Před 10 roky zemřela česká hokejová legenda Jaroslav Holík. Hubatý svéráz a neúnavný bojovník mnohých ledových bitev. Mistr světa nesnášející komunisty, jenž se při zápase proti SSSR nebál přelepit izolepou hvězdu ve státním znaku. Úspěšný trenér, ale i kritik, který – když to bylo potřeba – nešetřil ani své děti, ani zdánlivě nedotknutelného Jágra.
S kolegou jsme stáli v jihlavské nemocnici u postele se zmuchlanou peřinou, rozpačitě se ošívali. Jaroslavu Holíkovi, tomu nesmiřitelnému hokejovému nebojsovi a sršatě prostořekému paličákovi, totiž zničehonic došla slova.
ČTĚTE TAKÉ: Dojemné loučení se Švehlíkem. Správný chlap, uměl se krásně rozčilovat, zaznělo
Dokonce i ta hrubiánsky ježatá, kterými jinak s oblibou prošpikoval každou druhou větu.
Doktoři mu kvůli gangréně nedlouho před naší návštěvou amputovali nohu. A penzista Holík, který se před nikým a ničím nesesypal, teď jaksi křehce vysvlečen jen do trika a trenýrek upřímně popisoval, jak těžké jsou pro něj bezesné noci ve ztichlém špitálu.
„Klucí… Ve třiceti, ve čtyřiceti i v padesáti je to všechno sranda. To vůli máte. Více méně víte, že tady budete ještě nějakých třicet let. Kdežto v sedmdesáti…,“ soukal ze sebe. „Má to ještě smysl? Už jsem paní říkal: Kdybys jednou přišla a měl jsem v sobě dva kýble prášků, tak se nediv. Já bych neměl odvahu skočit tady z balkónu. Už jsem nad tím ale přemýšlel mockrát.“
Jaroslav Holík Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vzpomínka na setkání z ledna 2012 je na místě ne proto, že by byla pro Holíka typická, ale vlastně právě naopak – protože se tak výrazně lišila od všeho, s čím jste si sukovitého samorosta spojovali.
Ani tentokrát to nebylo bolestínsky sebelítostivé. Rozhodně ne. Jen o chlup méně odhodlané, než si člověk u mistra světa z roku 1972 navykl.
„Ještě bych tady chtěl být,“ řekl třeba v jednu chvíli.
Aby ale neztratil glanc chlapáka, hned neústupně odmítal, že by mu třeba mohlo být lépe na nějaké zámořské klinice, kam ho lákal syn Bobby, už spíše Američan z Wyomingu.
„Jsem upnutý na Vysočinu. Když mám leknout, tak doma,“ ubezpečoval rázně.
Osud mu nakonec dopřál ještě tři další roky, zemřel 17. dubna 2015. A rozhodně je fér připomenout hlavně všechno to, co osamělým nocím v jihlavské nemocnici předcházelo.
Jaroslav Holík v nemocnici nedlouho po amputaci nohy. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Rapl Holík si troufnul i na Ragulina
Říkali mu „Starej“, a to mnoho let před tím, než by se slušelo podle rodného listu. V hokejové kabině byl přirozeným lídrem, kurážným a zásadovým poctivcem. Na ledě se zapsal nejen jako dříč, též jako rapl, rošťácký provokatér a rváč, který rád poštěkával nadávky na soupeře i rozhodčí.
Proslul třeba srdnatou melou se sovětským obráncem Ragulinem, lamželezem s medvědí silou. Věděl, že mu strkanice s oporou sborné neprojde. A skutečně – přišel kvůli ní o účast na olympiádě v Grenoblu. Jenže s „Rusáky“, jak jim důsledně říkal, to pro Holíka vždycky bylo trochu jiné. Krátce po srpnové okupaci se spolu s několika spoluhráči dokonce před zápasem se SSSR nebál přelepit si na dresu hvězdu ze státního znaku. Na protest. Ať každý vidí. Ať se soudruzi třeba pominou.
Ne, nedal se.
Nikdy.
I když bylo ve hře hodně, snad i úplně všechno.
Jaroslav Holík v nemocnici nedlouho po amputaci nohy. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Dcera vyhrála Wimbledon, syn zářil v NHL
Že je křivda saní o sto hlavách, to zjistil už jako malý kluk, jakmile komunisti v Havlíčkově Brodu vzali jeho tátovi řeznictví. A přece se pak bez váhání znovu a znovu pouštěl do každé hádanice, pokud cítil nespravedlnost.
„Míval jsem velké průšvihy,“ vyprávěl. „Hráli jsme třeba s Košicemi. Jejich podplukovník stál u východu, měl nějaké kecy, tak jsem mu na tu čepici takovou nasadil, že mu spadla na zem. Ještě horší to bylo kdysi na tenise. Kurt jsme měli zamluvený na sedmou. Přišli jsme s manželkou a známými na čas, jenže bylo sedm pět a okresní tajemník na našem dvorci pořád hrál. Tak jsem na něj zařval: Ty hajzle, co si myslíš!? Od sedmi tady máme hrát my, koukej vypadnout! On na mě: Já jsem tady pánem a budu hrát tak dlouho, jak budu chtít. Tak jsem mu ještě párkrát sprostě vynadal.“
Jaroslav Holík už jako trenér Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Musel jsem pak k nejvyššímu politrukovi, kde mi vyhrožovali, že jestli se ještě jednou bude opakovat něco podobného, tak mě vyhodí z Dukly a moje děti se nedostanou na školy. Já si myslel svoje. V duchu jsem si říkal: Moje děti tady stejně nebudou studovat.“
V tom se nespletl. K dceři Andree a už zmíněnému synovi byl odmalička hodně přísný, cepoval je pro život i sportovní kariéru. Stokrát se už vyprávěla historka, jak je v šest ráno rozespalé přitáhnul před fabriku, aby jim ukázal, jak dopadnou, pokud tréninku nedají všechno.
Výsledek? Z Andrey se vyklubala profesionální tenistka, juniorská vítězka Wimbledonu. Z Bobbyho, v českých končinách spíše Roberta, se stala bez přehánění legenda NHL. Byl na ně hrdý, stejně jako na vnuky Davida a Adama Musila, z nichž jsou rovněž slavní hokejisté.
Nikoho z nich přehnaně často nechválil.
U Holíků to nebylo zvykem. Nikdy.
Jaroslavův syn Bobby se v NHL stal velkou hvězdou. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Slavný titul z MS 72 pro tátu Holíka
O tátově řeznictví se po válce říkalo, že je největší na okrese. Že se u něj nešidí. Byla za tím obrovská dřina, k níž starý Holík vedl jak Jaroslava, tak jeho o dva roky mladšího bratra Jiřího. Z obou sice rostli slibní hokejisté, otec je však nenechal vydechnout ani bez bruslí na nohou – jakmile přišel o živnost, makal v cihelně; a v létě tam na pátou ráno tahal i kluky. Maminka hubovala, že je sedře. Jen zabručel: „Až z nich budou mistři světa, vzpomenou si na mě.“
A – proto o tom mluvíme – ani za hokejovou robotu pro ně neměl sladká slovíčka.
Nanejvýš z něj vypadlo: „No, bylo to slaboučké, ale ušlo to.“
Pouze v roce 1972 mluvil uznaleji. Jaroslav a Jiří se tou dobou z jihlavské Dukly dávno propracovali v reprezentační opory, na mistrovství světa hraném na domácím ledě jim k titulu šampionů stačila drobnost – porazit Sověty. Fanoušci na prvenství čekali 23 let, do pražské Sportovní haly se proto na klíčovou bitvu přijeli podívat z Vysočiny i pan a paní Holíkovi.
Slavná fotka z MS 72. Bratři Holíkové v objetí po zisku titulu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Na vlastní oči viděli, jak Čechoslováci vedou 2:0.
A pak – ta hrůza – jak Jarda dělá zbytečnou chybu, po které tým SSSR snižuje.
Jsou to ještě hrozné nervy, machři s nápisem CCCP na dresu se tlačí za vyrovnáním. Právě tehdy k Jaroslavu Holíkovi doklouže puk, do kterého trochu nepovedeně plácne, černá šmouha se zastaví až za sovětským brankářem. Gól. Nádherně ušmudlaný, zlatý. Hala bouří víc než všechny centrifugy z blízké Matějské, euforicky nadskakuje, jako kdyby měla odletět někam do vesmíru.
Tuhle ztrátu už hosté z nemilovaného východu nedoženou.
Jakmile zápas skončí, bratři Holíkovi se na ledě obejmou, je z toho jeden z nejpamátnějších momentů české hokejové historie.
„Tohle vítězství patřilo rodičům. Pro tátu to byla obrovská satisfakce,“ vyprávěl po letech Jiří.
Gól Jaroslava Holíka do branky SSSR na MS 1972 Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Holík si troufnul kritizovat i Jágra
Zrovna on pak mistrovství světa vyhrál ještě dvakrát. Jaroslav u toho už nebyl, šampionem se však v letech 2000 a 2001 stal alespoň coby trenér juniorského nároďáku. Hokejovému národu nesešel z očí ani poté, proměnil se v břitkého kritika, který se veřejně klidně pustil i do jinak nedotknutelného Jaromíra Jágra – třeba jen proto, že geniální osmašedesátka pro něj nebyla týmovým hráčem.
Holíkovy názory nebyly všem po chuti.
Když se v roce 2010 vynořilo obvinění, že mohl při vybírání hráčů do mládežnické reprezentace brát úplatky, měli jeho oponenti nabito. Jenže jen nakrátko – nařčení se nikdy zcela neprokázalo, policie nakonec případ odložila.
Klub Dukla Jihlava zřídil po smrti Jaroslava Holíka pietní místo. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ať už fanoušci v téhle podivné aféře stáli na jeho straně nebo ne, něco mu ani rozpačitá epizoda nemohla vzít – od Holíkových triumfů se už čeští junioři mistry světa znovu nestali. Nikdy. A jako pradávná minulost se teď zdají jak jejich zlatá prvenství, tak i všechny nezaměnitelné rozhovory, při nichž se ozýval chraplavě sípavý hlas z Havlíčkova Brodu.
Obojí je člověku moc líto.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Srdcervoucí záběry z domu Genea Hackmana. Věrný pes střežil svou paní i po její smrti
