem musí komunikovat.“

Jak rozdílný od Kamily je třeba příběh jiné matky, která svou čerstvě naočkovanou dceru odmítala dva týdny pustit domů. Nebo od další, jež to potomkům vysvětlila ještě jasněji: „Pokud se necháte naočkovat, skončili jsme spolu!“ Případně od tchyně těhotné Adriany, která se před vánoční rodinnou sešlostí pohádala s nastávající maminkou jen kvůli tomu, že by si nejdřív měla dojít na test: „To tak! Nebudu ten nesmyslný byznys podporovat!“

Lékař Pavel Lukáš nikoho za odlišný názor nesoudí. Na oddělení mu leží covidem nakažení lidé, kterých se na nic zeptat nemůže – jsou v umělém spánku, hodně z nich umírá. Proto se na nenaočkování táže jejich příbuzných; ne kvůli mentorování, výhradně ze zvědavosti.

„Cítím, že často jen čekají na moment, až nějaká taková moje poznámka o očkování přijde. Hned pak přechází do ofenzivy,“ popisuje. „Víte, já tohle dělám už patnáct let. Takže jsem poznal, že jakmile příbuzní začnou být útoční, jde spíš o zastírání pocitu viny.“

Neřekne jim to.

Ale někdy je co si vyčítat.

Tagy: